Mohu dnes pouze zopakovat, že už v samotném počátku svého času tak halasně ohlašované a oslavované ukrajinské ofenzivy jižním směrem jsem vyjádřil velkou skepsi ohledně možností jejího úspěchu. Respektive jsem přímo napsal, že ofenziva tímto směrem (kde ji Rusové s jistotou očekávali a byli na ni dokonale připraveni) je prakticky tím úplně nejhorším strategickým rozhodnutím ze všech možných. Ukrajinské vedení zde fakticky zopakovalo naprostý vojenský diletantismus Hitlera: slepě útočit podle mapy, to jest kde se na papíře jeví směr útoku nejlukrativnější, zcela bez ohledu na reálnou konstelaci na bojišti.

Napsal jsem tehdy, že místo zbytečného tříštění sil se ukrajinská armáda měla soustředit na dosažení lokálně omezenějších, ale o to nadějnějších cílů, konkrétně na obklíčení Bachmutu. Kde se tehdy nabízela jedinečná možnost dostat do obklíčení velké svazy ruských okupačních vojsk. O ofenzivu u Bachmutu se Ukrajinci - poté co ztroskotala jejich snažení na jihu - skutečně také pokusili, ale příliš pozdě a s nedostatečnými silami (které byly zbytečně ztraceny v bezperspektivní jižní akci).

Jaké jsou tedy vyhlídky do budoucnosti? - Ukrajinci stále žehrají na to, že jim Západ nedodává dostatek moderní výzbroje a munice. To je sice na jedné straně skutečně pravda (především vysoce moderní dělostřelectvo a dělostřelecká munice jsou naléhavě zapotřebí); ale na straně druhé se ukázalo, že ani s moderními zbraněmi nejsou Ukrajinci schopni dostáhnout rozhodující výhody na bojišti.

Jako fatální se ukazují především chyby a deficity v celkové ukrajinské organizaci své národní obrany. Znovu je nutno vyslovit krajní podivení nad neschopností Ukrajiny provést řádnou mobilizaci - absolutně základní podmínka pro úspěšnou obranu. Už v samotném počátku konfliktu jsem konstatoval, že Ukrajina má sice - bezpochyby osobně statečného - Zelenského; ale že nemá bohužel žádného Churchilla, který by dokázal celý národ pozvednout k boji proti smrtelnému nepříteli. Výsledkem této neschopnosti je pak stav, kdy statisíce, ne-li miliony (!) bojeschopných ukrajinských mužů se svému bojovému nasazení úspěšně vyhýbají buďto pobytem v zahraničí, nebo prostřednictvím podplacení odvodových komisařů, anebo prostě tím že jsou před odvodem chráněni naprosto iracionálním (a z národního hlediska až vysloveně sebevražedným) odvodovým zákonem, který neumožňuje k vojenské službě mobilizovat právě mladé (!) muže, kteří jsou za standardních okolností vždy jádrem pozemní armády.

K tomu všemu navíc přistupuje stále ještě přetrvávající taktická nevyzrálost, ne-li přímo neschopnost středních a vyšších úrovní ukrajinského vojenského velení, kdy velmi mnoho velitelů je mentálně stále v zajetí ruské vojenské doktríny: namísto maximálně efektivního užívání vojenské techniky slepé útočení masovou živou silou. S odpovídajícími vysokými ztrátami.

Pokud by tedy ukrajinská strana měla mít reálné naděje na zásadní zvrat na bojišti, pak by k tomu bylo především zapotřebí zásadní transformace jak jejího vojenského aparátu, tak ale i celého společensko-politického uspořádání. Zda bude k provedení takovéto komplexní transformace schopnost (a vůbec ochota) za válečných podmínek, je ovšem velká otázka.

“V průběhu uplynulého roku - kdy vojenská podpora USA na Kapitolu rychle klesala a Zelenského kdysi opěvovaná protiofenzíva od svého červnového zahájení selhávala - Biden přešel od slibů, že USA budou Ukrajinu podporovat "tak dlouho, jak to bude potřeba", k prohlášení, že USA budou poskytovat podporu "tak dlouho, jak jen budeme moci", a k tvrzení, že Ukrajina již dosáhla "obrovského vítězství". Putin selhal".

Někteří analytici se domnívají, že to je šifra pro následující sdělení:

Připravte se na vyhlášení částečného vítězství a nalezení cesty alespoň k příměří nebo zastavení palby ve válce s Moskvou, které by zanechalo Ukrajinu částečně rozdělenou.”

Zdroj:

The Biden Administration Is Quietly Shifting Its Strategy in Ukraine

https://www.politico.com/news/magazine/2023/12/27/biden-endgame-ukraine-00133211

Politico, původně známé jako The Politico, je americká společnost, zabývající se politickým zpravodajstvím, se sídlem v Arlingtonském okrese ve Virginii, komentující politiku ve Spojených státech amerických i politiku mezinárodní. Svůj zpravodajský obsah distribuuje prostřednictvím vlastních webových stránek, televize, tištěných novin, rozhlasu a podcastů.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Politico

Uplynul rok a následující Jedličkův článek uzrál jak víno:

https://denikreferendum.cz/clanek/34784-existuje-hranice-zaniz-jenamiste-nutit-ukrajinu-kmiru-vymenou-zauzemi

Zejména pasáž:

"Moje osobní zkušenost z devatenáctiletého pokrývání světového dění radí při příslušném rozhodování (od kdy začít Ukrajinu nutit k mírovým jednáním za cenu ústupků z její strany, pozn. VK) posuzovat čtyři faktory:

1/ ochotu lidí v dané zemi dál kvůli válce trpět a kvůli vyhlídce na získání sebraných území dále umírat — to bývá zřejmo i zahraničním reportérům,

2/ momenty, ve kterých boj bránícího se začne ztrácet svůj původní charakter, a začne se měnit v revanše, expanzi či vraždění civilistů,

3/eventuální projevy ztráty rozumu a sklonů k snadnému obětovávání druhých u lídrů a vrchních velitelů,

4/ stav celkové bezvýchodnosti konfliktu. Když se odehrává stále stejně například rok, je namístě uvažovat pragmaticky o změně."

