Krymští Tataři si v těchto dnech připomínají osmdesát let od celonárodní tragédie, již SSSR na sklonku své existence sám uznal za genocidu. V květnu roku 1944 byli Krymští Tataři na základě kolektivní viny označeni za kolaboranty s nacisty a celý čtvrtmilionový národ byl násilně deportován do střední Asie. Přímo během přesunu nebo v bezprostředním důsledku deportace zahynulo na sto tisíc osob. Cesta k rehabilitaci a návratu na Krym trvala čtyři desítky let a i poté ještě poměrně dlouho Krymští Tataři museli zápasit o to, aby se stali plnoprávnými obyvateli poloostrova.

Nový tvrdý zásah do jejich života znamenala ruská anexe Krymu v roce 2014. Rozsáhlé represe vůči Krymským Tatarům zahájilo Rusko bezprostředně po ovládnutí poloostrova. Ve snaze udělat z krymskotatarské komunity pasivní a neškodnou skupinu obyvatel začala okupační moc potírat jazyk, náboženství a autentickou kulturu.

Do anexe se na území poloostrova vyučovala krymská tatarština ve většině škol a šestnáct škol vedlo výuku v tomto jazyce všech předmětů. Celkově 18 tisíc dětí tak mělo možnost učit se ve škole jazyk svého etnika.

Pod ruskou nadvládou počet škol s výukou v krymské tatarštině klesl ze šestnácti na sedm. Krymskotatarský jazyk není od letošního roku poprvé součástí školních osnov a je veden pouze jako volitelný předmět, který je obvykle vyučován až v odpoledních hodinách po skončení výuky.

Ruská okupační správa také ihned po anexi Krymu zakázala činnost medžlisu, neformálního krymskotatarského parlamentu, který o dva roky později zařadila na seznam extremistických organizací. V roce 2015 musela na nátlak nové vlády ukončit svou činnost krymskotatarská televize ATR.

Po začátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 se situace dramaticky zhoršila. Represe čím dál více míří na konkrétní instituce a představitele krymskotatarského národa. Například před dvěma týdny ruská policie zasahovala v redakci deníku Qirim, nejstarším a dnes už jediném tištěném médiu v krymské tatarštině.

Zásahy mají často podobu neohlášených a velmi brutálních domácích prohlídek, v horších případech jde o zatýkání a násilné deportace lidí do ruských vězení, které jsou často velmi vzdálené, což samozřejmě komplikuje návštěvy vězňů příbuznými.

Velmi časté jsou také případy mučení. Přímo v Simferopolu se nachází nechvalně známá vazební věznice SIZO 2, jejíž součástí je speciální oddělení spadající přímo pod ruskou FSB. Právě zde jsou velmi často mučeni ukrajinští civilisté, příslušníci krymskotatarské menšiny nebo lidskoprávní aktivisté působící na Krymu.

Jednou z nich je i zdravotní sestra a aktivistka Irina Danilovičová, která dlouhodobě upozorňovala na nevyhovující pracovní podmínky zdravotnického personálu v krymských nemocnicích. V květnu 2022 ji přímo na ulici zadržela policie a vzápětí byla obviněna z držení výbušniny, kterou údajně ukrývala v pouzdru na brýle.

Ve vykonstruovaném procesu byla Irina Danilovičová odsouzena k sedmi letům vězení. Podle mnohých lidskoprávních aktivistů byla během svého zadržení v simferopolské vazební věznici mučena, částečně ztratila sluch a pravděpodobně prodělala také mrtvici. V současnosti se nachází ve vězení ve Stavropolském kraji a dodnes nemá přístup k potřebným lékům.

„Mezi pacienty pravidelně probíhají boje o to, kdo bude stát ve frontě na léky a dostane je. Irina se jich neúčastní a již několik měsíců nemá přístup k lékům, které jí předepsal lékař a které pravidelně posíláme v balíčcích. Je to čistý sadismus,“ říká o případu své dcery Bronislav Danilovič.

