Kniha sestavená českými slavisty představuje Poloostrov Krym jako křižovatku kultur a náboženství, zdroj ruských národních mýtů i pozoruhodných literárních děl. Ukazuje mimo jiné, že v ruské literární a kulturní tradici spojené s Krymem lze nalézt alternativy k velmocenskému šovinismu dnešního Ruska.

Řecko — Řím — Byzanc — Osmanská říše — Krymský chanát — Ruské impérium — Sovětský svaz — Ukrajina — Ruská federace. Už jen pouhý výčet říší a států, které Krym postupně ovládaly, použitý jako podtitul knihy, naznačuje, že tu půjde o historii neobyčejně bohatou a pohnutou. Přitom je to výčet pouze částečný, bylo by možné připojit přinejmenším ještě skytskou, gótskou a chazarskou říši.

Kniha o devíti kapitolách mapující dějiny a kulturní paměť Krymu od starověku po dnešní dny vznikla ve spolupráci dvou pracovišť, Slovanského ústavu Akademie věd a Výzkumného centra dějin a kultury východní Evropy při Historickém ústavu Akademie věd ČR. Je jedním z výstupů projektu „Krym jako křižovatka kulturní paměti“, dalším je německojazyčná monografie, na níž se podílela přední znalkyně Krymu, rakouská badatelka Kerstin Susanne Jobstová.

Komu patří Krym?

V úvodní kapitole s názvem Fenomén Krym: bájná Taurida, nebo Sovětský ráj? Po stopách multikulturní a traumatické paměti poloostrova pojmenovává slavistka Helena Ulbrechtová jeden ze záměrů knihy a celého badatelského projektu. Tím je podat poučenou odpověď na ruské nároky na Krym a ideologii „krymnašismu“ (z ruského Krym naš), která se obrací k historii stejně jako k mýtům, jež se kolem poloostrova s prastarými dějinami a jedinečnou geografickou polohou za mnoho staletí nabalily.

Je také zřejmé, čím kniha není a nechce být — aktuálně politickým prohlášením, odpovědí ve smyslu „Krym patří Ukrajině“. Při seznámení s dějinami, kulturní historií, literárními díly inspirovanými Krymem se totiž zdá, že jediná adekvátní odpověď na takto položenou otázku v rovině jiné než striktně mezinárodněprávní zní, že Krym patří sám sobě.

Základním rysem dějin a kultury poloostrova je bytostná pluralita etnik, náboženských a kulturních okruhů, které v dějinách Krymu zanechaly výraznou stopu. Antické dědictví „Chersonésu“, které v 18. a 19. století znovuožilo s celoevropskou vlnou fascinace antickým starověkem, jež se nevyhnula ani ruskému impériu, je přitom jednou z hlavních ingrediencí.

Další je dědictví krymských Tatarů, kteří po brutálním nuceném vysídlení za Stalina a částečném návratu v 90. letech dnes tvoří zhruba desetinu obyvatel poloostrova. Podobně jako u Krymu antického, i Krym orientální, muslimský se stal zdrojem fascinace a mohutným impulsem pro imaginaci a uměleckou tvorbu.

Třetí základní složkou je pochopitelně ta ruská a pravoslavná. Jak konstatuje druhý z editorů a hlavních autorů knihy, historik a slavista Radomír Vlček, dějiny rusko-krymských vztahů jsou velmi bohaté. Zpočátku hrál krymský chanát jako nástupnický stát obávané mongolské Zlaté hordy pro moskevský ruský stát roli zásadní hrozby, životního soupeře. To se změnilo s postupným slábnutím chanátu a jeho spojence, osmanské říše, a vzestupem moci Ruska.

V roce 1783 carevna Kateřina II. bez boje získala Krym a tím začala další kapitola jeho dějin, kterou lze charakterizovat jako postupné porušťování. Přitom původní multietnicita — živel tatarský, řecký, ale i italský, neboť ve středověku byly v oblasti důležité janovské kolonie, či arménský a židovský — tím nebyla zcela smazána, přinejmenším do stalinské epochy.

Pro pochopení významu, jaký měla a má rovněž nekrvavá ruská anexe Krymu v roce 2014 pro putinovské Rusko, je zásadní seznámit se s komplexem historických mýtů nikoli ve smyslu něčeho nereálného, vyfabulovaného, ale naopak něčeho stále přítomného a ovlivňujícího mysli dnešních lidí, byť se ve své podstatě jedná o záležitosti dávno minulé a neaktuální.

