Pro zájemce -- Jack Watling z Royal United Services Institute rozepsal pro Financial Times taktické detaily průběhu ofenzívy. Hezky to vysvětluje onu „pomalost“ postupu s klíčovými detaily i jak ukrajinská strana změnila postupně taktiku:

Firstly, Russian forces allowed Ukrainians to enter the minefields and then aggressively counterattack, often with tanks and anti-tank guided weapons on the flanks. Once Ukrainian vehicles ware knocked out, the Russians deployed mortars and artillery against the infantry. If Kyiv’s forces get across the minefields and into the trenches, the Russians often abandoned their fighting positions and detonated prepositioned charges to kill the first wave of attackers.

After attempts to breach the minefields using explosives led to heavy Ukrainian casualties, Kyiv has adapted its tactics, infiltrating Russian positions to confuse the defenders and strike from the flanks, before attempting breaches. These methods have reduced Ukrainian losses, but the necessary planning and reconnaissance makes this a slow process, in which the Ukrainians fight for 700m at a time. This gives their opponents the chance to reset. But accelerating the process leads to an unacceptable rate of equipment loss.

For the Ukrainians, the key is to manage their equipment, such as vehicles, to exploit a breach once it has been made. As well as assaulting Russian positions, since early June Kyiv has also used precision missiles provided by its partners to destroy counter-battery radar. Without them, Moscow has found itself outranged and unable to locate Ukrainian artillery. Kyiv’s forces, by contrast, have become adept at locating Russian guns and destroying them with precision shells.

This systematic erosion of Russian artillery has been a turning point: for the first time in the war, Ukrainian howitzers can deliver sustained fire on to Russian positions. It also means that Moscow — while still destroying Ukrainian vehicles in the minefields — has less artillery power to kill the infantry that emerge from them. As a result, Ukrainian troops are succeeding in taking Russian positions, even when their vehicles are caught in the open.

In response, Moscow has had to be more aggressive with its own armoured vehicles. This has inflicted heavy casualties on Ukrainians, but deploying such vehicles close to the front has left them vulnerable. During the day, dozens of Ukrainian drones surveil the battlespace, filming and identifying targets. At night, these units send repurposed agricultural drones carrying rocket-propelled grenades to hunt for Russian armour.

The attrition of critical equipment is important for Kyiv both tactically and operationally. Ukraine has been using Storm Shadow cruise missiles supplied by the UK to hit command posts, ammunition depots and bridges behind Russian lines. Together, the destruction of artillery, armour, radars and the loss of supplies are leaving Moscow’s infantry with diminishing support.

However, Russian units continue to fight hard and Ukraine’s own equipment losses remain high. Kyiv’s forces are struggling with persistent Russian attack helicopters, which sit 8km to 10km from the front at low altitude, safe from air defences, and fire anti-tank missiles at Ukrainian vehicles.

The question is which side can sustain the current rate of attrition. On the southern front, Russia’s 58th Combined Arms Army has borne the brunt of the fighting. About a quarter of the force is in the fighting positions at any one time and the Russians have had to rotate troops. They have few reserves. Ukraine, meanwhile, has fed additional units from the 10th Corps into the fight, keeping up the pressure. At some point, Russia’s infantry might be spread too thin and, with insufficient artillery and armoured support the defence could crumble.

Dry weather will allow Ukraine to continue its push until the beginning of November. This will be a critical point: from then on, progress will depend on which side has made better preparations for winter fighting.

The stakes are high for Kyiv. If it breaks through it could liberate significant amounts of territory and force Russia to surge new units into Ukraine before they have finished training. Conversely, if Ukraine fails to breach the Surovikin Line then Russia can keep new units back, train and prepare them, and regain the initiative. Either way, Kyiv will need ongoing international assistance. But by autumn, the trajectory of the conflict will be clear.

https://www.ft.com/content/8e831ab5-c99f-4b59-9b9b-125697f86cf4

Tak tedy napřed ty pozitivní momenty: přes váznoucí pokusy o ofenzivu je celkový stav na bojišti takový, že rok a půl poté co ruský agresor přepadl mnohem menší Ukrajinu a činil si přitom naděje na její prakticky okamžité získání do své moci jsou to naopak Ukrajinci sami, kteří dokázali okupanta vyhnat z velkých částí původně obsazených území, a nyní jsou nadále schopni sami vyvíjet určitou operační iniciativu. V danou chvíli je tedy možno prakticky s jistotou říci, že nejenže se nepovedl první ruský úder, ale že Ukrajině definitivně nehrozí celková porážka. To zůstává nadále tím nejdůležitějším konstatováním.

Na straně druhé ale tímto je výčet pozitivních momentů téměř u konce. Přes všechny objektivní potíže, které má ruská protiofenziva na jižním směru je nutno konstatovat, že se Ukrajinci dopustili, a stále ještě dopouštějí naprosto zásadních chyb ve svém způsobu vedení války.

