Pokud Západ Ukrajinu opustí, Rusko vyhraje
Pavel HavlíčekBudoucnost finanční a vojenské podpory Ukrajině je na Západě stále častějším předmětem diskuzí. Důvěryhodnost Putinova Ruska doma i v zahraničí oslabuje, Ukrajina se však bez zásadní západní podpory neobejde.
V poslední době se v našem veřejném prostoru i na mezinárodní scéně množí komentáře na téma budoucnosti ruské války proti Ukrajině a udržitelnosti ukrajinské snahy o osvobození svých teritorií. Spekuluje se přitom nejen o tom, jestli má Ukrajina vůbec šanci dostát svému konečnému cíli — vyhnání ruského agresora z celého území podle hranic z roku 1991, ale také o podobě vítězství jedné ze stran a jejich vzájemném vypořádání.
V podcastu „Bruselský diktát“ se komentátoři dokonce přeli, jestli je ruské vítězství nevyhnutelné, zároveň přitom odmítli představu, že by Ukrajina vůbec kdy mohla svá území osvobodit. V dalších diskuzích na téma budoucího výhledu bylo zase připomínáno, že v některých oblastech země — zejména těch okupovaných Ruskem již od roku 2014, včetně Donbasu a Krymu — na ukrajinské vojáky vlastně nikdo nečeká, a tak se mohou stát budoucím předmětem vyjednávání o konečném vypořádání poměrů po válce.
V této souvislosti se běžně skloňuje a za možný úspěch považuje příklad rozdělené Koreje, jejíž jižní část se v průběhu uplynulých dekád stala demokratickou a prosperující zemí, jakkoli mír se severní částí, disponující jadernou zbraní, nikdy podepsán nebyl.
Nicméně nejen z ukrajinského, ale také českého a západního pohledu by se rozhodně nejednalo o vítězství, ale právě naopak o klíčové selhání, které by mohlo do budoucna podkopat důvěryhodnost Západu a evropskou snahu o obnovení multilaterálního světového řádu založeného na pravidlech.
Nejistota ukrajinského vedení před zimou
Při pohledu z Ukrajiny je potom takováto vidina ještě více traumatizující, protože připouští neúspěch nejen budoucích vojenských operací, ale také zmaření možná dnes již stovek tisíc lidských životů na frontě i v týlu za podle všeobecných očekávání prohranou věc. Pro politické vedení v čele s prezidentem Volodymyrem Zelenským by to byl pravděpodobně definitivní konec.
Nicméně debata vyvolaná slovy šéfa ukrajinského generálního štábu Valerije Zalužného o poziční válce, která se zásadním způsobem neposouvá, je potřebná a nastavuje zrcadlo dosavadnímu přístupu samotné Ukrajiny i Západu, který se v mnoha ohledech neodehrává podle původních očekávání.
Ta se nenaplnila se zejména s ohledem na právě končící ukrajinskou protiofenzívu a zvolnění či dočasné přerušení vojenských operací, které se dá na konci roku očekávat v souvislosti s podmínkami na frontě a zhoršením kvality terénu pro vojáky i bojovou techniku.
V jakém bodě se bojové operace zastaví přitom významně ovlivní další vývoj po novém roce a budoucí postup ukrajinské i ruské armády.
Úpadek důvěryhodnosti Ruska
O čem to vypovídá? Zaprvé o tom, že aktuální ruský plán spoléhá právě na selhání Západu a oslabení jeho vojenské, materiální a finanční podpory Ukrajiny.
Plány Kremlu na rychlé obsazení většiny ukrajinského území a svrhnutí jejího politického vedení v čele se Zelenským se nenaplnily. S těmito očekáváními se ruské vedení již definitivně rozloučilo. Snaží se vynaložit všechno úsilí na rozdělení Ukrajiny a Západu, aby ochromilo dodávky podpory potřebné z hlediska budoucí udržitelnosti ukrajinské obrany a postupného přechodu do protitlaku, který jsme — byť s územně malými posuny — sledovali v uplynulých měsících.
Komentář●Havlíček, Svárovská
Ne všichni Rusové podporují válku. Ruská demokratická opozice je naším spojencem
Je nezbytné si uvědomit, že válka stojí Rusko mnohem více než Západ, a to jak po finanční stránce — ruský rozpočet se stále hlouběji propadá do deficitu a přichází postupná, avšak drastická inflace ve všech oblastech ekonomiky —, ale také z hlediska mezinárodního postavení a vztahů se třetími státy.