S ročním odstupem se už jeví přinejmenším tři (1.,3. a 4.) body z uvedených čtyř splněny.

Nechme stranou bod 3) -- eventuální projevy ztráty rozumu a sklonů k snadnému obětovávání druhých u lídrů a vrchních velitelů -- ten se Jedličkovi opravdu nepovedl, protože podobné projevy jsou přítomné v každé válce na všech stranách od samotného počátku, a tudíž nemohou sloužit jako indikátor.

Bod číslo jedna je velmi významný z historické perspektivy, bohužel právě tak neurčitý v reálném čase: ochotna zabíjet a nechat se zabít ve spravedlivé válce vlastního národa nebyla nikdy nikde plně sdílená vší obyvatelstvem; z důvodů zcela osobních právě tak jako náboženských nebo přesvědčení. A vždy bylo toto nesdílení pro potřeby války potlačováno a lokalizováno jako minoritní. (Dodnes nevíme, kolik českých vojáků v první světové válce sdílelo přesvědčení, že legionáři jsou vlastizrádci -- pokud mám věřit tak bystrému pozorovateli jako byl Karel Poláček, pak jich bylo zřetelně víc než legionářů.)

Podobně složité je to s bodem 4. Moderní válka je opotřebovávací válka a roční poziční boje s masou padlých a minimálním výsledným posunem linií nejsou bohužel nic neobvyklého (Jedlička se odvolává na dvacet let, ve kterých ale válka dvou zemí s moderně vycvičenou armádou a odpovídajícími industriálními zdroji neproběhla, Ukrajina je po mnoha letech první).

Zbývá jediné poctivé kriterium -- silná a prozápadní Ukrajina je bytostný zájem EU a České republiky. Proto je potřeba udělat vše rozumné pro to, aby o okamžiku, kdy budou chtít vyjednávat, rozhodli Ukrajinci sami a aby přitom měli co největší podporu EU, dalších západních zemí a Turecka. Možná to bude znamenat ztrátu území oproti roku 2014, ale zároveň to musí znamenat mnohem silnější záruky pro novou hranici.

Kriterium takového dlouhodobého zájmu sice může znamenat, že budou ještě rok nebo tři umírat vojáci na hranici, která se možná nakonec pohne nanejvýš o pár kilometrů -- a podstatně se zvýší šance, že tam příštího čtvrt století už nikdo další ve válce (nebo v lokalizovaném konfliktu) umírat nebude.

Bod 1., 3. a 4. byly všechny splněny v průběhu první světové války. Nicméně objektivně nebylo možné jiné její vyústění, nežli to k jakému nakonec reálně došlo - tedy na bitevním poli. Ano, byla to válka objektivně vzato naprosto nesmyslná; ale když už jednou propukla, neexistovala možnost ji ukončit. (Jak je ostatně velmi prorocky postavou samotného krále konstatováno i ve filmové pohádce "Šíleně smutná princezna".)

I v současném rusko-ukrajinském konfliktu není vidět žádnou možnost tento nějak "rozumně" ukončit. Ano, je v zásadě možné že tento konflikt nakonec do určité míry "zamrzne", pokud žádná ze stran nebude dlouhodobě na frontě schopna docílit jakýchkoli úspěchů. Je ale prakticky naprosto vyloučené aby byl uzavřen vzájemný, dlouhodobý mír. Ukrajina se nikdy nemůže dobrovolně vzdát uloupeného území; a především - na což se často zapomíná - nikdy nemůže nějakým "mírovým ujednáním" opustit své krajany kteří zůstali pod ruskou okupací. A na straně druhé Putin nikdy dobrovolně neustoupí od své kořisti.

Ještě jednou tedy: čistě objektivně není možno stávající konflikt v dohledné době ukončit nějakým mírovým ujednáním; je tedy naprosto zbytečné spekulovat o tom, zda by to bylo z jakýchsi pragmatických či napohled humánních důvodů účelnější a "rozumnější".

Ukrajina se může vzdát části svého území svým svobodným rozhodnutím -- racionálním rozhodnutím, že tato cena za mír je méně nepřijatelná než vykrvácení dvou generací.

Ano, součástí té ceny by byla i "zrada na krajanech".

Ale může nastat situace, kdy by to bylo nejrozumnější rozhodnutí opírající se o souhlas velké části ukrajinské veřejnosti --přestože by to zároveň bylo rozhodnutí pro dlouhodobé historické trauma.

