Elektronické volby a digitalizovaná státní správa, nově uzákoněné manželství pro všechny nebo premiérka Kaja Kallasová silně podporující Ukrajinu. O Estonsku, nejsevernějším ze států Pobaltí, v českých médiích vídáme většinou pouze podobné střípky. Do mozaiky místních reálií ale patří i nutnost čelit kyberútokům, ruská menšina tvořící čtvrtinu obyvatel země nebo historie ovlivněná sovětskou okupací a deportacemi obyvatelstva na Sibiř.

Jaký je tedy celkový obraz společnosti, která se z postsovětského státu v ekonomické krizi dokázala vyšvihnout do pozice významného evropského hráče? A jak si vysvětlit estonskou otevřenost a liberální kroky zdůrazňující feminismus, svobodu a občanská práva?

Národní písně a kultura jako cesta ke svobodě

Strategická poloha u pobřeží Baltského moře byla po staletí lákavá pro řadu cizích států — od příchodu německých křižáků a pokřesťanštění na počátku 13. století byla země pod nadvládou Dánska, Švédska a Ruska. Po krátkém nádechu svobody a vyhlášení nezávislosti a samostatnosti v únoru 1918 se s příchodem druhé světové války okupace vrátila — německá a poté sovětská. Ta znamenala mimo jiné nové potlačování estonské národní identity a jazyka.

K odporu proti sovětské nadvládě přispívaly v Estonsku i neformální vztahy s kulturně a jazykově blízkým Finskem. Televizní pořady, které bylo možné přes Finský záliv tajně naladit, vykreslovaly lákavý západní životní styl a přispívaly k nespokojenosti se sovětským systémem. K nezávislosti vedla cesta i přes podporu sověty zakazované národní kultury, písní v estonštině a takzvanou zpívající revoluci.

Východní Evropa, nebo jihovýchodní Skandinávie?

Na mapě Evropy se tak v roce 1991 objevila země se silným důrazem na svobodu. Nezávislost navíc otevřela prostor pro debatu, jakou identitu si zvolit. Patří Estonsko na Východ, Západ, nebo na Sever?

Být z Pobaltí po staletí znamenalo být obětí historie. Političtí představitelé nové Estonské republiky se to ale rozhodli změnit. Budování nové, moderní národní identity dali nejen politický kapitál a jasnou vizi, ale i marketingovou strategii. Klíčovou úlohu v tom sehrál bývalý estonský prezident Toomas Hendrik Ilves. Ještě jako ministr zahraničí se v 90. letech snažil prosadit vnímání Estonska jako jedné ze zemí Skandinávie a vykreslit ho jako „jedinou postkomunistickou severskou zemi“. Příklad úspěšného rebrandingu si bral právě z Finska, které bylo až do druhé světové války považováno za čtvrtý ze států Pobaltí.

Estonsko proto začalo klást důraz na změny ve fungování státu tak, aby se přiblížilo Skandinávii — od rozvoje používání mobilních telefonů, digitalizaci státní správy až po důraz na znalost angličtiny. Tato snaha se promítla i do návrhů, aby se země v zahraničí nepropagovala tradičními historickými suvenýry, ale cédéčky se současnou estonskou hudbou. Objevily se i návrhy přejmenovat Estonsko (Eesti) na seversky znějící Estonland podle vzoru Finland nebo England, případně nahradit trikolóru na vlajce skandinávským křížem.