Bylo časné jaro roku 2020. K těšínskému Mostu přátelství, který zároveň představuje státní hranici mezi Polskem a Českou republikou, se uvolněně blížila dvojice nonšalantních teenagerů. Tak uvolněně, že si nevšimla několika postav v uniformách pohybujících se po mostě.

„Dál se nesmí,“ oznámil jeden z nich.

„Ale jak to?“ podivili se upřímně teenageři.

„Copak jste o tom neslyšeli? Nevíte, co se děje? Hranice je zavřená, pandemie…,“ vysvětlil kultivovaně uniformovaný muž, ale po straně kousavě utrousil cosi o dnešní mládeži. Cosi o tom, že je odtržená od reality, vysedává ve sklepě a hraje počítačové hry.

„To víme. Ale my jdeme jen na druhou stranu, do Českého Těšína,“ podnikli teenageři ještě jeden nesmělý pokus striktní strážce státní hranice přesvědčit, ale nakonec to museli vzdát.

Ale jak to?

Pro onu nonšalantní dvojici byl zákaz překročit hraniční most na druhou stranu řeky šokující. Bylo jim asi patnáct let. Možná, že závory nebo vojáky se psy nikdy v životě neviděli. Možná neměli možnost setkat se s tak metafyzickým jevem, jakým je hraniční kontrola. Z jejich perspektivy byla přece hranice jen pouhým okem neviditelná čára na mapě. Na reálný projev její existence doposud nenarazili.

Právě zavedení pandemických omezení spojené s uzavřením státní hranice umožnilo všem obyvatelům příhraničních regionů uvědomit si, jaké dobrodiní je spojeno s členstvím v Schengenském prostoru. Pro děti a mládež byla přítomnost vojáků na mostech jaksi absurdní, naprosto nepochopitelná. O něco starší lidé mohli konečně zapět oblíbenou píseň boomerů, jejíž text začíná vždycky stejně: „Dřív to bylo těžké, vy mladí nevíte nic“.

Mladší zas konečně popřáli sluchu legendám o starých zrezivělých žiletkách, jimiž byli nuceně holeni vousatí turisté jen proto, aby bylo možné porovnat jejich podobu s pasovou fotografií. Pozorněji naslouchali nářkům o přísných, protičesky zaměřených polských celnících a o přísných, protipolsky zaměřených českých celnících. O rodinách z obou stran hranice, které se mohly navštěvovat jen sporadicky.

Samozřejmě si uvědomuji, že vstup obou zemí do Schengenu byl jen důsledkem a jakýmsi drobným odštěpkem jejich členství v Evropské unii. Kdyby se však člověk vyptával průměrných obyvatel Těšínského Slezska, co vidí jako největší přínos tohoto členství, většina respondentů by jmenovala právě naprostou otevřenost hranic. Z historického úhlu pohledu se jim lze těžko divit.

Když vetchá babička rakouská monarchie zemřela sešlostí věkem, o Těšínské Slezsko se podělily dva nové státy. V meziválečném období státníky z Varšavy a Prahy nepojila žádná velká láska, což vzájemné vztahy výrazně komplikovalo. Zajímavé však je, že po druhé světové válce se situace vůbec nezměnila. Oba státy sice patřily do společného bloku lidově-demokratických států, takže z propagandistických důvodů často demonstrovaly velké bratrství národů, praxe se však — jak už to bývá — od růžové teorie silně odchylovala.

Jistě nikoho nepřekvapí konstatování, že lidový socialismus byl v této zeměpisné šířce smíšený se solidní dávkou nacionalismu. Navzdory deklarovanému bratrství byly hranice neobyčejně pevně utěsněné a ve vzduchu se vznášela vzájemná nechuť. Od roku 1989 se situace krůček po krůčku přibližovala k normálu. Až konečně nastaly roky 2004, kdy oba státy vstoupily do Evropské unie, a 2007, kdy se zapojily do Schengenského prostoru. Známí z Těšína mi potom vyprávěli o velké slavnosti a obrovském nadšení obyvatel obou břehů Olše. Zvláště pro ně byl rok 2007 epochálním, přelomovým okamžikem.

Zploštit přínos Evropské unie jen na volný pohyb osob přes hranice by bylo samozřejmě dost nespravedlivé zjednodušení. Změny je v příhraničním regionu vidět pouhým okem: krajina měst a městeček i infrastruktura se zásadně zlepšily, úroveň blahobytu nepochybně vzrostla. Podobné zlepšení však můžeme vidět na mnoha místech států, jež vstoupily do evropských struktur v první dekádě jedenadvacátého století, zdaleka nejen v pohraničí. K rozvoji Těšínského Slezska přispěl také vznik Euroregionu Śląsk Cieszyński/ Těšínské Slezsko. Tato instituce slouží k financování příhraničních aktivit.

