Baskové na Krymu
Jakub PatočkaObraz, který o české společnosti skýtá její odraz v zrcadle krymské debaty, není nijak povzbudivý.
Česká debata o Ukrajině vypovídá daleko více nežli o situaci tam, v Rusku či na Krymu o nás samých, o naší předpřipravenosti zakopávat se v nesmiřitelných ideologických pozicích. Evidentním neštěstím zájmů Ruska v českých zemích jsou jeho obhájci. Když si člověk například prohlíží produkci psychotického webu Petra Hájka Protiproud, dere se mu na mysl anglické pořekadlo: Máte-li přátele tohoto typu, k čemu by vám byli nepřátelé?
Ovšem hlavní proud české debaty k situaci na Ukrajině zaostává jen o trošku. Jeho základní tón vychází ze tří zdrojů: z hlubokých, pochopitelných, ale s realitou pramálo konfrontovaných protiruských resentimentů, z nadšené neznalosti poměrů na Krymu a konečně z blazeovaného přehlížení hrubých chyb, jichž se v posledním čtvrtstoletí dopouštěly západní demokracie a jimiž se zbavovaly zbytků — ostatně z řady důvodů již dříve často po právu problematizované — autority počínat si jako morální arbitr v mezinárodních vztazích.
Myslím, že v intenci svého psaní o dění na Ukrajině mi není v českém prostředí nikdo blíže, nežli Filip Outrata; avšak dospíváme k výrazně odlišným závěrům. Shodujeme se v přesvědčení, že k tématu zuří informační válka a že pravda není ani na straně ukrajinských revolucionářů, a jistě ne ani na straně Putina, ale „někde mezi“.
Mám však za to, že se mýlí ve dvou zásadních ohledech. Ve svém prvním textu na dané téma vytýká levicovým kritikům ukrajinské revoluce, že ve vzepjetí Majdanu nerozpoznali vystoupení s vlastními intencemi spřízněných segmentů ukrajinské občanské společnosti.
Možná i rozpoznali. Ale jaký je vliv občanské společnosti na novou vládu vedle krajní i zcela extrémní pravice a vedle prozápadních korupčníků Janukovyčovy úrovně? Hořký text ukrajinského aktivisty nazvaný příznačně Nenávidím, který je stejně tak okouzlující, jako politicky zcela bezvýchodný, to ilustruje výmluvně.
Ve svém druhém textu zachází Outrata ale ještě mnohem dál. V textu — opakuji svou intencí skvělém — ve variaci na téma „první obětí války je pravda“ oprávněně argumentuje, že se k tématu objevují hrubě manipulativní zprávy.
Ačkoli si tak sám takovým, navíc výborně zestylizovaným, tvrzením opatřuje aureolu střízlivého arbitra, sám ji vzápětí zneužije: všechny příklady, které uvádí, jsou protiruské. Dva z nich jsou korektní: o marginálním proruském kyjevském rabínovi mylně vydávaném za mluvčího ukrajinských židů a také o krajně manipulativním plakátu před krymským referendem.
Nejenže ale vynechává veškeré manipulace západních médií, přičemž přehlížení porušené dohody s Janukovyčem či celé sbírky šikanovacích videí ukrajinských nácků se tu přímo nabízí, ale poslední příklad, který uvádí, sám v sobě obsahuje — a bohužel právě z Outratovy strany — hrubou manipulaci. Účast krajně nacionalistických, banderovských, nacistických či fašistických politických sil na nové ukrajinské vládě totiž absolutně nelze odbýt tím, že zdůrazňování tohoto tématu nahrává Putinovi — a to ani s poukazem na jednu petici ukrajinských a zahraničních ukrajinistů.
Ale právě o to se Filip Outrata snaží, ocitaje se tak v těsném sousedství konzervativní západní propagandy, která z kritiků nové ukrajinské vlády dělá Putinovy užitečné idoty. Jenomže to je postoj stejně tak produktivní jako tvrzení, že kritici Putina jsou užitečnými idioty nacistů v ukrajinské vládě.