Připomenu tři základní body, které jsem vytýkal ukrajinské ofenzivě ještě p ř e d jejím skutečným zahájením:

- za prvé, ofenzivu je vždy nutno zahájit tehdy, když ji nepřítel neočekává

- za druhé, je nutno ji zahájit na místě, kde ji nepřítel očekává ze všeho nejméně

- za třetí, ofenzivu je nutno zahájit drtivým úderem, rozvrátit nepřátelské linie, uvést nepřátelské jednotky do chaosu, takže nejsou schopny organizované obrany, respektive se - rozbité a demoralizované - dají na neřízený ústup, respektive přímo úprk.

Nic z toho se při ukrajinské ofenzivě nestalo, respektive nebylo respektováno. Za největší strategickou chybu je možno považovat směr úderu jižním směrem - tedy právě tím směrem, kde Rusové tento úder s jistotou očekávali, a kde tedy vybudovali celé řetězce obranných postavení. O které se teď ukrajinské pokusy o průlom beznadějně rozbíjejí. Samotný fakt že na některých místech dílčí ukrajinské oddíly dosáhly "první ruskou obrannou linii" neznamenají prakticky naprosto nic; Rusové mají dost času v zázemí budovat linie nové a nové. Především protipěchotních i protitankových min mají zřejmě k dispozici prakticky neomezené množství.

Na celé věci je nejhorší (a zároveň nejostudnější) ta okolnost, že Ukrajinci se při svých pokusech o ofenzivu dopouštějí víceméně těch samých chyb, kterých se dopustil Hitler při svém vojenském tažení proti Sovětskému svazu! Přitom jsou to právě tyto Hitlerovy chyby a omyly, které by se na ukrajinských vojenských akademiích musely vyučovat už v prvním ročníku. Zde tedy výčet některých z těchto kardinálních chyb v úsudku:

- Za prvé, Ukrajinci stejně jako Hitler zcela podcenili schopnost Rusů poučit se ze svých chyb. Ukrajinci jako by stále věřili tomu, že Rusy bude možno jen trochu silnějším úderem zahnat na chaotický úprk, jako tomu bylo při prvních - úspěšných - protiofenzivách v prvním roce války. Ale Rusové jsou nyní už podstatně organizovanější, mnohem lépe dokáží koordinovat jednotlivé části svých vojsk. A v pevných obranných pozicích, proti kterým Ukrajinci útočí, se i nepříliš kvalitní pěchota může držet celkem zdatně.

Druhá, a zřejmě zcela největší chyba: ukrajinské vojenské (ale zřejmě i politické) vedení se nechalo zlákat vidinou rychlého, rozhodujícího vítězství. Prakticky naprosto stejně jako Hitler, který se - přes rady všech svých zkušených generálů - úporně fixoval na výběžek fronty u Kursku, kde se mu zdánlivě nabízela jedinečná možnost dostat Rusy do obklíčení, ale kde se pak jeho ofenziva rozbila o důkladně připravené ruské pozice, i Ukrajinci zcela propadli své touze rychlým (a domněle snadným) úderem proniknout až k jižnímu pobřeží, a tím ruská vojska rozdělit na dvě části. A naprosto stejně jako svého času Hitler i oni nyní zůstávají beznadějně vězet v dávno připravených ruských obranných pozicích a minových polích. (Jediný moment je v dané situaci ukrajinskému vojenskému vedení přičíst k dobru: že po počátečních těžkých ztrátách, jmenovitě cenné a nenahraditelné západní techniky, dokázali změnit taktiku, a nyní tuto techniku prozatím ponechávají v týlu.)

V každém případě se ukazuje čím dál tím více: rozhodnutí provést hlavní ofenzivu jižním směrem bylo naprosto chybné; a dokonce by se zřejmě právem dalo říci, že ze strategického hlediska vysloveně diletantské. Jak jsem konstatoval ještě před zahájením ukrajinských ofenzivních snah: i kdyby se Ukrajincům nakrásně podařilo dosáhnout průlom v ruských pozicích a proniknout až k moři, bylo by krajně málo pravděpodobné, že by se jim mohlo podařit udržet křídla. Jejich jednotky by byly roztažené v dlouhých liniích, byly by vystaveny ruské dělostřelecké palbě z obou stran. Rusové by si pak mohli jenom vybrat, v kterém místě provést vlastní protiútok, přeštípnout dalece roztažené ukrajinské obranné linie, a čelo ukrajinské ofenzivy dostat do smrtícího obklíčení.

Co tedy Ukrajinci měli udělat jinak a lépe? - Už před zahájením současné ofenzivy jsem napsal, že ze všeho nejspíše se pro úspěšné a efektivní útočné operace nabízí frontová linie u Bachmutu. Rusové tam při svých snahách obklíčit toto město vytvořili dva výběžky, které si přímo říkají o to, aby se staly cílem pro obkličovací operace. Přitom by zde Ukrajinci měli v zásadě dvě možnosti:

- v případě menších vlastních zdrojů provést obkličovací operace jenom na těchto dvou výběžcích samotných (tedy skutečný obchvat, ne pouze vytlačení jako to nyní učinili na jižním úseku);

- v případě větších zdrojů provést velký obchvat kolem celého území Bachmutu. Pokud by zde Ukrajinci nasadili všechny síly (včetně vyspělé západní techniky) nyní marně čekající na své nasazení na jižní frontě, byla by velká šance že tato operace bude úspěšná.

