Na počátku třicátých let dvacátého století vládl v druhé polské republice poloautoritářský režim takzvané sanace. V té době vyšel román Tadeusze Dołęgy-Mostowicze Kariéra Nikodema Dyzmy. Hlavní hrdina, nezaměstnaný venkovan, díky mnoha humorným náhodám udělá ohromující politickou kariéru. Po zvolení Karola Nawrockého prezidentem se objevilo mnoho přirovnání nové hlavy státu s touto populární literární postavou.

Problém je, že takové srovnání není příliš trefné — Nawrocki se nestal prezidentem omylem nebo v důsledku podivné shody okolností. Příčiny jeho úspěchu jsou zcela jiné a je jich mnoho, přičemž nejdůležitějším z nich je jistě arogance a nepřesvědčivé výsledky vládní koalice vedené premiérem Donaldem Tuskem.

Nekompetentní a nevýkonná vláda

Když byly v říjnu 2023 oznámeny výsledky parlamentních voleb, první slova Donalda Tuska zněla: „Nikdy v životě jsem nebyl tak šťastný. Svrhli jsme je!“ Tato symptomatická scéna jasně naznačila, že staronový premiér neměl žádný program ani představu o tom, jak vládnout — nejdůležitější bylo, že nevládne Právo a spravedlnost (PiS).

Porážka Rafała Trzaskowského v prezidentských volbách dokázala, že pouhé protipisovské postoje nestačí. Již před rokem jsem psal o tom, že máme v Polsku vládu, která nevládne, ale pouze administruje — a tento styl výkonu moci polským liberálům vlastně vyhovuje.

I když vláda Donalda Tuska zaznamenala určité úspěchy, nedokázala je dobře „prodat”, vysvětlit veřejnosti. Výmluvné je, že po dobu jednoho a půl roku neměla tato vláda žádného mluvčího ani žádnou komunikační strategii. V posledních několika měsících roli mluvčího vlády plnil účet premiéra na portálu X, který zde zveřejňoval záhadné a emotivní příspěvky zaměřené na „účtování” s předchozí vládou.

Několik dní po prezidentských volbách premiér Tusk pronesl projev, ve kterém oznámil, že od nynějška se jeho vláda pustí do práce. Jak lze pozitivně hodnotit vládu, jejíž šéf teprve po osmnácti měsících oznamuje, že začíná pracovat? Tusk navíc prohlásil, že požádá parlament o hlasování o důvěře vládě — vůbec přitom není jisté, že ji získá.

Jedním z často opakovaných mýtů je tvrzení, že Tusk nemohl vládnout, protože prezident Andrzej Duda vetoval všechny důležitější zákony předložené novou koaliční vládou. Od konce roku 2023 Duda vetoval ale pouze pět zákonů. Pravdou je, že Tuskova vláda byla příliš líná na to, aby připravovala nové zákony — a ani ty už připravené neprošly, především kvůli vnitřním konfliktům koaličních partnerů ve vládě.

Střet dvou podob kapitalismu

S překvapením však čtu povolební analýzy, podle kterých se v Polsku opět projevilo rozdělení na „Polsko A” a „Polsko B”, jinými slovy na bohaté, vzdělané západní Polsko a chudé, konzervativní východní Polsko. Přitom už letmý pohled na volební mapu ukazuje, že Rafał Trzaskowski jednoznačně zvítězil pouze v severozápadním Polsku a v několika oblastech rozptýlených po celé zemi: těmito ostrovy byly samozřejmě velká městská centra. V drtivé většině Polska zvítězil Karol Nawrocki.

Rozdělení spíše probíhá podle linie město-vesnice, mladí—staří nebo bohatí—chudí. Poslední kategorie je však zavádějící. Je třeba připomenout, že Polsko ve své historii téměř nikdy nebylo rovnostářskou společností — něco jako střední třída se u nás začalo formovat až za komunismu a tento proces výrazně urychlily ekonomické úspěchy Polska po roce 1989 a po vstupu do struktur Evropské unie v roce 2004.

Dalším důležitým faktorem, který mnoha Polákům vrátil ekonomickou jistotu a pocit důstojnosti, byla sociální politika vlád Práva a spravedlnosti v letech 2015—2023. Mimo jiné díky štědrým sociálním transferům se mnoho polských rodin v posledním desetiletí dokázalo vymanit z chudoby a začlenit se do střední třídy, což nebylo mnoha liberálům po chuti.

Rozdělení na vzdělanou, bohatou „elitu“ a chudé, konzervativní, „pánbíčkářské“ obyvatelstvo se v Polsku začalo stírat. Tentokrát se jedná spíše o rozdělení, jehož základy tvoří konflikt o podobu současného polského kapitalismu: jestli bude více globalistický, proevropský, „fukuyamovský“, nebo více národní, autarkický. Když průměrný Polák slyší o Green Dealu nebo vstupu Ukrajiny do Evropské unie, vnímá to jako útok na svou ekonomickou emancipaci, které dosáhl relativně nedávno.

V této souvislosti stojí za zmínku, že ekonomický úspěch Polska má své reálné ukazatele: minimální mzda v Polsku je zhruba o sedm tisíc korun vyšší než v České republice a průměrný plat v obou zemích je na víceméně stejné úrovni. Liberální ministr financí Tuskovy vlády před několika dny oznámil, že od příštího roku hodlá zvýšit minimální mzdu o... 3,7 zlotých, tedy asi dvacet korun, což samozřejmě u mnoha lidí vyvolalo rozčilení.

