Bylo časné jaro roku 2020. K těšínskému Mostu přátelství, který zároveň představuje státní hranici mezi Polskem a Českou republikou, se uvolněně blížila dvojice nonšalantních teenagerů. Tak uvolněně, že si nevšimla několika postav v uniformách pohybujících se po mostě.

„Dál se nesmí,“ oznámil jeden z nich.

„Ale jak to?“ podivili se upřímně teenageři.

„Copak jste o tom neslyšeli? Nevíte, co se děje? Hranice je zavřená, pandemie…,“ vysvětlil kultivovaně uniformovaný muž, ale po straně kousavě utrousil cosi o dnešní mládeži. Cosi o tom, že je odtržená od reality, vysedává ve sklepě a hraje počítačové hry.

„To víme. Ale my jdeme jen na druhou stranu, do Českého Těšína,“ podnikli teenageři ještě jeden nesmělý pokus striktní strážce státní hranice přesvědčit, ale nakonec to museli vzdát.

Ale jak to?

Pro onu nonšalantní dvojici byl zákaz překročit hraniční most na druhou stranu řeky šokující. Bylo jim asi patnáct let. Možná, že závory nebo vojáky se psy nikdy v životě neviděli. Možná neměli možnost setkat se s tak metafyzickým jevem, jakým je hraniční kontrola. Z jejich perspektivy byla přece hranice jen pouhým okem neviditelná čára na mapě. Na reálný projev její existence doposud nenarazili.

Právě zavedení pandemických omezení spojené s uzavřením státní hranice umožnilo všem obyvatelům příhraničních regionů uvědomit si, jaké dobrodiní je spojeno s členstvím v Schengenském prostoru. Pro děti a mládež byla přítomnost vojáků na mostech jaksi absurdní, naprosto nepochopitelná. O něco starší lidé mohli konečně zapět oblíbenou píseň boomerů, jejíž text začíná vždycky stejně: „Dřív to bylo těžké, vy mladí nevíte nic“.