↗
V ukrajinských ulicích se nepohybuje pouze „občanská společnost
Základní otázka přece zní, zda je problém účasti extrémních pravicových sil na novém ukrajinském establishmentu reálný, a nakolik je závažný. Na jak tenkém ledě se tu evropská politika ocitá? Videí, zpráv a příkladů nacistických excesů je přece tolik, že otázka, zda to vše lze odbýt jako proruské provokace či jednotlivé excesy a zda se spíše nejedná o konstitutivní rys nových poměrů, je plně na místě.
Není to dokonce náhodou tak, že Putin je spíše nežli hybatelem dění na Ukrajině, ve vyloženě reaktivní pozici, v níž se sám necítí pohodlně? Že si při tom počíná jako slon v porcelánu, že se v Rusku děje spousta ohavností, že se Rusko vzdaluje od ideálu sociálně a ekologicky citlivé demokracie, o tom není sporu... Jenomže podívejme se do zrcadla: vždyť to všechno my Evropané bohužel taky, byť v mnohem učesanější podobě.
Jak vypadala rozvojová politika Západu v postsovětských zemích po konci studené války? Bohužel vedle asistence při obnově občanské společnosti a demokratických institucí měla přespříliš často podobu rabování místních ekonomik zahraničními korporacemi přesně dle modelu, který si Západ po válce po dlouhá desetiletí nacvičoval ve třetím světě. A čím dále na jih a východ tím více převažovalo rabování nad pokusy o pomoc s obnovou demokracie. Rusko samo bylo jednou z předních obětí takové politiky. A právě ona nakonec je také jednou z hlavních příčin nástupu Putina.
V celé debatě dále nelze obejít skutečnost, že Krym je ruský stejně tak dlouho, jako jsou Spojené státy americké... inu americké. Ukrajinským nikdy v minulosti nebyl. Chruščovova groteskní eskapáda, kvůli níž se stal deset let po válce součástí Ukrajinské svazové sovětské republiky, měla především stvrdit trvalou příslušnost Ukrajiny k Rusku. Chtít, aby se Rusové Krymu zřekli, je stejně nadějné jako chtít, aby USA vrátili Indianu Indiánům.
Rozhodná většina obyvatel Krymu byla ochotna setrvat v rámci Ukrajiny jenom potud, pokud trvalo její těsné sepětí s Ruskem. Pokud dnes tvoří součást nového kyjevského establishmentu protiruské extrémně pravicové živly, nemohlo být sporu o tom, že se bude chtít znovu stát součástí Ruska. Změnil-li se protiústavně režim v Kyjevě, jistě se může protiústavně změnit také krymské státoprávní postavení. Revoluce se obvykle nedějí v souladu s ústavou.
Že si při tom Putin počíná s imperiální těžkopádností, je sice smutná zpráva pro budoucí jednání s Ruskem, ale na podstatě věci a právu Krymčanů žít, kde chtějí, to mění pramálo. A ti, kdož tvrdí, že Rusové své k mezinárodnímu právu bezohledné počínání odkoukali v posledních dvaceti letech od Západu, mají nakonec bohužel pravdu.
Vedle mezinárodního práva garantujícího hranice států, je tu také právo na sebeurčení, jež i v Evropě často neobhajitelným způsobem porušujeme. Na autonomii až po vlastní státnost jistě mají právo Baskové, jistě ho mají Kurdové obývající rozsáhlá území aspiranta na vstup do EU Turecka, a jistě ho mají Čečenci, jimž je upírají Rusové.
Právo na sebeurčení a samosprávu je ušlechtilejším právem nežli právo států na neměnnost hranic, i když i k němu je nutné vždy s ohledem na konkrétní situaci přihlížet. Třebas rozdělení Československa mělo jedinou a v kontextu dnešní debaty zvláště pikantní vadu: nastalo protiústavně bez referenda.
Krym je zvláštní případ. Jeho státoprávní postavení se změnilo až dekádu po druhé světové válce. Je to politicky i geograficky jasně vymezená oblast. Výsledek referenda zde by nebyl jiný, ani kdyby ho pořádalo OSN, jen by se možná prolilo podstatně více krve, poněvadž jednotlivé segmenty krymské společnosti by dostaly příležitost se zradikalizovat.
