14. května ráno přešlapuje před Okresním soudem v Bělostoku na severovýchodě Polska několik desítek lidí. Ze scenérie podbarvené ocelově šedou oblohou, která jako by váhala, zda se má rozplakat, vyniká především skupina mladých žen s obrovskými plechovými bubny potaženými světle růžovou blánou. Jejich bubnování huňatými paličkami taktéž růžového odstínu vlévá do ospalého zasmušilého rána trochu rytmické radosti.

„Nikdy, ne nikdy nepůjdeš sama!“ skanduje odhodlaně hlouček slogan z propotratových demonstrací z roku 2020, jenž se postupně jakožto výraz víry v mezilidskou solidaritu začal používat jako univerzální antifašistické heslo. Na černé plachtě vystavené před soudem stojí pískově žlutou barvou vysprejované číslo 162, tedy číslo článku polské ústavy, v němž se píše o trestnosti neposkytnutí pomoci osobě v ohrožení života.

Náhle se dav nadšeně rozvýská a roztleská. Přicházejí čtyři osoby, kvůli nimž sem dnes přispěchali lidé z různých koutů země. „Vaše podpora pro mě opravdu moc znamená. Nejsem tu poprvé, vidím všechny ty úžasné lidi už poněkolikáté. Vidím, kolika lidem na tomto tématu záleží, kolik vás sem už tolikrát přijelo! Už jen kvůli vám stojí za to tady být!“ líčí pohnutě do mikrofonu jeden z nich, Mariusz Chyżyński, vysoký muž oděný do bleděmodrého obleku, který se občas bezděky zatahá za svůj dalíovsky špičatý knír.

Následují další ovace, provázené skandováním „Život! Život! Život!“ Nato se většina davu dává do pohybu a vytváří trpělivou frontu před bezpečnostními skenery u vchodu. Soudní síň v přízemí, v níž se líčení odehrává, je laděná do zeleného odstínu, masivní dřevěné dveře lemuje rám z temně zeleného mramoru. Pravou část místnosti přetíná bezpečnostní plexisklo, za nímž nezřídka čekají na verdikt těžcí zločinci.

První soudní stání tohoto případu se konalo letos v lednu ve dvacetitisícovém městě Hajnówka, šedesát kilometrů na jihovýchod od Bělostoku. A už tehdy přivábilo nejen podporovatele obviněných, ale i nečekanou mediální pozornost. Soudce Adam Rodakowski tehdy k pobavení přítomných vybíral média, jež vpustí dovnitř, metodou losování.

Případ pětice obžalovaných — z nichž jednoho coby italského občana z Polska vyhostili s pětiletým zákazem vstupu do země, pročež se stání nemůže účastnit — vešel ve známost pod označením odvozeným právě z názvu města ležícího nedaleko od běloruských hranic: jako Hajnówka 5.

První čtveřici začala policie stíhat poté, co 22. března 2022 pohraniční stráž během kontroly dvou aut objevila rodinu se sedmi nezletilými dětmi z iráckého Kurdistánu a muže z Egypta s poraněnou nohou. O rok později státní zástupkyně k případu přidala i obžalobu Ewy Moroz-Keczyńské, místní aktivistky a etnoložky z Bělověžského národního parku s vlasy v odstínu ohně, která u sebe předtím dotyčné uprchlíky ubytovala a nasytila a která měla v případu původně figurovat jako pouhá svědkyně.

Jako by šlo o pingpongové míčky

S jedním ze čtveřice zadržených v březnu 2022 se potkávám v útulné kuchyni u něj doma. Ačkoliv je polské veřejnosti jeho jméno známé, rád by své soukromí uchránil alespoň před zahraničním publikem. Domlouváme se proto, že o něm budu psát jako o Fabovi.

Sedíme u dřevěného stolu zalitého váhavým pozdně odpoledním slunečním světlem, Fabo mi nabízí čaj a veganské muffiny s maracujovou a mangovou náplní, o něž se nás s gradující drzostí pokouší obrat nádherná zrzavobílá kočka. Zapínám diktafon, ale Fabo mě žádá: „Nemohli bychom si nejdřív pokecat o tom, jak se dnes cítíme? Budu pak uvolněnější. Cítím se od celého procesu poněkud odpojený, snažím se na něj moc nemyslet. Emoce to ve mně vyvolává až teď, když se blíží další stání.“

V létě 2021 začalo Bělorusko v reakci na evropské sankce na svém území usnadňovat pobyt uprchlíků převážně z Blízkého východu a Afriky a organizovat jejich cesty přes unijní hranice skrze Bělověžský prales, aby tak čím dál úzkostnější Evropu vydíralo. Nejdelší hranici s Unií sdílí Bělorusko s Polskem, kde tehdy vládla ultrakonzervativní strana Právo a spravedlnost, která příchozí ve své národovecké kampani vykreslovala výhradně jako bezpečnostní hrozbu.