Rusko se i v očích nejbližších spojenců zdiskreditovalo jako neschopný hráč, který není s to porazit ani mnohem menšího a vojensky slabšího souseda. Schopnost Ruska ovlivňovat i své nejbližší okolí se zmenšují a státy čím dál tím více berou iniciativu do vlastních rukou, jako je tomu v případě Ázerbájdžánu i středoasijských republik, zejména Kazachstánu a Uzbekistánu.
Obecně se válka uvnitř Ruska stává stále více nepopulárnější, jak ukazují všechny dostupné nezávislé průzkumy. Její dlouhé trvání, o které Kreml bezesporu usiluje, má tedy za účel primárně oslabit Západ a snížit jeho zapojení.
Ukrajinci trpí, ale drží při sobě
Nicméně válka si samozřejmě vybírá svou daň i na Ukrajině. Vysoké desítky, ne-li stovky tisíc zmařených lidských životů, obrovské ekonomické a majetkové škody, ale také unesené ukrajinské děti a miliony uprchlíků za hranicemi země.
Z toho všeho se Ukrajina a její společnost bude vzpamatovávat po celé generace. Zejména pokud uvážíme, co válka napáchala na psychice a mentálním zdraví celé společnosti. To se samozřejmě propisuje do všech oblastí veřejného života a chodu státu, který je stále řízen výjimečným stavem, který zásadním způsobem omezuje veřejnou diskuzi, demokratické svobody a například zamezuje i organizaci voleb.
Právě tímto směrem jde přitom tlak části západního společenství na realizaci voleb, zejména prezidentských. Zůstává otázkou, jak se Zelenského vedení zachová. Už jen počet výzev k uspořádání voleb ukazuje, že jde o velmi problematickou otázku a výrazný zásah do politických poměrů v zemi.
Na druhou stranu, po více než šesti stech dnech ve válce ukrajinská společnost drží pohromadě a nekapituluje. Drtivá většina Ukrajinců další setrvání ve válce podporuje a tlačí na své politické i vojenské vedení, aby vytrvalo až do osvobození všech de facto ztracených teritorií.
Podpora se přitom v průběhu času zásadním způsobem nemění, přestože je do jisté míry určována podle regionů s ohledem na blízkost válečnému dění. Ačkoli se mluví o snaze části populace vyhnout se mobilizaci a raději odejít na Západ nebo využít jiných cest, jak se do války nezapojit, tento fenomén není prozatím pro budoucí vývoj zásadní, jakkoli bude sil Ukrajině postupně stále více ubývat.
Pokud tedy uvážíme, že oba hlavní aktéři válečného dění jsou stále odhodláni v boji pokračovat a nevydat se cestou jednání a uzavření — byť částečného — příměří či konečného míru, zbývá nám pouze jedna — ale o to zásadnější — proměnná: tou je postavení Západu a jeho podpora ukrajinského boje za odražení ruského agresora.
O to choulostivější se stávají veškerá přemítání, váhání a selhání kolem pokračování západních dodávek a pomoci. Proto Ukrajina tak citlivě reaguje na poslední prohlášení amerického Kongresu a republikánské strany, na výsledky voleb v Nizozemsku a na Slovensku či na radikální politická uskupení uvnitř evropských členských států.
Otazníky na postojem evropských zemí a USA
Již od léta neposkytují Spojené státy Ukrajině přímou finanční podporu, nyní se podobným směrem začaly ubírat i úvahy některých evropských států, které se přou o takzvanou ukrajinskou facilitu, což je finanční nástroj, který má být využit na financování ukrajinské agendy v následujících třech letech.
Společně se speciálně vyčleněnými prostředky v rámci Evropského mírového nástroje v celkové výši sedmdesát miliard eur se Evropská komise ve spolupráci s členskými státy chtějí zasadit o dlouhodobou a předvídatelnou finanční podporu Ukrajině. Musí se na tom ale nejprve najít shoda mezi evropskými zeměmi.
Z druhé strany Atlantiku můžeme očekávat stále více vnitřních turbulencí, zvláště když se podíváme na blížící se prezidentské volby, které mohou do úřadu vrátit Donalda Trumpa, jehož republikánská strana je v podpoře Ukrajiny stále opatrnější a koncentruje se na soupeření s Čínou.