Putin se patrně nemýlí, když říká, že Krym byl, je a zůstane ruský. Klíčová otázka dnes ale zní, jak nad rustvím, ukrajinstvím, češstvím, evropanstvím znovu vystavět společný univerzalistický spon, díky němuž by — jak praví největší klasik české politiky — člověčenstvo mohlo přebývat jako přátelský všecelek.
Nakonec není jen hříčka osudu, že nejlepší český a nejlepší ukrajinský hokejový klub spolu nyní sehrají čtvrtfinále ruské hokejové ligy. Princip jednoty v různosti by snad nemusel zůstat omezen jen na sport. Až opadnou vášně, bude s Ruskem třeba komunikovat i jinak než sankcemi.
A bude se třeba ptát po našem vlastním podílu na tom, proč Rusko dnes vypadá, jak vypadá. Teprve tehdy až v tom my Evropané sami půjdeme světu příkladem, můžeme doufat, že strhneme k neimperiálnímu, demokratickému chování i Rusko.
Diskuse
KL
March 21, 2014 v 11.14
Jen obtížně si dokážu vysvětlit, proč i jinak úctyhodní intelektuálové interpretují nesouhlas s aktuální i dřívější politikou USA, NATO či EU jako vyjádření nekritické přízně politice Putinově. Jeden z nich např. v LN napsal, že "ukrajinská krize zřetelně ukázala, kdo kde stojí". A aby o pozicích bylo zcela jasno, dodal, že je dobře, "jak se ukázalo, že některé lidi jsme z podivných vazeb na Rusko, vedené bývalým agentem KGB, nepodezírali neprávem". Jsem tedy nucen jít do sebe a postavit se na správnou stranu barikády. Jinak si budu muset dodatečně přiznat své pletky s KGB či roli Putinova "užitečného idiota", který navíc nepochopil, že F. Fukuyama měl s tím koncem dějin naprostou pravdu.
VP
by za jiných okolností snad přece jen byl trochu jiný. Proti odtržení Krymu by asi hlasovalo mnoho zu těch, kteří jsou teď buď na útěku, anebo nehlasovali s tím, že "už je dávno rozhodnuto".
Pan Patočka se v textu uchyluje opět k českou politikou prostupujícím proruským klišé. Údajný "protiruský resentiment", který lze v českých dějinách vystopovat maximálně k srpnu 1968, je pomocným konstruktem jak ještě více mobilizovat českou rusofilii.
Neustálé strašení údajnou převahou extrémních nacionalistů, fašistů, banderovců a neonacistů (tentokrát na Ukrajině) patří již ke koloritu liberální levice. Jakoby Haider nebo Wilders byli pro Evropu katastrofou, zatímco Putin, který chce sjednotit a ochránit ruskojazyčné obyvatelstvo v Evropě je obětní beránek a skrytý spasitel před zkázou Západu. Ke strašení neonacismem má dnes pěkný článek v Britských listech historik a politolog Marek Pavka: "Hitler žije" http://www.blisty.cz/art/72629.html.
K neustálým argumentům, jak Krym byl a bude ruský, lze jen podotknout, že součástí carského Ruska se stal až za carevny německého původu Kateřiny Veliké a byl jeho součástí až v 19. a 1. polovině 20. století, tedy v éře nacionalismů. Mohli bychom připomenout, že se stejnými argumenty lze Krym (Krymský chanát) přiřknout Turecku, Mongolsku nebo Německu. Zapomíná se také na to, že Krymští Tataři, kteří byli vysidleni Stalinem za Volhu, toto referendum bojkotovali. Neměli by na základě "historického práva" především oni rozhodovat, kam Krym bude patřit? Nejsou ale takové argumenty nesmyslné? Vždy se dostaneme totiž k tomu, komu "původněji" Krym patřil.
