Kampaň před parlamentními volbami v Polsku vrcholí a již za necelý týden se otevřou volební místnosti. Děje se tak v náročném čase, kdy vládní i opoziční politici musí neustále reagovat na překotné události dnešní doby a hledat pokud možno jednoduchá a srozumitelná řešení na složité otázky, na které namnoze žádný snadno uskutečnitelný recept není.

Jednou z nich je nepochybně „východní otázka“, vztah Polska k východní sousedům — tedy Rusku, Ukrajině a Bělorusku — v době horkého válečného konfliktu, jaký Evropa od konce druhé světové války nezažila. „Východní otázka“ je ve volební kampani přítomná jako téma sporu, ale nejspíše v jiné podobě, než by český pozorovatel předpokládal.

Jednota v obecných cílech

Polská společnost je orientovaná na dvě světové strany nejen geopoliticky, ale i svou dějinnou zkušeností a politickými zájmy. První Rzeczpospolita, stavovská monarchie založená na specifickém republikánském étosu a modelu rozhodování, která se mezi 16. a 18. stoletím rozkládala od Visly k Bugu, respektive Dněpru a od břehů Baltu až k pobřeží Černého moře, zanechala svými vojenskými výboji odkaz, jehož součástí je i současná polská ambice být v daném prostoru podobně zásadní geopolitickou silou.

Polská východní politika se opírá o tezi, že „na východě vždy záleží“ a jeho vývoj nelze pomíjet. Poláci nikdy nebyli zcela lhostejní k tomu, jaké politické procesy se na „jejich“ někdejších územích odehrávají a pokoušeli se je aktivně ovlivňovat.

Kdo by v Polsku chtěl dnes hledat relevantní politickou sílu, která v rámci rusko-ukrajinského konfliktu zaujímá otevřeně proruské či ruské imperiální agresi nahrávající postoje, hledal by marně. Polská politická reprezentace se prakticky komplexně shoduje, že pomoc Ukrajině znamená nejen morální závazek pomáhat slabšímu, ale především asertivní angažmá Polska směrem k prosazování vlastních východních zájmů.

Poláci se obávají opětovné agrese moskevské imperiální moci, kterou již mnohokráte v dějinách poznali, a jsou v drtivé většině přesvědčeni, že Ukrajinci bojují i za ně, protože vytvářejí hráz proti potenciální agresi Ruska vůči Polsku. Přesto nepanuje v polské společnosti shoda, jaké adekvátní prostředky pro podporu Ukrajiny — a v jaké podobě — použít.

Pomoc Ukrajině a polské zájmy

Vláda Mateusze Morawieckého zastává po 24. únoru loňského roku jasnou linii aktivní podpory napadené Ukrajině. Kromě pomoci statisícům uprchlíků, kteří dnes spolu se všemi polskými obyvateli ukrajinské národnosti představují až dva a půl milionu obyvatel Polska, se podpora realizuje především masivními dodávkami vojenského materiálu.

V tom měla vláda u opozice zatím v zásadě podporu, jen si mnozí opoziční politici opakovaně neodpustili poukazovat na to, že vojenské dodávky nesmějí být na úkor obranyschopnosti vlastní země. Vyjádřil se tak například politik nacionalistické Konfederace Robert Winnicki. Představitelé Levice zase opakovaně vyjadřovali nesouhlas se zvyšováním výdajů na obranu.

Poněkud kontroverznějším tématem byla otázka vývozu ukrajinského zboží, především zemědělských produktů. Již na jaře letošního roku bylo zřejmé, že ukrajinské levné zboží zahlcuje a křiví polský potravinový trh. Zájmem západního společenství přitom bylo zajistit transport tohoto zboží mimo Evropu do oblastí, kam Ukrajina své zemědělské produkty tradičně vyváží a kde můžou fatálně chybět.

Předseda Občanské platformy (PO) a Občanské koalice (KO), bývalý premiér Donald Tusk kritizoval letos na jaře vládu za to, že nezabránila zaplavení polského trhu ukrajinským zbožím. Když vláda Mateusze Morawieckého 15. září vyhlásila po skončení celounijního embargo na ukrajinské zboží své vlastní, začal ji hlavní představitel opozice Tusk kritizovat ve zcela opačném duchu — tedy za sobecký postoj vlády, který může zásadně zhoršit vztahy Polska a Ukrajiny, a tím i zničit výdobytky spolupráce a aktivní pomoci napadené zemi.

