Oči světa se upínají k právě probíhajícímu summitu NATO v Haagu. A to nejen proto, že se koná v bezprecedentní bezpečnostní situaci. O náplň novinových titulků se postarala už předběžná dohoda států Aliance ohledně navýšení cílových výdajů na obranu na 5 procent HDP.

Tento cíl je podle prezidenta Pavla připravena podpořit i Česká republika, která přitom teprve vloni dosáhla magické hranice dvou procent a ke třem procentům se chce vydat do roku 2030.

Zatímco u nás o navyšování obranných výdajů probíhají politické přestřelky, jedna skupina evropských států už tyto cíle nejenom dávno plní, ale nastavuje laťku mnohem výše. Řeč je o tzv. seversko-baltské osmičce: Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Finsku, Švédsku, Dánsku, Norsku a Islandu. Spojuje je nejen geografická blízkost Rusku a historická zkušenost s autoritářským sousedem, ale také zcela odlišný přístup k obraně státu, než jaký sledujeme v české nebo středoevropské debatě.

Když tedy na konci loňského roku Česká republika slavila překročení dvouprocentní hranice výdajů na obranu, Estonsko hlásilo 3,4 procenta HDP, Lotyšsko 3,2 procenta a Litva skončila těsně pod třemi procenty. Nad dvě procenta jdou i severské státy: Dánsko 2,4 procent, Norsko 2,2 procenta a nováčci Finsko 2,4 procenta a Švédsko 2,1 procenta. Zakládající člen NATO Island nemá žádné ozbrojené síly, i tak ale zvyšuje rozpočet na obranné projekty.

Ministři tří pobaltských zemí, podobně jako Polsko, se přitom již v předehře k summitu NATO na konci května zavázali k cíli 5 procent od roku 2026, a staví se tak do čela aliančních snah. Podobný závazek oznámilo i Švédsko a Nizozemsko.

Severská spolupráce

Tato skupina severských a baltských států — známá jako „Nordic-Baltic 8“ nebo jen NB8 — přitom není jen účetní kroužek, který se předbíhá v tom, kdo víc utratí. Je to neformální, ale pravidelný formát, který od roku 1992 pravidelně ladí své postoje na úrovni premiérů, ministrů i odborných skupin. Koordinují se před summity EU a NATO, sdílejí diplomatické zázemí — například v Berlíně — a řeší vše od obrany po digitální transformaci. V Praze například jejich velvyslanectví pravidelně společně slaví své národní dny.

Spojuje je zejména to, že k výzvám současnosti přistupují pragmaticky, aktivně a často mnohem rychleji a proaktivněji než zbytek Evropy. A přestože jde v mnoha případech o státy malé, umějí hrát i nad svou váhu.

Ještě donedávna měly všechny tři pobaltské země premiérky — než se Estonka Kaja Kallasová stala vysokou představitelkou Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, tedy jakousi ministryní zahraničí EU. O takové pozici se přitom českým politikům a političkám může jenom zdát.

A renomé Pobaltí v bezpečnostních otázkách ukazuje třeba i to, že evropským komisařem pro obranu a vesmír se stal Litevec Andrius Kubilius.

Obrana jako součást společnosti

Země Pobaltí a severní Evropy výrazně posílily svou mezinárodní váhu zejména po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. Není to však nová iniciativa — před rostoucí hrozbou ze strany Ruska varovaly své spojence dlouhodobě, byť často bez větší odezvy.

Litva začala výrazně zvyšovat své obranné výdaje už po ruském útoku na Gruzii v roce 2008, ruská anexe Krymu v roce 2014 pak státům Pobaltí potvrdila, že jejich obavy nejsou plané. Krymský scénář „zelených mužíčků“ — neoznačených ruských vojáků obsazujících strategická místa — si Estonsko či Lotyšsko dovedly velmi snadno představit ve vlastních pohraničních oblastech s početnou ruskojazyčnou populací.

Všechny tři země Pobaltí tak po roce 2014 zaznamenaly výrazný nárůst zájmu o vstup do domobrany a aktivních záloh. Zároveň obnovily povinnou vojenskou službu. Výrazně dál však zašla někdejší „čtvrtá pobaltská země“ — Finsko, které bylo až do druhé světové války vnímáno jako součást Pobaltí, než sovětská okupace jeho osud od trojice ostatních republik oddělila. Finsko dnes staví na konceptu obrany celé společnosti — připravenost není jen doménou armády, ale každého občana.

Země, která sdílí s Ruskem 1340 kilometrů dlouhou hranici, pracuje na konceptu „kokonaismaanpuolustus“ — tedy totální celospolečenské obrany. Z celkových 5,5 milionu obyvatel je zhruba 900 000 součástí aktivní zálohy. Finsko má rovněž rozsáhlou síť krytů, včetně sportovišť a bazénů, které lze během 72 hodin přeměnit na ochranná zařízení pro statisíce lidí.

Obyvatelé dostávají příručky s pokyny, jak postupovat v případě mimořádné situace. Jsou mimo jiné vyzýváni, aby si udržovali zásoby vody, potravin, pohonných hmot a léků na nejméně 72 hodin — tedy na období, během něhož se stát připravuje k mobilizaci. Právě tímto komplexním a systematickým přístupem by se mohla inspirovat i Česká republika, která aktuálně připravuje podobnou informační brožuru pro všechny domácnosti podle finského vzoru.

Výzva pro zbytek Evropy

Proč to všechno? Stačí se podívat na mapu a do učebnice dějepisu. Tyto země vědí, proč se připravují. A na rozdíl od situace třeba v České republice panuje na bezpečnostních otázkách shoda napříč celou společností.

Pobaltské státy mají v živé paměti pakt Molotov-Ribbentrop, kdy se dostaly tahem pera do sovětské sféry vlivu, i následnou sovětskou okupaci, kdy deportace obyvatel na Sibiř zasáhly v podstatě každou rodinu. Jejich obyvatelé tak dnes nevěří v geopolitické záruky, pokud nejsou podloženy konkrétními činy. A tak, zatímco ve zbytku Evropy vedeme debaty o proveditelnosti navyšování investic do vlastní obrany, v těchto zemích není obrana otázkou ideologie, ale odpovědnosti.

NB8 tak dnes nehraje jen roli disciplinovaného studenta, který plní alianční závazky. Hraje roli morálního kompasu — připomíná zbytku Evropy, že bezpečnost není samozřejmost. A že obranná aliance funguje jen tehdy, když každý dělá svůj díl práce.

Pro Českou republiku je to výzva. Nemáme sousední hranici s Ruskem, ale máme stejné povinnosti a čelíme stejným hrozbám. Pokud se nechceme jenom spoléhat na druhé, i my bychom si měli klást otázky, jestli bereme svou vlastní bezpečnost dostatečně vážně. A jak přispíváme k bezpečnosti svých sousedů? Jakou část národního bohatství věnujeme ochraně, jak ladíme politiku a jak připravujeme své domovy na případné krize?

Seversko-baltská osmička ukazuje cestu, jak se stát aktivním a respektovaným členem NATO i Evropské unie. Cestu proaktivní, důsledné a zodpovědné bezpečnostní politiky, která není postavená na slovech, ale na konkrétních činech.