Půlroční polské předsednictví v Radě EU nebude snadnou procházkou a má před sebou spoustu neznámých. Podepíše se na něm jak domácí boj mezi vládní koalicí a Kaczyńského opozicí, který zatím nijak neoslabil, tak mezinárodní kontext.

Po maďarském předsednictví, u něhož ostatní jen čekali, kdy už skončí a jež Viktor Orbán zneužil ke svým individuálním cestám do Moskvy, Kyjeva a Pekingu, aniž by k nim měl mandát EU, takže ho ostatní v unii bojkotovali, bude polské předsednictví zřejmě daleko výraznější.

Jednak proto, že Donald Tusk v tom není nováčkem, už jedno předsednictví jako polský premiér zažil v roce 2011. A také proto, že působil šest let v Bruselu jako předseda Evropské rady, tedy jako reprezentant všech unijních premiérů navenek, což mu vyneslo znalost bruselských mechanismů i desítky osobních kontaktů na politiky kontinentu. Nic z toho česká politika, když ČR předsedala Radě EU před třemi lety, neměla, pro premiéra Fialu i pro ministry bylo předsednictví skokem do neznáma.

A konečně, nebo spíš hlavně proto, že vlády Německa i Francie jsou silně oslabeny, takže Polsko teď může hrát roli evropského lídra. Vzhledem k situaci na Ukrajině se to od něj dokonce očekává.

Půlroční štafetové předsednictví v Radě EU neznamená, že dotyčná země o všem rozhoduje a všechno v EU řídí, kontinuitu zajišťuje hlavně Evropská komise. Má však velké pravomoci ohledně toho, jaké agendy se budou probírat a jaké nové nastolovat. Může cokoli zbrzdit nebo akcelerovat. Hostí a organizuje desítky nejrůznějších jednání od summitů po expertní, většinou doma v Polsku.

Polský i Trumpův začátek

Polský půlrok v čele EU se překryje se začátkem Trumpova prezidentství, o němž nikdo nemá tušení, jak bude vypadat. Rozhodně bude nepředvídatelné a bude v mnoha aspektech šokovat. Určitě v různých ohledech oslabí dosavadní pouto mezi USA a Evropou, které dlouho vypadalo, že je a bude věčné. USA se už delší dobu, minimálně od Baracka Obamy, od Evropy pomalu odvracejí a pohled otáčejí k Číně jako svému hlavnímu rivalovi. Teď to ale bude jistě viditelnější, explicitní a tvrdší.

Trump bude nejspíš chtít snížit obchodní deficit 156 mld euro, který mají USA s Evropou, a to bez servítků. Třeba tím, jak se vyjádřil, aby Evropa víc nakupovala americkou ropu a plyn. Lze také čekat, že zavede různá cla, která dopadnou na evropský vývoz a povedou třeba i k odvetným opatřením vůči USA. Už Biden nedávno rozhodl o omezení vývozu špičkových čipů. Trump bude taky po státech Evropy chtít, aby podstatně navýšily obranný rozpočet, tedy aby ho použily k nákupům amerických zbraní, ať už pro sebe nebo pro Ukrajinu. Na to bude muset polské předsednictví nějak reagovat.

Trump nemá Evropskou unii v oblibě, v jeho očích to je bašta liberální demokracie, jakou on v USA nechce. Bude jistě přehlížet unijní instituce, bude se snažit rozklížit evropskou soudržnost a jednat napřímo s některými státy. Na svou inauguraci pozval z Evropy zřejmě pouze italskou premiérku, která v poslední době hraje roli jakési privilegované spojky mezi Evropou a Trumpem. Jako trojského koně bude používat Maďarsko a Slovensko, zřejmě i Rakousko s jeho novou krajně pravicovou vládou. Jaký postoj v tom zaujme Polsko?

Velkou a nebetyčnou neznámou dnes je, jak se Trump zachová vůči Ukrajině. Pro Evropu to už dnes znamená začít urychleně budovat svoje obranné kapacity a průmysl.

