Elektronické volby a digitalizovaná státní správa, nově uzákoněné manželství pro všechny nebo premiérka Kaja Kallasová silně podporující Ukrajinu. O Estonsku, nejsevernějším ze států Pobaltí, v českých médiích vídáme většinou pouze podobné střípky. Do mozaiky místních reálií ale patří i nutnost čelit kyberútokům, ruská menšina tvořící čtvrtinu obyvatel země nebo historie ovlivněná sovětskou okupací a deportacemi obyvatelstva na Sibiř.

Jaký je tedy celkový obraz společnosti, která se z postsovětského státu v ekonomické krizi dokázala vyšvihnout do pozice významného evropského hráče? A jak si vysvětlit estonskou otevřenost a liberální kroky zdůrazňující feminismus, svobodu a občanská práva?

Národní písně a kultura jako cesta ke svobodě

Strategická poloha u pobřeží Baltského moře byla po staletí lákavá pro řadu cizích států — od příchodu německých křižáků a pokřesťanštění na počátku 13. století byla země pod nadvládou Dánska, Švédska a Ruska. Po krátkém nádechu svobody a vyhlášení nezávislosti a samostatnosti v únoru 1918 se s příchodem druhé světové války okupace vrátila — německá a poté sovětská. Ta znamenala mimo jiné nové potlačování estonské národní identity a jazyka.

K odporu proti sovětské nadvládě přispívaly v Estonsku i neformální vztahy s kulturně a jazykově blízkým Finskem. Televizní pořady, které bylo možné přes Finský záliv tajně naladit, vykreslovaly lákavý západní životní styl a přispívaly k nespokojenosti se sovětským systémem. K nezávislosti vedla cesta i přes podporu sověty zakazované národní kultury, písní v estonštině a takzvanou zpívající revoluci.

Východní Evropa, nebo jihovýchodní Skandinávie?

Na mapě Evropy se tak v roce 1991 objevila země se silným důrazem na svobodu. Nezávislost navíc otevřela prostor pro debatu, jakou identitu si zvolit. Patří Estonsko na Východ, Západ, nebo na Sever?

Být z Pobaltí po staletí znamenalo být obětí historie. Političtí představitelé nové Estonské republiky se to ale rozhodli změnit. Budování nové, moderní národní identity dali nejen politický kapitál a jasnou vizi, ale i marketingovou strategii. Klíčovou úlohu v tom sehrál bývalý estonský prezident Toomas Hendrik Ilves. Ještě jako ministr zahraničí se v 90. letech snažil prosadit vnímání Estonska jako jedné ze zemí Skandinávie a vykreslit ho jako „jedinou postkomunistickou severskou zemi“. Příklad úspěšného rebrandingu si bral právě z Finska, které bylo až do druhé světové války považováno za čtvrtý ze států Pobaltí.

Estonsko proto začalo klást důraz na změny ve fungování státu tak, aby se přiblížilo Skandinávii — od rozvoje používání mobilních telefonů, digitalizaci státní správy až po důraz na znalost angličtiny. Tato snaha se promítla i do návrhů, aby se země v zahraničí nepropagovala tradičními historickými suvenýry, ale cédéčky se současnou estonskou hudbou. Objevily se i návrhy přejmenovat Estonsko (Eesti) na seversky znějící Estonland podle vzoru Finland nebo England, případně nahradit trikolóru na vlajce skandinávským křížem.

Estonská veřejnost tyto umělé plány sice odmítla, ale velmi pozitivně naopak přijala snahu o vytvoření nové národní identity jako moderního, evropského a digitalizovaného státu. I s tím je spojen Toomas Hendrik Ilves. Jako syn estonských emigrantů se na studiích v USA naučil programovat, a když se po kolapsu Sovětského svazu vrátil do vlasti, tyto zkušenosti se přišly vhod. Pochopil, že pro malý stát je zásadní najít komparativní výhodu — a tu spatřoval právě v technologiích, inovativní politice a digitální transformaci. Estonské děti se tak například učí programovat už od prvních ročníků základní školy.

Liberální baltský tygr se vrátil do Evropy ve velkém stylu

Estonsku se zkrátka vyplatilo neutápět se v minulosti a nastavit si jasnou vizi. I česká zahraniční politika si sice po roce 1989 vytyčila jako heslo návrat do Evropy, ale Estonci došli mnohem dále. Po desetiletích sovětské plánované ekonomiky Estonsko zvolilo přísně liberální cestu. Malou ekonomiku to vyšvihlo do pozice „baltského tygra“ či „evropského Silicon Valley“ a postupně přivedlo až do eurozóny.

Zároveň se prosadil i liberální přístup ke společnosti. Důraz na rovnost a svobodu se projevuje ve „skandinávsky“ vysoké míře zapojení žen do politiky v posledních letech, ale i v krocích, jako je plánované manželství pro všechny nebo zvažované snížení věkové hranice pro volební účast na 16 let. Roli v tom hraje i fakt, že Estonsko patří mezi nejateističtější země Evropy.

Debaty o postkomunistické identitární politice po rozpadu Sovětského svazu přinesly důraz na integraci do mezinárodních organizací, otevřenost vlivům globalizace a kulturní plurality. Z dlouhé tradice liberálních vlád vyčnívá v poslední době jen úspěch nacionalistické konzervativní strany EKRE ve volbách v roce 2019. S programem prosazujícím opozici k migrantům, multikulturalismu a feminismu se dostala až do vlády, což byl pro část Estonců zakládajících si na liberálních hodnotách, politické stabilitě a čitelnosti šok. Nyní je liberální strana opět u moci a premiérka Kaja Kallasová vzkázala, že „Estonsko je zpátky“ ‒ jako otevřená a inovativní severská země s hodnotami sdílenými s evropskými partnery.