Polina Davydenko, brněnská umělkyně s ukrajinskými kořeny, se s fotoaparátem vracela do svého rodného města v Doněcké oblasti opakovaně. Její snímky tematizovaly tamní uhelnou těžbu, klimatický žal, nevyhovující pracovní podmínky či problematiku migrace. V létě roku 2023 se do Dobropillje vrátila s neprůstřelnou vestou, ochranou přilbou a novinářskou akreditací válečné reportérky. Výsledkem této cesty je série fotografií na pomezí reportáže a autorské tvorby.

Předpokládám, že motivace vrátit se do rodného města během probíhající války měla více rovin. Mohla bys prosím okolnosti a důvod cesty přiblížit jak z autorského, tak z osobního pohledu?

V Dobropillji jsem žila do šesti let a vracela se tam každý rok, většinou na léto. Mou hlavní motivací vydat se tam nyní byl pocit zodpovědnosti nebo skoro až povinnosti zprostředkovat informace o tom, jak vypadá válka v běžném životě. Zdá se mi, že dostupné obrazy realitu války dost zkreslují. Zničená infrastruktura, vypálené domy a oběti jsou jednou částí skutečnosti, ale na lidi, kteří ve válečných oblastech žijí, má neustálý dopad v jejich každodenním životě. Člověk musí po čase fungovat běžným životem, musí chodit do práce a děti do školy.

Chtěla jsem ukázat, že na Ukrajině to nemusí vypadat tak, že lidé jsou nonstop v bunkrech nebo sklepech a jen čekají na příděl humanitární pomoci. Cítila jsem potřebu se proti takovému narativu ohradit. Chtěla jsem ukázat, že lidé jsou aktivní a vlastně musí během války pracovat mnohem víc než předtím. Jako by všichni během krátké doby zestárli o pět deset let.

Dobropillji jsem vybrala i proto, že je významným centrem uprchlíků. Vnitřní město bylo naposledy ostřelováno rok zpátky a je považováno za nejbezpečnější místo v Doněcké oblasti. I když samozřejmě pár kilometrů za městem dopadají rakety běžně a fronta je velmi blízko. Připadá mi důležité ukázat, že uprchlická krize a její dopady se netýkají jen zahraničí, ale stejně tak existuje i vnitrostátní migrace, kdy se uprchlíci přesouvají jen do jiných měst nebo oblastí. Do Dobropillje přijelo množství lidí z Bachmutu, Kosťantynivky, ale i z Charkova nebo jiných ostřelovaných měst.

V době války je příprava autorské či reportážní fotosérie nepochybně náročná a záznam prověřovaný patřičnými orgány udělujícími akreditaci. Měla jsi už dopředu plán, jaká témata bys chtěla svými fotografiemi zachytit?

Můj původní záměr byl zaměřit se na uhelné doly, které v podstatě celé město i Doněckou oblast definují. Kromě práce v dole téměř žádná jiná ve městě není. Čtyřsměnnému provozu je podřízená celá infrastruktura i rytmus města. Navíc doly jsou neustálou připomínkou sovětské éry, což v kontextu probíhající války dostává nový rozměr.

Ve své práci jsem se místním dolům věnovala už v sérii Public Tinnitus z roku 2020, kde jsem pracovala s motivem environmentálních dopadů těžby a současně s tématy nevyhovujících pracovních podmínek a stereotypizace mužské a ženské životní role. Což se teď aktuálně s odlivem mužské pracovní síly na frontu radikálně mění a pro práci v dolech se školí i ženy. V minulosti by to bylo nemyslitelné. I daleká vidina konce války stále nese obavu, že se doly úplně zavřou kvůli dekarbonizaci průmyslu.

Ale přes veškeré přípravy a schválenou akreditaci mi focení v dolech nebylo ze strany jejich vedení umožněno. Zdůvodnili to obavou o možné zneužití fotografií ze strany Ruska. Díky osobním kontaktům jsem se ale dostala mezi skupinu dobrovolníků, což mě hned zaujalo i v návaznosti na zmíněné téma pracovních podmínek, protože tady jde o dobrovolnou, ale velmi intenzivní práci — a válka ji ještě umocnila. Řada už existujících problémů se během války prohloubila.