Tusk měl blíž k Bidenovi, Duda k Trumpovi

Z toho všeho vyplývá, že Trump bude pro Tuska — a samozřejmě i pro celou Evropskou unii a její komisi — tvrdým oříškem. Nový prezident nejspíš nepřistoupí na žádné jednání s EU jako takovou, bude spíš vyzobávat jednotlivé státníky a jednat přímo s nimi. Zároveň bude ale klíčovým globálním hráčem, s nímž Evropská unie bude muset počítat a nějak to uhrát.

K tomu připočtěme, že Tusk a jeho lidé měli daleko blíž k Bidenovi, což se vědělo. Polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski se o Trumpovi mnohokrát vyslovil velmi kriticky a jeho žena, americká novinářka Anne Applebaumová, kritizuje Trumpa a jeho autokratický způsob nakládání s mocí, kde může.

Kdyby si toho náhodou Trumpovi lidé nevšimli, přispěchala jim na pomoc polská národovecká pravice. Mnohokrát a hodně nahlas se nechala slyšet, že Tusk prý je ve vztazích s USA problémem, protože byl vůči Trumpovi kritický, a Američané mu to prý dají najevo. Na rozdíl od prezidenta Andrzeje Dudy, který Bidenovi pogratuloval ke zvolení ostentativně jako snad poslední politik Evropy a naopak Trumpovi mezi prvními. Tak jako celá Kaczyńského strana Právo a spravedlnost sází od začátku na Trumpa. Ovšem místo toho, aby se oba polské tábory doplňovaly v nějaké synergii dobré pro stát, používají své americké vazby k domácímu boji.

Prezidentské volby versus předsednictví

A tady jsme už u druhé roviny úskalí, jimž bude muset Tuskovo předsednictví čelit: domácí válce. Ve většině států Evropské unie drží politici během předsednictví navenek dekorum, vládě i opozici jde o dobrý image v zahraničí.

Ne tak v Polsku. Tady Kaczyńského opozice včetně prezidenta Dudy vnímá zahraniční i unijní politiku, jak to podrobně popsal zahraničněpolitický expert Eugeniusz Smolar v knize Polsko vejpůl, jen jako nástroj domácího boje o moc.

A v něm jde teď o hodně. V květnu budou prezidentské volby a v nich buď vyhraje liberální varšavský primátor Rafał Trzaskowski, který umožní Tuskovi, aby konečně prosadil změny, pro které byl loni zvolen a které prezident Duda většinou bojkotuje.

Nebo vyhraje Karol Nawrocki, kandidát Kaczyńského, a potom bude Polsko moci nadlouho zapomenout na liberální reformy. PiS doufá, že Trumpovo zvolení dodá jeho kandidátovi vítr do plachet — jako ostatně celé krajní pravici v Evropě.

Každopádně polské předsednictví se bude překrývat s volební kampaní, která už začala, a obě strany se ho budou snažit co nejvíc využít ve svůj prospěch. Tusk se bude určitě věnovat kampani nejméně stejně jako předsednictví.

Opozice bude mydlit schody

Prezident Duda začal předsednictví své země tak, že se nezúčastnil slavnostního zahájení ve varšavské opeře, kde byli téměř všichni velvyslanci států Evropské unie a kam přijel i předseda Evropské rady António Costa. Raději odjel lyžovat. Polská vláda na slavnost zároveň odmítla pozvat maďarského velvyslance, což je silná káva. Proč?

Protože o pár dní dříve poskytl Viktor Orbán politický azyl politikovi PiS Marcinu Romanowskému, doma obviněnému ve věci velkého korupčního skandálu. Utekl do Budapešti a Orbán udělal něco, co se dosud mezi státy Evropské unie nestalo. A dokonce prohlásil, že můžou následovat další případy.

Tusk je na opačné straně politického spektra než Orbán a nemají se rádi, tenhle krok ale vzájemnou nevraživost jen podtrhl. A ta se jistě projeví i během polského předsednictví, lze předpokládat, že Orbán bude blokovat některé Tuskovy iniciativy.

Na zahájení nebyl ani kandidát opozice do prezidentských voleb Karol Nawrocki, v ten den raději manifestoval v ulicích spolu s jistou částí rolníků proti Ukrajině, proti evropským politikám a Tuskově vládě.