Jde o to, aby i toto rozhodnutí bylo Ukrajincům otevřené -- pomáháme, platíme a přijímáme uprchlíky a máme bytostný vlastní zájem na vítězství Ukrajiny, ale není to naše země a naše válka, naše děti tam neumírají. A o zásadně limituje míru, ve které do toho můžeme Ukrajině kecat.

souhlas velké části ukrajinské veřejnosti s řešením, obsahujícím odevzdání části území Rusku za možnost ukončení bojů, je skutečně zásadní podmínka. Nikdo nemůže vyloučit, že někdy v budoucnosti k takovému souhlasu Ukrajina svobodně dospěje, ale zatím se to jeví jako nemožné. Vidím jako nutnost Ukrajincům neustále připomínat, že pokud se ke kapitulantskému řešení nerozhodnou, budeme je nadále podporovat. V mezinárodní politice pak ať náš stát odmítá tlaky, které jsou na Ukrajinu v tomto směru vyvíjeny.

Na jihu se to pane Poláčku dalo rozhodnout a zvrátit. Museli to zkusit. K dobru gen. Zalužnému připočtěme, že když se ukázalo, že je pozdě a přes tu obranu to nepůjde, tak ty masakry zastavil.

Druhá věc, která hraje proti Ukrajincům je, že Rusové na ztráty nehledí. 300 tisíc mrtvých a zraněných by donutilo k ústupu jakoukoliv současnou armádu světa krom jediné.

Jedno z nejhorších videí, které jsem viděl, nebylo žádné brutální, byl na něm mladý ruský voják, možná dobrovolník, možná odvedenec, který si stěžoval, že mají špatné vybavení a pořád je ženou do útoku bez podpory a jsou doslova masakrovaní. Už je asi mrtvý. A pak řekl větu, při které mi okamžitě v hlavě zaznělo Krylovo "nasrat". "Já samozřejmě splním svou povinnost, ale ta podpora by mohla být lepší."

Bohužel, Rusové obětují tisíce vojáků a jejich mrtvoly nechávají shnít na ukrajinských polích...

*

Pokud jde o mír, Rusové zatím žádný nechtějí ani náhodou.

Sledoval jsem nedávno Putina při debatě nad dotazy občanů. Je to samozřejmě plně kontrolovaná událost, kdy Putin sděluje, co sdělit chce domácímu publiku. Ono už si to pak přebere. Nic nezazní náhodou. Byl zdravý, uvolněný a sebejistý. Ve výsledku to vypadá, že Rusko bude dál pokračovat ve válce s cílem kromě čtyř současných k Rusku připojit i oděskou, mykolajivskou, dněpropetrovskou a charkovskou oblast. Podněstří se bezpochyby připojí samo. Zbytek Ukrajiny bude loutkový stát pod ruskou kontrolou.

To je myslím ruský cíl na Ukrajině, o který se bude bojovat příští rok. Zprávy NYT, že Putin už půl roku žadoní o mír v současném uspořádání, jsou kecy.

Pane Profante, toto rozhodnutí vzdát se uloupené čtvrtiny svého území (a zradit tak své spoluobčany kteří upadli pod botu ruského okupanta) Ukrajina nemůže učinit v dohledné době - a docela určitě by takovéto rozhodnutí nemohla učinit "svobodně".

Opakuji znovu: ano, je možné že tento válečný konflikt zamrzne na určité frontové linii; a nelze vyloučit že toto zamrznutí bude někdy časem stvrzeno i jakýmsi formálně dohodnutým příměřím. To znamená: že se nebude aktuálně bojovat. Ale je prakticky nemožné si představit, že současná Ukrajina by dala Putinovi do ruky dokument, ve kterém by oficiálně stvrdila legitimitu jeho loupežného tažení.

Ještě jednou tedy: ano, příměří je možné; ale mírová dohoda (za stávajících okolností) nikoli.

Panu Profantovi:

Kritérium, které uvádíte za jediné platné a zohlednění hodné, že se k územním ústupkům výměnou za ukončení války musí Ukrajina rozhodnout sama, je velice problematické.

Jednak pracuje s pojmem Ukrajina (jenž se musí rozhodnout) jako abstraktní entitou, dál nedělitelnou a nadanou navíc nějakou jednotnou anebo alespoň převažující vůlí. Jenomže nic takového není. Na Ukrajině o tomto rozhodují konkrétní lidé v konkrétních mocenských a rozhodovacích strukturách. Nikoli nějaká "Ukrajina, která se sama rozhodne". Ne, rozhoduje politické vedení spolu s vojenským.

Potíž je v tom, že toto vedení rozhodnutím k pokrčování války svoje životy nenasazuje ani neriskuje. A naopak, tzv. prostí lidé, lidi dole, civilisté, odvádění, vojáci v zákopech, ti všichni, jejichž životy jsou tím rozhodnutím dávány všanc a reálně utráceny - tito do toho rozhodnutí nemají žádnou šanci mluvit. Být proti, půjdou do vězení (anebo přímo ke zdi), pokud se jedná o vojáka, nebo mohou očekávat návštěvu příjemných pánů z SBU v případě civilistů. Ani na nejobecnější rovině nemají do celkového kurzu vedení země co mluvit, politické vedení po dobu válečného stavu zrušilo a zakázalo volby.

To znamená, odhlédneme-li od veškerých vyjmenovaných problémů s legitimitou (podtrhuji, odhlédneme od nich kompletně a řekneme, že to tak mající všechny válčící státy, ačkoli to se zákazem voleb není pravda, ale budiž), má to následující praktický důsledek. Vedení Ukrajiny se za žádných myslitelných okolností nerozhodne pro ukončení války výměnou za ústupky. Pokud k tomu nebude donuceno zevně, buďto reálně se blížící porážkou (to už je ovšem na jednání pozdě), nebo hrozbou ukončení zahraniční pomoci, nemá důvod k tomuto rozhodnutí.

