14. května ráno přešlapuje před Okresním soudem v Bělostoku na severovýchodě Polska několik desítek lidí. Ze scenérie podbarvené ocelově šedou oblohou, která jako by váhala, zda se má rozplakat, vyniká především skupina mladých žen s obrovskými plechovými bubny potaženými světle růžovou blánou. Jejich bubnování huňatými paličkami taktéž růžového odstínu vlévá do ospalého zasmušilého rána trochu rytmické radosti.

„Nikdy, ne nikdy nepůjdeš sama!“ skanduje odhodlaně hlouček slogan z propotratových demonstrací z roku 2020, jenž se postupně jakožto výraz víry v mezilidskou solidaritu začal používat jako univerzální antifašistické heslo. Na černé plachtě vystavené před soudem stojí pískově žlutou barvou vysprejované číslo 162, tedy číslo článku polské ústavy, v němž se píše o trestnosti neposkytnutí pomoci osobě v ohrožení života.

Náhle se dav nadšeně rozvýská a roztleská. Přicházejí čtyři osoby, kvůli nimž sem dnes přispěchali lidé z různých koutů země. „Vaše podpora pro mě opravdu moc znamená. Nejsem tu poprvé, vidím všechny ty úžasné lidi už poněkolikáté. Vidím, kolika lidem na tomto tématu záleží, kolik vás sem už tolikrát přijelo! Už jen kvůli vám stojí za to tady být!“ líčí pohnutě do mikrofonu jeden z nich, Mariusz Chyżyński, vysoký muž oděný do bleděmodrého obleku, který se občas bezděky zatahá za svůj dalíovsky špičatý knír.

Následují další ovace, provázené skandováním „Život! Život! Život!“ Nato se většina davu dává do pohybu a vytváří trpělivou frontu před bezpečnostními skenery u vchodu. Soudní síň v přízemí, v níž se líčení odehrává, je laděná do zeleného odstínu, masivní dřevěné dveře lemuje rám z temně zeleného mramoru. Pravou část místnosti přetíná bezpečnostní plexisklo, za nímž nezřídka čekají na verdikt těžcí zločinci.

První soudní stání tohoto případu se konalo letos v lednu ve dvacetitisícovém městě Hajnówka, šedesát kilometrů na jihovýchod od Bělostoku. A už tehdy přivábilo nejen podporovatele obviněných, ale i nečekanou mediální pozornost. Soudce Adam Rodakowski tehdy k pobavení přítomných vybíral média, jež vpustí dovnitř, metodou losování.

Případ pětice obžalovaných — z nichž jednoho coby italského občana z Polska vyhostili s pětiletým zákazem vstupu do země, pročež se stání nemůže účastnit — vešel ve známost pod označením odvozeným právě z názvu města ležícího nedaleko od běloruských hranic: jako Hajnówka 5.

První čtveřici začala policie stíhat poté, co 22. března 2022 pohraniční stráž během kontroly dvou aut objevila rodinu se sedmi nezletilými dětmi z iráckého Kurdistánu a muže z Egypta s poraněnou nohou. O rok později státní zástupkyně k případu přidala i obžalobu Ewy Moroz-Keczyńské, místní aktivistky a etnoložky z Bělověžského národního parku s vlasy v odstínu ohně, která u sebe předtím dotyčné uprchlíky ubytovala a nasytila a která měla v případu původně figurovat jako pouhá svědkyně.

Jako by šlo o pingpongové míčky

S jedním ze čtveřice zadržených v březnu 2022 se potkávám v útulné kuchyni u něj doma. Ačkoliv je polské veřejnosti jeho jméno známé, rád by své soukromí uchránil alespoň před zahraničním publikem. Domlouváme se proto, že o něm budu psát jako o Fabovi.

Sedíme u dřevěného stolu zalitého váhavým pozdně odpoledním slunečním světlem, Fabo mi nabízí čaj a veganské muffiny s maracujovou a mangovou náplní, o něž se nás s gradující drzostí pokouší obrat nádherná zrzavobílá kočka. Zapínám diktafon, ale Fabo mě žádá: „Nemohli bychom si nejdřív pokecat o tom, jak se dnes cítíme? Budu pak uvolněnější. Cítím se od celého procesu poněkud odpojený, snažím se na něj moc nemyslet. Emoce to ve mně vyvolává až teď, když se blíží další stání.“

V létě 2021 začalo Bělorusko v reakci na evropské sankce na svém území usnadňovat pobyt uprchlíků převážně z Blízkého východu a Afriky a organizovat jejich cesty přes unijní hranice skrze Bělověžský prales, aby tak čím dál úzkostnější Evropu vydíralo. Nejdelší hranici s Unií sdílí Bělorusko s Polskem, kde tehdy vládla ultrakonzervativní strana Právo a spravedlnost, která příchozí ve své národovecké kampani vykreslovala výhradně jako bezpečnostní hrozbu.

Polská pohraniční stráž proto od počátku v rozporu s unijním právem násilně vracela uprchlíky zpět na běloruskou stranu hranice, kde je tamní pohraniční stráž naopak násilně nutila unijní hranici znovu překročit. Jako by šlo o pingpongové míčky, nikoliv o fyzicky a psychicky zranitelné lidské bytosti. Bělověžským pralesem bloudili traumatizovaní vyčerpaní lidé, kteří neměli jak utišit žízeň a hlad, ani kde usušit promočené oblečení.

V září 2021 pak vláda Práva a spravedlnosti dokonce vyhlásila výjimečný stav a v zóně podél běloruské hranice zakázala volný pohyb. Humanitárním pomocníkům spílala do pašeráků a hrozila jim osmi lety vězení, pokud budou uprchlíkům ilegální pobyt a pohyb po Polsku usnadňovat. Mezinárodní organizace proto v místě vůbec nepůsobily a nastalou humanitární krizi tišila především svépomocná síť místních aktivistů.

Fabo tehdy z důvodu dlouhodobé nespokojenosti opustil práci lektora klimatického vzdělávání a připojil se k aktivistům, kteří uprchlíkům v lese poskytovali jídlo, oblečení nebo powerbanky. Tehdy se ještě podél hranice netáhl čtyřmetrový plot korunovaný ostnatým drátem, jehož výstavba byla dokončena až v červnu 2022. Lesem i během zimy bloudilo mnoho lidí včetně žen a dětí. „Některé dny jsme nespali víc než dvě tři hodiny. V pohotovostním módu jsme byli non stop,“ vzpomíná.

Aktivisté, kteří v lese suplovali roli státu, nicméně od počátku čelili represi. „Pohraniční stráž kontrolovala naše auta každých několik kilometrů. Kontrolovali dokumenty všech lidí v autě nebo kolik máme najeto kilometrů. Bylo nemožné v oblasti žít a nepřicházet každodenně do styku s policií a vojáky. Vojáky v plné zbrani jsme potkávali i v supermarketech,“ líčí Fabo.