Generační konflikty a zahořklost jsou hnací silou polské prezidentské kampaně
Błażej SzymankiewiczPolská společnost je rozštěpená politikou identit. Levice se definuje výlučně jako strana žen, na mladé muže cílí krajní pravice. V politických kampaních vítězí ti, kdo nejlépe ovládají svět sociálních sítí a slibují jednoduchá řešení.
Slavný americký novinář a reportér Hunter Stockton Thompson před více než padesáti lety napsal knižní reportáž Strach a hnus v kampani ’72, ve které velmi skandálním způsobem popsal prezidentskou kampaň Richarda Nixona. Přál bych si, aby nějaký polský publicista nebo spisovatel napsal podobnou reportáž o současné prezidentské kampani v Polsku. Ta je plná populistických hesel a obskurních kandidátů — dohromady je jich přes tucet, ale samozřejmě ne všichni nasbírají vyžadovaný počet 100 tisíc podpisů občanů a zaregistrují svou oficiální kandidaturu.
Nečekaným favoritem, který může způsobit ve volbách velký rozruch, je lídr krajně pravicové, libertariánsko-nacionalistické Konfederace Sławomir Mentzen. Podle průzkumů jeho podpora dosahuje téměř dvaceti procent a právě Mentzenovi voliči nejspíše rozhodnou, kdo se stane vítězem druhého kola.
S velkou pravděpodobností se bude rozhodovat — jako vždycky — mezi kandidáty dvou největších polských politických stran: varšavským primátorem Rafałem Trzaskowským z Občanské koalice a Karolem Nawrockým, ředitelem Ústavu národní paměti, což je polský protějšek českého ÚSTR. Nawrocki oficiálně kandiduje jako nezávislý, „občanský“ kandidát, je ale otevřeně podporován národně konzervativní stranou Právo a spravedlnost.
Ačkoli maršálek polského Sejmu Szymon Hołownia — mimochodem další prezidentský kandidát — vyhlásil oficiální datum voleb teprve 8. ledna, většina kandidátů zahájila svou kampaň už v listopadu. K závodu o prezidentské křeslo se následně přidali třeba Magdalena Biejatová za vládní stranu Levice, Grzegorz Braun, krajně pravicový odpadlík z Konfederace, známý kontroverzními proruskými a antisemitskými výroky, nebo Adrian Zandberg, předseda okrajové sociálnědemokratické strany Razem (Společně), která byla součástí vládnoucí koalice, ale na podzim loňského roku přešla k opozici.
Prezident z YouTube
Polské prezidentské volby se pokaždé těší větší popularitě a sledovanosti než ty parlamentní a téměř vždy se v nich objeví nějaký nečekaný kandidát, který nakonec obsadí třetí místo a jeho umístění stane se jazýčkem na vahách rozhodujícím o výsledku voleb.
Před pěti lety byl to právě současný maršálek Sejmu Hołownia, který v prvním kole dosáhl čtrnáctiprocentní podpory. V roce 2015 to byl zase Paweł Kukiz, bývalý rockový zpěvák, který získal velmi slušný výsledek skoro 21 procent. Letos takovým kandidátem může být zmíněný Sławomir Mentzen — o fenoménu jeho popularity a strany bude řeč později.
Dalším nečekaným kandidátem je novinář a youtuber Krzysztof Stanowski. Dvaačtyřicátník svou účast ve volbách bere jako happening a tvrdí, že se nechce stát prezidentem, že všichni kandidáti dělají z voličů pitomce, takže on bude plnit v těchto volbách roli dvorního šaška, který všem ukáže, že král jménem polská politika je nahý.
Stanowského příběh je pro porevoluční, neoliberální Polsko svým způsobem příznačný. Stanowski začínal jako novinář v největším polském sportovním časopise Przegląd Sportowy, kde byl přijat na stáž ve věku čtrnácti let. Následně si vybudoval svérázné mediální impérium, počínaje fotbalovým serverem Weszło přes YouTube kanál Kanał Sportowy až po kanál Kanał Zero, který má přes 1,5 milionu odběratelů. Stanowski měl nebývalou intuici — věděl, že nová média a sociální sítě jsou na vzestupu a dokonale využil krize tradičních médií. Proto si založil na YouTube vlastní, alternativní televizi, pomocí které se údajně snaží zlepšovat stav veřejné debaty.