Od počátku invaze na Ukrajinu Rusko masivně zatýká novináře, dobrovolníky, aktivisty a proukrajinsky smýšlející představitele samospráv. Většina z nich — podle posledních odhadů jde o 133 lidí — skončila ve zmiňované vazební věznici SIZO 2, kde jsou systematicky mučeni a drženi bez obvinění z jakéhokoli trestného činu už více než dva roky. Například Marian García Calatayudo, pětasedmdesátiletý španělský humanitární dobrovolník, je bez udání právního důvodu vězněn od roku 2022.

Zadržení lidé mají často jen minimální možnost spojit se s rodinnými příslušníky či s advokáty. Možnost pomoci uneseným lidem komplikuje fakt, že ani v mezinárodním právu ani v ukrajinské legislativě není zakotven termín civilní rukojmí, tudíž za osvobození vězněných není de facto nikdo zodpovědný.

Mnozí krymskotatarští představitelé mluví o hybridní deportaci, která se co do rozsahu příliš neliší od deportací v roce 1944, kdy byli krymští Tataři rovněž označováni za zločince a byla drasticky omezována jejich lidská práva.

Rezoluce, sankce a dopisy politickým vězňům

Bezprostředně po začátku ruské invaze uprchlo z Krymu šest až osm tisíc krymských Tatarů. Velká část z nich zůstala buď na Ukrajině, nebo zamířila do Turecka či Německa. Díky iniciativě organizace Nesehnutí bylo 120 z nich evakuováno také do České republiky. Represe krymskotatarské komunity svět v kontextu války na Ukrajině přehlíží. Ukrajinští a krymskotatarští lidskoprávní aktivisté, z nichž část stále ještě působí na okupovaném poloostrově, se snaží toto téma dostávat na mezinárodní scénu.

Díky jejich aktivitám bylo na půdě Evropského parlamentu a Generálního shromáždění OSN přijato několik rezolucí, které přispěly k zahájení jednání o návratu unesených dětí. Přijetí rezolucí však vyžaduje dlouhodobou advokační činnost lidskoprávních aktivistů a jejich účinek lze většinou očekávat pouze tehdy, pokud jsou zaměřeny na jeden konkrétní případ.

Mnohem zásadnější roli hrají v tomto ohledu sankční seznamy ať už na úrovni jednotlivých států či celé Evropy. Právě ty mohou velmi efektivně zabránit podnikání a cestování nejen ruským oligarchů, ale také bohaté střední třídě, jež nadále vlastí majetky v evropských zemích nebo zde stále podniká.

Sankční mechanismy se však nevyužívají ve své plné míře. Například Česká republika na vnitrostátním sankčním seznamu vede pouhých osm osob, dále kancelář ruského prezidenta a médium Voice of Europe. Zařazení osob na sankční seznamy přitom nemusí být nutně podmíněno jejich působením v České republice.

V pomoci hrají velkou roli také dopisy veřejnosti a politiků adresované politickým vězňům. V mnohých případech pomohou alespoň minimálně zlepšit jejich dostupnost ke zdravotní péči či zlepšit jejich životní podmínky ve věznicích.

„V případě krymskotatarského aktivisty Rustema Osmanova, jenž byl za údajnou účast v odbojové činnosti odsouzen k šesti letům v trestanecké kolonii, se podařilo díky dopisům od europoslanců zajistit jeho převedení do jiného zařízení,“ říká Tetiana Žukovová, spolupracovnice lidskoprávní organizace Zmina.

Naopak velké rozhořčení panuje z aktivit Mezinárodního Červeného kříže. Ten má mandát nejen upozorňovat na problematiku pohřešovaných osob, ale především mapovat jednotlivé případy a dohlížet na stav osob po jejich zadržení, což však v případě Ukrajiny bohužel nedělá.

Krymskotatarští aktivisté tak spíše vkládají své naděje do činnosti Mezinárodního trestního soudu, na který chtějí apelovat, aby se začal zabývat případy násilného zmizení či svévolného zatýkání civilistů a aby vydal zatykače na osoby podílející se na páchání tohoto zločinu. Bez solidarity evropské veřejnosti se přitom neobejdou.