Polská pohraniční stráž proto od počátku v rozporu s unijním právem násilně vracela uprchlíky zpět na běloruskou stranu hranice, kde je tamní pohraniční stráž naopak násilně nutila unijní hranici znovu překročit. Jako by šlo o pingpongové míčky, nikoliv o fyzicky a psychicky zranitelné lidské bytosti. Bělověžským pralesem bloudili traumatizovaní vyčerpaní lidé, kteří neměli jak utišit žízeň a hlad, ani kde usušit promočené oblečení.

V září 2021 pak vláda Práva a spravedlnosti dokonce vyhlásila výjimečný stav a v zóně podél běloruské hranice zakázala volný pohyb. Humanitárním pomocníkům spílala do pašeráků a hrozila jim osmi lety vězení, pokud budou uprchlíkům ilegální pobyt a pohyb po Polsku usnadňovat. Mezinárodní organizace proto v místě vůbec nepůsobily a nastalou humanitární krizi tišila především svépomocná síť místních aktivistů.

Fabo tehdy z důvodu dlouhodobé nespokojenosti opustil práci lektora klimatického vzdělávání a připojil se k aktivistům, kteří uprchlíkům v lese poskytovali jídlo, oblečení nebo powerbanky. Tehdy se ještě podél hranice netáhl čtyřmetrový plot korunovaný ostnatým drátem, jehož výstavba byla dokončena až v červnu 2022. Lesem i během zimy bloudilo mnoho lidí včetně žen a dětí. „Některé dny jsme nespali víc než dvě tři hodiny. V pohotovostním módu jsme byli non stop,“ vzpomíná.

Aktivisté, kteří v lese suplovali roli státu, nicméně od počátku čelili represi. „Pohraniční stráž kontrolovala naše auta každých několik kilometrů. Kontrolovali dokumenty všech lidí v autě nebo kolik máme najeto kilometrů. Bylo nemožné v oblasti žít a nepřicházet každodenně do styku s policií a vojáky. Vojáky v plné zbrani jsme potkávali i v supermarketech,“ líčí Fabo.

Až pět let vězení

Rodině z iráckého Kurdistánu se sedmi nezletilými dětmi a zraněnému muži z Egypta Fabo a další obvinění poskytli jídlo, pití, suché ošacení a střechu nad hlavou. V osudný 22. březen se pak rozhodli uprchlíky naložit do dvou aut a převézt do nejbližšího města poté, co někdo pohraniční stráži vyzradil jejich lokaci. Chtěli totiž zabránit jejich násilnému a protiprávnímu vyhnání zpět za běloruskou hranici — což už si předtím rodina zažila nejméně dvakrát.

Jenže pohraniční stráž během kontroly aut uprchlíky objevila, načež všechny čtyři aktivisty držela po dobu tří dnů v zařízení, kde je spolu se státní zástupkyní Magdalenou Rutynovou vyslýchala. Rutynová na soud dokonce neúspěšně naléhala, aby na dotyčné uvalil předběžnou tříměsíční vazbu. V tyto dny policie zároveň provedla domovní prohlídku v domě aktivistky Moroz-Keczyńské, která u sebe uprchlíky předtím ubytovala. Všichni čtyři aktivisté byli obviněni z organizování nelegálního překročení hranice.

Následující necelé dva roky čekali obvinění na informace od státního zastupitelství, načež se v lednu 2024 dozvěděli, že jejich obvinění bylo změněno. Nově byli obviněni na základě článku 264a/1 trestního zákoníku, v němž se píše: „Kdo za účelem majetkového nebo osobního prospěchu umožní nebo usnadní jiné osobě pobyt na území Polské republiky v rozporu s předpisy, bude potrestán odnětím svobody na tři měsíce až pět let.“

Toto obvinění činí absurdním především skutečnost, že ve výkladu státní zastupitelky Rutynové jsou tím, kdo ze situace ilegálně utržil „osobní prospěch“, uprchlíci — jelikož aktivisté samozřejmě jednali nezištně. Z téhož zločinu ovšem obvinila i pátou aktivistku Moroz-Keczyńskou, která měla v jejím výkladu osudovou cestu autem organizovat a de facto fungovat jako hlava organizované skupiny pašeráků.

Pushbacky s humanitárními prvky

Na konci roku 2023 však mezitím převzala moc od Práva a spravedlnosti široká koalice vedená Donaldem Tuskem, která slibovala vrátit Polsko do liberálně-demokratických kolejí. Jak vysvětluje Aleksandra Chrzanowská, která se v humanitární pomoci na polsko-běloruské hranici angažuje jakožto pracovnice Asociace pro legální intervenci, komunita lidí pracujících s uprchlíky od nové vlády mnoho nečekala.

„Už z předvolební kampaně bylo jasné, že s Tuskem se vládní přístup k příchozím moc nezmění. Čekala jsem ale, že budou jednat opatrněji, že se budou snažit porušování mezinárodního práva a lidských práv víc skrývat — a že přestanou kriminalizovat solidaritu s uprchlíky. Což se zpočátku dělo,“ líčí Chrzanowská za vzácně horkého květnového dne na zahrádce varšavské kavárny, vedle níž rostou dvě mimořádně nádherné rozeklané vrby.