Liberálové v Polsku nějak zapomněli — nebo nechtějí vidět —, že v posledních letech došlo mezi Poláky k určité revoluci důstojnosti — aspirace mnoha Poláků a Polek, zejména mladé a střední generace, jsou zcela jiné než před patnácti až dvaceti lety. Polsko již dávno není „rozvojovou“ zemí — je dvacátou ekonomikou světa a mělo by mít poměrně velké ambice.

Nové rozdělení

Karola Nawrockého volili nejen důchodci z polského venkova, katoličtí fanatici nebo fotbaloví chuligáni. Získal také hlasy drobných podnikatelů nebo mladých, často velmi vzdělaných mužů a žen, kteří pracují například v IT a ve velkých korporacích nebo sami zakládají podniky. Vládní liberálové a levice pro ně nemají téměř žádnou nabídku, takže tito lidé v prvním kole hlasovali pro krajní pravici a ve druhém pro kandidáta konzervativců z Práva a spravedlnosti.

Souhlasím s Janem Škvrnákem, který zde napsal, že „výrazný podíl voličů nehlasoval pro svého kandidáta, ale proti jeho oponentovi, líčenému v černých barvách.“ Hlasy pro Nawrockého byly ve skutečnosti z velké části hlasy proti Trzaskowskému a Tuskovi, proti nabídce — nebo spíše jejímu nedostatku — ze strany liberálního tábora.

Nesouhlasím však s Petrem Janyškou, podle kterého „vítězství Nawrockého posílí rozdělení Polska na dvě poloviny, které začalo před osmi lety za vlády PiS“. Za prvé, Polsko momentálně není rozděleno na dvě poloviny, což jasně ukázaly výsledky prvního kola: čtyřicet procent hlasů získali jiní kandidáti než ti, kteří zastupovali Občanskou platformu a Právo a spravedlnost. Za druhé, proces rozdělení polské společnosti nezačal před osmi lety, nýbrž před dvaceti lety — jeho hlavními strůjci byli jak Kaczyński, tak Donald Tusk.

Ve skutečnosti lze říci, že ideologické a politické rozdělení Poláků sahá až do druhé poloviny osmnáctého století: nejde o nový ani dosud neprozkoumaný jev. Samozřejmě že na zvětšení polarizace a konfliktů mají v současné době obrovský vliv sociální sítě, jakási trumpizace a tiktokizace politiky, k nimž dochází i v Polsku.

Jakým prezidentem bude Nawrocki?

Objektivní odpověď na tuto otázku zní: nikdo neví. Karol Nawrocki nemá žádné politické zkušenosti, dříve byl pouze ředitelem Muzea druhé světové války a Institutu národní paměti. Lze očekávat, že do jisté míry bude loutkou předsedy PiS Jarosława Kaczyńského, i když se také objevily hlasy, že bude flirtovat s krajní pravicí reprezentovanou stranou Konfederace. Čas ukáže.

V roce 2016 Donald Trump pronesl slavnou větu: „Mohl bych uprostřed Páté Avenue někoho zastřelit, a přesto bych přízeň voličů neztratil.“ Totéž by se dalo říci o Karolu Nawrockém. Skandály související s jeho nejasnou minulostí, kterými liberální média bombardovala veřejnost, měly opačný účinek, než byl zamýšlen. Díky tomu se Nawrocki jevil jako „lidový“ kandidát, bližší obyčejnému člověku, a zároveň tvrdý, nekompromisní a mužný: to je recept na úspěch v éře sociálních médií a populistických narativů.

V každém případě není vítězství Nawrockého žádnou anomálií ani náhodou. V jednom ze svých textů jsem napsal, že ani po roce 2023 nelze hovořit o nějakém antipopulistickém nebo antipravicovém obratu v Polsku — strana Právo a spravedlnost de facto vyhrála všechny parlamentní a prezidentské volby po roce 2015 a Donald Tusk a Rafał Trzaskowski se ukázali jako největší političtí „lůzři“ třetí polské republiky.

Lze očekávat, že Nawrocki bude liberální vládě Tuska klást překážky mnohem častěji a důrazněji než Andrzej Duda. Bude pravděpodobně prezidentem více zaměřeným na spolupráci s USA než s Bruselem, Berlínem nebo Paříží. S největší pravděpodobností bude také mnohem asertivnější a kritičtější vůči Ukrajině než jeho předchůdce.

Je však třeba zdůraznit, že v polských podmínkách „protiukrajinský” neznamená zároveň „proruský” — kromě marginální části polské krajní pravice v Polsku prakticky neexistují proruské postoje. Proto jsem s určitým překvapením sledoval titulky některých českých médií, které — zřejmě papouškující některá západní média — nazývaly Nawrockého proruským trumpistou a fašistou. Na takové výroky je rozhodně příliš brzy a nemají s objektivitou mnoho společného.

Obecně však musím pochválit česká média za zpravodajství o volbách v Polsku — je vidět, že zájem Čechů o Polsko se neomezuje pouze na nákupy a turistiku. Zájem Čechů o polskou politiku je rozhodně na vyšší úrovni než zájem Poláků o českou. Zůstává jen doufat, že — pravděpodobně bouřlivá — kohabitace nového prezidenta s vládou nebude mít negativní dopad na dobré sousedské vztahy Polské a České republiky.