Kniha sestavená českými slavisty představuje Poloostrov Krym jako křižovatku kultur a náboženství, zdroj ruských národních mýtů i pozoruhodných literárních děl. Ukazuje mimo jiné, že v ruské literární a kulturní tradici spojené s Krymem lze nalézt alternativy k velmocenskému šovinismu dnešního Ruska.

Řecko — Řím — Byzanc — Osmanská říše — Krymský chanát — Ruské impérium — Sovětský svaz — Ukrajina — Ruská federace. Už jen pouhý výčet říší a států, které Krym postupně ovládaly, použitý jako podtitul knihy, naznačuje, že tu půjde o historii neobyčejně bohatou a pohnutou. Přitom je to výčet pouze částečný, bylo by možné připojit přinejmenším ještě skytskou, gótskou a chazarskou říši.

Kniha o devíti kapitolách mapující dějiny a kulturní paměť Krymu od starověku po dnešní dny vznikla ve spolupráci dvou pracovišť, Slovanského ústavu Akademie věd a Výzkumného centra dějin a kultury východní Evropy při Historickém ústavu Akademie věd ČR. Je jedním z výstupů projektu „Krym jako křižovatka kulturní paměti“, dalším je německojazyčná monografie, na níž se podílela přední znalkyně Krymu, rakouská badatelka Kerstin Susanne Jobstová.

Komu patří Krym?

V úvodní kapitole s názvem Fenomén Krym: bájná Taurida, nebo Sovětský ráj? Po stopách multikulturní a traumatické paměti poloostrova pojmenovává slavistka Helena Ulbrechtová jeden ze záměrů knihy a celého badatelského projektu. Tím je podat poučenou odpověď na ruské nároky na Krym a ideologii „krymnašismu“ (z ruského Krym naš), která se obrací k historii stejně jako k mýtům, jež se kolem poloostrova s prastarými dějinami a jedinečnou geografickou polohou za mnoho staletí nabalily.

Je také zřejmé, čím kniha není a nechce být — aktuálně politickým prohlášením, odpovědí ve smyslu „Krym patří Ukrajině“. Při seznámení s dějinami, kulturní historií, literárními díly inspirovanými Krymem se totiž zdá, že jediná adekvátní odpověď na takto položenou otázku v rovině jiné než striktně mezinárodněprávní zní, že Krym patří sám sobě.

Základním rysem dějin a kultury poloostrova je bytostná pluralita etnik, náboženských a kulturních okruhů, které v dějinách Krymu zanechaly výraznou stopu. Antické dědictví „Chersonésu“, které v 18. a 19. století znovuožilo s celoevropskou vlnou fascinace antickým starověkem, jež se nevyhnula ani ruskému impériu, je přitom jednou z hlavních ingrediencí.

Další je dědictví krymských Tatarů, kteří po brutálním nuceném vysídlení za Stalina a částečném návratu v 90. letech dnes tvoří zhruba desetinu obyvatel poloostrova. Podobně jako u Krymu antického, i Krym orientální, muslimský se stal zdrojem fascinace a mohutným impulsem pro imaginaci a uměleckou tvorbu.

Třetí základní složkou je pochopitelně ta ruská a pravoslavná. Jak konstatuje druhý z editorů a hlavních autorů knihy, historik a slavista Radomír Vlček, dějiny rusko-krymských vztahů jsou velmi bohaté. Zpočátku hrál krymský chanát jako nástupnický stát obávané mongolské Zlaté hordy pro moskevský ruský stát roli zásadní hrozby, životního soupeře. To se změnilo s postupným slábnutím chanátu a jeho spojence, osmanské říše, a vzestupem moci Ruska.

V roce 1783 carevna Kateřina II. bez boje získala Krym a tím začala další kapitola jeho dějin, kterou lze charakterizovat jako postupné porušťování. Přitom původní multietnicita — živel tatarský, řecký, ale i italský, neboť ve středověku byly v oblasti důležité janovské kolonie, či arménský a židovský — tím nebyla zcela smazána, přinejmenším do stalinské epochy.

Pro pochopení významu, jaký měla a má rovněž nekrvavá ruská anexe Krymu v roce 2014 pro putinovské Rusko, je zásadní seznámit se s komplexem historických mýtů nikoli ve smyslu něčeho nereálného, vyfabulovaného, ale naopak něčeho stále přítomného a ovlivňujícího mysli dnešních lidí, byť se ve své podstatě jedná o záležitosti dávno minulé a neaktuální.

Krym — společně s Kavkazem — znamená pro ruskou imaginaci cosi jako „jižní pól“: v protikladu k Petrohradu coby pólu severnímu a modernímu. Krym představuje jakousi bájnou rajskou zahradu, napojení na starověké dějiny, ale především bájné místo zrození pravoslaví. Podle Nestorovy kroniky proběhl legendární křest kyjevského velkoknížete svatého Vladimíra právě v Chersonésu, tedy na dnešním Krymu.