Šlo o samostatně fungující skupiny lidí, kteří různě pomáhají, kde je potřeba, nebo o nějakou centrální dobrovolnickou organizaci? Byly i v tomto případě nějaké překážky pro tvou práci z hlediska bezpečnosti místních?

Jsou to jednotlivci i různě strukturované organizace. Hlavní motivací doněckých dobrovolníků je založit funkční síť, nezávislou na městské správě. Roli tu hraje nedůvěra vůči městské administrativě, která těmto organizacím nejenže nevychází vstříc, naopak je spíš potlačuje. Nedůvěra ve státní nebo městskou administrativu je v postsovětských státech častým jevem. Proto se dobrovolníci nesnaží o tlak na město, ale spoléhají na samoorganizaci.

Dobropillja je čtyřicetitisícové město, takže se dobrovolníci mezi sebou znají a navzájem si pomáhají. Když jedna z organizací potřebuje auto nebo materiál, obvolá ostatní místní dobrovolníky. Zatím se vždy všechno podařilo sehnat, včetně kluboven, ve kterých se schází. Čím déle trvá válka, tím víc u těchto lidí roste odhodlání realitu měnit.

S jednou z místních dobrovolnic jsem byla v kontaktu ještě před příjezdem do Dobropillje kvůli nákupu ponožek, suchých sprch, zubních past a dalších základních věcí na frontu. A díky ní jsem se velmi snadno seznámila s dalšími. Během hodiny mi poslala deset telefonních čísel a všem dobrovolníkům o mně řekla. Za pár hodin jsem byla se všemi domluvená a během několika dnů už jsem je fotila.

Na problém jsem narazila jen v případě městské vojenské administrativy. Velmi pečlivě prověřují, kdo ve městě fotí, kvůli kritické a vojenské infrastruktuře. Každou akreditaci prověřuje bezpečnostní služba Ukrajiny. Na bezpečnostní rizika jsem narazila při záměru fotit v nemocnici, které jsou častým cílem útoků. Míra rizika publikovat fotografie z nemocnic je příliš vysoká.

Ve svých fotografiích zachycuješ nejen práci lidí, kteří se zorganizovali kvůli válce, ale i těch, kteří ve městě působí dlouhodobě.

Válka nejenže vytvořila poptávku po pomoci od dobrovolnic a dobrovolníků v zázemí fronty, ale také prohloubila řadu problémů, které v místě už byly. Já jsem se nejdřív setkala s ženami, které se denně schází pod tribunami stadionu a pletou maskovací sítě. Jsou tu pracující ženy, maminky na rodičovské, školačky i důchodkyně. Začaly individuálně, ve vlastních bytech a po nocích, ale nakonec se přes sociální sítě propojily a od města získaly prostory, ve kterých pracují na směny.

Ale jejich práce pokračuje i doma — stejně jako v případech, když například nemohou dobře chodit, ale chtějí svou aktivitou přispět. Jedna z hlavních koordinátorek, Jana, mi vyprávěla příběh důchodkyně, která nemohla kvůli zdravotním problémům sítě plést, ale dostala za úkol dílčí drobnější práce, což jí ohromně pomohlo vyrovnávat se s válečnou situací — dá se říct, že je to pro místní ženy i určitá forma terapie. Ty sítě dodávají různým jednotkám, ale pletou je také pro své známé a partnery na frontě.

Příkladem aktivity reagující na dlouhotrvající problém, který válečná situace ještě umocnila, je iniciativa dvou místních žen, které se starají o pouliční zvířata.

Oleksandra se stará o kočky, Viktorie o psy, obě fungují na dobrovolné bázi. Roky se marně snaží získat městskou podporu, například nějaký prostor, kde by mohly zřídit útulek a karanténu. Ale neúspěšně, musí je mít doma — zejména zvířata po kastraci, která vyžadují větší péči.