Především: vzhledem k tomu že zde Rusové předtím byli sami na postupu, zřejmě zde nemají k dispozici tak silná obranná opevnění jako je tomu na jižní frontě. Za druhé: protože při minulých bojích město Bachmut získalo vysoký symbolický význam, Putin by bezpochyby trval na tom, že se v něm dislokované ruské jednotky nesmějí stáhnout; stejně jako Hitler nenechal stáhnout svou 6. armádu ze Stalingradu.

Ostatně, Ukrajinci poté co byli z Bachmutu vytlačeni, sami vyhlašovali že ten se vzápětí stane "novým Stalingradem". Tato šance dostat do obklíčení velké množství okupačních sil zde skutečně zcela reálně byla; ale Ukrajinci sami jí trestuhodně nedokázali využít, tím že se stále slepě snaží probít se na jihu.

Bylo tedy možno v Bachmutu dostat do obklíčení velké množství nepřátelských jednotek; a navíc, pokud by se tento obchvatný úder provedl rychle a rozhodně, pak by se i ruské jednotky na vnější straně onoho kotle dostaly do chaosu, spěšně by sem musely být posílány posily, bez dostatečné koordinace, což by pak Ukrajincům umožňovalo jejich snadné ničení.

Závěrem nutno opět podotknout: všechny tyto úvahy jsou činěny na základě jenom značně neúplných informací o konkrétním dění na (jižní) frontě. Nelze tedy zcela vyloučit že se - především díky preciznímu bombardování - Ukrajincům časem podaří ruské obranné linie, a především jejich osazenstvo oslabit a rozvrátit natolik, že zde přece jenom bude možno provést alespoň do jisté míry úspěšnou ofenzivu většího rozsahu. Osobně jsem v tomto ohledu ale značně skeptický, a můj názor je že tato ofenziva na jižní frontě ve skutečnosti už fakticky ztroskotala. Že Ukrajinci tuto frontu sice mohou posunout ještě o nějaký ten kilometr dál, ale tím že budou jejich možnosti vyčerpány. A lze jen doufat, že přitom neutrpí příliš velké vlastní ztráty, které by je pro příští boje mohly fatálně oslabit.

- za prvé, ofenzivu je vždy nutno zahájit tehdy, když ji nepřítel neočekává

- za druhé, je nutno ji zahájit na místě, kde ji nepřítel očekává ze všeho nejméně

- za třetí, ofenzivu je nutno zahájit drtivým úderem, rozvrátit nepřátelské linie, uvést nepřátelské jednotky do chaosu, takže nejsou schopny organizované obrany, respektive se - rozbité a demoralizované - dají na neřízený ústup, respektive přímo úprk.

Báječný koncept, pane Poláčku. Je naprosto nepochopitelné, že Ukrajinci takto nepostupovali. Je evidentní, že Zalužný a Syrský jsou neschopní packalové, když jejich ofenzíva vypadá úplně jinak. Vy na rozdíl od nich vidíte jasně, kdy a kterým směrem měli udeřit, aby to Rusové vůbec nečekali. Je velké neštěstí, že ukrajinské armádě nevelíte vy anebo jiný expert srovnatelné úrovně.

Podezíráte mne, že je to ironie? Inu...

Západní spojenci nutí Ukrajince k dosahování alespoň nějakých hmatatelných úspěchů, aby mohli před svými daňovými poplatníky/voliči zdůvodnit další a další miliardy od nich plynoucí na pomoc Ukrajině. Ukrajinci jsou tak tlačeni do velmi nezáviděníhodné pozice... Od začátku jarní/letní... protiofenzívy dosahují pod tímto tlakem jen skromných územních zisků, za cenu – pravděpodobně – enormních ztrát. Za situace, kdy ukrajinská armáda útočí – asi v rozporu se všemi novodobými „vojenskými příručkami“ - (téměř) bez letecké podpory a s pěti až desetinásobně menší dělostřeleckou palebnou silou, to asi ani jinak být nemůže. Člověk se musí sklonit před morální silou a odvahou těch, kdo se i za takových podmínek stále odvažují vyrazit na zteč, přičemž pro ně není hlavní motivací vyhnout se represím, které by následovaly po neuposlechnutí rozkazu... Současně se mu ale honí hlavou různé jiné pocity a myšlenky...

Ve válkách nebývá o chyby nouze. Zdráhám se však připisovat je - nutně levně - kterékoli z obou stran. Zvláště nyní, kdy se válčení stalo - ať říká kdo chce, co chce - anachronismem nemálo narostlým.