Traumata na všech stranách

K dávným mýtům přibyly v posledních staletích neméně silné mýty moderní. Především samo získání Krymu za Kateřiny II., následované velkou stavební a zakladatelskou aktivitou carevny a jejího faktického spoluvládce knížete Potěmkina. Města na Krymu a v přilehlé oblasti s anticky znějícími názvy jako Cherson či sídla končící na řecké -pol (Sevastopol, Simferopol, Mariupol, Melitopol) všechna vznikla v této době.

A pak je tu ještě obrana Sevastopolu za druhé světové války. V Sevastopolu, který Němci v návaznosti na vlastní, germánský gótský mýtus chtěli přejmenovat na Theodorichshafen, zůstalo v roce 1942 pouze devět nezničených budov. Necelých sto let předtím v krymské válce s osmanskou říší a jejími západními spojenci Francií a Anglií carské Rusko Krym ztratilo. Stalin i proto nařídil obráncům bojovat do posledního muže, padlo pět set tisíc sovětských vojáků. Totéž učinil vzápětí Hitler.

Patriotický ruský mýtus Krymu a Sevastopolu jako místa hrdinské obrany, které nesmí být nikdy vydáno nepříteli, tak je spojen s historickými traumaty a z nich vyrůstá. Brzy po skončení bojů druhé světové války přibylo k dosavadním ranám historie trauma další, tentokrát krymských Tatarů, jejichž již zmíněné typicky stalinské brutální vysídlení do Střední Asie znamenalo, že se poloostrov stal většinově národnostně ruským.

Zatím v článku téměř nebyla řeč o Ukrajině. To odráží skutečnost, že vazby mezi Krymem a Ukrajinou v její dnešní podobě jsou z historického hlediska poměrně slabé. Poloostrov byl přidělen Ukrajinské sovětské socialistické republice tehdejším sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem v roce 1954 bez ohledu na názory místních obyvatel. Území, z etnického, historického a kulturního hlediska zcela odlišné a specifické, se těžko mohlo za tak historicky krátkou dobu více sblížit s Ukrajinou.

Ukrajinská básnířka původem z Krymu Maša Semašynová osvětluje ukrajinský pohled na Krym tak, že Ukrajinci nejsou vnitřně úplně přesvědčeni, že území Krymu je jejich. Jak konstatují literárně zaměřené kapitoly knihy, reflexe událostí na Krymu v ukrajinské literatuře po roce 2014 byla překvapivě slabá, pozornost se daleko víc soustřeďovala na Donbas a východní Ukrajinu. Jako by Krym byl za horizontem, cizí a odepsaný.

Přesto ztráta Krymu byla i pro Ukrajince historickým traumatem, zejména jako precedens a předzvěst toho, co se mohlo stát a také stalo osm let poté. „Kdo jsou ti lidé na Krymu? Pokud jdou to naši, jak se to mohlo stát? Pokud jsou to Rusové, v čem tedy spočívá naše trauma?“ Shrnuje autorka stati o reflexi Krymu v současné ukrajinské poezii Helena Pazdiorová.

Literární Krym je ruské území

Podstatná část sborníku Poloostrov Krym je věnována reflexi Krymu v literatuře, ruské, ukrajinské a v menší míře také třeba polské (Adam Mickiewicz, Sławomir Mrożek). Co při čtení okamžitě upoutá pozornost, je zcela nesouměřitelné postavení Krymu v literatuře ruské a ukrajinské.

Zatímco pro ukrajinské autory, zastoupené ve dvou kapitolách knihy nejprve skupinou modernistů převážně první poloviny 20. století a poté současných autorů a autorek poezie, je Krym především místem jejich prázdninových pobytů, soustřeďují se zejména na přírodní a architektonické krásy místa, na kouzlo moře, znamená pro ruské autory mnohem víc.

V obsáhlé kapitole Heleny Ulbrechtové o Krymu v ruské literatuře najdeme pozoruhodná díla všech literárních žánrů. Sevastopolské povídky Lva Nikolajeviče Tolstého jsou osobním svědectvím autora, účastníka krymské války, a zároveň jakýmsi prvním textem reportážního publicistického žánru v ruské literatuře. Tolstoj byl mimochodem velmi kritický k chaotickému a bezohlednému vedení války ze strany carské vlády.

Básník, překladatel a výtvarník Maximilian Vološin (1877-1932) prožil většinu života na Krymu, věnoval se organizaci kulturního života, ochraně kulturních hodnot Krymu i bolševiky pronásledovaných spisovatelů a umělců. Ve svém díle představil svébytnou „geopoetiku“ Krymu, jenž se pro Vološina stává místem interetnickým a interkulturním, duchovně bohatým a otevřeným. Ruská nadvláda podle tohoto významného ruského autora přispěla k degradaci a barbarizaci svébytné krymské kultury.

