Výsledky letošních voleb do obou komor polského parlamentu jsou sečteny. Pro jedny jde o výsledek, jenž znamená politickou změnu a novou naději, patetičtější výroky hlásají návrat svobody a liberálních prozápadních hodnot a oslavují porážku populistů. Pro jiné je však vítězem voleb dosud vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS), která by se podle nich měla pokusit sestavit vládu jako první. Ať už čteme výsledky jakkoliv, situace je pravděpodobně ještě mnohem komplikovanější.

Dvě Polska trvají

Ostrá polarizace polské společnosti je posledních osmnáct let patrná ve střetu dominantních stran PiS a Občanská platforma (PO), v osobní rovině reprezentovaných bratry Kaczyńskými — a po smrti prezidenta Lecha již pouze Jarosławem Kaczyńským — na straně jedné a Donaldem Tuskem na straně druhé.

Rozštěpění Polska však rozhodně nezačalo vyhrocenou prezidentskou a parlamentní kampaní na podzim roku 2005. Ta byla pouze vnější manifestací již dávno existující polarizace, jež vyplývala z podstaty vnitropolitické změny v Polsku v letech 1989—1990 a ještě hlouběji ze složitých kořenů polské národní identity. Na jejím formování se totiž podílely dějinné aspirace polského národa a státu, který byl schopný hrát roli malé velmoci s tradicí originálního republikanismu raně novověké Rzeczypospolité, ale také zažil několikeré zničení státnosti úderem cizí imperiální moci.

Letošní volby rozhodně neznamenají konec polarizace polské společnosti. Právě naopak sledujeme jen její další dějství. Poprvé totiž zřejmě do vládní koalice společně vstoupí jak postkomunistická levice, tak liberální část někdejšího solidaritního tábora, respektive aktuální generační mutace těchto historických subjektů — tedy KO a Lewica.

Heterogenita vítězů

Společné sociokulturní a systémové aspirace ale samozřejmě ještě neznamenají principiální ideovou a programovou jednotu všech stran budoucí vládní koalice. Dá se naopak předpokládat, že viditelné ideové odlišnosti všech tří formací — a fakticky až sedmi politických stran, vytvářejících koaliční bloky — se ve vládě postupně obnaží, takže jen společně sdílená vůle odstavit PiS a Jarosława Kaczyńského od moci už nebude stačit.

Zásadní ideové odlišnosti se vztahují především k tomu, co všechno by se mělo z politiky stávající vlády PiS opustit, či co naopak radno zachovat. Vláda PiS totiž od roku 2015 prošla dvěma zcela odlišnými etapami.

Tou první bylo období ekonomické konjunktury, kdy se vládě dařilo snižovat schodek rozpočtu a vybírat více na daních, aniž by omezovala ekonomickou aktivitu podnikatelů. Malým a středním firmám například zavedla sníženou devítiprocentní sazbu daně z příjmu právnických osob, do země proudily zahraniční investice.

Pozoruhodný byl i rozsah sociálních transferů: snížení věku odchodu do důchodu a především systém zvaný 500+, tedy měsíční výplaty 500 zł (cca 2 600 Kč) každému rodiči na každé nezletilé dítě v rámci jednoho vybraného roku od 1. června do 31. května roku následujícího. Toto opatření, uvedené v život 1. dubna 2016, představuje vlajkovou loď prorodinné politiky PiS. Letos se představitelé této strany zavázali zvýšit po volbách příspěvek na 800 zł.

Ostatní strany ve svých slibech tak daleko nešly, nicméně stojí před otázkou, co s fungujícím programem 500+ udělat. Třetí cesta (Trzecia Droga), tedy koalice lidovců (PSL) se stranou Szymona Hołowni Polsko 2050, se v programu zavázala program 500+ zachovat. Tuskova Občanská platforma (PO) tradičně bývala nejvíce neoliberální stranou na polské politické scéně. V letošních volbách kandidovala jako součást Občanské koalice (KO), která se ovšem zavázala k zavedení mnoha sociálních benefitů. Bude velmi zajímavé sledovat, jak toho bude chtít ve vládní koalici docílit. Oblastí nejednoty mezi KO, Třetí cestou a Levicí přitom může být celá řada.

Náprava, či nové ovládnutí médií a soudů?

Vláda PiS byla dlouhodobě kritizována za nedodržování pravidel právního státu, zejména pokud jde o nezávislost justice. Vláda totiž někdejší soudcovskou samosprávu omezila a výběr soudců přes Zemskou radu soudnictví podřídila vůli většiny v Sejmu.

Vládní představitelé se bránili tím, že v Polsku nebyla justice nikdy očištěna od zkompromitovaných kádrů komunistického režimu a že vysoká míra soudní samosprávy umožňovala po celá desetiletí fungování justiční oligarchie. Nová vláda tak bude stát před zásadní otázkou, jak na jedné straně opět posílit nezávislost justice a na straně druhé vyhovět legitimnímu požadavku společnosti, aby justice byla očištěna od zkompromitovaných postav.

V minulosti bylo přitom běžné, že představitelé každé vlády inklinovali k silovému obsazování postů, které mohli přímo ovlivnit. Týkalo se to zejména kumulace funkce ministra spravedlnosti a generálního prokurátora, která v Polsku platila už v letech 1990—2010 za všech tehdejších vlád.

Tuskova vláda sice před třinácti lety tyto funkce oddělila, přesto obsadila post generálního prokurátora svým politickým nominantem. Pokud jde o obsazení Ústavního soudu, tam by snaha silově rozhodovat sejmovou většinou mohla být ještě bezprostřednější.

Totéž platí v oblasti médií. Zejména veřejnoprávní televize TVP se během osmi let fakticky změnila v hlásnou troubu politiky PiS. Nová vláda zřejmě využije všechny nástroje v zákoně a pokusí se novináře spjaté se současnou vládní garniturou z televize odstranit. Otázkou pak je, koho si přivede na jejich místo.