Krym — společně s Kavkazem — znamená pro ruskou imaginaci cosi jako „jižní pól“: v protikladu k Petrohradu coby pólu severnímu a modernímu. Krym představuje jakousi bájnou rajskou zahradu, napojení na starověké dějiny, ale především bájné místo zrození pravoslaví. Podle Nestorovy kroniky proběhl legendární křest kyjevského velkoknížete svatého Vladimíra právě v Chersonésu, tedy na dnešním Krymu.

Traumata na všech stranách

K dávným mýtům přibyly v posledních staletích neméně silné mýty moderní. Především samo získání Krymu za Kateřiny II., následované velkou stavební a zakladatelskou aktivitou carevny a jejího faktického spoluvládce knížete Potěmkina. Města na Krymu a v přilehlé oblasti s anticky znějícími názvy jako Cherson či sídla končící na řecké -pol (Sevastopol, Simferopol, Mariupol, Melitopol) všechna vznikla v této době.

A pak je tu ještě obrana Sevastopolu za druhé světové války. V Sevastopolu, který Němci v návaznosti na vlastní, germánský gótský mýtus chtěli přejmenovat na Theodorichshafen, zůstalo v roce 1942 pouze devět nezničených budov. Necelých sto let předtím v krymské válce s osmanskou říší a jejími západními spojenci Francií a Anglií carské Rusko Krym ztratilo. Stalin i proto nařídil obráncům bojovat do posledního muže, padlo pět set tisíc sovětských vojáků. Totéž učinil vzápětí Hitler.

Patriotický ruský mýtus Krymu a Sevastopolu jako místa hrdinské obrany, které nesmí být nikdy vydáno nepříteli, tak je spojen s historickými traumaty a z nich vyrůstá. Brzy po skončení bojů druhé světové války přibylo k dosavadním ranám historie trauma další, tentokrát krymských Tatarů, jejichž již zmíněné typicky stalinské brutální vysídlení do Střední Asie znamenalo, že se poloostrov stal většinově národnostně ruským.

Zatím v článku téměř nebyla řeč o Ukrajině. To odráží skutečnost, že vazby mezi Krymem a Ukrajinou v její dnešní podobě jsou z historického hlediska poměrně slabé. Poloostrov byl přidělen Ukrajinské sovětské socialistické republice tehdejším sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem v roce 1954 bez ohledu na názory místních obyvatel. Území, z etnického, historického a kulturního hlediska zcela odlišné a specifické, se těžko mohlo za tak historicky krátkou dobu více sblížit s Ukrajinou.

Ukrajinská básnířka původem z Krymu Maša Semašynová osvětluje ukrajinský pohled na Krym tak, že Ukrajinci nejsou vnitřně úplně přesvědčeni, že území Krymu je jejich. Jak konstatují literárně zaměřené kapitoly knihy, reflexe událostí na Krymu v ukrajinské literatuře po roce 2014 byla překvapivě slabá, pozornost se daleko víc soustřeďovala na Donbas a východní Ukrajinu. Jako by Krym byl za horizontem, cizí a odepsaný.

Přesto ztráta Krymu byla i pro Ukrajince historickým traumatem, zejména jako precedens a předzvěst toho, co se mohlo stát a také stalo osm let poté. „Kdo jsou ti lidé na Krymu? Pokud jdou to naši, jak se to mohlo stát? Pokud jsou to Rusové, v čem tedy spočívá naše trauma?“ Shrnuje autorka stati o reflexi Krymu v současné ukrajinské poezii Helena Pazdiorová.

Literární Krym je ruské území

Podstatná část sborníku Poloostrov Krym je věnována reflexi Krymu v literatuře, ruské, ukrajinské a v menší míře také třeba polské (Adam Mickiewicz, Sławomir Mrożek). Co při čtení okamžitě upoutá pozornost, je zcela nesouměřitelné postavení Krymu v literatuře ruské a ukrajinské.

Zatímco pro ukrajinské autory, zastoupené ve dvou kapitolách knihy nejprve skupinou modernistů převážně první poloviny 20. století a poté současných autorů a autorek poezie, je Krym především místem jejich prázdninových pobytů, soustřeďují se zejména na přírodní a architektonické krásy místa, na kouzlo moře, znamená pro ruské autory mnohem víc.