Soupeření s Čínou zůstává pro americkou politiku konsenzuálním tématem napříč politickým spektrem, avšak zanechává americký přístup vůči Ukrajině poněkud ve vzduchoprázdnu. Tím spíše, že Joe Bidenovi se v minulých měsících podařilo prodloužit vojenskou podporu Ukrajiny jen za cenu jejího propojení s dodávkami pro Izrael, který má v mnoha ohledech podobné požadavky jako samotná Ukrajina.
To je v souvislosti s omezenou výrobní kapacitou na straně EU velmi špatnou zprávou a výpovědí o stavu věcí v Evropě, která není na převzetí plné zodpovědnosti za podporu Ukrajiny prozatím připravena. Evropské sliby, například výroba milionu kusů munice ráže 155 milimetrů pro ukrajinské i evropské dělostřelectvo, se dosud neukazují jako plně důvěryhodné.
Toho všeho si samozřejmě všímá Rusko a Vladimir Putin, který chce v březnových takzvaných prezidentských volbách obhájit svůj mandát a pokračovat v opotřebovávací válce vůči Ukrajině, tak zprostředkovaně proti Západu, který stále více váhá v míře svého odhodlání nenechat Ukrajinu nakonec padnout. Pokud padne, bude to do velké míry vinou západního společenství, protože Ukrajinci budou bojovat přinejmenším tak dlouho, jak jim dovolí zásoby munice a lidské zdroje na frontě.
Pro nás v Evropě a v České republice by to měl být budíček směrem k vyjednávání s partnery, zejména ze Spojených států, o jejich další podpoře v oblasti financí a vojenských dodávek. Zároveň by se vláda Petra Fialy měla zaměřit na adekvátní vysvětlování důvodů pomoci Ukrajině české veřejnosti, jejíž část je stále náchylnější důvěřovat různým manipulátorům, kteří tvrdí, že podpora ukrajinské věci je důvodem, proč se „našim lidem“ nežije dobře.
Před pár dny vydal Zelenský rozkaz budovat neprostupná obranná opevnění na linii dotyku.
Podle mě je hotovo, novou územní realitu určila válka, rétorika se začne měnit.
Dobře to nedopadlo, nicméně Ukrajina přežije, udržela přístup k Černému moři, nějak se s tím bude(me) muset popasovat...
Už při samotném zahájení ukrajinské ofenzivy jižním směrem jsem vyjádřil zásadní pochybnosti ohledně smysluplnosti tohoto rozhodnutí. (A pro tyto mé pochybnosti jsem si zde od některých účastníků vysloužil masivní kritiku pro můj údajný vojenský diletantismus.) Tvrdil jsem už tehdy že je naprosto nesmyslným počinem startovat ofenzivu právě tím směrem, kde to protivník očekává, a kde má připravené celé řetězce obranných postavení.
Tato má skepse se tedy - bohužel - naprosto potvrdila. Navíc se ukázalo, že od ukrajinského vedení a velení přicházely krajně optimistické, nadsazené, až přímo nepravdivé zprávy o údajných úspěších ukrajinských oddílů v jejich snahách proniknout ruskými liniemi. Podle těchto hlášení se zdálo, že přední ukrajinské oddíly dokázaly proniknout nejen první, ale i druhou linií ruské obrany, a že dokonce už nebezpečně ohrožují tu třetí, poslední. Nyní se ukazuje že ve skutečnosti se nepodařilo v plném smyslu prolomit ani linii první, jenom ji poněkud "vyboulit". A i to jenom v šířce několika málo kilometrů - příliš málo nežli aby bylo možno - při případném dalším postupu - spolehlivě ochránit křídla před útoky z boku. (I na tento problém jsem upozorňoval už od samotného počátku.)
Co tedy dále? Není pochyb o tom, že situace je v tuto chvíli krajně obtížná; nicméně není zcela beznadějná. Jak už zmínil autor textu, není nijak jisté jak dlouho bude Rusko samotné schopno pokračovat v této válce. Je možné že by toho bylo schopno ještě dlouhá léta; ale není možno vyloučit ani to, že by - a to i zcela náhle a nečekaně - mohlo dojít ke kolapsu. Připomeňme si, že například za první světové války byla v Německu válečná euforie napřed na vysokém stupni; ale k jejímu konci - v důsledku válečných útrap pro civilní obyvatelstvo - rapidně klesala.
