Po zhruba šesti měsících konečně skončila první fáze bizarní a frustrující polské prezidentské kampaně — 18. května Poláci volili v prvním kole. Byly to snad jediné volby za posledních dvacet let, které nebyly označovány za „přelomové“, „rozhodující“ nebo „nejdůležitější po roce 1989“.

Samotný výsledek voleb a skutečnost, že do druhého kola postoupil kandidát vládnoucího tábora, varšavský primátor Rafał Trzaskowski, a opoziční stranou Právo a spravedlnost podporovaný Karol Nawrocki, nejsou žádným překvapením.

Několik menších překvapení však přinesly výsledky ostatních kandidátů, které mnoho vypovídají o stavu polské společnosti a politického života v polovině roku 2025. Níže uvádím pár volných poznatků, které letošní kampaň přinesla.

Duopolu PO-PiS se daří dobře

Kampaň a výsledek voleb ukázaly, že polská politika má stále dva hegemony: Donalda Tuska a Jarosława Kaczyńského. Jejich avatary jsou v současnosti již zmínění Rafał Trzaskowski a Karol Nawrocki, i když ve skutečnosti to může být kdokoli — hlavní je, že mají požehnání šéfů dvou největších polských politických táborů. Rozdíly mezi Trzaskowským a Nawrockým jsou vlastně jen kosmetické: jediný rozdíl je zřejmě v tom, že jeden se otevřeněji přiklání k evropskému projektu, zatímco druhý silněji zdůrazňuje národně-patriotický narativ.

Občanská platforma (PO) a Právo a spravedlnost (PiS) jsou mainstreamové pravicové strany, které se považují za jediné legitimní zástupce lidu a „zdravého rozumu“ — takové heslo se mimochodem objevilo na oficiálních stránkách kampaně Rafała Trzaskowského. Oba kandidáti vzájemně se nenávidějících táborů se zároveň podbízeli krajní pravici a snažili se získat voliče protiimigračními, protiukrajinskými či antisociálními hesly.

Jejich ideologická rozpolcenost a konformita je patrná i nyní, kdy před druhým kolem slibují splnění požadavků jak levicových, tak krajně pravicových protikandidátů, jen aby nasbírali co nejvíce hlasů.

V jednom z internetových volebních materiálů zveřejněných na začátku kampaně Karol Nawrocki na otázku „špagety, nebo pizza“ odpověděl: „Pizza, ale těstoviny jsou taky fajn“. Mám pocit, že v podobném stylu by nyní oba kandidáti odpovídali na otázku: „Jaké názory, levicové, středové nebo pravicové?“

Letošní volby opět prokázaly absurditu polského systému volby prezidenta, který by neměl být založen na všeobecném volebním právu, ale na volbě prostřednictvím Národního shromáždění.

Situace, že by se prezidentem Polské republiky stal nestranický intelektuál nebo voják, je něco nepředstavitelného. Polský prezident bohužel musí být prodlouženou rukou jedné ze stran politického sporu, což je velká tragédie moderních polských dějin.

… ale objevují se praskliny

Podíl hlasů mezi kandidáty PiS a PO se v těchto volbách ve srovnání s předešlými volbami snižuje. Průzkumy naznačovaly, že kandidáti by se mezi sebou museli podělit o počet hlasů odpovídající 57 procentům platných hlasů, zatímco v prvním kole prezidentských voleb v roce 2020 to bylo 74 procent. Kandidáti PO a PiS dnes získávají méně hlasů než v předchozích volbách a jejich podpora je vyrovnaná — obě strany téměř remizují.

Kandidáty dvou největších polských politických stran tedy podporuje přibližně šedesát procent voličů, což znamená, že až čtyřicet procent Poláků má duopolu plné zuby.

Tvrdit, že polská společnost je polarizovaná nebo rozdělená vejpůl, je velmi zjednodušující. Mainstreamové strany totiž dnes v Polsku volí především lidé starší padesáti let.

Žlutá karta pro Tuskovu vládu

První kolo voleb jasně ukázalo, že po roce a půl vládnutí se kabinet Donalda Tuska těší velmi slabé podpoře. Podle průzkumů měl Rafał Trzaskowski v prosinci 2024 téměř čtyřicetiprocentní podporu, nakonec získal jen něco málo přes třicet procent. Kandidáti Tuskových koaličních partnerů, Szymon Hołownia z uskupení Třetí cesta a Magdalena Biejatová z Nové levice, získali pět a čtyři procenta hlasů, což je rozpačitý výsledek. To znamená, že vládní kandidáti mají podporu méně než čtyřiceti procent voličů. Kdo z toho těžil? Samozřejmě antisystémoví a antimainstreamoví kandidáti.

Vláda Donalda Tuska během pár měsíců ztratila velkou část podpory těch, kteří byli zklamáni předchozí vládou PiS. Mezitím se ukázalo, že Tuskovo Polsko se od Polska Kaczyńského příliš neliší — nic se neudělalo s legalizací potratů a registrovaného partnerství, nenapravila se situace v justici, neskoncovalo se s politizací veřejnoprávní televize a nepotismem ani s korupcí ve státních institucích a firmách. Pokud Karol Nawrocki ve druhém kole voleb zvítězí, čeká Tuska a jeho příznivce obrovská politická blamáž.

