V rozhovoru pro Rádio Svoboda jste řekl, že jste po vypuknutí války zvažoval, zda ji okamžitě veřejně odsoudit. A že toto rozmýšlení trvalo třicet vteřin. Na co přesně jste během těch třiceti vteřin myslel? Jaké možnosti vývoje událostí jste zvažoval?

Uvědomil jsem si, že právě teď, v tomto okamžiku, se odsuzuji ke skutečné politické emigraci. K tomu, že nejspíš nebudu moci žít v Rusku, dokud bude Putin naživu.

K Rusku, k Moskvě, mě váže spousta věcí. Přátelé, lásky, dětství. Kultura, vzduch, jazyk. Práce, postavení, majetek. Vrátit se domů až na prahu stáří nebo se třeba už nikdy nevrátit — na to je těžké jen pomyslet.

Na druhé straně misce vah je život s pocitem zbabělce a zrádce, jasné vědomí, že bych se postavil na stranu zla. Protože podporovat bratrovražednou útočnou válku a bombardování civilních měst, kde se právě teď vaši přátelé schovávají před raketami, je prostě hnus. Zvláště když jste si plně vědomi, že ospravedlnění války jsou naprosto falešná a že sama válka je nejen zrůdná, ale i zcela zbytečná.

Kdybyste nebyl úspěšný spisovatel, ale obyčejný občan obyčejného ruského města s obyčejným platem 30 tisíc rublů, trvalo by vám rozmýšlení déle než třicet sekund?

Kdo ví? Celý svůj dospělý vědomý život jsem se snažil uspořádat si svůj život tak, abych byl co nejméně závislý na státu a zachoval si tak svobodu — včetně svobody myslet a mluvit. A to, že mám nyní tuto svobodu, že ji využívám, že jsem stále ještě schopen diskutovat, nazývat válku válkou a požadovat její zastavení, je výsledkem této práce.

Obecně samozřejmě bytí definuje vědomí. Obyvatelé obyčejného ruského města nepožadují svobodu, protože nejsou naplněny jiné, mnohem základnější potřeby: nejprve bezpečí, pak jídlo, poté jistý materiální dostatek, obyčejná lidská důstojnost, základní práva. Když lidé říkají, že chtějí stabilitu, vyjadřují tím strach, že ztratí i to málo, co mají. Mohou mít dokonce problémy zajistit si jídlo.

Aby si lidé začali vážit svobody, musí pochopit, že bez ní jim nikdo jejich práva nezaručí. A že bez záruky práv si nikdy nemohou být jisti, zda i zítra budou mít materiální dostatek, jídlo a bezpečí.

Myslím, že právě uvědomění si této souvislosti, dozrání ruského národa bude hlavním výsledkem kataklyzmatu, které se teď v Rusku odehrává přímo před našima očima. Za toto kataklyzma ale může Rusko zaplatit svou celistvostí a národ desítkami, ne-li stovkami tisíc životů.

Připouštíte, že kdybyste i vy měl problém obstarat si jídlo, neodvážil byste se veřejně odsoudit válku?

Velké množství lidí odsoudilo válku, aniž by je chránilo povolení k pobytu v Evropě nebo úspory. Na protiválečných shromážděních bylo v Rusku zadrženo přibližně 16 tisíc lidí. Ráno 24. února jsem měl celý svůj Instagram plný černých čtverců — lidé protestovali proti válce.

Prvotním lidským impulsem milionů Rusů bylo právě odmítnout válku, distancovat se od ní, odsoudit ji. Bez ohledu na majetek nebo místo bydliště. Myslím, že první „Ne válce“, jež zaznělo první ráno války, by pro mě určitě bylo dostatečnou rozbuškou.

V tomtéž rozhovoru jste řekl, že obecně od lidí mnoho nevyžadujete a chápete, proč mnoho lidí dokonce i teď mlčí. Stala se během války nějaká událost, na kterou ruská společnost reagovala konformně, a vy sám jste si reakci nedokázal vysvětlit?

Když se ukázalo, že se tajná speciální operace, před kterou bylo možné lidi jednoduše postavit jako před hotovou věc, mění v plnohodnotnou vleklou válku, nešlo pokračovat bez souhlasu celého národa. V tu chvíli začali být lidé — televizní diváci — agresivně zamazáváni krví a byla od nich vymáhána slova podpory.

Míra hysterie v propagandistických pořadech se vymykala normálu. Bylo jasné, že nechcete-li být nyní v Rusku vyvrhelem, musíte speciální operaci aktivně podporovat. Pouhý mlčenlivý souhlas nestačí. Pokud nahlas zapochybujete o pravdivosti oficiálních zpráv o počtu mrtvých vojáků na Ukrajině, jste automaticky považováni za zrádce. A pokud mlčíte, jste podezřelí.

Rusko vstoupilo — zatím rétoricky a mediálně — do totality. Realita se svými represivními mechanismy ale za televizí zaostává jen nepatrně. Lidé to cítí. A zakazují si věřit všemu, co spadá pod zákon o vojenské cenzuře, který se v duchu vojenské cenzury nazývá zákon o diskreditaci ruských ozbrojených sil.

Z toho plyne celkem pochopitelná reakce: snažit se ve skrytu přečkat, až celá ta hrůza přejde. A držet přitom v kapse vztyčený prostředník.

Nebyla pro vás Buča událostí, kdy jste přestal tento konformismus chápat?