Tím pádem kritérium "Ukrajina se musí rozhodnou sama" odpadá. V úvahách o případném tlaku na ukrajinské vedení přistoupit na jednání o příměří výměnou za ústupky, toto kritérium není splnitelné. S nesplnitelným kritériem není jak dál pracovat. Musí se vzít v potaz jiná kritéria. Ta z článku Petra Jedličky před rokem jsou dobře a logicky podložená.

Ostatně je i historický příklad, kdy to fungovalo a velkým úspěchem. Korejská válka, tam ve skutečnosti klid zbraní s demarkační linií na 38. rovnoběžce protlačily USA proti vůli a nakonec i aktivnímu sabotování Jižní Koreje, tedy přesněji jihokorejského vedení. USA si prosadily svou a příměří vstoupilo v platnost, za cenu ústupků z jihokorejské strany (v zásadě ztráty půlky země) a aniž by se k tomu "Jižní Korea sama rozhodla".

Následně Jižní Korea zůstala na ostře a jednoznačně prozápadním kursu a zároveň se stala hospodářským tygrem. Kdyby se čekalo, až "se Jižní Korea pro ústupky sama rozhodne", klid zbraní nebyl další leta, možná desítky let. Na každý pád do bodu, dokdy by nevyschla americká vojenská pomoc.

Hezky to pan Klusáček napsal. V nejhorším můžeme Ukrajinu rozdělit na dvě části, přičemž z jedné se možná i stane ekonomický tygr. Osobně bych tipoval spíše tu ruskou část, vzhledem k tomu jak moc Západ před válkou na Ukrajinu kašlal a také s přihlédnutím k ruskému potenciálu nerostného bohatství.

Ale samozřejmě jsou i národy, které svůj stát nemají vůbec, jako např. Kurdové či Katalánci. Kurdům se jistě zejména pod tureckou nadvládou daří dobře, od člena NATO se ani nic jiného čekat nedá :-)

A kdyby to někdo náhodu nevěděl, tak i obyvatelé hovořící stejným jazykem můžou vyhlásit svůj vlastní stát, viz Kosovo. To se ale východní části Ukrajiny až tak moc netýká, tam velká část obyvatel hovoří rusky :-)

Bez podpory Západu by se ukrajinský státní rozpočet již dávno zhroutil, o tom obranném ani nemluvě. Až příliš velké množství ukrajinských mužů, schopných bojovat, Ukrajinu buď opustilo nebo podplatilo úřady, aby se bojovému nasazení vyhnuli. Nemluvě o obskurním zákonu, který neumožňuje povolat nemladší generaci Ukrajinců. Na východě Ukrajiny se často ani nemluví ukrajinsky. Všude korupce nevídaných rozměrů. Zelenského klika zakazuje politické strany a cenzuruje média, občany oblbuje bizarní válečnou propagandou, které snad nemohou uvěřit ani čtenáři Fora24. Co je to vlastně za stát? Na jakých hodnotách je postaven? Je to vůbec ještě stát?

Za normalizace byl natočen skvělý film. Jmenuje se Signum Laudis a je o fanatickém a (všeho)schopném kaprálovi, kterého se nakonec, až ho přestanou potřebovat, zbaví jeho vlastní důstojníci, protože jim brání v tom, aby se vzdali Rusům. Shlédnutí tohoto filmu nekterým zdejším diskutujícím vřele doporučuji.

Pane Klusáčku, "Ukrajina jako celek" samozřejmě existuje; byť je tento celek pouze většinový. To jest konkrétně: jedná se o ukrajinský lid, jehož podpora válce v poslední době sice skutečně do jisté míry poklesla, nicméně je stále ještě vysoce většinová.

Není pravda co tvrdíte, že ukrajinský lid nemá do případných mírových ujednání s Ruskem co hovořit. Kdyby se Zelenskyj dnes rozhodl takové ujednání s Ruskem (které by zahrnovalo vzdání se obsazených území) uzavřít, pak by ho vzápětí smetla vlna lidového hněvu, případně by byl odstraněn vojenským pučem, neboť pro příslušníky armády by byl nepřijatelný a nesnesitelný pocit, že celé roky krváceli na frontě nadarmo.

Vaše přirovnání ve stavu v Koreji je správné i mylné zároveň: správné v tom ohledu, že i zde skutečně přestaly hovořit zbraně poté co se ukázalo že ani jedna strana není schopna na frontě dosáhnout zásadního průlomu, nicméně mylné hned ve dvou ohledech.

Za prvé: jak známo v Koreji doposud nebyl uzavřen mír, nýbrž pouze dohoda o příměří. V zásadě tedy stále existuje válečný stav, a ozbrojený konflikt může teoreticky kdykoli propuknout. A on by už dávno propukl, to jest Severní Korea by napadla a okupovala Jižní Koreu, kdyby nebylo americké přítomnosti v ní. Což je scénář který pro Ukrajinu nepřichází v úvahu.

A za druhé: Korea byla rozdělena na dvě části, na dva nezávislé národní státy; zatímco v Ukrajině by to znamenalo, že jedna část původně jednotného státu zůstane pod okupací cizí mocnosti, respektive že tato okupační mocnost ho připojí ke svému impériu.