Před několika dny v publicistickém pořadu televize Polsat News vystoupil jeden z poslanců Občanské koalice, Przemysław Witek. Na otázku moderátorky, zda Rafał Trzaskowski podpoří všechny požadavky Sławomira Mentzena, politik odpověděl: „Slíbit můžeme cokoli, na tom není nic špatného.“

Tento slogan by mohl být shrnutím dosavadních vlád Donalda Tuska a jeho tábora: jejich arogance, pokrytectví a odtrženosti od reality. Polští liberálové jsou ochotni slíbit voličům cokoli — horší je to ale s plněním těchto slibů.

Polsko hnědne

Mnoho novinářů a komentátorů nejvíc šokoval vysoký výsledek krajně pravicových kandidátů: Sławomira Mentzena (14,8 procent) ze strany Konfederace a antisemity Grzegorze Brauna (6,3 procent). Zvláště překvapivý byl výsledek Brauna, který podle průzkumů mohl počítat maximálně s tří až čtyřprocentní podporou.

Tento výsledek potvrzuje, že krajní pravice sílí nejen v Polsku, ale v celém západním světě. Mentzenova a Braunova videa na sociálních sítích mají miliony zhlédnutí, zatímco videa mainstreamových kandidátů maximálně tisíce.

Zde se ukazuje, že polský stát je slabý proti silným, ale silný proti slabým. V normální zemi by politik jako Braun, který se vloupává do městských úřadů a odstraňuje ukrajinské vlajky nebo napadá lékaře v nemocnicích za provádění potratů, už dávno seděl ve vězení. Zato v Polsku léta Páně 2025 se Braun — pravděpodobně duševně nemocný člověk nebo ruský provokatér — zaštiťuje imunitou a v prezidentských volbách získává 1,2 milionu hlasů.

Jednadvacet procent hlasů pro krajně pravicové kandidáty neznamená, že je s polskou společností něco špatně. Tento výsledek je důsledkem mnohaletého zanedbávání a arogance politického mainstreamu, tedy polských liberálů a národních konzervativců, kteří jsou — v konečném důsledku — dvěma stranami stejné mince.

Je to polská politická elita posledních dvaceti let v čele s Donaldem Tuskem a Jarosławem Kaczyńským, která vyseděla vejce, z něhož se vylíhl hnědý had.

Lidé v Polsku — zejména zástupci mladé a střední generace — jsou z posledních let vlády Tuska a Kaczynského rozčarovaní a naštvaní, cítí se opuštění a nepochopení. Jenže politici a mainstreamová média nemají pro jejich situaci pochopení a raději je ještě více odcizují a ostrakizují, což v konečném důsledku vede k šíření extremismu.

Levice jako nová naděje?

Jedním z mála překvapení kampaně byl výsledek levice — roztříštěné levice, neboť byla rozložena mezi tři kandidáty: Magdalenu Biejatovou (4,2 procent), Adriana Zandberga (4,9 procent) a Joannu Senyszynovou (1,1 procent). Více než deset procent hlasů je pro levici nejlepší výsledek od parlamentních voleb v roce 2019 (tehdy 12,5 procent). Problémem je, že se jedná o rozdělenou levici, která hraje v polském politickém životě okrajovou roli.

Nejpůsobivější je výsledek Adriana Zandberga, kandidáta malé opoziční sociálnědemokratické strany Razem (Společně), který byl během kampaně zesměšňován a napadán liberálními médii a politiky pravice, kteří mu předpovídali neúspěch. Zatímco Zandberg, který měl podle lednových průzkumů podporu 0,5 procenta, dosáhl desetinásobného zlepšení a na jeho mítinky přicházely na závěr kampaně tisíce mladých lidí.

Pokud by v prvním kole voleb hlasovali pouze Poláci mladší třiceti let, Zandberg by skončil druhý (20 procent) za Sławomirem Mentzenem (35 procent). Zandbergovi se v relativně krátké době podařilo oslovit obrovskou část mladých voličů, a to především díky skvěle vedené kampani na sociálních sítích — stejně, jako to dokázali kandidáti krajní pravice.

Zandberg byl v těchto volbách snad jediným kandidátem, který se zaměřil na věcná témata: zdravotnictví, energetiku, bydlení, demografickou krizi nebo otázku investic do vědy a výzkumu. Problém je v tom, že většina voličů je k těmto otázkám hluchá a raději naslouchá populistickým heslům o imigrantech nebo nízkých daních.

Polská levice má také další problém: volí ji především mladí lidé žijící ve velkých městech a na takové skupině voličů je obtížné vybudovat významný politický kapitál. Pokud se však za dva roky v parlamentních volbách podaří straně Razem překročit pětiprocentní volební práh a dostat se samostatně do Sejmu, bude to i tak znamenat pro toto uskupení obrovský úspěch a velkou příležitost pro polskou prosociální levici. Otázkou je, zda se Zandbergovi podaří využít kredit důvěry, který získal od téměř milionu svých voličů.

Každopádně situace v Polsku se nijak výrazně nezmění, ať už druhé kolo voleb vyhraje kdokoli — Polsko bude i nadále relativně konzervativní, neoliberální zemí, kde politické hašteření a kulturní války budou důležitější než skutečné krize a problémy, které země jako celek nutně potřebuje řešit. A doplatí na to především obyčejní Poláci.