Slavný americký novinář a reportér Hunter Stockton Thompson před více než padesáti lety napsal knižní reportáž Strach a hnus v kampani ’72, ve které velmi skandálním způsobem popsal prezidentskou kampaň Richarda Nixona. Přál bych si, aby nějaký polský publicista nebo spisovatel napsal podobnou reportáž o současné prezidentské kampani v Polsku. Ta je plná populistických hesel a obskurních kandidátů — dohromady je jich přes tucet, ale samozřejmě ne všichni nasbírají vyžadovaný počet 100 tisíc podpisů občanů a zaregistrují svou oficiální kandidaturu.

Nečekaným favoritem, který může způsobit ve volbách velký rozruch, je lídr krajně pravicové, libertariánsko-nacionalistické Konfederace Sławomir Mentzen. Podle průzkumů jeho podpora dosahuje téměř dvaceti procent a právě Mentzenovi voliči nejspíše rozhodnou, kdo se stane vítězem druhého kola.

S velkou pravděpodobností se bude rozhodovat — jako vždycky — mezi kandidáty dvou největších polských politických stran: varšavským primátorem Rafałem Trzaskowským z Občanské koalice a Karolem Nawrockým, ředitelem Ústavu národní paměti, což je polský protějšek českého ÚSTR. Nawrocki oficiálně kandiduje jako nezávislý, „občanský“ kandidát, je ale otevřeně podporován národně konzervativní stranou Právo a spravedlnost.

Ačkoli maršálek polského Sejmu Szymon Hołownia — mimochodem další prezidentský kandidát — vyhlásil oficiální datum voleb teprve 8. ledna, většina kandidátů zahájila svou kampaň už v listopadu. K závodu o prezidentské křeslo se následně přidali třeba Magdalena Biejatová za vládní stranu Levice, Grzegorz Braun, krajně pravicový odpadlík z Konfederace, známý kontroverzními proruskými a antisemitskými výroky, nebo Adrian Zandberg, předseda okrajové sociálnědemokratické strany Razem (Společně), která byla součástí vládnoucí koalice, ale na podzim loňského roku přešla k opozici.

Prezident z YouTube

Polské prezidentské volby se pokaždé těší větší popularitě a sledovanosti než ty parlamentní a téměř vždy se v nich objeví nějaký nečekaný kandidát, který nakonec obsadí třetí místo a jeho umístění stane se jazýčkem na vahách rozhodujícím o výsledku voleb.

Před pěti lety byl to právě současný maršálek Sejmu Hołownia, který v prvním kole dosáhl čtrnáctiprocentní podpory. V roce 2015 to byl zase Paweł Kukiz, bývalý rockový zpěvák, který získal velmi slušný výsledek skoro 21 procent. Letos takovým kandidátem může být zmíněný Sławomir Mentzen — o fenoménu jeho popularity a strany bude řeč později.

Dalším nečekaným kandidátem je novinář a youtuber Krzysztof Stanowski. Dvaačtyřicátník svou účast ve volbách bere jako happening a tvrdí, že se nechce stát prezidentem, že všichni kandidáti dělají z voličů pitomce, takže on bude plnit v těchto volbách roli dvorního šaška, který všem ukáže, že král jménem polská politika je nahý.

Stanowského příběh je pro porevoluční, neoliberální Polsko svým způsobem příznačný. Stanowski začínal jako novinář v největším polském sportovním časopise Przegląd Sportowy, kde byl přijat na stáž ve věku čtrnácti let. Následně si vybudoval svérázné mediální impérium, počínaje fotbalovým serverem Weszło přes YouTube kanál Kanał Sportowy až po kanál Kanał Zero, který má přes 1,5 milionu odběratelů. Stanowski měl nebývalou intuici — věděl, že nová média a sociální sítě jsou na vzestupu a dokonale využil krize tradičních médií. Proto si založil na YouTube vlastní, alternativní televizi, pomocí které se údajně snaží zlepšovat stav veřejné debaty.

Účast Stanowského v prezidentských volbách ve formě novinářsko-zábavního happeningu je jasným důkazem toho, jak se v polské veřejné debatě šíří anti- a postpolitika. Lidé začínají chápat politiku jako škodolibý tyjátr, který nemůže mít pozitivní vliv na jejich životy, protože všichni politici stejně lžou a jsou ubozí, tak ať se aspoň stane zdrojem zábavy.

V minulém roce Polskem kolovaly zprávy o tom, že prezidentskou kandidátkou se má stát i další představitelka médií, novinářka Dorota Gawryluková, moderátorka pořadu Lepší Polsko v jedné z největších soukromých televizí, Polsatu. Nakonec se to nestalo, ale nebylo by to ani žádné překvapení: před zahájením své politické kariéry byl televizním moderátorem i zmíněný maršálek Sejmu Szymon Hołownia.

