Litva, Lotyšsko a Estonsko se na přelomu osmdesátých a devadesátých let radikálně rozešly se sovětskou minulostí, odmítly jakoukoli formu orientace na Ruskou federaci či Společenství nezávislých států a začlenily se do politických, ekonomických a vojenských struktur Západu.

Jako dědictví éry sovětské okupace ale zůstala v těchto zemích početná ruská diaspora, s níž se malé pobaltské země musely vyrovnávat. Národnostní poměry v pobaltských státech navíc zásadně proměnilo potlačení běloruské revoluce a ruská invaze na Ukrajinu.

Některé kroky politické reprezentace Litvy, Lotyšska a Estonska vyvolávaly mezinárodní kritiku za porušování práv národnostních menšin. V diskusích o národnostní politice Litvy ale skutečnou znalost místních poměrů mnohdy nahrazují nejrůznější generalizující soudy a stereotypy.

Stereotyp 1: Rusové jsou v Litvě lidmi druhé kategorie

Pouze dva ze tří pobaltských států — Lotyšsko a Estonsko — přistoupily po rozpadu Sovětského svazu k „ruské otázce“ radikálně a nezačaly automaticky rozdávat občanství všem, kdo přišel do země v období sovětské okupace. V Litvě sice ruští občané také mají problém s integrací, ale protože je zde Rusů mnohem méně než v Lotyšsku a Estonsku, úřady neměly potřebu upírat jim volební právo. Občanství nového samostatného státu proto získali všichni občané bez ohledu na původ.

V roce 2020 tvořili Rusové v Litvě necelých pět procent obyvatel — celkem je to asi 140 000 osob. Početně je v Litvě výraznější polská menšina. Události posledních let ale tuto statistiku radikálně proměnily. V roce 2020 po neúspěšné běloruské revoluci začali do Litvy masově prchat protivníci Lukašenkova režimu a po 24. únoru 2022 váleční uprchlíci z Ukrajiny a političtí emigranti z Ruska.

Podle údajů z poloviny léta 2023 v Litvě žije 80 000 občanů Ukrajiny, 55 000 občanů Běloruska a 20 000 občanů Ruska. Nově příchozích ze tří východoslovanských zemí je tedy v Litvě již víc než Rusů, kteří zde zůstali jako „dědictví“ Sovětského svazu. Nově příchozí Rusové, Ukrajinci a Bělorusové litevské občanství nemají, ale to z nich nedělá lidi druhé kategorie.

Stereotyp 2: Zavírají se ruské školy

Ruskojazyčné školy v Litvě jsou přežitek Sovětského svazu, který brání integraci ruské diaspory. V sovětském období bylo možné absolvovat takovou školu zcela bez znalosti litevštiny. V postsovětském období až do roku 2013 absolventi ruských a polských škol skládali nikoli standardní, ale lehčí zkoušku z litevštiny, což jim pak umožňovalo i bez solidně zvládnuté litevštiny absolvovat polské nebo ruské vysoké školy. Mohli totiž využívat například kvóty pro bezplatné studium cizinců, stanovené Ruskou federální agenturou pro záležitosti Společenství nezávislých států, krajany v zahraničí a mezinárodní humanitární spolupráci.

Pokusy převést vzdělání dětí v Litvě na jeden standard interpretují prokremelská média jako útok na práva národnostních menšin. V samotné Litvě se ozývají hlasy, aby se stávající systém nereformoval, neboť by to vyvolalo nespokojenost polské a ruské diaspory. Například Tomas Venclova, v USA žijící litevský spisovatel a myslitel, fakticky podpořil jazykovou segregaci ruských a polských dětí:

„V poslední době se prvořadou otázkou stala výuka některých předmětů v litevštině na polských školách a zavedení jednotných zkoušek. Litva tím údajně dodržuje evropskou legislativu ‒ a skutečně tomu tak je. Jenže historické a etnické osudy Litvy byly složitější než mnoha jiných zemí Evropy, takže by bylo lépe nespěchat a dokonce se poněkud od litery zákona odklonit. Není příliš moudré nahradit nynější stav takovým, který etnické menšiny chápou jako horší — a tím spíše dělat to narychlo a halabala.“

Ve skutečnosti reforma vzdělání a převedení výukových programů na jednotné standardy neprobíhá narychlo, ale naopak se táhne už celé tři desítky let od zisku nezávislosti. Nyní, během rusko-ukrajinské války, jsou ruskojazyčné školy přeplněné dětmi z Ukrajiny a uzavření jim rozhodně nehrozí.

Stereotyp 3. Rusové jsou deportováni z Litvy

Absence hranic s rozvinutějšími evropskými zeměmi vede dlouhodobě k odchodu řady občanů ze země. V roce 2022 v zemi poprvé od rozpadu Sovětského svazu narostl počet obyvatel — a to díky migrantům.

Nárůst ruské a běloruské diaspory nepotěšil mnoho litevských politiků, mezi nimiž nejvýraznější roli hraje konzervativec Laurynas Kasčiūnas, předseda parlamentního výboru pro národní bezpečnost a obranu. Na podzim 2022 inicioval novelizaci zákona o zbraních, jenž zakazuje občanům Ruska a Běloruska vlastnit zbraň, a na jaře 2023 připravil legislativní návrh, který Rusům a Bělorusům omezuje možnost nakupovat nemovitosti a získat povolení k pobytu nebo litevské občanství.