Co se toho ruskojazyčného obyvatelstva na východě Ukrajiny týče: tady nelze bez dalšího dělat spojnici mezi pojmy "ruskojazyčný" a "proruský". Je mnoho ruskojazyčných obyvatel Ukrajiny, kteří po ruské agresi proti Ukrajině, a po běsnění ruské soldatesky přetrhli své osobní svazky k ruskému živlu a rozhodli se stát loajálními občany ukrajinského státu.

tady nemám vašim příspěvkům co vytýkat. Snad jen malou poznámku k ruskojazyčným Ukrajincům: nejenom že ruská invaze přispěla k jejich loajalitě k vlastní zemi, ale projevila se i spontánním odklonem od ruštiny. Mnoho obyvatel východních a jižních regionů, jejichž mateřštinou byla ruština, se dnes zdokonaluje v ukrajinštině. Začali ji používat i v rodinách, aniž by je k tomu někdo nutil.

Nevím, jestli Ukrajina tvoří celek, tvoří ji společenství občanů -- s různými zájmy, skupinovými (regionálními, třídním, etnickými) i individuálními, legitimními i nelegitimními, materiálními i ideálními.

Část Ukrajinců bojovat jistě nechce a dost se jich také dokázalo odvodům vyhnout.

Určitě dopadá katastrofa války na lidi na Ukrajině nerovnoměrně, někteří na ní hlavně vydělávají a dělají díky ní kariéry, jiní v ní umírají a upadají do bídy .

Nicméně se zatím nezdá, že by ukrajinští občané byli příliš rozpolceni v odhodlání bránit se -- úvaha o teroru, který by známky takového rozpolcení potlačil, nepůsobí v době internetu a silnou středoevropskou ukrajinské emigrace komunikující intenzivně s vlastí příliš přesvědčivě. Stačí se podívat na to, co všechno víme o odporu části Rusů k válce.

Není důležité jakou přesně formou bude válka ukončena, zda se tomu bude říkat příměří či mír, ale jak perspektivní bude ona dohoda. Ostatně korejské příměří dlouhodobě perspektivní relativně je.

A myslím, že ukrajinským rodinám ze všeho nejvíce záleží na tom, aby jejich muži (ale dnes už v armádě i ženy) dále neumírali a aby území, na kterém budou žít, ekonomicky prosperovalo, disponovalo funkční infrastrukturou a byla tam co nejnižší nezaměstnanost a slušná životní úroveň vůbec. Jeho statut a míra (ne)závislosti na Rusku, USA či komkoli jiném je až na druhém místě.

Ono nejde o to, co si myslíte Vy, ale o to, co si myslí Ukrajinci.

Pane Krupičko, napsal jsem a opakuji ještě jednou: na Korejském poloostrově jenom se jenom proto drží relativní mír, protože v Jižní Koreji jsou trvale přítomny americké ozbrojené síly. Kdyby toho nebylo, severokorejští diktátoři by Jižní Koreu už dávno přepadli, stejně jako to učinil Severní Vietnam s Jižním Vietnamem, jakmile Američané vyklidili pole.

Takováto cesta - tedy aby Američané svá vojska umístili na Ukrajině - ale v dohledné době nepřichází v úvahu. To by napřed Ukrajina musela být přijata do NATO, a to je záležitost na velmi dlouhou řadu let (pokud by snad nedošlo k nějakému neočekávanému vývoji).

Zkrátka, platí to co bylo mnohokrát konstatováno už v minulosti: jakékoli "příměří" za současné situace by neznamenalo nic jiného nežli poskytnout Rusku čas na nové vyzbrojení jeho imperiálních armád, aby pak v pro něj nejpříhodnějším okamžiku mohlo na Ukrajinu zaútočit znovu.

Ale i Ukrajina se přece během příměří může vyzbrojovat, stavět opevnění, cvičit vojáky. Např. ty, kteří ze země utekli. A Západ, kdyby chtěl, tak tam může poslat alespoň nějaké dobrovolníky či kontraktory.

Navíc Putin není Stalin, dlouhá, nákladná a krvavá válku ohrožuje i jeho pozici. Soudím, že sáhne po každém řešení, které bude moci alespoň částečně vydávat za vítězství. Státník jeho druhu bude podle mě chtít být oslavován za efektivní válku, která přinese jeho zemi výhodný mír. Přičemž to slovo MÍR je klíčové. V Rusku je navíc spíše hybridní režim. Nevládne jen Putin a jeho lidé, ale i oligarchové, kteří chtějí mít klid na svůj business.

Ano, Ukrajina by se v mezičase příměří mohla dozbrojit podobně jako Rusko. Tato skutečnost ale pouze dotvrzuje ten předpoklad, že takovéto "příměří" by znamenalo pouze přechodný stav, který by žádný skutečný mír nepřinesl. Ta strana která by se stačila vyzbrojit rychleji a účinněji, ta by poté opět zaútočila.

Navíc je tu jeden obecně málo vnímaný aspekt: doposud Ukrajina početní a materiálové přesile Rusů vzdoruje do velké míry díky dodávkám vysoce sofistikovaných, extrémně precizních zbraní ze Západu. Jenže - postupem času se Rusové k těmto zbraňovým systémům dostávají, tím že je ukořistí na frontě. Takže je budou moci okopírovat (na to jejich technické schopnosti postačí), a Ukrajina pak tuto rozhodující výhodu ztratí. Proto je pro Ukrajinu čirou vojenskou nutností dosáhnout rozhodujících úspěchů na frontě dříve, nežli tento svůj technologický náskok ztratí.