Co se pak podpory Západu Ukrajině týče, tady je možno být dokonce o něco optimističtější nežli autor článku. Co se týče dodávek především dělostřelecké munice - tady je nutno vidět, že naprosto neočekávaná ruská agrese zastihla západní země "na špatné noze". Jejich vojenská produkce na něco takového vůbec nebyla připravena. Přitom - dokonce i pouhá munice je dnes už natolik vysoce komplikovaný výrobek, že vytvořit nová produkční místa nejde ze dne na den. Odhaduje se že západní továrny teprve až od roku 2025 budou schopny ukrajinské dělostřelectvo zásobit dostatečným množstvím munice; pak by situace na frontě mohla dostat podstatně jiný obraz. To samé pak platí i o jiných zbraních vůbec, jmenovitě tancích.
Co se pak politické podpory Ukrajině ze strany Západu týče, pak tady samozřejmě existují určité rizikové faktory: únava z války u obyvatelstva, a především možnost zvolení D. Trumpa americkým prezidentem.
Ale - na straně druhé především evropští politikové si v naprosté většině zcela jasně uvědomují, že Ukrajina fakticky bojuje i za jejich země; uvědomují si jakou geopolitickou katastrofu by znamenalo, kdyby Rusko tuto válku vyhrálo. Například i takový Fico, který se ve volební kampani profiloval jako zásadní odpůrce dodávek zbraní Ukrajině, se po svém zvolení v "reálpolitice" chová podstatně jinak. Zřejmě i jemu samotnému je jasné, co by to pro Slovensko znamenalo, kdyby Rusko obsadilo celou Ukrajinu, a kdyby toto vysoce expanzivní a agresivní impérium náhle stálo na samotných hranicích jeho země.
Celkem vzato tedy: jak řečeno situace je obtížná, ale ještě nic není definitivně rozhodnuto. V současné době ani jedna ani druhá strana není schopna zásadního průlomu; ale to nemusí být trvalý stav. V každém případě Ukrajina je stále nezlomně rozhodnuta osvobodit své uloupené území; a pokud dostane dostatečnou výzbroj a podporu, dozajista se o to znovu pokusí.
Západ by se měl zbavit fóbie z toho, že by Ukrajina mohla vyhrát. To jenom motivuje protivníka. Dokud ale Bospor a Dardanely ovládá Putinův spojenec Erdogan, vytlačit ho z Ukrajiny bude obtížné. Že se ale fronty příliš nehýbají nemusí být to rozhodující. Situace Ukrajiny se za poslední rok i tak dost zlepšila.
ale Turecko je členská země NATO a chová se podle toho.
Včetně dodávek dronů pro ukrajinskou armádu, v době, kdy Ukrajina bojovala zoufale o zastavení ruské invaze, byla to tehdy jedna z rozhodujících vojenských dodávek napadenému státu vůbec. V arménsko-ázerbájdžánském konfliktu stáli Erdogan a Putin proti sobě a byl to právě Erdogan, který hodně silovým vyjednáváním (doprovod nákladních lodí tureckým válečným loďstvem) udržel dlouho otevřenou obilnou cestu proti evidentnímu ruskému zájmu.
Nelíbí se mi Erdoganova vnitřní politika, nelíbí se mi jeho politika k Arménii a ani ta v souvislosti s vnějšími příhraničními kurdskými oblastmi v Sýrii a Iráku, ale označovat ho za Putinova spojence ohledně agrese vůči Ukrajině je, slušně řečeno, hovadina.
Zdá se, že zhýralý a zpohodlnělý Západ Ukrajinu doopravdy obětoval. Dodal jí hlavně šrot, modernější zbraně spíše symbolicky a kapacitu produkce munice podle všeho výrazně nenavýšil. Ani dobrovolníci se tam nějak zvlášť nehrnuli. Ale ani mnoho Ukrajinců v odvodovém věku se obětovat pro svou vlast (či zisky amerických a západních zbrojních a energetických korporací?) nehodlalo. Utekli právě na Západ, aby tam vyznávali jeho způsob života, zaměňující bezuzdný konzum za svobodu.
Pochopitelně že ani mnozí Rusové nechtějí umírat někde na bojišti a raději by popíjeli cappuccino někde v nákupním centru, ale podstata Putinova režimu je jiná, a tak neměli na výběr. K vlastenectví byli donuceni, a i proto teď podle všeho přebírají strategickou iniciativu.
Naplno se ukazuje to, co jsem já i jiní říkali už před zhruba rokem. Sledujeme naprosto zbytečná jatka, která měla být už dávno skončena.