Stanowski má momentálně v průzkumech maximálně tří až čtyřprocentní podporu, což neznamená, že tato úroveň nemůže o pár procentních bodů stoupnout. Popularita kandidátů jako Stanowski nebo Mentzen má hned několik příčin: jednou z nich je třeba zmíněná krize médií a vliv sociálních sítí na život mladé generace voličů. Dalším důvodem rozhodně je krize maskulinity a kulturní války, které v posledních letech zasahují západní společnost.

Válka pohlaví?

Neoliberální ekonomická transformace 90. let, neschopnost politiků a absence občanské uvědomělosti napáchaly v polské společnosti nesmírné škody, což se odráží i ve volebních preferencích mladých Poláků. Polská společnost je současně silně egoistická a individualistická, takže lze jen těžko očekávat, že v ní budou rezonovat prosociální ideje.

Dění v Polsku je vlastně součástí globálních fenoménů. V České republice se sice lidé často rádi dívají na okolní státy vlastní perspektivou uzavřenosti v kotlině, ale Polsko není ani žádný ostrov „tradičních hodnot“, ani se tam nezastavil čas. To, že mladé ženy volí levici, zatímco mladí muži krajní pravici, můžeme pozorovat i v Německu, Francii nebo USA. Otázka zní: proč?

Mladí lidé jsou individualističtí: levice přitahuje ženy sloganem „moje tělo, moje věc“ (respektive „moje volba“), mladí muži jsou přitahováni k pravici heslem „moje peněženka, moje věc“. Sociální demokracie se stále více feminizuje a přichází o hlasy bývalých voličů z dělnické třídy. Hlasy mužů stahuje alternativní pravice, která je odpůrcem mainstreamu: Trump v USA, AfD v Německu nebo Vox ve Španělsku.

Všechny tyto jevy jsou velmi dobře známé. K nim však přichází otázka identity dané strany. Hry zvané „politika identity“ se účastní všichni — metafora hry ovládá v dnešní době politickou imaginaci — a polská levice je prostě tam, kam se sama umístila. Dnešní politika není tvořena pro konkrétní společenskou třídu, ale pro identitu, a politika identity nezískává podporu věcným programem, nýbrž příběhem.

V posledních třiceti letech se Polky výrazně emancipovaly — představa, že polské ženy žijí ve světě ze seriálu Příběh služebnice je totiž stereotypní nesmysl —, zatímco muži v Polsku, obzvlášť ti mladí, se často ocitají v rozpacích a cítí zmatek způsobený novými socioekonomickými podmínkami liberálního řádu. Proto volí krajní pravici, která z nich dělá oběti — stejně jako část levice dělá oběti z žen — a využívá jejich obavy.

Levice a Konfederace zaujaly konkrétní pozice polského společenského spektra — jedna koalice reprezentuje téměř výlučně mladé ženy, druhá reprezentuje mladé a naštvané muže. Politika identity je hrou s nulovým součtem: důležitý je prospěch pouze jedné skupiny či tábora, ať už to budou ženy, LGBT+ lidé, mladí muži, Afroameričani a podobně.

Hlavní politici koalice Levice, například Robert Biedroń nebo Anna Maria Żukowska, výslovně tvrdí, že „levice je žena“ a že jejich strany jsou určené pouze pro ženy, čímž odrazují potenciální voliče. Sociolog Maciej Gdula, mimochodem také liberálně-levicový politik, už v roce 2021 upozorňoval, že ve voličské základně polské levice nastala výrazná změna: levice přišla o bezmála půl milionu voličů starších padesáti let, zatímco získala pouze 125 tisíc voličů mladších třiceti let.

Výsledek politiky identity v polských podmínkách je jasný: prohlubuje se — již i tak velmi vyostřená — polarizace a mladí muži si jenom potvrzují své předsudky vůči levici jako takové. Sázení na práva žen polské levici v dlouhodobé perspektivě neprospělo, Polky totiž raději volí liberální Občanskou platformu nebo centristickou koalici Třetí cesta. Podle nejnovějších průzkumů veřejného mínění stále více žen volí i Konfederaci. U polských mužů to vypadá ještě hůř — Levice je posledním uskupením, které chtějí volit, bez ohledu na věk.

Prezidentská kampaň vstupuje do rozhodujícího období

Sławomir Mentzen — a vlastně celá Konfederace — perfektně využívá sociální sítě jako TikTok, X nebo YouTube, aby oslovil co nejvíce potenciálních mladých voličů. Snaží se při tom vyhnout vystupování v tradičních médiích, protože dobře ví, že tímto způsobem stejně nepřiláká nové podporovatele a že by pravděpodobně neměl šanci uspět ve věcné, normální debatě, která není vedena za jeho vlastních podmínek. Nedá se ale popřít, že Mentzen odvedl obrovský kus práce: zahájil svou kampaň jako první a už víc než půl roku objíždí Polsko křížem krážem, včetně venkova a malých měst, což mu samozřejmě přispělo.