Že by Putin mohl už své dosavadní územní zisky oslavit jako "vítězství"?... V určitém ohledu snad ano (diktátoři a samovládci vždy rozhodují o tom, co se má a co nemá oslavovat); nicméně poté co byla ruská okupační vojska po své počáteční invazi vržena o celé stovky kilometrů zpět by i pro Putina bylo dost obtížné tento ústup (či spíše úprk) deklarovat jako "slavné vítězství". Tím spíše že svůj akt agrese znovu a znovu zdůvodňuje tím, že Ukrajina je prý "fašistický stát", že tedy prý "ohrožuje Rusko", a že je "svatou povinností" velkého ruského národa tento ukrajinský fašismus zničit i s kořeny. Právě proto Putin znovu a znovu žene masy vojáků do krvavých řeží, protože ví že zamrznutí fronty na současné linii by pro něj bylo daleko spíše porážkou nežli vítězstvím.

V krátkosti: nejen mír, ale i pouze příměří je za současné situace nepřijatelné jak pro Putina, tak pro Ukrajinu; a je tedy naprosto zbytečné na toto téma nějakým způsobem fantazírovat.

K takovémuto vývoji by mohlo dojít jenom a pouze tehdy, kdyby obě strany s definitivní neodvratností poznaly, že na frontě nemohou dalším bojem získat už ani metr půdy navíc; ale od takovéhoto stavu je současná situace ještě velmi vzdálena, v tuto chvíli ještě obě strany doufají ve své vítězství, nebo přinejmenším ve značné územní zisky.

Ukrajina nemá jak dozbrojit. Na vytvoření vlastní efektivní a dlouhodobě reprodukovatelné protivzdušné obrany nemá ani prostředky, ani technické kapacity, na pořízení vlastního letectva už vůbec ne. A i kdyby chtěla a mohla se zcela zadlužit (ale kdo by ji půjčoval), koupit nemá kde. Tady je situace bohužel jasná: Ukrajina bude válčit a bude mít alespoň nějaký přísun zbraní, nebo uzavře dlouhodobé příměří a pak se bude rozevírat propast ruské vojenské převahy.

A hlavně nemá lidi a těch par desítek tisíc bojeschopných Ukrajinců v emigraci to nevytrhne -- nemluvě o tom, že je nikdo nebude posílat domu násilím, to nejsme ochotni dělat ani ve válečném stavu (díky Bohu).

Putin nebo Stalin, ono je to v tomto ohledu jedno. Dlouhodobé nákladné válečné dobrodružství bez rozumného efektu si mohl naposledy dovolit car na Kavkaze. Stalin -- a to vedl obrannou válku, která měla lidovou podporu nikoliv z loajality k stalinskému režimu, ale k maťušce Rusi -- začal pře Stalingradem vážně testovat možnost uzavření mírů za cenu obrovských územních ztrát. Afghánistán ustála sovětská moc nějakých šest let. Jenomže ono je šest let zatraceně dlouhá doba.

Jak to, že nemá Ukrajina jak dozbrojit? Dozbrojí z vojenské (a finanční) podpory západních států. Která nyní jde rovnou na frontu a tam hoří jako papír. V případě klidu zbraní anebo příměří nebude okamžitě spotřebovávána při bojích, tudíž z tohoto dodávaného materiálu může Ukrajina posílit a dozbrojit. Leda že byste implicitně předpokládal ukončení západní podpory po dosažení klidu zbraní.

Ano, přesně to předpokládám. Už dnes není snadné přesvědčit veřejnosti západních států, že to má platit. Natož při trvalejším klidu zbraní

Letmým googlováním se dá i z provládních médií zjistit, že po vypuknutí války z Ukrajiny utekly minimálně stovky tisíc mužů. O dalších stovkách tisíc potenciálních branců přímo z Ukrajiny se hovoří. Aneb, že by stát, který má okolo 40 milionů obyvatel a o jehož nízkých ztrátách ve válce jsme občas v médiích přesvědčováni, opravdu neměl koho do boje postavit?

Pokud ale ukrajinští muži bojovat nechtějí a možná ani nemohou, protože jim ze Západu nepošlou dostatečné množství zbraní, tak Ukrajina vyhrát nemůže. A v tom případě ji nezbývá nic jiného, než uzavřít příměří.

Ano, podíl mužů mezi ukrajinskými imigranty, kteří přišli po únoru 2022 není zanedbatelný. Včetně těch schopných služby. Ale pořád se jedná o nanejvýš nějaká dvě procenta z těch, kteří jsou schopni boje.

V každé zemi, která vedla v moderní době válku a přitom měla otevřené hranice, docházelo k statisticky zachytitelné emigraci. Osobně to považuju za legitimní volbu, podobně jako odmítání nosit a používat zbraň. Ale pokud tato individuální na válku zůstává raritní, nevypovídá příliš o odhodlání země bránit se agresorovi.

Ukrajina nemůže vyhrát -- ať už se západníma zbraněmi nebo bez nic. To prostě proti jaderné velmoci nejde. Může se ubránit -- tedy nebýt poražená.

Můj aktivismus v této věci je dán jednak určitou životní zkušeností -- a každá životní zkušenost může být v přeceňována -- se sovětskou okupací a svoločí, která pod její záštitou vládla a udávala, jednak morálním přesvědčením, jednak mojí babičkou z Podkarpatské Rusi.

