„Nestačí obnovit vládu práva. Potřebujeme zvednout platy administrativních pracovníků v soudnictví, ujistit se, že lidé, kteří nemají moc peněz, mají přístup k právníkům, že dopisy od soudů jsou napsané jazykem, kterému lidé rozumí,“ popisuje Magdalena Biejatová, polská poslankyně za Novou levici, socioložka a jedna z nejvýraznějších polských političek současnosti své politické plány.

V parlamentních volbách, které se konají 15. října, tentokrát Biejatová kandiduje do Senátu. Strany demokratické opozice, tedy Občanská koalice, koalice Třetí cesta a Nová levice se v senátních volbách dohodly na jednotném postupu a v každém obvodu proto vysílají do voleb pouze jednoho společného kandidáta. Zároveň slíbily, že spolu v případě získání většiny v Sejmu vytvoří vládu.

Ačkoliv se dle průzkumů zdá, že nejvíce hlasů ve volbách do Sejmu získá opět ultranacionalistická konzervativně katolická strana Právo a spravedlnost (PiS), strany demokratické opozice mají šanci získat těsnou většinu.

„Počítám dny, které zbývají do voleb. Můj manžel je teď v Bruselu, mám dvě děti a nemocného psa, který zřejmě nepřežije,“ vydechne Biejatová na otázku, jak se má, načež se unaveně usměje. Hovoříme spolu o tom, jaké to je být v Polsku političkou, o tom, co změnily protesty za právo na potrat i o tom, jaké zkoušky by čekaly na případnou demokratickou polskou vládu.

Předvolební kampaň vrcholí. Jak jste zmínila, máte dvě děti, nemocného psa, manžela v Bruselu… jaké to je být političkou v Polsku?

Pro mě je to mnohem snazší než pro většinu političek, protože můj manžel je feminista. Domácí práce jsme si rozdělili půl na půl ještě před mým vstupem do politiky. Ale samozřejmě se cítím provinile, protože nejsem doma s dětmi — víc provinile než většina politiků-mužů.

Jsem velmi privilegovaná, i co se týče mé role jakožto političky na maskulinní politické scéně. Jsem členkou Levice, pro níž je důležité podporovat ženy v politické dráze. Když jsme v roce 2019 vstoupili do Parlamentu, mnoho našich političek se stalo významnými osobnostmi polské politické scény. A to právě díky podpoře a prostoru, kterého se nám ve straně dostává.

Co to znamená v praxi?

Ve vedení strany máme paritu. Ujišťujeme se, že ženy nechybí na fotografiích, že mluví a diskutují. A máme ve straně slovo. I proto jsem v Sejmu. Z počátku jsem byla plachá, říkala jsem: ne, sotva se mi narodily děti, nejsem si jistá, zda je vysoká politika pro mě.

Mí mužští kolegové mě nicméně podporovali a říkali mi: Magdo, to ty bys nás měla vést. Je o dost snazší vyrovnat se s misogynií ze strany médií a ostatních politiků, když máte takovou podporu ve své straně. Zároveň jsem zapojená do hnutí za právo na potrat a je to i spolupráce s jeho aktivistkami, která mi dodává sílu.

S jakým typem misogynie se potýkáte?

Je mi jednačtyřicet jedna let, do Sejmu jsem vstoupila v sedmatřiceti. Byla jsem považována za mladou političku, protože v politice je věkový medián tak šedesát let. Když je vám pod čtyřicet, a navíc jste žena, neberou vás vážně, jste pro ně nová „holka“ a je jedno, že máte dvě děti a zkušenosti.

V médiích a na sociálních sítích komentují váš vzhled, zpochybňují vaše schopnosti a profesionalitu. Je to o to těžší, že jako ženy jsme vychovávány k tomu, že pokud nejsme dobře připravené, nemáme se k ničemu vyjadřovat. Zatímco všichni ti muži v parlamentu nemají co říct, ale nebrání jim to v tom mluvit celou věčnost.

Od počátku jste byla aktivní v protestech za právo na potrat, z nichž ty nejmohutnější se udály v roce 2020. Jak se polská společnost od roku 2020 změnila?

Ohromně. Mnoho sociologů či novinářů tvrdí, že protesty za právo na potrat neuspěly, že se navzdory všem ženám a mužům protestujícím v ulicích nic nezměnilo. Podle mě jsme však dosáhli obrovského vítězství, protože veřejné mínění se, co se týče se ženských práv, a zvláště práva na potrat, radikálně změnilo.