Podrážděné reakce a stěžování si na nevhodný postup vládních představitelů druhé země se v Kyjevě i ve Varšavě v poslední době objevují stále. Nelze z nich však vyvozovat, že by Polsko Ukrajinu i nadále principiálně nepodporovalo a že strategická spolupráce nepokračovala. Její výhodnost pro obě strany je zřejmá, dílčí komplikace jsou dané spíš složitostí situace a nevyjadřují principiální zhoršování vztahů a oživování historických resentimentů mezi oběma národy.

„Reset vztahů s Ruskem“ jako démon předvolení kampaně

Daleko výrazněji se „východní otázka“ stala v předvolební kampani přítomnou prostřednictvím dokumentárního seriálu Reset, který je dílem novináře Michała Rachoně a historika a ředitele polské obdoby českého Vojenského historického ústavu Sławomira Cenckiewicze. Jeho zatím třináct více než hodinových epizod odvysílala v hlavním vysílacím čase veřejnoprávní televize TVP.

Seriál Reset se vztahuje k politickým událostem z let 2007 až 2015, spojeným se snahou vlády Donalda Tuska oteplit vztahy s východní mocností po předchozím napětí. O uvolnění vztahů usilovali jak polští liberálové, kteří se roku 2007 dostali k moci, tak jejich spojenci v západoevropských zemích, kteří s Ruskem domlouvali důležité obchodní kontrakty, symbolizované plynovodem Nord Stream.

Autoři nazvali seriál dle výroku premiéra Tuska, jenž po svém nástupu do funkce prohlásil, že „chce dialog s Ruskem takovým, jakým ono je“, a dodal, že polsko-ruské vztahy potřebují „resetovat“. Tento „reset“ nabyl postupně podoby konkrétních kroků a rozhodnutí. Když 8. února 2008 premiér Tusk přiletěl poprvé do Moskvy na oficiální státní návštěvu, ruský prezident mu dle oficiálního zápisu polské diplomacie v osobním rozhovoru navrhl, aby se oba státy podělily o území Ukrajiny, které si dle předválečných hranic mezi sebe rozdělí, a Ukrajinu jako samostatný stát zničí.

O dva měsíce později se o této zkušenosti s Putinem zmínil Tusk ve Washingtonu americkému prezidentu Bushovi s tím, že „veřejně to nikde neřekne“. Zápisy z těchto jednání nebyly tehdy zveřejněny a média se je nedozvěděla. Události se odehrávaly v době, kdy Američané hodlali vybudovat v Polsku raketovou základnu a Rusové v té souvislosti vyhrožovali umístěním svých raket v Kaliningradské oblasti. Tusk veřejně deklaroval, že americká raketová základna v Polsku musí vést ke zvýšení bezpečnosti nejen USA, ale i Polska samého.

O výrocích Putina veřejně nic neřekl a sděloval, že vztahy s Ruskem se daří zlepšovat. Podle tvůrců seriálu čekal, až skončí mandát prezidenta Bushe a jeho nástupce projekt raketové základny ukončí, což se po nástupu Baracka Obamy do Bílého domu také stalo. Následně pozval Tusk premiéra Putina k oficiální návštěvě Polska, k níž došlo 1. září 2009 u příležitosti 70. výročí vypuknutí druhé světové války. Tehdy se státníci potkali na Westerplatte u Gdaňsku, kde přednesli zásadní projevy k výročí.

Napjaté vztahy mezi premiérem Tuskem a konzervativním prezidentem Lechem Kaczyńským se po vystoupení prezidenta rozhořely naplno. Kaczyński totiž promluvil před zraky státníků sousedních velmocí o potřebě znát historickou pravdu a ohradil se proti imperiální politice putinovského Ruska přímo před Putinem.

O dva týdny později při výročí napadení Polska Sovětským svazem 17. září 1939 prohlásil v centru Varšavy, že katyňský masakr třiceti tisíc polských důstojníků byl aktem genocidy. Už na Westerplatte přitom řekl, že masakr nebyl výrazem komunistické ideologie, ale imperiálního šovinismu, který je Ruskem nově zastírán přirovnáváním polských obětí k úmrtím ruských bolševických vojáků, kteří při napadení Polska roku 1920 zemřeli na tyfus.