Z autorů nedávných a ještě žijících je představena prozaička Ljudmila Ulická, jejíž román Médea a její děti oživuje bohatství národů a tradic poloostrova na pozadí neutěšené přítomnosti, představuje „rajskou zahradu Krymu“ jako jakýsi alternativní ruský svět, svobodný, otevřený světu. Jakousi vnitřní emigraci, pro autorku předzvěst emigrace skutečné, do které odešla po únorové agresi.

Pozoruhodným dílem je román Ostrov Krym Vasilije Aksjonova (1932-2009), napsaný v 70. letech a vydaný poprvé ve Spojených státech v roce 1981. Je to příklad v ruské literatuře oblíbeného žánru alternativní historie; Krym je v románu ostrov, jakýsi sovětský Tchaj-wan, který zůstal v rukou bělogvardějců, zachoval si neutralitu a nezávislost a zbohatnul.

Až do doby, kdy se díky aktivitě novináře Andreje Lučnikova a dalších stoupenců připojení k Sovětskému svazu stane nakonec skutečně opět sovětským, přesněji ruským, což znamená katastrofu pro ekonomiku i kulturu a tradice ostrova. Pozoruhodné je, že tento bytostně disidentský román s protiimperiálním zaměřením byl po roce 2014 využit při propagaci ruské anexe, přičemž proruský krymský premiér Sergej Aksjonov je shodou okolností spisovatelovým jmenovcem.

Asi nejpozoruhodnějším literárním a kulturním fenoménem spojeným s Krymem je činnost skupiny Poluostrov, která vznikla v roce 1995 s cílem manifestovat ruskou kulturní nezávislost a svébytnost Krymu po rozpadu Sovětského svazu a osamostatnění Ukrajiny. Tato skupina básníků a umělců okolo Igora Sidorenka (umělecké jméno Sid) sdružovala nejen ruské autory, jejím členem byl například i ukrajinský spisovatel Jurij Andruchovyč.

Skupina se deklarovala jako zásadně apolitická, kulturně ruská, ale zároveň vstřícná například ke krymským Tatarům a jejich kultuře. Krym v tomto pojetí je sice ruský, ale zároveň multikulturní, otevřený. Cílem je „vrátit Krym z oblasti války do oblasti literatury a umění“. Svým způsobem jde o únik před realitou anexe a následného vývoje, zároveň je to ale navázání na odvěký mýtus Krymu jako ztracené rajské zahrady, místa, kde má Rusko své hlubší a nejcennější kořeny.

Krym jako alternativa ruské budoucnosti

Přenesme se z výšin literatury do reality válečných dní. Ukrajinská protiofenziva, obsazení Chersonu a pronikání na levý břeh Dněpru otevírají výhled na něco, co se na začátku války zdálo jako zcela nemožné, totiž útok na samotný Krym. Podle vojenských analytiků je nicméně ukrajinská ofenziva proti Krymu nepravděpodobná, vidí další směr případného postupu spíše v jiných oblastech jihovýchodní Ukrajiny.

V každém případě se nedá zcela vyloučit, že se Krym stane dějištěm přímých vojenských střetů. Lze jen tiše doufat, že nebudou mít takovou ničivou intenzitu a počet obětí jako ty za druhé světové války, a že se o obyvatelstvu poloostrova následně vyhnou masové etnické čistky, jako byly ty Stalinovy.

Svět literatury, kultury, symbolů a mýtů se může zdát vzdálený od drsné všední reality, která má dnes podobu nesmiřitelného nepřátelství, jež jako by předem odsuzovalo k nezdaru jakékoli možnosti klidného soužití, spolupráce, vzájemného obohacování, včetně toho kulturního. Dnešní válečný konflikt zcela jistě zásadně mění rusko-ukrajinský vztah, posunuje vnímání Rusů a ruské kultury, zatěžuje ji obrovským břemenem.

Přesto či právě proto má smysl obracet se k literatuře a kultuře jako ke zdroji alternativních scénářů budoucnosti a vlastně i alternativních pohledů na samu přítomnost. Jak ukazuje pozoruhodná publikace Poloostrov Krym, která ovšem vznikla ještě před letošní únorovou ruskou agresí proti Ukrajině, v kulturním odkazu Krymu, včetně jeho důležité ruské součásti, takové možnosti a alternativy jsou.

Poloostrov Krym: od křižovatky kultur k ruské kolonii. K vydání připravili Helena Ulbrechtová a Radomír Vlček, Slovanský ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2022.