Na základě práva národa na sebeurčení by v EU měly vzniknout ihned 3-4 nové státy (Skotsko, Katalánsko, Baskicko, Vlámsko, možná Benátsko). Pokud v textu autor zmiňuje protiústavní zánik Československa - bez referenda, připomínám, že stejně tak bez referenda a rozhodnutí zemských sněmů Československo i vzniklo. A např. právo na sebeurčení českých, moravských a slezských Němců, kteří chtěli zůstat v Rakousku, respektováno tehdy vůbec nebylo.
Neustálé strašení údajnou převahou extrémních nacionalistů, fašistů, banderovců a neonacistů (tentokrát na Ukrajině) patří již ke koloritu liberální levice. Jakoby Haider nebo Wilders byli pro Evropu katastrofou, zatímco Putin, který chce sjednotit a ochránit ruskojazyčné obyvatelstvo v Evropě je obětní beránek a skrytý spasitel před zkázou Západu. Ke strašení neonacismem má dnes pěkný článek v Britských listech historik a politolog Marek Pavka: "Hitler žije" http://www.blisty.cz/art/72629.html.
K neustálým argumentům, jak Krym byl a bude ruský, lze jen podotknout, že součástí carského Ruska se stal až za carevny německého původu Kateřiny Veliké a byl jeho součástí až v 19. a 1. polovině 20. století, tedy v éře nacionalismů. Mohli bychom připomenout, že se stejnými argumenty lze Krym (Krymský chanát) přiřknout Turecku, Mongolsku nebo Německu. Zapomíná se také na to, že Krymští Tataři, kteří byli vysidleni Stalinem za Volhu, toto referendum bojkotovali. Neměli by na základě "historického práva" především oni rozhodovat, kam Krym bude patřit? Nejsou ale takové argumenty nesmyslné? Vždy se dostaneme totiž k tomu, komu "původněji" Krym patřil.
Na základě práva národa na sebeurčení by v EU měly vzniknout ihned 3-4 nové státy (Skotsko, Katalánsko, Baskicko, Vlámsko, možná Benátsko). Pokud v textu autor zmiňuje protiústavní zánik Československa - bez referenda, připomínám, že stejně tak bez referenda a rozhodnutí zemských sněmů Československo i vzniklo. A např. právo na sebeurčení českých, moravských a slezských Němců, kteří chtěli zůstat v Rakousku, respektováno tehdy vůbec nebylo.
MP
(což nelze vyloučit, ale považuji to za spíše nepravděpodobné), pak je velmi zajímavé, že se pro připojení k Rusku vyslovilo více voličů, než kolik na Krymu žije Rusů, tedy museli pro ně hlasovat i neruští obyvatelé poloostrova (navíc za předpokladu, že by doslova všichni Rusové byli pro). To by vypovídalo o mnohém:)
Jinak vynikající článek, jsem rád. že s Jakubem Patočkou jsme na stejné názorové lodi...
Jinak vynikající článek, jsem rád. že s Jakubem Patočkou jsme na stejné názorové lodi...
V krymském referendu mohli hlasovat všichni Rusové, tedy nejenom ti krymští. Jak se tam další hlasující Rusové dostali, to mi není známo.
Když jsme u těch argumentů, co komu historicky patřilo déle, než trvala historie USA, zajímalo by mě, kdy Putinův režim vyhlásí referendum na druhé straně Kečského průlivu, tedy v Kubáni, v jižním Rusku. Argumentem pro připojení Kubáně k Ukrajině může směle být fakt, že zde hovořila polovina obyvatel ukrajinsky ještě před první světovou válkou, než byla celá oblast rusifikována...
JD
March 21, 2014 v 21.48
Autor si plete právo na sebeurčení s "právem na vlast", což mě u Jakuba Patočky překvapuje. Rusové nejsou žádní Baskové, svůj stát mají, dokonce největší na světě. A to, že se mnozí dnes nacházejí za jeho hranicemi, je právě důsledkem práva na sebeurčení dalších národů bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajinců.
Krym není žádným zvláštním případem, je jen pro Rusko vojensky strategický, proto kde se vzala, tu se vzala, objevila se tam "domobrana"...