Když Rusko, v protikladu k očekávání velké většiny odborníků nedokázalo dosáhnout ani minimalistických cílů své "speciální operace", nebylo úplně vyloučeno, že problém je výlučně na straně této, útočící země, a to ať už proto, že je neschopným kolosem, nebo proto, že územní agresi doba speciálně nepřeje (jako třeba raný středověk nepřál obraně). Byla tu ovšem ještě jedna - pravděpodobnější - možnost, která se nyní zdá být potvrzována. Na válku s velmi dlouhou frontou prostě nejsou armády, ani jedna, ani druhá, dost početné, k přechodu zemí na válečné poměry v potřebném rozsahu také nedošlo a nyní - zdá se - že i odhodlání k obětem spíše slábne. Není proto divu, že válka nabývá dlouhodobého, opotřebovávacího charakteru.

Těžko nyní podle mě Ukrajině vyčítat, že - byť by jistě moc chtěla - není, ani ona, schopna dosáhnout podstatného úspěchu. Jediné, co je podle mne možné doopravdy kritizovat, kromě toho, že oficiální Rusko se v posledních letech ráno pravidelně probouzelo do některého z minulých století, je přetrvávající lehkomyslnost Západu. Jistě, dá se také trochu lavírovat a doufat v uzdravující sílu času. Je však pokrytecké tlačit a spoléhat na ukrajinský vojenský zázrak, byť s dílčí výpomocí. Nedostatek odhodlání dosáhnout skutečné ostrakizace agresora, jeho opravdového sankcionování, vč. vyloučení z mezinárodního organizací, stejně jako neschopnost rozjet masovou zbrojní výrobu a Ukrajinu podpořit masivními dodávkami zbraní (způsobem, jakým byl před 80 lety dopován jen méně než Německo nepřátelský komunistický SSSR), to jsou témata, v jejichž případě se nezdráhám být kritický. Mám totiž zato, že Rusko jeho válečný avanturismus mohl a měl stát neporovnatelně vyšší cenu. V zájmu trvalého míru ve světě co odkazu našeho jistě přelomového času.

Není to tak dlouho, co jste tady psal, že Ukrajina se nemá šanci bránit ani měsíc.

Dneska píšete o tom, jak neporažená Ukrajina zatlačuje ze svého území brutálního agresora poskvrněného hnusnými zločiny proti válečnému právu slovy:

"Západní spojenci nutí Ukrajince k dosahování alespoň nějakých hmatatelných úspěchů, aby mohli před svými daňovými poplatníky/voliči zdůvodnit další a další miliardy od nich plynoucí na pomoc Ukrajině. Ukrajinci jsou tak tlačeni do velmi nezáviděníhodné pozice... "

Takže:

a) Ukrajince do velmi nezáviděníhodné pozice zatlačila idiotská a ze strategického hlediska naprosto zvoraná agrese tupohlavého Putinova režimu (Dokonce i kdyby udrželo současné zisky, strategicky si Rusko pohoršilo -- tam, kde byla ekonomicky slabá země se zastaralou armádou, je dnes země s dobře vyzbrojenou armádou schopnou se bránit, o Finsku a Švédsku v NATO nemluvě. Také hegemonie Ruska v SNS je přinejmenším otřesena).

b) Ano, západní státy potřebují úspěch ukrajinského odporu. Mimo jiné také, aby přesvědčili své daňové poplatníky -- to není pro Ukrajinu nezáviděníhodné, naopak ji to potvrzuje, že se její zájmy shodují se zájmy ekonomicky a vojensky nejméně třikrát silnějšího uskupení, než představuje Rusko.

Nepopírám různé zištné mocenské zájmy, které jsou při pomoci Ukrajině ve hře. Jenomže, a) ty zájmy by sami o sobě nestačily, aby Západ riskoval pomocí Ukrajině (i když nepříliš riskoval); b) v daném okamžiku jsou silnou hrází proti zájmům stejně sobeckým a realizovaným odpornými prostředky. 

Paní Zemanová, je naprosto nepochybné že vojenská situace Ukrajiny není nikterak snadná. A vzhledem k relativně rovnému průběhu fronty bez nějakých výraznějších výběžků se ani nenabízí (s výjimkou jmenovaného Bachmutu) žádný úsek fronty který by byl nějak výjimečně příhodný pro ofenzivní snahy. Nicméně opakuji znovu: patří k naprosto základním zásadám vojenské taktiky neprovádět útok tam, kde to nepřítel očekává. Znovu připomínám případ Kursku: Hitler váhal s útokem na daném úseku fronty tak dlouho (čekal na nové typy tanků, Panzer V - Panther), až i snad každý pěšák na vzdálené Sibiři musel vědět, že příští německý útok se povede právě tudy. Takže Rusové měli spoustu času vybudovat celé řetězce opevnění, protitankových příkopů, minových polí. - Mimochodem: snad rozhodující příčinou porážky německých tankových svazů u Kursku nebyly ruské tanky (v té době Rusové neměli k dispozici téměř žádné tanky které by se mohly postavit německým Tygrům nebo Pantherům) - nýbrž docela obyčejné protitankové kanóny, zakopané v terénu, takže sotva odhalitelné, které pak na německé tanky mohly pálit z boku. Tedy z té strany, kde i masivní německé Tygry měly svou "Achillovu patu".