S Bučou je to něco jiného. Buča otřásá samými základy světonázoru Rusů. Kult vítězství ve Velké vlastenecké válce, na němž je založena legitimita Putinova posledního funkčního období, se stal pro televizní diváky základem sebelegitimizace a sebeúcty.

Aťsi je v životě všechno špatně, jen bída a beznaděj, aťsi jsem bezprávný a bezmocný cokoli změnit — ale jsem dědicem vítězů a osvoboditelů. To mi dává pocit sounáležitosti s velkým posláním, což vykupuje nesmyslnost a bezcennost mé každodenní existence. To je skvělá terapie, podobná té, kterou nabízí náboženství.

V televizní propagandě je hodně religiózních aspektů: uctívání předků, nějaký velký cíl, oběti nutné pro jeho dosažení, netolerance k jiným názorům na uspořádání světa. Působí na nejzákladnější, nejarchaičtější úrovni vědomí a aktivuje určité mechanismy, kterým se jen málokdo dokáže ubránit.

A většina se tomu ani nebrání: věří ve Vítězství a ve svůj podíl na něm. Obraz ruského vojáka-osvoboditele se pro ně stává modlou, jeho posvátnost je nezpochybnitelná.

Uvěřit, že ruský voják může páchat válečné zločiny, zabíjet pro zábavu, znásilňovat nezletilé, popravovat civilisty, a dokonce prostě rabovat, znamená ztrácet půdu pod nohama. Na místě, kde dříve stávala neforemná, křiklavá stavba — něco jako Katedrála ozbrojených sil Ruské federace v parku Patriot (s Ježíšem a vojáky z Afghánistánu, s kvasem a Alexandrem Něvským, se střelnicí a jeptiškami v uniformě, s pirožky a s T-34 zakopaným v zemi; a to vše je člověku nějak pochopitelné a dává mu to pocit jistoty) — se najednou rozevřela propast, do které se řítí celé Rusko a vy spolu s ním.

A Rusko padá, vestibulární aparát vám to jasně říká, ale vy tomu nechcete věřit. Pro útěchu si pustíte ten zas*aný Solovjovův cirkus s vraždícími klauny, a oni vás ujistí, že nepadáme, ale letíme vzhůru. A že to nebyla 64. samostatná motostřelecká brigáda [kdo spáchal válečné zločiny v Buče], ale Nick a Mike.

Pamatujete si svou první reakci na Buču?

Pamatuji. V duši jsem měl stejnou temnotu jako v první den války. Tenkrát jsem dva týdny nemohl pořádně spát ani jíst, dokud nebylo jasné, že se Ukrajina nevzdává. A po Buče jsem se cítil stejně. Nemohl jsem uvěřit, že by toho naši obyčejní vojáci byli schopni. Četl jsem články, sledoval reportáže, studoval. Musel jsem tomu uvěřit.

Z reakcí ruské vlády se mnoho věcí stalo jasnějších. Použila svou standardní taktiku zamlžování a zahlcování pravdy množstvím protichůdných alternativních verzí, tak jako v případě otravy Navalného nebo sestřeleného malajsijského boeingu.

A samozřejmě z toho, že 64. motostřelecké brigádě byl udělen název gardová brigáda, už bylo všechno jasné. Jedině na základě činů naší vlády lze rozpoznat její záměry a zjistit pravdu, protože slovy vždycky lže.

Hodně mluvíte o propagandě a její odpovědnosti. Zdá se, že je obrovská. Jak si vysvětlujete, že propaganda nedokázala přesvědčit lidi, aby se nechali očkovat, ale dokázala je přesvědčit, že Rusové „osvobozují“ Ukrajince od nacistů?

Protože na Ukrajinu byli lidé připravováni dvacet let. Jakmile se Putin dostal k moci, jakmile si uvědomil, že Ukrajina představuje alternativní civilizační model, rozhodl se ji podmanit nebo destabilizovat. Rusko zasahovalo do všech ukrajinských voleb, ostře reagovalo na Majdany.

A celých těch dvacet let se pěstoval a rozvíjel kult Vítězství. Postupně se z Ukrajinců vytvářel obraz nepřítele — jednou byli líčeni jako zákeřní, podruhé jako ubozí — a ruský pohled na svět byl založen na dědictví Vítězství. Půda byla připravená.

A pokud jde o očkování, je třeba si uvědomit, že v prvním roce pandemie televize nebezpečí covidu bagatelizovala. Vláda totiž nechtěla utrácet za podporu lidem, kteří by museli být posláni domů, kdyby připustila, že pandemie je skutečná.

Mnozí v nemoc nevěřili, dokud sami neonemocněli. A vláda po celý loňský rok vysílala rozporuplné signály o očkování — pravděpodobně proto, že vakcína se prostě nevyráběla v potřebném množství. Skutečnou očkovací kampaň jsme tedy neviděli. Lidé tu byli jako obvykle ponecháni napospas osudu.

Třeba propaganda prostě říká to, co lidé chtějí slyšet?

Propaganda nepracuje v zájmu lidí. Propaganda odvádí pozornost lidí od skutečných problémů jejich života, které má na svědomí státní moc. Propaganda chrání tuto moc před lidmi tím, že vytváří kouřovou clonu vymyšlených konfliktů a nafouknutých témat, čímž zakrývá skutečný obraz světa.

Pracuje s psychickými, emocionálními potřebami obyvatel a poskytuje jim ďábelské psychoterapeutické služby. Člověk je v reálném životě ponížený a zbavený občanských práv — a je mu podsouván pocit velikosti národa, jehož je údajně součástí.