Když budeme téměř všichni vyznávat velkou míru svobody, včetně práva tuto svobodu nehájit, tak jak to může s tou svobodou dopadnout v konfrontaci s těmi, kterým je tato svoboda lhostejná a jsou schopni pro své zájmy obětovat mnohem více?
Pane Krupičko, za tuto otázku máte mé uznání.
Co si myslím o členství Turecka v NATO jsem uvedl v komentáři k jinému článku před měsícem. K pochopení jeho role nelze už jednotlivé konflikty oddělovat. Stejně jako v Sýrii či Libyi není jeho cílem konflikt vyřešit, ale zachovat země roztříštěné pro možnost posilování vlastního vlivu. Silná Ukrajina v NATO je ohrožením jeho zájmů. Ideální stav by byl slabá Ukrajina ekonomicky závislá na astronomických částkách peněžní podpory ze Západu.
Drony jistě sehrály svoji roli na počátku konfliktu, ale co Turecko dělá dále. Obilná dohoda dávala Rusům faktickou kontrolu nad ukrajinským obilím. Podstatná je i role při obcházení sankcí, byť tady hraje roli i naivita a nejednota Západu. Turecko by mohlo spoustu věcí, pokud by chtělo, ale koneckonců se tím ani netají, že nechce.
Je ale tohle, co jako NATO chceme my?
Právo nehájit svobodu? Samozřejmě, já ho uznávám, pane Krupičko. Ale koho se to týká? Takové právo dnes myslím nechce uplatňovat nikdo, takže to zůstává v čistě teoretické rovině.
Jestli chcete ukázat na příkladu Rusů, že svou svobodu úmyslně nehájí, pak by bylo vhodné konstatovat, že přemýšlení o právech ve vztahu ke svobodě není jejich silná stránka.
Je pravda, že míra ruských ztrát je šokující.
Vzpomínám si, jak jsem se tady loni na podzim konejšil, že Rusku už brzo začnou docházet původní vojáci i kriminálníci i chudí z východu, ale rok se sešel s rokem a Rusové všude útočí a ztrácejí při tom desítky tisíc vojáku...
Ano, pane Morbicere, to je na jedné straně pravda (že je s podivem že Rusům ještě "nedošli kriminálníci a chudí z východu); ale na straně druhé je stejně tak s podivem, že tak obrovská země nedokáže povolat do zbraně tolik mužů, aby početně mnohem slabší Ukrajince prostě převálcovali, čirým množstvím. Právě proto jsem na počátku konfliktu nevěřil že Ukrajina se může dokázat ubránit, vycházel jsem z toho že Rusové budou mít mnohonásobnou početní přesilu.
V současné době se zdá, že se obě strany snaží ze své země vyždímat poslední lidské zdroje. Pokud bychom měli vycházet z analogie s druhou světovou válkou, pak by ke kritickému momentu (tedy kdy už nebude z čeho brát) mohlo dojít možná až někdy za další dva roky.
Rusům nedošli v Afghánistánu lidé, nedošli ani USA ve Vietnamu, ani Francii v Alžíru -- ale nakonec dojde lidem v dané zemi trpělivost se zbytečnou válkou, mimo jiné protože se přeci jen vracejí domu nějací veteráni.
A tohle v dějinách fungovalo napříč režimy, i když bych rád věřil, že ty demokratické jsou v tomto ohledu citlivější (ale historická zkušenost tomu příliš nenasvědčuje).
Ne, nemyslím, že by to vyústilo do svržení Putinova režimu, ale oni diktátoři mají v tomto ohledu dost tenké uši a kůži a aniž by přiznali svojí chybu, obvykle v určitém okamžiku zareagují.
Blbé je, že podle historických analogii by to mohlo trvat také ještě dalších pět, šest let.
Války v Alžírsku, Vietnamu a posléze i v Afghánistánu měly zadržovací charakter. Takové jsou značně nevděčné. Totéž platí dokonce i o aktivitách mírového rázu. Bude-li se opakovaně hlasovat např. v referendu o setrvání v nějakém celku, jednou dojde na "hokus pokus", příslovečné ucho džbánu se utrhne. Podobně, bude-li řekněme jedna francouzská nacionalistka po většinu života (nejinak než už její otec) kandidovat na funkci prezidenta, zatímco její (sebelepší) zadržovatel setrvává v úřadu maximálně deset let, jednou přijde moment, v který lidé vytrvale "klepající" přes varování, jako děti jezinkám, otevřou dveře.