Současná ofenziva ukrajinských vojsk (především v její počáteční fázi) nesla prakticky naprosto stejné znaky: Ukrajinci čekali na západní techniku, přitom celou tu dobu hlasitě oznamovali do celého světa, že chystají velkou ofenzivu; a přitom ještě opakovaně vyhlašovali že se chystají především dobýt Krym. Rusům tedy muselo být naprosto jasné, že útok se povede téměř s jistotou jižním směrem. Připravili proto stejně tak důkladné obranné pozice jako svého času u Kursku; a ukrajinské tanky které se v první fázi ofenzivy pokusily ruské pozice prorazit, pak uvázly v minových polích, a stejně tak se staly víceméně bezmocnou obětí ruské palby z připravených pozic, nezřídka dokonce i ze strany pouhé pěchoty. A opakuji znovu: všechno toto muselo být jasné předem.

Že se přes to všechno ukrajinské velení a vedení rozhodlo pro útok právě tímto směrem, zůstává skutečně naprosto nepochopitelným; a můj osobní pocit je, že zde politické důvody převážily nad úvahami ryze vojenskými. V daném ohledu bych zčásti dokonce dal pro tentokrát za pravdu panu Václavů: Ukrajinci měli zřejmě pocit že potřebují svým západním spojencům prezentovat nějaký pronikavý vojenský úspěch, aby tím oživili dárcovské rozpoložení v těchto zemích. Kterýžto záměr ovšem evidentně nevychází, a toto upřednostnění politických ohledů nad čistě vojenskou racionalitou se nyní těžce vymstilo.

Navíc se zdá, že Ukrajinci vedle těžkého podcenění schopností (a připravenosti) svého protivníka zároveň vysoce přecenili své vlastní vojenské možnosti a schopnosti. Především se zřejmě až příliš spoléhali na kvalitu poskytnuté západní techniky, především německých tanků Leopard. Jenže - jestli je sice pravdou že ukrajinské osádky si s obdivuhodnou rychlostí dokázaly vypracovat schopnost ovládání těchto pro ně zcela nových tanků, pak na vyšší úrovni velení Ukrajinci zřejmě vůbec nezvládli moderní taktiku "kombinovaných zbraní" - bez které není vůbec možno přednosti této vyspělé techniky adekvátním způsobem využít. Připomeňme: taktika "kombinovaných zbraní" je založená na dokonalé operační propojenosti všech bojových složek na bojišti; kterážto koordinace ovšem vyžaduje dokonalou schopnost práce s informacemi z bojiště, jejich bleskové vyhodnocení a následné operační použití. Právě toto je ale pro velící složky vysoce náročná záležitost, kterou je nutno mít naprosto zažitou; jenže ukrajinské vojenské kádry na střední a vyšší úrovni jsou většinou stále ještě fixované na ruskou taktiku masového nasazení vojska a techniky. Takže především v první fázi ukrajinské ofenzivy místo této dokonalé koordinace jednotlivých útočných složek podle všeho naopak došlo k chaosu, kdy ukrajinské jednotky nakonec střílely po sobě navzájem.

Ostatně, jmenované chyby (taktické i strategické) ukrajinského vedení boje nejsou zřejmě jedinou příčinou malých úspěchů na frontě; ukazuje se čím dál tím více, jak obrovskou koulí na noze je všudypřítomná, masivní zkorumpovanost ukrajinské společnosti.

Zrovna v minulých dnech proběhla tiskem zpráva, že půl milionu (!!) ukrajinských mužů od příslušných úřadů získalo potvrzení, že prý jsou nepostradatelnými řidiči pro dovoz vojenského materiálu ze zahraničí. Jenom si to představme: půl milionu "nepostradatelných" šoférů! Když i pouhá desetina tohoto množství by se jevila být vysoce naddimenzionovaná. Jenom v tomto sektoru tedy ukrajinská armáda ztrácí prakticky půl milionu mužů - to je množství s kterým by bylo možno zcela převálcovat ruské pozice.

Stejně tak se v minulých dnech provalilo (a veřejně to pranýřoval i sám Zelenskyj), že velmi mnoho ukrajinských mužů si u odvodových komisí koupilo potvrzení o neschopnosti k vojenské službě; a stejně tak jsou cestou korupce získávána potvrzení o "rodinných důvodech" chránících ukrajinské muže před odvodem do armády.

Nyní za válečné situace se tedy hluboce vymstí, že Zelenskyj ve své volební kampani sice sliboval zatočit s korupcí, ale ve skutečnosti proti ní za léta svého vládnutí učinil jen velice málo; a dokonce se naopak psalo o tom že sám nařizoval propouštět státní úředníky, kteří to s bojem proti korupci mysleli příliš vážně.

Mají vůbec Ukrajinci nějakou šanci? Mají pokračovat v boji nebo by pro ně bylo podle vás lepší neposlouchat Zelenského a vykašlat se na odpor?

Ano, Ukrajina nebyla utopická říše dobra, ale postsovětská země s masivní korupcí a vládou oligarchů. Podle dostupných informací docházelo k určité kultivaci -- podle řady ruských emigrantů zřetelně výraznější než kdy v postsovětském Rusko.