Během mnohaleté spolupráce subjektů z obou stran Olše bylo zrealizováno mnoho projektů — infrastrukturou počínaje, turistikou konče —, které k rozvoji regionu nepochybně přispěly. Můžeme si ale všimnout, že do příhraničních aktivit se nejvíce zapojily místní samosprávy a „zrcadlové“ instituce, jako folklórní soubory, hasičské spolky a podobně. Objevit společné iniciativy podnikatelů, občanských organizací a obyčejných obyvatel, které za dvě dekády členství Polska a České republiky v Evropské unii vznikly, je mnohem těžší. Chceme-li tento deficit pochopit, je třeba podívat se blíže na sociální strukturu obou plic Těšínského Slezska.

Těšínské Slezsko bylo už za dob Habsburků silně průmyslový region. Není tedy nic zvláštního na tom, že po druhé světové válce byly hutě, doly a průmyslové podniky plné dělnických mas kovajících novou budoucnost. Po roce 1989 se však charakter obou částí regionu začal měnit — Češi průmysl udržovali, zatímco Poláci ho začali rychle tlumit. V současné době se tak od sebe obě strany velice liší.

Kdyby existovala seznamovací aplikace pro regiony, česká a polská část Těšínského Slezska by se v ní nikdy nespárovaly. Ta česká si stále zachovala výrazný dělnický esprit, zatímco samotný Těšín, na jehož území leží historické centrum města, aspiruje na označení turistická atrakce. Další lokality na polské straně — Ustroń, Wisła nebo takzvaná Trójwieś tvořená vesnicemi Istebna, Jaworzynka, Koniaków — už tento status mají.

V Těšíně působí pobočka katovické Slezské univerzity, proto je ve městě silně zastoupeno kulturní a kreativní odvětví, svobodná povolání, umělci a nebeské ptactvo. Tito lidé zpestřují prostor města a sdružují se do společností, nadací a neformálních skupin. Dělníci osiřelí po uzavření svých podniků pak nacházejí práci na druhé straně Olše, kde průmysl vyhasíná pomaleji, kde ještě existují hutě, doly a podobně.

Vzhledem k popsanému odlišnému charakteru obou částí Těšínského Slezska i jeho obyvatel je těžké zde stanovit a realizovat společné cíle. Tím spíš, že i počet občanských organizací je — z výše uvedených důvodů — značně nevyrovnaný ve prospěch polské strany. Je ostatně symptomatické, že na mapě občanských organizací na české straně hraje důležitou roli instituce, která již po desetiletí reprezentuje polskou národnostní menšinu.

Ona — z hlediska světa na počátku jedenadvacátého století — zásadní změna je viditelná především na úrovni ulice. Vědomí, že je možné se zcela svobodně přesunout na druhou stranu hranice, klíčilo zejména u starších lidí postupně. Vzpomínám, jak jsem jednou slíbil svému strýci, že zajdeme na pivo do oblíbené české hospody. Radegast jsem mu vychválil tak úspěšně, že se vyloženě těšil, ačkoli jinak preferuje spíše silnější nápoje.

„Tady to je,“ oznámil jsem mu, když jsme dorazili na místo.

„Počkej, vždyť jsme měli jít do Česka, ne?“ podivil se.

„Už pět minut v Česku jsme,“ vysvětlil jsem mu. Byl viditelně zmatený.

„Ale jak to?“ zeptal se ještě a dodal, že si nevybavuje, kdy jsme hranici překročili. Výraz jeho obličeje připomínal údiv výše popsaných teenagerů.

I strýcové a tety v určitou chvíli vzali za své, že hranice je jen neviditelná čára na mapě. V současné době se Češi mísí s Poláky v Těšíně a Poláci s Čechy v Českém Těšíně. A co je hlavní: absolutně nikdo se tomu nediví. V polských restauracích a kavárnách najdeme české menu, na českých nádražích se příjezdy vlaků hlásí česky, anglicky a polsky. Obyvatelé z obou stran se setkávají během koncertů i oper-air akcí. Poláci táhnou do českých hospod, Češi se sjíždějí do Polska na nákupy a vychutnávají si módní kavárny.

Jedni i druzí vidí ve fungování příhraničního prostoru čím dál více pozitiv. Triviálním příkladem je situace z roku 2020, kdy česká vláda přijala velmi restriktivní pandemická opatření. Omezení se dotkla i tréninků profesionálních hokejových družstev, a tak sportovci Ocelářů Třinec využili pohostinství polskotěšínské sportovní haly a na zápasy se připravovali tam. V Polsku byla totiž omezení méně přísná.

Z perspektivy Těšínského Slezska jsou infrastrukturní či ekonomické změny vyplývající z členství obou zemí v Evropské unii viditelné pouhým okem. Neliší se však výrazně od pokroku, jaký pozorujeme v jiných regionech takzvané nové Unie. A právě proto, když se zeptáme běžného obyvatele Těšínského Slezska na největší přínos vyplývající z evropské integrace, většina z nich ukáže prstem směrem k jednomu z těšínských mostů s tím, že odtamtud zmizely závory a vojáci. Přinejmenším do dalšího lockdownu.

Z polštiny přeložila Anna Šašková Plasová