Ale abych mluvil k vašemu sobectví: Pokud Ukrajina nezastaví ruskou expanzi a nevytvoří silnou a spolehlivou hranici, budeme platit mnohem víc za neustálé přezbrojování české armády než dnes platíme ve prospěch Ukrajiny a než zaplatíme za její mírovou rekonstrukci. A totéž platí o Polsku, Německu, Pobaltí a skandinávských zemích.

Nepůjde pak jen o objektivní nebezpečí další expanze (které není dáno nějakým odvěkou mentalitou ruského národa, ale prostou zkutečností, že pokud je země příliš roztržená sociálními propastmi, jako současné Rusko s jeho oligarchickým turbokapitalismem, pak je vývoz bídy prostřednictvím války dostupná forma sjednocení národa, zvlášť pokud byla předchozí agrese úspěšná), ale o tvrdé zájmy zbrojařských firem (ostatně proto bychom také neplatili peníze na zbraně k potřebné obraně, ale na ty nejdražší a pro nás nejzbytečnější -- viz hrátky kolem stihaček).

Ač je mi stydno, přehlédl jsem se a připsal Váš příspěvek Pavlu Krupičkovi. Což vedlo k tomu, že jsem četl jako sarkasmus (Krupička upřimně potěšený úsilím o zachování podpory Ukrajině, mi jaksi neštymoval.) A tak jsem na něj také reagoval. Omlouvám se.

Řekl bych, že se pan Kolařík této diskuze snad ani nezúčastnil (pokud ho dobří lidé z redakce zase nezcenzurovali).

"Pokud Ukrajina nezastaví ruskou expanzi a nevytvoří silnou a spolehlivou hranici, budeme platit mnohem víc za neustálé přezbrojování české armády než dnes platíme ve prospěch Ukrajiny a než zaplatíme za její mírovou rekonstrukci."

Těžká věc. Mezinárodně uznávaná rusko-ukrajinská hranice měří cca 2000 km. Plus 500 km bělorusko-ukrajinská hranice. Kdybychom počítali za hranici současnou frontovou linii, nebude to moc jiné. Je to 10x delší linie než diskutovaná severo-jiho korejská hranice. Navíc Ukrajina je (Bělo-) Ruskem jakoby obklíčená...

Pokud bychom si měli "silnou a spolehlivou hranici" představit jako hranici opevněnou a střeženou proti pozemnímu útoku, je to úkol (téměř?) nadlidský...

A kdo bude investovat na Ukrajině, když je jasné, že Rusko nic nezastaví a může kdykoliv udeřit znovu?? Otázka jak zabezpečit Ukrajinu bude asi do budoucna klíčová...

Ukrajina byla do roku 2014 "zadní dvorek Ruska", pak to Putin vylepšil o konflikt, o kterém Merkelová a Trump úspěšně šířili, že je Minskem lokalizovaný a téměř vyřešený.

Při zahájení "operace Z" podle všeho Putin a ruská generalita očekávali rychlou intervenci a mírová jednání, ve kterých se vůči poražené Ukrajině bez potíží prosadí její neutrální status, částečná demilitarizace, loutková vláda a uznání novoruských gubernií. Nedopadlo to tak, ale nejspíš moc nechybělo, možná by na začátku stačila jen lépe vojensky trochu připravená invaze (na kterou Rusko rozhodně mělo vojenské prostředky).

Pokud válka skončí tak, že Ukrajina bude země s kvalitní armádou, dobře mezinárodně garantovaným mírem a dobrými spojeneckými smlouvami (ideálně bude v NATO, ale pochybuji, že by to nějaká současná členská země nezablokovala) a Rusko by na ní mohlo znovu zaútočit jen za cenu nasazení rozhodující části své armády -- pak bych řekl, že taková Ukrajina tvoří vojensky pevnou hranici. Nejde o to, zda bude mít tisíce kilometrů moderní antalogie Čínské zdi nebo Maginotovy linie. I když solidní protivzdušná obrana by jistě měla něco do sebe.

Jenomže ono bude potřeba, aby ji tvořila i politicky -- po hrůzách války přijdou strasti míru. a tady bude mimořádně záležet na tom, abychom dokázali jako EU pomoci s rekonstrukcí. Zatímco pro pomoc nespravedlivě napadené zemi se v demokratických státech mobilizuje jen těžce, prosadit následující mírovou pomoc je téměř beznadějné, pokud to nemá skončit výprodejem země, které se pomáhá.

Pane Morbicere, už v tu chvíli kdy naplno propukly tahanice o Ukrajinu (tedy když tehdejší ukrajinský prezident očividně na nátlak Moskvy zrušil téměř už hotová ujednání o sblížení se se Západem) jsem si pomyslel že ať toto přetahování o Ukrajinu vyhraje kterákoli z obou stran, bude ji to stát obrovské prostředky. Myslel jsem tehdy pouze na oblast ekonomie, ale pak k tomu přistoupily ještě mnohem vyšší výdaje vojenské.

Zkrátka: kdo chce mít tak velkou zemi jakou je Ukrajina na své straně, ten pro to musí být ochoten něco obětovat, něco vynaložit. Pan Profant má naprostou pravdu, kdyby Ukrajinu pro sebe získal Putin byla by to pro Západ natolik obrovská ztráta, že ji nelze vyvážit penězi. Ano, Ukrajina nás všechny stojí mnoho a bude stát ještě více, ale její ztráta by nás stála ještě mnohem více.