Zaslepenost tábora PiS se ukázala, už když byl Tusk jako vůbec první politik ze země bývalého sovětského bloku zvolen na pět let předsedou Evropské rady. V polovině mandátu se předsedovi vždy formálně vyjadřuje důvěra. Tusk ji dostal ode všech států EU kromě jednoho — Polska, jež mělo vládu PiS. Pro Kaczyńského to tenkrát byla velká blamáž, že proti Polákovi byla jen jeho vláda, nota bene když pro Tuska tenkrát zvedl ruku i Kaczyńského spojenec Orbán, který tím sledoval svůj určitý zájem.

Ukrajina a bezpečnost

Co je hlavním tématem, které Varšava bude chtít během svého předsednictví prosazovat? Bezpečnost Evropy. A to ve všech aspektech: bezpečnost vnější, vnitřní, ekonomická, informační, energetická, potravinová, zdravotní.

Všechno se bude točit kolem Ukrajiny, která je přímým sousedem Polska a pro niž je polská podpora jednou z klíčových. Předpokládá se, že s Trumpovým nástupem se pohnou ledy a že dojde k nějaké dohodě, ovšem Evropa by chtěla být u toho.

Zároveň se ukazuje, že Skandinávci a Balti jsou dnes výraznými podporovateli Ukrajiny, navyšují nejvíc svůj obranný rozpočet a své aktivity koordinují. To může vyrazit z ruky zbraň Orbánovi, který blokuje či brzdí nejrůznější aktivity EU v tomto směru.

Polsko se k této skupině připojilo a je v ní aktivní. Vůči ruskému nebezpečí se staví velmi odpovědně, obranný rozpočet má dnes ve výši 4,2% HDP a pro příští rok plánuje téměř pět procent. Při prvním náporu ruského útoku okamžitě poskytlo Ukrajině několik stovek tanků, které tehdy zřejmě pomohly ubránit Charkov, stíhačky a spoustu vojenského materiálu. To bylo za vlády PiS a je pravda, že vztah k Ukrajině a ruskému nebezpečí je stejný za obou vlád.

Varšava je zároveň aktivní vůči Velké Británii, vedle Francie, druhé evropské vojenské mocnosti. Tusk teď přišel s návrhem na summit EU — Velká Británie, kde by se mluvilo o další vojenské pomoci Ukrajině. Po jednání s britským labouristickým premiérem minulý pátek oba samozřejmě zdůraznili, že klíčová je spolupráce s USA.

Zároveň je ale jasné, že Tusk bude muset spolu s dalšími v Evropě rychle přemýšlet, co dělat v případě, že Trump pomoc Ukrajině sníží. A v každém případě pracovat na zvýšení obranyschopnosti Evropy pro případ, že by Trump chtěl záruky bezpečnosti pro starý kontinent oslabit či zrušit.

Tusk jako náš spojenec ve střední Evropě

A jak se v tom všem situuje Česká republika? Formát Visegrádu dnes nefunguje a neexistuje. Maďarské lavírování kolem pomoci Ukrajině, Orbánovy letité aktivity rozdmýchávající naději na velké Maďarsko i jeho azyl pro polského politika skupinu V4 zcela rozklížily. Polsko dnes ve stále větší míře hraje roli jednoho z několika mála evropských lídrů a vzhledem k sousedství Ukrajiny a jejich vzájemné historii je v rámci EU hlavním mluvčím Kyjeva. Napomáhá k tomu i dobrá situace polské ekonomiky.

To všechno jsou důvody pro to, aby se česká vláda snažila o blízkost a koordinaci s Tuskovou a nenaslouchala některým místním hlasům zahleděným do Kaczyńského národovectví a údajného konzervativismu. S dnešním Polskem bychom mohli být taženi na evropskou špičku, je to největší hráč našeho regionu. Určitě bychom se měli připojit ke skandinávsko-baltské skupině. Po maďarském, slovenském a rakouském hnědnutí je ve střední Evropě Polsko jediný stát, jehož vláda se podobně jako česká zatím drží liberálních zásad.