Litva, Lotyšsko a Estonsko se na přelomu osmdesátých a devadesátých let radikálně rozešly se sovětskou minulostí, odmítly jakoukoli formu orientace na Ruskou federaci či Společenství nezávislých států a začlenily se do politických, ekonomických a vojenských struktur Západu.

Jako dědictví éry sovětské okupace ale zůstala v těchto zemích početná ruská diaspora, s níž se malé pobaltské země musely vyrovnávat. Národnostní poměry v pobaltských státech navíc zásadně proměnilo potlačení běloruské revoluce a ruská invaze na Ukrajinu.

Některé kroky politické reprezentace Litvy, Lotyšska a Estonska vyvolávaly mezinárodní kritiku za porušování práv národnostních menšin. V diskusích o národnostní politice Litvy ale skutečnou znalost místních poměrů mnohdy nahrazují nejrůznější generalizující soudy a stereotypy.

Stereotyp 1: Rusové jsou v Litvě lidmi druhé kategorie

Pouze dva ze tří pobaltských států — Lotyšsko a Estonsko — přistoupily po rozpadu Sovětského svazu k „ruské otázce“ radikálně a nezačaly automaticky rozdávat občanství všem, kdo přišel do země v období sovětské okupace. V Litvě sice ruští občané také mají problém s integrací, ale protože je zde Rusů mnohem méně než v Lotyšsku a Estonsku, úřady neměly potřebu upírat jim volební právo. Občanství nového samostatného státu proto získali všichni občané bez ohledu na původ.

V roce 2020 tvořili Rusové v Litvě necelých pět procent obyvatel — celkem je to asi 140 000 osob. Početně je v Litvě výraznější polská menšina. Události posledních let ale tuto statistiku radikálně proměnily. V roce 2020 po neúspěšné běloruské revoluci začali do Litvy masově prchat protivníci Lukašenkova režimu a po 24. únoru 2022 váleční uprchlíci z Ukrajiny a političtí emigranti z Ruska.

Podle údajů z poloviny léta 2023 v Litvě žije 80 000 občanů Ukrajiny, 55 000 občanů Běloruska a 20 000 občanů Ruska. Nově příchozích ze tří východoslovanských zemí je tedy v Litvě již víc než Rusů, kteří zde zůstali jako „dědictví“ Sovětského svazu. Nově příchozí Rusové, Ukrajinci a Bělorusové litevské občanství nemají, ale to z nich nedělá lidi druhé kategorie.

Stereotyp 2: Zavírají se ruské školy

Ruskojazyčné školy v Litvě jsou přežitek Sovětského svazu, který brání integraci ruské diaspory. V sovětském období bylo možné absolvovat takovou školu zcela bez znalosti litevštiny. V postsovětském období až do roku 2013 absolventi ruských a polských škol skládali nikoli standardní, ale lehčí zkoušku z litevštiny, což jim pak umožňovalo i bez solidně zvládnuté litevštiny absolvovat polské nebo ruské vysoké školy. Mohli totiž využívat například kvóty pro bezplatné studium cizinců, stanovené Ruskou federální agenturou pro záležitosti Společenství nezávislých států, krajany v zahraničí a mezinárodní humanitární spolupráci.

Pokusy převést vzdělání dětí v Litvě na jeden standard interpretují prokremelská média jako útok na práva národnostních menšin. V samotné Litvě se ozývají hlasy, aby se stávající systém nereformoval, neboť by to vyvolalo nespokojenost polské a ruské diaspory. Například Tomas Venclova, v USA žijící litevský spisovatel a myslitel, fakticky podpořil jazykovou segregaci ruských a polských dětí:

„V poslední době se prvořadou otázkou stala výuka některých předmětů v litevštině na polských školách a zavedení jednotných zkoušek. Litva tím údajně dodržuje evropskou legislativu ‒ a skutečně tomu tak je. Jenže historické a etnické osudy Litvy byly složitější než mnoha jiných zemí Evropy, takže by bylo lépe nespěchat a dokonce se poněkud od litery zákona odklonit. Není příliš moudré nahradit nynější stav takovým, který etnické menšiny chápou jako horší — a tím spíše dělat to narychlo a halabala.“

Ve skutečnosti reforma vzdělání a převedení výukových programů na jednotné standardy neprobíhá narychlo, ale naopak se táhne už celé tři desítky let od zisku nezávislosti. Nyní, během rusko-ukrajinské války, jsou ruskojazyčné školy přeplněné dětmi z Ukrajiny a uzavření jim rozhodně nehrozí.

Stereotyp 3. Rusové jsou deportováni z Litvy

Absence hranic s rozvinutějšími evropskými zeměmi vede dlouhodobě k odchodu řady občanů ze země. V roce 2022 v zemi poprvé od rozpadu Sovětského svazu narostl počet obyvatel — a to díky migrantům.

Nárůst ruské a běloruské diaspory nepotěšil mnoho litevských politiků, mezi nimiž nejvýraznější roli hraje konzervativec Laurynas Kasčiūnas, předseda parlamentního výboru pro národní bezpečnost a obranu. Na podzim 2022 inicioval novelizaci zákona o zbraních, jenž zakazuje občanům Ruska a Běloruska vlastnit zbraň, a na jaře 2023 připravil legislativní návrh, který Rusům a Bělorusům omezuje možnost nakupovat nemovitosti a získat povolení k pobytu nebo litevské občanství.

Legislativní návrh vyvolal velkou celospolečenskou diskusi. Litevskému parlamentu bylo adresováno několik petic od pobouřených migrantů ‒ jedna společná a pak zvlášť od občanů Běloruska a od osob litevského původu, neboť legislativní návrh omezoval ústavní právo potomků Litevců na návrat do vlasti. Část textu společné petice byl dokonce čten během projednávání návrhu zákona v parlamentu.

Bouřlivé debaty na půdě parlamentu ukázaly, že vůči migrantům neexistuje v Litvě jediná závazná politika. Kasčiūnas byl obviněn, že nepouštět do země ruské a běloruské opozičníky znamená nahrávat Putinově a Lukašenkově režimu. Ve výsledku parlament odmítl většinu omezení. To se nelíbilo prezidentovi Gitanasu Nausėdovi, ale parlament překonal i jeho veto.

Přesto je nyní pro migranty z Ruska a Běloruska skutečně obtížnější získat v Litvě povolení k pobytu nebo dosáhnout jeho prodloužení. Podstatně pečlivěji než dříve jsou totiž prověřováni orgány státní bezpečnosti. Do začátku srpna bylo známo 1164 případů, kdy byla zamítnuta žádost o udělení nebo prodloužení práva k pobytu z důvodu ohrožení národní bezpečnosti. Důvodem může být například služba v armádě nebo v orgánech činných v trestním řízení, zaměstnání v bance podléhající sankcím nebo v propagandistických médiích, ale také nesprávná odpověď na otázku v migračním dotazníku, komu patří Krym. Zamítnutí žádosti lze zažalovat a některým osobám se skutečně podařilo přesvědčit soud, že v dotazníku zatrhly kolonku o ruském Krymu omylem, a nikoli ze zlé vůle.