Dodávky kazetové munice na Ukrajinu znamenají i novou odpovědnost

Petr Jedlička

Pověstně zhoubnou zbraň dodávanou dnes na Ukrajinu z USA lze používat s různou mírou uvážlivosti. Jestliže bude nasazena i mimo zákopové zóny a minová pole, může podstatně zvětšit rozsah území, na němž po válce nepůjde dost dobře žít.

Kazeta americké dělostřelecké munice DPICM dodávané právě teď na Ukrajinu. Foto archiv UN, flickr.com

Pro ty, kdo si v konfliktu na východě přejí nejen pokoření agresivního Ruska, ale i dobrou perspektivu pro Ukrajinu po válce, není dilema okolo kazetové munice snadné. Běží tu skutečně o účinnou zbraň. Může pomoci prorazit ruské linie. Současně jde ale o dobře zdokumentovaný zdroj následného utrpení pro civilisty.

Podstatou kazetové munice je, že každý náboj, bomba či raketa obsahuje množství submunice, jež po otevření kazety nad cílem ostřelovanou oblast zasype. Takřka vždy přitom nějaká část submunice neexploduje a zůstane na zemi. Poté musí být odborně odstraněna, anebo — a to je mnohem častější — do ní omylem kopne například zemědělec či ji sebere dítě. Internet je plný fotek takovýchto bezrukých či beznohých obětí.

Právě kvůli zkázonosnosti pro civilní populaci si většina států světa používání kazetové munice zakázala. Spojené státy, Ukrajina a Rusko však mezi ně nepatří.

Je zbytečné jakkoliv rozebírat moralizování v reakci ruské strany, protože ona sama zasypává kazetovou municí soustavně i přímo ukrajinská města, zejména příhraniční Charkov. Zároveň se ale nedá tvářit, že jde o standardní zbrojní dodávku.

USA se ostatně samy dlouho zdráhaly právě tuto zbraň slíbit. Nakonec tak učinily s argumentem, že ukrajinskému dělostřelectvu dochází při stávající ofenzívě standardní munice, a že je tak zapotřebí pomocí kazetové munice „přemostit období“, než se vyrobí další.

Různě odpovědné užití

Dají se děsivé dopady kazetové munice na civilisty nějak minimalizovat? Statisticky nejúčinnější je zasílání pouze takových zbraní, jež prošly revizí funkčnosti — ani v USA se totiž kazetová munice už moc nevyrábí a její zásoby leží roky ve skladech. U americké kazetové munice po revizi nevybuchují statisticky jen 2,35 procenta submunice. U ruské současné jde pro srovnání o 30 procent.

Tato čísla nicméně platí dle kritiků často jen na papíře. V Afghánistánu například svrhlo americké letectvo od října 2001 do března 2002 1228 kazetových bomb obsahujících téměř 250 tisíc kusů submunice. Oficiálně mělo nevybuchnout cca pět procent kusů. Experti na dekontaminaci ovšem hlásily i 40procentní nálezy.

Ukrajinská strana dále slíbila USA, že munici nebude střílet na území vlastního Ruska, že ji nebude používat v civilní zástavbě a že místa dopadu pečlivě označí a zaeviduje. Je však nanejvýš pochybné, že něco takového bude vždy možné. A ještě palčivější je pak otázka následného odstranění.

Například v období vietnamských válek svrhly Spojené státy na Laos dle čísel Červeného kříže 80 milionů kusů kazetové submunice. Peníze na její likvidaci se přitom vybíraly ještě za Obamovy éry a zbraň zabíjí civilisty v zemi dodnes.

Pro každého sympatizanta ukrajinské obrany, jenž si uvědomuje složitost útoku na zákopovou soustavu přes ruská minové pole — která lze mimochodem právě kazetovou municí likvidovat —, je těžké se proti dodávce úplně vymezit. Zvláště když Ukrajincům skutečně dochází munice a nová se na Západě ještě nestihla vyrobit.

Avšak dodání příslušné zbraně znamená současně i novou míru odpovědnosti. Ani ne tak moc kvůli možné ruské reakci — byť z Kremlu zaznívá ledasco, je dobré mít na paměti, že sami Rusové rozeseli po Ukrajině už tolik min, že doba nutná k jejich odstranění se dnes odhaduje na tři dekády a náklady na 27 miliard dolarů.

Řeč je o odpovědnosti za slibované omezené užití zbraně a za konečnou likvidaci následků. Na Ukrajině již dnes existuje — a stále se zvětšuje — rozlehlá mrtvá zóna s vylidněnými rozstřílenými obcemi a s okolními poli či lesy plnými výbušnin. A když v rámci kolektivního Západu pomáháme Ukrajině získat zpět zabraná území, patří se myslet i na to, aby se v těchto oblastech dalo po konci války skutečně žít.

advertisment

#BečvaNevyšumí

Téma otravy řeky Bečvy, jedné z největších ekologických katastrof v českých dějinách, při níž zahynulo na osmdesát tisíc ryb, je jednou z nejdůležitějších investigací Deníku Referendum. Reportéři Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá případ sledují od počátku a přinesli v něm řadu nových zjištění. Nyní pokrývají soudní proces se svévolně obviněnou firmou Energoaqua a zpracovávají poznatky, které během něj vycházejí najevo. Podpořte naši další práci!

Diskuse