Legislativní návrh vyvolal velkou celospolečenskou diskusi. Litevskému parlamentu bylo adresováno několik petic od pobouřených migrantů ‒ jedna společná a pak zvlášť od občanů Běloruska a od osob litevského původu, neboť legislativní návrh omezoval ústavní právo potomků Litevců na návrat do vlasti. Část textu společné petice byl dokonce čten během projednávání návrhu zákona v parlamentu.

Bouřlivé debaty na půdě parlamentu ukázaly, že vůči migrantům neexistuje v Litvě jediná závazná politika. Kasčiūnas byl obviněn, že nepouštět do země ruské a běloruské opozičníky znamená nahrávat Putinově a Lukašenkově režimu. Ve výsledku parlament odmítl většinu omezení. To se nelíbilo prezidentovi Gitanasu Nausėdovi, ale parlament překonal i jeho veto.

Přesto je nyní pro migranty z Ruska a Běloruska skutečně obtížnější získat v Litvě povolení k pobytu nebo dosáhnout jeho prodloužení. Podstatně pečlivěji než dříve jsou totiž prověřováni orgány státní bezpečnosti. Do začátku srpna bylo známo 1164 případů, kdy byla zamítnuta žádost o udělení nebo prodloužení práva k pobytu z důvodu ohrožení národní bezpečnosti. Důvodem může být například služba v armádě nebo v orgánech činných v trestním řízení, zaměstnání v bance podléhající sankcím nebo v propagandistických médiích, ale také nesprávná odpověď na otázku v migračním dotazníku, komu patří Krym. Zamítnutí žádosti lze zažalovat a některým osobám se skutečně podařilo přesvědčit soud, že v dotazníku zatrhly kolonku o ruském Krymu omylem, a nikoli ze zlé vůle.

Stereotyp 4. Litevci záměrně nepoužívají ruštinu

Podle ústavy má Litva jeden úřední jazyk, a tím je litevština. Litevci, kteří zažili sovětskou okupaci, většinou umí i rusky. Pro ty, kdo absolvovali školu už v období nezávislosti, je ale jazykem mezinárodní komunikace angličtina. V souvislosti s migrací v poslední době množství ruskojazyčných osob v Litvě výrazně vzrostlo a již zaznívají hlasy bránící právo Ukrajinců neučit se litevsky.

Jazyková inspekce Litvy umožnila po dobu dvou let zaměstnávat ukrajinské migranty také v případě, že neumí litevsky. V březnu 2024 tento odklad vyprší a na ukrajinské migranty se začnou vztahovat normativy požadující u cizinců jazykovou zkoušku. Pro číšníky, prodavače a další pracovníky sféry služeb je požadována úroveň A2.

Už nyní se začíná spekulovat o „policejních opatřeních“ a „pokutách“, ačkoli při první prověrce jazyková inspekce nepokutuje, ale pouze upozorňuje na nutnost naučit se buď v rámci kurzů, nebo samostatně litevský jazyk a poté složit zkoušku.

Loni na jaře podnikatel ruského původu Andrej Sokolov jménem Asociace podnikatelů - migrantů a investorů v Litvě prohlásil, že bude lobbovat za zákon o dvou nebo třech úředních jazycích.

Stereotyp 5. Fašisté hanobí hroby sovětských vojáků

Po 24. únoru 2022 v Litvě proběhla řada symbolických změn spojených s revizí koloniálního dědictví Ruského impéria a SSSR. Byla přejmenována řada objektů, jejichž názvy se asociovaly s Ruskem. Ruské činoherní divadlo bylo přejmenováno na Vilniuské staré divadlo, Literární muzeum A. S. Puškina se změnilo na Muzeum Markučiai, katedra ruské filologie na Vilniuské univerzitě se stala katedrou slavistiky, rozhlasová stanice Ruské rádio se přejmenovala na Rodné rádio. Repertoár, prohlídky či program všech těchto institucí přitom zůstal dál orientován na ruskojazyčné publikum.

Na Antakalniském hřbitově ve Vilniusu bylo demontováno šest stél zobrazujících sovětské vojáky. Představitelé ruské diaspory v Litvě, zastoupení v Mezinárodním fóru pro dobré sousedství, podali stížnost u OSN, neboť památník byl údajně zhanoben a pozůstatky vojáků mají být pohřbeny jinde. Hroby a náhrobní desky sovětských vojáků přitom zůstaly nedotčené, na původním místě.

Národnostní situace Litvy, stejně jako Lotyšska a Estonska, není jednoduchá a nemá snadné řešení. Až příliš často se ale ve vnímání národnostních poměrů v Pobaltí projevuje spíše neschopnost evropské veřejnosti rozlišovat mezi situací v jednotlivých státech, stejně jako vliv kremelské propagandy, která záměrně šíří obraz fašizujícího Pobaltí.

Z ruštiny přeložila JITKA KOMENDOVÁ.