Ukrajinská krajní pravice je nebezpečná, ale kdyby neexistovala, tak by si ji musel Putin vymyslet, jako že si taky pár věcí vymyslel. A Ukrajina má svaté právo nebýt ruským satelitem, banderovci nebanderovci, Putin Neputin.
Krym není žádným zvláštním případem, je jen pro Rusko vojensky strategický, proto kde se vzala, tu se vzala, objevila se tam "domobrana"...
Ukrajinská krajní pravice je nebezpečná, ale kdyby neexistovala, tak by si ji musel Putin vymyslet, jako že si taky pár věcí vymyslel. A Ukrajina má svaté právo nebýt ruským satelitem, banderovci nebanderovci, Putin Neputin.
PH
hlavní problém Evropy té tzv. západní (i naší "demokracie") je, že stále pohlíží na Rusko optikou studené války. My vlastně nechceme, aby bylo Rusko více demokratické, protože pak bychom na něj neměli bič. To vidím, jako hlavní vzkaz autora článku. Jsme skutečně jen prodlouženou rukou globálního kapitálu, které vidí v Rusku konkurenta. O šaškovství tvůrců dohody EU s Janukovyčem, na níž se ihned zapomnělo, netřeba mluvit. Netřeba mluvit o tom, nakolik má Rusko právo na Krym, prostě se asi lidé na Krymu báli, že se z nich stanou druhořadí občané, jako Palestinci v Izraeli.
PM
Minulé prázdniny courajíce po pomezí kantonů Bern a Frieburg jsem potkal sedláka. Za potokem se objevil soused se kterým měl leccos rychle prohovořit. Deset minut jsem naslouchal rozhovoru vedeného konsekventně de - fr mateřštinou.
Za můj kompliment nad nadřazeností obsahu sdělení nad formou/mateřským jazykem jsem sklidil jen mdlý úsměv.
Víte k tomu abychom se zde mohli cítit doma se musíme dohodnout - mateřština sem mateřština tam. Když o něco doopravdy jde, tak to tu po staletí takhle funguje .................. vysvětlil mně sedlák.
Stav sedlácké moudrosti na Ukrajině se ukáže v brzkých volbách ......bych připomněl.
Zdejší stav již známe......
Za můj kompliment nad nadřazeností obsahu sdělení nad formou/mateřským jazykem jsem sklidil jen mdlý úsměv.
Víte k tomu abychom se zde mohli cítit doma se musíme dohodnout - mateřština sem mateřština tam. Když o něco doopravdy jde, tak to tu po staletí takhle funguje .................. vysvětlil mně sedlák.
Stav sedlácké moudrosti na Ukrajině se ukáže v brzkých volbách ......bych připomněl.
Zdejší stav již známe......
Autor napsal: "Klíčová otázka dnes ale zní, jak nad rustvím, ukrajinstvím, češstvím, evropanstvím znovu vystavět společný univerzalistický spon, díky němuž by – jak praví největší klasik české politiky – člověčenstvo mohlo přebývat jako přátelský všecelek."
Tímto novým sponem by mohl být odklon od národních států a skutečná federalizace Evropy ne podle principu neosvědčených národních států špatně nakreslených ve Versailles, St. Germainu, Trianonu na Jaltě či v Postupimi. Vystavět silnou a efektivní federaci tračničních evropských zemí a regionů.
Tímto novým sponem by mohl být odklon od národních států a skutečná federalizace Evropy ne podle principu neosvědčených národních států špatně nakreslených ve Versailles, St. Germainu, Trianonu na Jaltě či v Postupimi. Vystavět silnou a efektivní federaci tračničních evropských zemí a regionů.
MK
čo bolo, bolo. Terazky je někdo majorom. (my to nejsme...)
V dějinách se toho tolik nemělo stát, ale stalo. A my musíme pracovat se světem, ve kterém se to stalo, ne v tom, kde ne, i když by byl hezčí.
Nalezení nového uspořádání je nezbytné. Ale návrat k systémům, které se osvědčily tak dobře, že musely být nahrazeny tím, co se teď topí v problémech, nám s tím až tak nepomůže, obávám se.