Ano pane Profante. Bohužel jmenované podmínky (kvalitní armáda, dobře mezinárodně garantovaný mír a dobré spojenecké smlouvy) jsou momentálně stejně vzdálené jako představa 2500 km dlouhé obranné linie.

(pro představu, 2500km odsud leží Maroko, Izrael, nebo Nižný Novgorod pět set kiláků za Moskvou)

Ukrajina bude letos čelit ruské ofenzivě a začíná ji docházet naděje...

A jestli vyhraje Trump .........

K vojenské (ale i politické) situaci na Ukrajině se s velkou skepsí vyjádřil bývalý náčelník generálního štábu Šedivý: https://www.forum24.cz/general-sedivy-chce-to-vic-realismu-ukrajina-chybovala-a-rusko-se-samo-nezastavi

Víceméně zde potvrzuje co já sám jsem zde konstatoval od samého počátku: že ukrajinské snahy o ofenzivu jižním směrem byly z vojenského hlediska zcela zásadně chybné; navíc zde Ukrajinci zřejmě ztratili mnohem více drahocenné západní techniky, nežli se obecně uvádělo (respektive nežli kolik se přiznalo).

Tato ztracená technika teď Ukrajincům bude chybět při obraně proti ruské ofenzivě, kterou Šedivý očekává už v únoru.

Stejně tak Šedivý značně kriticky hledí na neschopnost ukrajinského politického vedení provést řádnou mobilizaci. Zatímco Rusko nemá problémy získávat další a další statisíce žoldnéřů, Ukrajina (ačkoli se nachází ve smrtelném ohrožení) není stále schopna dokonce ani přijmout příslušnou legislativu, natož životně nutnou mobilizaci reálně provést.

Podle Šedivého bude rok 2924 pro Ukrajinu velmi obtížný (ne-li vysloveně kritický).

Doufejme tedy, že Ukrajina - navzdory všem chybám vojenského i politického vedení - tento rok ve zdraví přežije. Na nějaké "dobývání Krymu" v této situaci zjevně není ani pomyšlení; Ukrajina bude ráda když tento rok ukončí bez velkých územních ztrát.

Na jihu se to dalo vyhrát, ale muselo by to vypadat úplně jinak pane Poláčku.

Vezměme třeba jednu z podmínek, která by musela být splněna, aby ta jižní ofenzíva měla reálnou šanci na úspěch. V (dělostřelecké) přípravě by měl jít do moře krčský most. Minimálně jeho železniční část. Bez přerušení této životně důležité ruské zásobovací tepny pro jižní frontu ten útok neměl naději.

(další položky jsou třeba kontrola vzduchu nebo nemožnost shromáždit síly poblíž fronty)

V tom, že nešel do moře krčský most je vidět jak strašně rozdílné váhové kategorie proti sobě stojí. A taky kde jsou ty skutečné červené čáry.

Nepochybujte o tom, že vlády zemí, které by Ukrajině mohly dodat zbraně takové síly, že by most dokázaly zbořit, mají na stole varování ruské vlády. Že útok bude považován za zničení ruského majetku nedozírné ceny, za vyhlášení války Rusku, za jeho přímé napadení, kterému by se dostalo reakce vrámci všeobecně známé doktríny. Rusko by odpovědělo minimálně proporčně.......... (přitom srovnatelné zničení kachovské přehrady je OK).

Když pozvedneme zrak přímo od bojiště, je dalším vítězstvím Ruska v hybridní válce třeba neschválení střel taurus nedávno v Německu. Věřte mi, že poslanci přesně věděli, co je na druhé misce vah (samozřejmě pro Němce je to ještě těžší, ale ani američané nedodali nic, co by mělo takovou sílu).

Dopadlo to podle toho.

Pane Morbicere, Ukrajinci především museli vědět o tom, jaká je reálná vojenská situace. Že mají k dispozici takové a takové zbraně, takové a takové možnosti. A je v tuto chvíli zbytečné spekulovat o tom co by bylo kdyby... Kdyby třeba měli k dispozici celý vojenský arzenál Spojených států. Neměli; a za dané situace bylo krajně nezodpovědným počinem vrhat vlastní vojáky do fakticky předem prohrané bitvy. - Já osobně bych dokonce dost vsadil na to, že západní spojenci (v příkrém rozporu s pozdějšími tvrzeními ukrajinské strany) Ukrajince od tohoto útoku zrazovali, protože si byli jasně vědomi jeho rizik.

A pokud už by se mělo útočit směrem na jih, pak někde zcela jinde, nežli přímou linií ke Krymu, kde je Rusové už očekávali a měli vybudované pozice. Nabízel se směr souběžně s tokem Dněpru, kde za prvé Rusové neměli vybudované zdaleka tak silné obranné pozice, a za druhé by Ukrajinci měli chráněné pravé křídlo. Při troše štěstí by se tu snad mohli dostat Rusům za záda, a obchvatem rozvrátit jejich přední linie.

Co se týče zničení Kerčského mostu - ano hodně se spekulovalo o tom že jeho zničení by ruské čelní jednotky odřízlo od zásobování, ale je otázka jestli by tomu tak skutečně bylo, stále zde zbývaly možnosti dopravy po souši. Tento transport by byl samozřejmě obtížnější, ale v zásadě možný.