Ovšem, šlo to pomalu a a komplikoval to rozvoj nacionalismu intenzifikovaný zamrzlým konfliktem na Donbasu.

Prostě země, v jejíž poměrech by asi nikdo z nás nechtěl žít.

A pak přišel ruský vpád. Bojovala a bojuje proti němu ta ukrajinská společnost, která byla k dispozici a bojuje s tím, co má a co dostane. Samozřejmě funguje armádní korupce -- fungovala v obou velkých válkách ve všech armádách, včetně zemí s rozvinutou demokratickou společností, o astronomické korupci ve válkách, ve kterých nešlo o bytí a nebytí vlastní země jako byla francouzská válka v Tunisu a americká invaze ve Vietnamu ani nemluvě.

Zastávám nicméně názor, že obětem křivdy se má pomáhat, aniž bychom po nich požadovali, aby byly čistě umyté, v záplatovaných, leč vypraných šatech a jejich hovno vonělo po fialkách.

Pane Profante, v daném ohledu s Vámi naprosto a bezezbytku souhlasím. Tím že jsem zmínil ukrajinskou korupci jsem v žádném případě nechtěl snižovat statečný boj ukrajinského lidu proti ruským okupantům (to už by snad z mých dosavadních komentářů k danému konfliktu mělo být dávno jasné); nicméně pokud je v tuto chvíli řeč o příčinách očividného neúspěchu současné ukrajinské ofenzivy, nelze jinak nežli uvést i tento faktor. Tím spíše že tato ukrajinská korupce nejen že zcela citelně oslabuje schopnosti a možnosti Ukrajiny docílit výrazných vojenských úspěchů, tedy osvobodit další části svého okupovaného území - ale i proto že velká část této doposud nezvládnuté korupce jednoznačně spadá do odpovědnosti současného ukrajinského politického vedení.

Opakuji znovu: už dlouho před současnou válkou se znovu a znovu psalo o tom, jak jsou - a to právě ze strany nejvyššího státního vedení! - systematicky torpédovány snahy o potírání korupce. Pokud mě paměť neklame, byl dokonce - a to na přímý příkaz prezidenta - rozpuštěn vrcholný orgán pro vyšetřování korupce, a to bez náhrady.

V současné době, za trvání války, se ovšem na Ukrajině o určitých věcech veřejně nemluví, protože by jejich veřejné propírání mohlo oslabit národní morálku, respektive pozici státního vedení. Ale poté co válka skončí (ať už jakýmkoli způsobem), předpokládám že poté nevyhnutelně dojde k "praní špinavého prádla". A že se začne veřejně diskutovat o tom, kde se učinily ty největší chyby, a kdo je za ně odpovědný. Lze jenom doufat, že tato veřejná diskuse o politických a systémových chybách bude právě tou katarzí, která ukrajinské společnosti umožní definitivně se osvobodit od tíživého dědictví rusko-sovětského samoděržaví, a vydat se (alespoň) cestou současných západních liberálních demokracií.

To je ovšem kardinální, a velice obtížně zodpověditelná otázka, paní Zemanová. A i když Vy sama ji ovšem opět míníte pouze ironicky, pokusím se na ni odpovědět.

Klíčový problém je: i současný český prezident a bývalý generál NATO Pavel konstatoval, že Ukrajinci mají šanci na výraznější úspěch prakticky jenom v tomto roce. Protože pokud se jim to nepodaří letos, potom už celý konflikt s největší pravděpodobností "zamrzne". Rusové pak ještě důkladněji vybudují a opevní své obranné pozice, konzolidují svá vojska, provedou další odvody a výcvik vojáků, naplno rozjedou válečnou produkci; a pak už bude pro Ukrajince extrémně obtížné dosáhnout na frontě nějakých výraznějších úspěchů.

V zásadě (pokud by nedošlo k nějakým nepředpokládaným zvratům) bych pro Ukrajinu viděl (pokud se tedy přece jenom ještě nějakým způsobem nezdaří současná ofenziva) naděje jenom v těchto případech:

- Za prvé, nejen Rusko, ale stejně tak i Západ natolik navýší svou vojenskou produkci, že dokáže Ukrajinu vybavit takovým množstvím moderních zbraní, že s jejich pomocí přece jenom dokáže na bitevním poli dosáhnout zásadní převahy. Ovšem - takovýto radikální zvrat je možno očekávat až v horizontu několika let, nikoli v dohledné době, nikoli už v roce příštím. - To všechno ovšem za předpokladu (nikterak samozřejmého), že Západ bude politicky ochoten bojující Ukrajinu i nadále štědře zásobovat vojenským materiálem.