Nedávný nárůst podpory je efektem jednoduchého kroku: Mentzen hodně mluví o „nízkých a jednoduchých daních“ a přidává k tomu nenávist vůči migrantům, na čemž staví svou rétoriku. Politické rozdíly mezi Poláky jsou do značné míry nejenom genderové, ale především generační: u Poláků mladších třiceti let je Konfederace bezpochyby nejpopulárnější politickou stranou. Mladí lidé v Polsku mají prostě plné zuby dvacetiletého vládního duopolu Donalda Tuska a Jarosława Kaczyńského, a proto se raději přikloní k jakékoli antiestablishmentové možnosti, i kdyby to byla krajní pravice.

Konfederace se těší oblibě mladých také kvůli tomu, že velmi chytře interpretuje společenské nálady a dává jednoduché a rychlé „recepty“ na současné problémy, na což mnoho lidí slyší. Když mladý polský muž slyší, že by se měly zlikvidovat důchody, zrušit veřejné zdravotnictví a sociální podpora nepracujícím, většinou tleská ve stoje, protože senioři, spoluobčané a efektivně fungující stát ho vůbec nezajímají.

Je důležité říct, že polská prezidentská kampaň 2025 není postavena jen na kulturních otázkách. Hlavními tématy kampaně jsou bezpečnost — jak ekonomická, tak vojenská — a migrace. Je to vlastně součást západní politické debaty. Antisystémové smýšlení, nejčastěji v krajně pravicové podobě, je na vzestupu a Polsko není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Podle nedávného průzkumu agentury CBOS by se do polského Sejmu dostala pouze tři uskupení: Občanská koalice, Právo a spravedlnost a právě Konfederace, takže žádná středová a levicová strana.

Snad největším důkazem Mentzenova úspěchu je fakt, že favoriti těchto voleb, Rafał Trzaskowski a Karol Nawrocki, začali aktivně používat rétoriku šéfa Konfederace. Trzaskowski, který se před pěti lety jevil jako obrovská naděje pro liberálně-levicové prostředí, začal najednou opakovat výroky o zrušení sociální podpory pro Ukrajince žijící v Polsku a o potřebě opevňování a utěsňování hranic.

Ukázalo se, že Trzaskowski je ve skutečnosti loutkou premiéra Donalda Tuska a politickým mužem bez vlastností — řekne cokoliv včetně nacionalistických a šovinistických výroků, aby se zavděčil voličům svých politických soupeřů. Vůbec by mě nepřekvapil scénář, ve kterém Trzaskowski prohraje druhé kolo, stejně jak se to stalo v případě Bronisława Komorowského, kandidáta Občanské platformy v roce 2015. Ten měl v průzkumech šedesátiprocentní podporu, a nakonec prohrál s téměř neznámým kandidátem PiS, europoslancem a právníkem Andrzejem Dudou. Je docela dobře možné, že soupeřem Trzaskowského v druhém kole bude Sławomir Mentzen.

Loutkou — tentokrát Jarosława Kaczyńského a strany PiS — je také Karol Nawrocki, který je kandidátem „vytaženým z klobouku“ a podobně jako Trzaskowski papouškuje program Konfederace a Sławomira Mentzena: hlásá nesmysly o nízkých daních, tvrdí, že katastrální cla jsou pro běžné Poláky největší zlo — protože zřejmě každý Polák je developerem nebo bankéřem —, opakuje Trumpovy lži o nevděčném prezidentu Zelenském a štve své podporovatele proti Ukrajincům a migrantům. Je to bizarní, protože politický úspěch PiS v letech 2015—2023 byl vybudován na základě štědrých sociálních dávek a obnovení pocitu ekonomické důstojnosti milionů polských rodin, což vůbec nekoresponduje s neoliberálním smýšlením.

Proč by ale voliči Konfederace měli najednou volit Nawrockého nebo Trzaskowského, když si mohou zvolit autentičtějšího a razantnějšího Mentzena? Na příkladě Polska je vidět, že krajně pravicová a populistická rétorika, která ještě před pár lety byla považovaná za nepřípustnou, se normalizovala a stala součástí mainstreamu.

Když se ale v západní Evropě snaží antisystémová a krajně pravicová hnutí napodobovat konvenční politické strany, v Polsku je tomu naopak: střed a liberálové začínají používat radikální a populistický jazyk. Rétorika strany AfD byla — a často stále je — považovaná v Německu za politické tabu, zatímco v Polsku se rétorika Konfederace stává inspirací pro největší politické strany.

Závěr je tedy pesimistický: černým koněm kampaně zůstane ten kandidát, který dokáže nejlépe využít zklamání a naštvání mladé generace a společenské nálady ohledně ekonomiky a migrantů, respektive uprchlíků z Ukrajiny. Závažná témata, jako bytová, energetická a demografická krize nebo podfinancované zdravotnictví, jsou odstavené a bohužel zůstávají na okraji politické debaty.