Polsko i po volbách zůstává rozštěpené

Vladimír Hanáček

Nejvíce hlasů v polských parlamentních volbách získala konzervativní strana PiS, přesto je výsledek voleb vnímán jako velké vítězství liberální demokracie. Situace však není tak prostá a dosavadní opozici čeká řada velmi obtížných úkolů.

Jako o budoucím premiérovi se téměř automaticky hovoří o Donaldu Tuskovi. Jenže Tusk spolu s Kaczyńským symbolizují absenci generační obměny v nejvyšších patrech polské politiky. Změna by byla navýsost žádoucí. Foto FB OKO.press

Výsledky letošních voleb do obou komor polského parlamentu jsou sečteny. Pro jedny jde o výsledek, jenž znamená politickou změnu a novou naději, patetičtější výroky hlásají návrat svobody a liberálních prozápadních hodnot a oslavují porážku populistů. Pro jiné je však vítězem voleb dosud vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS), která by se podle nich měla pokusit sestavit vládu jako první. Ať už čteme výsledky jakkoliv, situace je pravděpodobně ještě mnohem komplikovanější.

Dvě Polska trvají

Ostrá polarizace polské společnosti je posledních osmnáct let patrná ve střetu dominantních stran PiS a Občanská platforma (PO), v osobní rovině reprezentovaných bratry Kaczyńskými — a po smrti prezidenta Lecha již pouze Jarosławem Kaczyńským — na straně jedné a Donaldem Tuskem na straně druhé.

Rozštěpění Polska však rozhodně nezačalo vyhrocenou prezidentskou a parlamentní kampaní na podzim roku 2005. Ta byla pouze vnější manifestací již dávno existující polarizace, jež vyplývala z podstaty vnitropolitické změny v Polsku v letech 1989—1990 a ještě hlouběji ze složitých kořenů polské národní identity. Na jejím formování se totiž podílely dějinné aspirace polského národa a státu, který byl schopný hrát roli malé velmoci s tradicí originálního republikanismu raně novověké Rzeczypospolité, ale také zažil několikeré zničení státnosti úderem cizí imperiální moci.

Letošní volby rozhodně neznamenají konec polarizace polské společnosti. Právě naopak sledujeme jen její další dějství. Poprvé totiž zřejmě do vládní koalice společně vstoupí jak postkomunistická levice, tak liberální část někdejšího solidaritního tábora, respektive aktuální generační mutace těchto historických subjektů — tedy KO a Lewica.

Heterogenita vítězů

Společné sociokulturní a systémové aspirace ale samozřejmě ještě neznamenají principiální ideovou a programovou jednotu všech stran budoucí vládní koalice. Dá se naopak předpokládat, že viditelné ideové odlišnosti všech tří formací — a fakticky až sedmi politických stran, vytvářejících koaliční bloky — se ve vládě postupně obnaží, takže jen společně sdílená vůle odstavit PiS a Jarosława Kaczyńského od moci už nebude stačit.

×