Organizace zaměřené na migraci na novou vládu naléhaly, aby od protiprávní praxe tzv. pushbacků (navracení uprchlíků zpět za hranici sousedního státu) upustila. Vláda se bránila, že její úlohou je polské hranice posílit a před příchodem běženců bránit, pročež bude v praxi pushbacků pokračovat. Náměstek ministra vnitra Maciej Duszczyk nicméně sliboval, že pushbacky pod taktovkou Tuskovy vlády budou „etické“ a s „humanitárními prvky“. Zástupci komunity, která na hranici zajišťuje humanitární pomoc, byli ministerstvem spravedlnosti pozváni na schůzku, během níž jim představitelé vlády dokonce děkovali za jejich práci.

Zlom nastal v květnu 2024, kdy migrant pobodal skrz hraniční plot vojáka, který zranění podlehl. Hned pár dní nato vláda opět zakázala volný pohyb v okolí hranice. V červenci pak prosadila zákonnou úpravu, která z Polska učinila jedinou zemi v unii, kde mají vojáci povoleno při obraně běloruské hranice beztrestně střílet i v situacích, kdy nejsou v ohrožení.

„O uprchlících politici a média opět hovořili jako o banditech či o Lukašenkových raketách. A proměna atmosféry začala být okamžitě cítit i v terénu. Uprchlíci, jež jsme potkávali v lese, nám hlásili násilí ještě strašlivější než za vlády Práva a spravedlnosti. Sami jsme viděli, že s běženci, kteří v naší přítomnosti deklarovali zájem požádat o mezinárodní ochranu, pohraniční stráž zachází daleko násilnějším způsobem než předtím — a jenom jsme si domýšleli, co se děje, když u toho nejsme,“ popisuje Chrzanowská.

Každý kus mého oblečení rozpárali nožem

Letos v březnu se pak polská vláda svou praxi pushbacků pokusila legalizovat a prosadila zákon, jímž uprchlíky na běloruské hranici zbavila práva žádat o azyl — s argumentem, že příchozí nejsou ničím jiným než zbraněmi ruské a běloruské hybridní války. Ač by se teoreticky zákon neměl vztahovat na zranitelné uprchlíky, tedy ženy, děti a nemocné, v praxi pohraniční stráž vracela do Běloruska všechny bez ohledu na jejich zranitelnost už dávno předtím.

„Bože, kde jsi a proč mě nevidíš?“ opakovala si vloni noc co noc íránská novinářka Marzieh Safdariová, která si za svou práci v Íránu odseděla osm let ve vězení. Jelikož jí hrozila další perzekuce, rozhodla se uprchnout skrz Bělorusko do Evropy. Polská pohraniční stráž ji prý vrátila na běloruskou stranu zhruba dvacetkrát — pokusy dostat se do Polska strávila asi devět měsíců.

Jedno ze svých nesčetných setkání s polskou pohraniční stráží popisuje takto: „Řekli mi, ať se svléknu. Celá promrzlá jsem žadonila o smilování a brečela. Každý kus mého oblečení rozpárali nožem, abych ho nemohla znovu použít. Vzali mi dokonce i boty. Obsah mé příruční tašky včetně léků hodili do ohně, zatímco jsem zoufale žadonila, zda bych si nemohla nechat alespoň fotku svého otce.“ Nato Safdariovou a další lapené uprchlíky naložili do auta, odvezli je daleko od místa, kde je chytili, a vyhnali zpátky na běloruskou stranu hranice.

„Když mi došlo jídlo, jedla jsem trávu, která chutnala hořce, pili jsme dešťovou vodu nebo vodu z močálů, do nichž jsem mnohokrát viděla polské vojáky močit, protože věděli, že nám nic jiného nezbývá — a nám nic jiného vskutku nezbývalo. (…) Mnoho lidí se zranilo a pašeráci je nechali v lese napospas. Pokud je policie nenašla, za pár dní zemřeli,“ líčí Safdariová. Během prvního měsíce od pozastavení práva na azyl zemřelo v Bělověžském pralese osm uprchlíků a uprchlic.

„Tahle vláda je po osmi letech s Právem a spravedlností můj absolutní sen. Podporuji je. Ale jejich migrační politika jasně porušuje evropské a mezinárodní právo," zdůrazňuje právnička a expertka na lidská práva Hanna Machińská. Když se skutečností, že svrchovanost mezinárodního práva nad právem polským je zakotvena v ústavě, kdysi konfrontovala příslušníka pohraniční stráže, odvětil jí prý, „že tady v lese polská ústava neplatí“.

Machińská upozorňuje na verdikty Evropského soudu pro lidská práva: v roce 2021 soud potvrdil protiprávnost pushbacků v Maďarsku, v roce 2017 - tedy ještě před humanitární krizí na hranici s Běloruskem — soud označil za protiprávní pushbacky čečenských uprchlíků v Polsku.