- Za druhé, je nutno stále mít na paměti, že současná válka na Ukrajině je fakticky válkou jednoho jediného muže: Putina. Pokud Putin - jakýmkoli způsobem - zmizí z politické scény, bude to znamenat zcela zásadní zlom v celém konfliktu. (A případ s Prigožinem ukázal, že Putinova pozice není zdaleka tak neotřesitelná jak se vždy zdálo.) Spolu s odchodem Putina se zhroutí celý jeho systém osobní moci; pak nastane nejspíš alespoň určitý čas chaosu, kdy přestane fungovat cenzura. To znamená: do vědomí společnosti pronikne, co všechno ji tento nesmyslný konflikt stojí, kolik ruských životů už pro tuto imperiální válku bylo obětováno. Současné státem masivně podporované povinné nadšení pro válku se může velmi rychle zvrátit v pravý opak. A je nutno si uvědomit i jeden bod: v každém případě třída ruských oligarchů nemá na pokračování války žádný zájem. Neboť ta dramaticky narušuje její možnosti generovat zisk - což je fakticky jediný smysl její existence. Dnes se tato třída oligarchů nemůže proti Putinovi otevřeně postavit; ale kdyby odešel nebo jeho pozice byla zásadně oslabena, tato oligarchie by se snažila do vedení státu prosadit někoho, kdo jedná mnohem racionálněji. (V každém případě někoho kdo nepochází z vojensko-průmyslového komplexu, který samozřejmě chce pokračování války.)

- Za třetí, nijak nelze odhadnout jak dlouho Rusku vystačí jeho vnitřní zdroje. V této souvislosti je nutno si uvědomit: v důsledku zásadního přechodu západních států na ekologické zdroje energie (vyvolaného právě Putinovou agresí) by v horizontu několika let mohly masivně klesnout prodejní ceny ropy a plynu. Tedy hlavních zdrojů ruských příjmů. Co by se pak stalo s ruskou ekonomikou vůbec, a se schopností Ruska vést dlouhou vyčerpávající válku, se opět dá jen stěží odhadovat.

Úhrnem: jestli se tedy v dohledné době nestane něco zcela mimořádného a nečekaného, obávám se že pro nejbližší roky rusko-ukrajinský konflikt skutečně "zamrzne". Nicméně - o nějaký ten rok později by přece jenom mohlo dojít k zásadně jiné situaci: pokud vydrží podpora ze Západu, a pokud ukrajinská armáda dokáže zreformovat (to jest na západní standardy vycvičit) i střední a vyšší úrovně svého vojenského velení, pak by za takové dva-tři roky mohla Ukrajina disponovat natolik kvalitativně vyspělou údernou silou, že by mohla být schopna toho, co se jí nedaří teď: totiž probít ruské obranné linie, rozvrátit a uvést do chaosu celou ruskou obranu, a dosáhnout zásadních územních zisků. Případně jak řečeno mohlo by i v samotném Rusku dojít k těžkým systémovým disproporcím, které by Rusku znemožnily další vedení války.

Celkem výjimečně sem vkládám odkaz:

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-kdo-muze-za-pomalou-protiofenzivu-chyby-ukrajinskych-velitelu-ale-hlavne-zapad-kritizuje-americky-general-40439971

Onen americký generál na jedné straně plně potvrzuje mé vlastní hodnocení, že za daného stavu neměla ukrajinská ofenziva (na jižním sektoru fronty) naději na úspěch, a že tedy bylo naprosto nesmyslným počinem ukrajinského vedení tuto ofenzivu vůbec nařídit.

Na straně druhé ale tento generál protiřečí sám sobě, když konstatuje nemožnost úspěchu této ofenzivy, a zároveň tvrdí že "ještě neztroskotala". Jestliže je její úspěch prakticky nemyslitelný, jak je možno popírat její ztroskotání?...

Co se pak jeho výtek ohledně nedodání potřebné techniky Ukrajinců týče, především letadel F-16 a raket krátkého doletu, pak u letadel je krajně nepravděpodobné že by Ukrajinci přechod na ně zvládli už do zahájení současné ofenzivy. A co se raket týče: v poslední době Západ už Ukrajině takovéto rakety poskytl, ona jimi bezpochyby do značné míry účinně bombarduje ruský týl, nicméně doposud se nezdá že by to mělo nějaký rozhodující vliv na dění na samotné frontě.

Ostatně, je nutno si uvědomit ještě jednu věc: současná ofenziva (respektive pokusy o ni) trvají už půl druhého měsíce, s územními zisky v řádu kilometrů. Přitom ale Ukrajincům zbývá dost možná už jenom jeden jediný měsíc; jakmile přijdou podzimní deště, pokud budou dostatečně vydatné, rozmáčí půdu tak, že nějaké ofenzivní operace většího rozsahu (s těžkou vojenskou technikou) budou ještě mnohem obtížnější, ne-li zcela nemožné.

Asi to už mnozí sami zaznamenali, ale přece jenom to zde ještě zmíním: v médiích nyní proběhla zpráva, že ukrajinský prezident Zelenskyj propustil všechny (!!) vedoucí oblastních vojenských odvodových komisí. A to sice přesně z toho důvodu, který jsem zde zmínil a vyzdvihl já: protože zde vládla natolik masivní korupce, že to vysloveně ohrožuje samotnou obranyschopnost, respektive základní bojovou sílu ukrajinské armády. Připomínám znovu, že já sám jsem jenom v sektoru oněch údajně "nepostradatelných" řidičů dálkové dopravy odhadl ztrátu potenciálních mužů ve zbrani na půl miliónu! V každém případě tyto úniky bojeschopných mužů zjevně dosáhly drastických rozměrů, když se Zelenskyj rozhodl k natolik dramatickému činu.

