Kniha sestavená českými slavisty představuje Poloostrov Krym jako křižovatku kultur a náboženství, zdroj ruských národních mýtů i pozoruhodných literárních děl. Ukazuje mimo jiné, že v ruské literární a kulturní tradici spojené s Krymem lze nalézt alternativy k velmocenskému šovinismu dnešního Ruska.

Řecko — Řím — Byzanc — Osmanská říše — Krymský chanát — Ruské impérium — Sovětský svaz — Ukrajina — Ruská federace. Už jen pouhý výčet říší a států, které Krym postupně ovládaly, použitý jako podtitul knihy, naznačuje, že tu půjde o historii neobyčejně bohatou a pohnutou. Přitom je to výčet pouze částečný, bylo by možné připojit přinejmenším ještě skytskou, gótskou a chazarskou říši.

Kniha o devíti kapitolách mapující dějiny a kulturní paměť Krymu od starověku po dnešní dny vznikla ve spolupráci dvou pracovišť, Slovanského ústavu Akademie věd a Výzkumného centra dějin a kultury východní Evropy při Historickém ústavu Akademie věd ČR. Je jedním z výstupů projektu „Krym jako křižovatka kulturní paměti“, dalším je německojazyčná monografie, na níž se podílela přední znalkyně Krymu, rakouská badatelka Kerstin Susanne Jobstová.

Komu patří Krym?

V úvodní kapitole s názvem Fenomén Krym: bájná Taurida, nebo Sovětský ráj? Po stopách multikulturní a traumatické paměti poloostrova pojmenovává slavistka Helena Ulbrechtová jeden ze záměrů knihy a celého badatelského projektu. Tím je podat poučenou odpověď na ruské nároky na Krym a ideologii „krymnašismu“ (z ruského Krym naš), která se obrací k historii stejně jako k mýtům, jež se kolem poloostrova s prastarými dějinami a jedinečnou geografickou polohou za mnoho staletí nabalily.

Je také zřejmé, čím kniha není a nechce být — aktuálně politickým prohlášením, odpovědí ve smyslu „Krym patří Ukrajině“. Při seznámení s dějinami, kulturní historií, literárními díly inspirovanými Krymem se totiž zdá, že jediná adekvátní odpověď na takto položenou otázku v rovině jiné než striktně mezinárodněprávní zní, že Krym patří sám sobě.

Základním rysem dějin a kultury poloostrova je bytostná pluralita etnik, náboženských a kulturních okruhů, které v dějinách Krymu zanechaly výraznou stopu. Antické dědictví „Chersonésu“, které v 18. a 19. století znovuožilo s celoevropskou vlnou fascinace antickým starověkem, jež se nevyhnula ani ruskému impériu, je přitom jednou z hlavních ingrediencí.

Další je dědictví krymských Tatarů, kteří po brutálním nuceném vysídlení za Stalina a částečném návratu v 90. letech dnes tvoří zhruba desetinu obyvatel poloostrova. Podobně jako u Krymu antického, i Krym orientální, muslimský se stal zdrojem fascinace a mohutným impulsem pro imaginaci a uměleckou tvorbu.

Třetí základní složkou je pochopitelně ta ruská a pravoslavná. Jak konstatuje druhý z editorů a hlavních autorů knihy, historik a slavista Radomír Vlček, dějiny rusko-krymských vztahů jsou velmi bohaté. Zpočátku hrál krymský chanát jako nástupnický stát obávané mongolské Zlaté hordy pro moskevský ruský stát roli zásadní hrozby, životního soupeře. To se změnilo s postupným slábnutím chanátu a jeho spojence, osmanské říše, a vzestupem moci Ruska.

V roce 1783 carevna Kateřina II. bez boje získala Krym a tím začala další kapitola jeho dějin, kterou lze charakterizovat jako postupné porušťování. Přitom původní multietnicita — živel tatarský, řecký, ale i italský, neboť ve středověku byly v oblasti důležité janovské kolonie, či arménský a židovský — tím nebyla zcela smazána, přinejmenším do stalinské epochy.