Aktivitám, jež pouze udržují status quo, je vlastní tendence ochabovat, což vidíme např. i na slabosti současné levice. Vzpomenu i dávné historie válek. Útočníkům se leckdy dařívalo lépe než obráncům. Třeba za našeho knížete Břetislava. Dva roky po sobě se s plným nasazením bránit? To nejde, lidé nebudou mít co jíst a co horšího, bojovníci zůstanou bez kořisti. Rozumnější proto bude poddat se a záhy zaútočit jinde. Samozřejmě na slabšího (třeba na vnitřně rozvrácené Velkopolsko). Když takový podnik dostane ušlechtilou kamufláž... (No, dnes to již získání ostatků světce asi nebude).
Entusiasmus lidí podchycuje expanze (v lepším případě ekonomická) nejlépe.
V dnešním vydání německého deníku Süddeutsche Zeitung je článek o tom, jakým způsobem Ukrajina povolává své brance. A je nutno říci: jsou to sdělení neuvěřitelná, až přímo otřásající. A přitom - až doposud se o nich naprosto mlčelo!
Od samotného vpádu Ruska na Ukrajinu se píše o tom, jak hrdinský ukrajinský lid brání svou vlast. Ovšem - už od samotného počátku jsem vyjadřoval určité podivení nad tím, že Ukrajina pro svou obranu, v situaci kdy se jednalo (a jedná) o její holou existenci, nedokázala mobilizovat dostatečné množství bojovníků. Dalo by se přece očekávat, že v takové situaci nastane všeobecná mobilizace všech bojeschopných mužů (a třeba i žen). K ničemu takovému ale nedošlo. Místo toho přicházejí stále zprávy o tom, jak ukrajinští bojovníci na frontě jsou přetížení, že není nikdo kdo by je mohl vystřídat.
Až nyní tato zpráva v SZ odhalila toto tajemství: Ukrajina má naprosto iracionální, v dané situaci až vysloveně šílený, sebevražedný branný zákon: ke službě ve zbrani nelze povolat nikoho, kdo je mladší 27 let!!
To znamená: právě ten kontingent mladých, zdravých mužů, kteří vždy byli základem každé pozemní armády - tak právě tato masa mladých mužů ze zákona nesmí být odvedena! (Pokud se sami dobrovolně nepřihlásí na frontu.) Takže za přežití Ukrajiny na frontě nasazují své životy pětačtyřicátníci (a starší), zatímco mladí muži se mohou vesele bavit v diskotékách.
Ano, tento naprosto nesmyslný zákon byl v květnu tohoto roku alespoň trochu zmírněn, takže mohou být povoláváni i muži nad 25 let - ale prezident Zelenskyj tento zákon dodnes nepodepsal!
Je to až vyslovená nestoudnost: Zelenskyj létá po celém světě a obviňuje světové lídry, že bojující Ukrajině nedodávají dost zbraní - a přitom sám není nejen schopen, ale podle všeho ani vůbec ochoten provést řádnou základní mobilizaci ve vlastní zemi!
A to dost možná z ryze osobních důvodů: v onom článku v SZ bylo naznačeno, že tato jeho "váhavost" má dost možná nějakou spojitost s jeho tak jako tak stále klesající popularitou...
Tak jako mnozí jsem i já před lety (rád) pochyboval o tom, zda v 21. století ještě hrozí války klasického typu, jakou je nynější ruská proti Ukrajině. Podstatným důvodem mého pozitivního očekávání byla skutečnost zmenšování armád a rušení povinné vojenské služby, jakož i rostoucí neochota ve zbrani "sloužit vlasti" a klesající způsobilost většiny tradičně v úvahu přicházející populace bojovat (a to jak při obraně, tak při útoku).
Kromě toho, že jak Ukrajina, tak Rusko si své zálohy šetří pro budoucnost se jak Zelenskyj, tak i Putin velmi zdráhají postihnout naplno rozhodující segmenty společnosti, které, i proto, účelově, dávají najevo svou podporu "potřebným válečným operacím" (ať jsou legitimní obranou, či imperialistickým tažením) a to je (či má být) celkem vše.
Takže jsme přece jen měli kus pravdy, válka se stala problematičtější než bývala. Také proto s ní ostatně v Moskvě, mj., déle nepočkali.