Viktorie má domek a v něm se stará o čtyřicet psů a Oleksandra žije v garsonce se svou dvanáctiletou dcerkou a patnácti kočkami. Mají síť dobrovolnictva v jednotlivých rajonech města, kam tyto dvě ženy distribuují jídlo a další lidé zvířata v ulicích krmí a vedou si záznamy o jejich počtu. Podle toho vědí, kolik fen je třeba vykastrovat a kolik peněz se musí vysbírat pro místní veterinární kliniku. Finance hledají přes různé fondy ze zahraničí, ale i z darů místních lidí. Je to o individuální obětavosti.

Problém souvisí s nedostatečnou ukrajinskou legislativou, která nijak nepostihuje zanedbání péče o domácí zvířata. A s příchodem války, kdy lidé začali v panice utíkat ze svých domovů, jednoduše pustili kočky a psy do ulic. Těžko jim to vyčítat, sami nevěděli, co s nimi bude. Řada měst ale zůstala opuštěných a v prázdných ulicích běhala jen hladová domácí zvířata.

Vzhledem k tomu, že řada mužů je přímo na frontě, je pravděpodobně většina dobrovolnických organizací v rukou místních žen, je to tak?

S válkou se mění některé dlouhodobé genderové stereotypy, jak jsem už zmínila, třeba práce žen v dolech. To bylo dosud naprosté tabu, ale s odlivem mužské pracovní síly jsou ženy nově pro práci v šachtách školené. Patrná je změna i v dobrovolnických iniciativách, opravdu mnohé z nich koordinují ženy, ale ne výhradně. Například práci s drogově závislými tu provozují naopak muži. Ženskou léčebnu se tu zřídit zatím nepodařilo.

Otázka drogové závislosti, zejména v době války, se mi zdá být vysoce citlivým tématem. A právě atmosféra a tvé autorské pojetí fotografií mužů dobrovolnicky provozujících centrum pro drogově závislé jsou opravdu působivé. Jak se ti dařilo s touto skupinou komunikovat?

Potkali jsme se za městem, v prostorech bývalé banky, kde působí a vybudovali léčebnu. Ta funguje jako denní centrum i jako záchytka. Velmi často sem vozí lidi, kteří nepřežijí ani do rána. Nicméně ti, kteří se vyléčí — a úspěšnost mají kolem patnácti procent —, tu mohou zůstat a pomáhat ostatním. A většina opravdu zůstává a pomáhá s provozem a získáváním financí. Kromě malých příspěvků od státu, například ve formě metadonových dávek a testů HIV, se v chodu organizace musí spolehnout jen sami na sebe.

Lídrem iniciativy je Oleksandr, bývalý závislý. Setkala jsem se se všemi, kteří v léčebně fungují a kteří o setkání stáli. Bylo to velmi vstřícné. Uvařili čaj a koupili velkou kupu bonbónů. Seděli jsme kolem stolu a od obecné rozpravy o tom, jak jako organizace fungují, se začaly rozkrývat jednotlivé osobní příběhy lidí, kteří se tu léčí. Svým způsobem se všechny příběhy nějak podobaly, začínaly experimentováním a užíváním drog v podstatě z nudy.

I když je jejich užívání oficiálně tvrdě postihováno, je běžné, že s drogami tu experimentují i malé děti. Přestože je to téma citlivé, tak o něm mluvili velmi otevřeně. Myslím, že to souvisí jednak s tím, že mnozí v léčebně působí už velmi dlouho a jde u nich tedy o téma už zpracované. Druhým faktorem může být víra v Boha, protože jde o komunitu, která se ze závislosti dostává prostřednictvím náboženské motivace.

Během války ovšem užívání drog enormně narostlo. Realita je jednoduše tak hrozná, že drogy místním nabízejí nejjednodušší únik.

Církevní organizace jsou obvykle ty, kolem kterých se dobrovolnické iniciativy na pomoc druhým zřizují. V případě Dobropillje ovšem místní kostel supluje na první pohled ne úplně očekávatelné služby.

Fotila jsem protestantského pastora Vadima, jinak tu převažuje samozřejmě pravoslaví. Protestanti tu nemají kostel v obvyklém slova smyslu, ale působí v malé klubovně, kam Vadim pořídil různé hudební nástroje, které jinde ve městě nejsou dostupné — bicí, elektrickou kytaru, klávesy… Školy i jediná knihovna jsou kvůli válce zavřené a děti a mladí lidé nemají možnost žádných volnočasových aktivit. To bylo hlavní Vadimovou motivací. Děti i dospívající tak mohou přijít na mši, ale taky se učit hrát nebo cvičit na hudební nástroje.