Na straně druhé není možno se vyhnout otázce, proč se rozhodl zasáhnout až teď - když tato korupce byla už dávno známou věcí. (Zřejmě ho k tomu dovedla frustrace nad váznoucí ukrajinskou ofenzivou.) A za druhé: toto gesto, když náhle propustil paušálně všechny (!) vedoucí těchto komisí (zcela bez zkoumání konkrétních případů), velmi nepříjemně zavání laciným populismem a teatralismem. Jako by někdo chtěl odlákat pozornost od vlastních chybných strategických rozhodnutí...

Mezinárodně uznávaná hranice Ruska s Ukrajinou je ještě delší než současná fronta, zatlačit a urdžet ruskou armádu za ní je nadlidský úkol.

Podle mě to Ukrajinci chtěli uhrát tak, že se dostanou ke Krymu (který se rozhodli obětovat) a pod hrozbou jeho dobytí donutí Rusy k mírovým rozhovorům a vyklizení Chersonu, Záporoží a Donbasu. Protože Krym s Ruskem spojuje jen úzká žíla a je to nejsymboličtější místo války, které Rusko nesmí stratit za žádných okolností.

Kachovka vyletěla do luftu právě proto.

Kachovka vyletěla do luftu právě proto, aby Rusové této hrozbě zabránili ......... mělo být napsáno.

Nerozumím tvrzení "Ukrajinci se rozhodli obětovat Krym". Krym je pro Ukrajince stejně tak klíčovou oblastí, jako pro Rusy; právě proto je jakákoli skutečná mírová dohoda prakticky nemožná. Jenom za těch okolností, kdy by jedna strana byla natolik těžce poražena, že by musela přijmout podmínky diktované protistranou.

Spíše by se Ukrajina mohla smířit se ztrátou Donbasu (s převážně ruskojazyčným obyvatelstvem), nežli se ztrátou Krymu.

Jestli byl nějaký ukrajinský region skutečně svou povahou ruský, je to právě Krym pane Poláčku. Na Krymu se k ukrajinské národnosti hlásilo jen 20% obyvatel, jen 10% má ukrajinštinu za rodnou řeč. Do poloviny 50.let byl ruský a hned po rozpadu SSSR jako autonomní republika usiloval o odtržení od Ukrajiny a připojení k Rusku.

V průzkumu veřejného mínění - samozřejmě ovlivněném válkou - byl jediný, kde významnější část Ukrajinců nemyslela, že musí být osvobozen (26%).

To, že Ukrajinci tak vyzdvihují jeho důležitost, je podle mě zvyšování ceny toho, co chtějí obětovat. Navíc je jim jasné, že něco tak nebo tak obětovat budou muset, a že kvůli Krymu Rusové udělají šílené věci. Buď začnou házet atomovky, nebo ustoupí.

Zkrátka význam Krymu je pro Rusy a Ukrajince nesrovnatelný.

----------

Nicméně zkáza Kachovky tenhle plán hodně rozbourala...

A ještě k té délce fronty -- samozřejmě se počítá s tím, že kdyby se Ukrajinci probili až na azovské pobřeží, tak že Rusy na tom západním křídle zatlačí až k opevnění na šíji, které odděluje Chersonskou oblast od Krymu. Na délku je to jen několik kilometrů a tam by se to zabetonovalo. Nehrozil by útok z boku a fronta by se zkrátila. A doufali by, že Rusko konečně začne být svolné k rozhovorům o míru...

Osobně jsem doufal, že když se situace vyvinula takhle, tak že ukrajinské protiofenzívě na jih od Záporoží půjdou z druhé strany opevnění na pomoc partyzáni, aby je dostali do křížové palby.......... ale oni samozřejmě nemají těžké zbraně a je to tam složité. Ono chersonská oblast je hodně ukrajinská, když se to tak řekne, vždyť tam teď musí lidi nutit převzít si ruské pasy, jinak příjdou o důchody atd. Jen se tam prostě mluví rusky, ale považují se za Ukrajince (se Zelenským na čele). Rusové co chtějí Rusko jsou na Krymu a část na Donbase.

Tu námitku s "ruským Krymem" jsem očekával, pane Morbicere. Nicméně je tu jeden dost významný rozdíl: v Donbasu svůj boj za odtržení zahájili sami tamější Rusové (byť samozřejmě na popud Kremlu a s jeho masivní podporou). Zatímco obsazení Krymu Ruskem, to byl akt naprosto jasného uchvácení ze strany cizí moci.

A je u také rozdíl v geografické, respektive strategické poloze. Donbas neznamená nic jiného, nežli že by se "jenom" východní ukrajinská hranice posunula o něco více na západ. Zatímco Krym - to je strategické místo v Černém moři, a navíc by (pokud by zůstal v ruských rukou) znamenal pro Ukrajinu permanentní nebezpečí, že z něj Rusko může opět odstartovat útok proti ní.