Kromě humanitární pomoci, kterou Vadim pravidelně vozí na frontu, je možná méně očekávatelnou dobrovolnickou aktivitou i zřízení a provoz filtrační stanice na vodu. Špatná situace s vodou je v Dobropillji už od sedmdesátých let minulého století. Kvůli intenzivní těžbě odchází spousta vody do dolů, navíc vodovodní potrubí je dlouhodobě bez oprav.

Místní si jednoduše museli zvyknout, že voda teče jen dvě hodiny ráno a dvě hodiny večer. Navíc je to technická voda na koupání, na mytí, není pitná. Tu je potřeba kupovat balenou, a to je velká finanční zátěž. Takže všichni mají doma obří plastové barely. Vadim zřídil veřejně dostupnou filtraci před vstupem do klubovny, kam si kdokoli může přijít pitnou vodu nabrat.

U fotografie panelového domu, kde je už mnoho let sprejem nápis „Rozhlédni se!“ („Look around“), jsi měla komentář, že je takovým leitmotivem tvých cest do Dobropillje. Že znovu a znovu nabývá na platnosti. Situace ve městě je desítky let neutěšená, řadu základních občanských služeb musí místo městské reprezentace zajišťovat dobrovolnictvo a válka mnoho problémů ještě umocnila a prohloubila.

Mám pocit, že ten nápis ztělesňuje každé těžké období, nejen v Dobropillji. Sociální, politická a ekonomická situace se podepisuje na spokojenosti a kvalitě života obyvatel. Jak jsem již zmiňovala, ve městě je dlouhodobě problém s vodou, práce v dolech je náročná a nebezpečná. U části obyvatel přetrvává pocit zhrzenosti po rozpadu Sovětského svazu. Euforii ze svobody vystřídala v devadesátých letech masivní ekonomická krize, která vyhnala obrovské množství lidí za nekvalifikovanou prací do zahraničí.

Co považuji za důležité zdůraznit je velká odvaha dobrovolnic a dobrovolníků. Nejenže se nemohou spolehnout na téměř na žádnou pomoc takzvaně shora, z oficiálních míst, za své aktivity čelí i výhrůžkám — například ze strany bývalých kolegů, kteří odešli do Ruskem okupované Doněcké lidové republiky a kolaborují s tamějším režimem.

Ať už je to práce se závislými, kteří jsou většinovou společností silně stigmatizovaní, nenachází často pochopení ani péče o pouliční psy a kočky. Do nezištné pomoci druhým vstupují například i otázky příslušnosti k církvi, kdy aktivity protestantské církve jsou dehonestovány pravoslavnými a podobně.

Jak svůj cyklus fotografií na pomezí reportáže a autorské tvorby vnímáš v kontextu své umělecké činnosti? Jaké v ní má v tuto chvíli místo?

Do budoucna bych se chtěla věnovat anarchistickým systémům na Ukrajině, které tam mají dlouhou historii — už od dob společenských a politických organizací ukrajinských kozáků, takzvané Kozácké demokratické siče. Původně šlo o nevolníky, kteří se rozhodli za vlastní svobodu bojovat.

A právě Dobropillja byla jedním z míst, kde se v minulosti rozvíjela otevřená kozácká společnost, pro kterou barva pleti ani národnost nehrála roli a muži se organizovali na svobodném principu. Současné výzkumy nadto přehodnocují pohled na postavení žen v kozáckých společenstvích a pevnostech. Ukazuje se, že měly své zastoupení jako „snajperky“. V práci dobrovolnic a dobrovolníků vidím k tomuto tématu určité paralely.

V tuto chvíli však chci pořízené fotografie využít například k získání finanční pomoci pro jednotlivé organizace. Aby ty fotografie mohly být prostředkem ke změně těžké situace, ve které se dobrovolnice a dobrovolníci dnes v Dobropillji nachází.

ŠÁRKA SVOBODOVÁ

Rozhovor původně vznikl pro polský magazín Autoportret.