V dějinách se toho tolik nemělo stát, ale stalo. A my musíme pracovat se světem, ve kterém se to stalo, ne v tom, kde ne, i když by byl hezčí.
Nalezení nového uspořádání je nezbytné. Ale návrat k systémům, které se osvědčily tak dobře, že musely být nahrazeny tím, co se teď topí v problémech, nám s tím až tak nepomůže, obávám se.
S některými názory souhlasím, ale zároveň některé vidím jako velmi problematické.
Ke zdrženlivosti se kloním i proto, že mám řadu dobrých přátel jak na Ukrajině, tak v Rusku. Prakticky všichni, s nimiž jsem v kontaktu ruské obsazení Krymu odsuzují. Nemyslím, že je můžeme obviňovat z nadšené neznalosti poměrů na Krymu nebo nějakých resentimentů.
Ano, pokrytectví a dvojí metr Západu jsou neobhajitelné. To ale ještě neznamená, že kvůli těmto "vlastním" nedostatkům (třísky v oku) nemáme právo kritizovat a odsoudit agresi a protiprávní jednání Ruska, jehož chování a vnitřní poměry sotva snesou srovnání s Evropou, přes všechny její nedostatky. Bylo by chybou nechat se paralyzovat syndromem jakéhosi vlastního selhání a ztratit kvůli němu základní rozlišovací schopnosti.
Ano, v ukrajinských ulicích se nepohybuje pouze "občanská společnost". Je ale jediný snímek v tomto článku skutečně reprezentativním obrázkem protestů, které se v Kyjevě odehrávaly? Byli tam i mí mírumilovní přátelé s rodinami, a podle nich byla takových lidí naprostá většina. V tomto ohledu je článek sám hrubě manipulativní, ačkoliv totéž paradoxně vyčítá jiným účastníkům české diskuse.
Chtít, aby Krym nebyl jen tak zabrán Ruskem, může být stejně naivní, jako chtít po USA, aby vrátili Indiánům alespoň část území, které jim za cenu opakovaného porušování uzavřených dohod a smluv zabrali. Je to možná naivní, ale divím se, že si Jakub najednou neuvědomuje, že by takové gesto vůči Indiánům bylo nejen správné, ale i oprávněné.
Podstatný rozdíl je i v tom, že zatímco už v roce 1790 bylo na území USA čtyřicetkrát víc přistěhovalců z Evropy a jejich potomků než domorodých Indiánů, v roce 1795 představovali Rusové na Krymu malou menšinu (4 %). Krymští Tataři tvořili 87 % tehdejší populace Krymu, Rusové zde získali postavení většinové národnosti teprve v roce 1917. To samo o sobě staví tvrzení, že "Krym byl, je a zůstane ruský", do poněkud jiného světla.
Natalije Dobrynskaja napsala osobně laděný text, pod vlivem dojetí si ale musíme také uvědomit, že i on je krajně subjektivní a selektivní.
"Zpravodajské kanály nejrůznějších zdrojů, od krymských po americké, vše ukazovaly a líčily jen v rámci vlastní mediální politiky. Jedna fakta se zamlčovala, druhá nafukovala, třetí se zaměňovala s domněnkami, utvářely se 'správné' obrazy a poukazovalo na 'správné' historické dokumenty. Nikdo se neštítil někoho ocejchovat a vytvářet obraz nepřítele. Naprosto všichni svědomitě pracovali pro svoje ministerstva propagandy a poctivě si odpracovávali plat." Je zajímavé, že si toho Natalije nevšimla na straně ruských médií (zvlášť RT, která mj. poskytla většinu videozáznamů ukrajinských extrémistů, je se vším všudy propagandistický nástroj ruského establishmentu).
Nebo "Upřímnosti kazatele Turčynova a scientologa Jaceňuka nevěřím, machinace s byty boxera Klička jsou mi odporné, Jarošův nekompromisní nacionalismus mě děsí, videoklipy o Saškovi Muzyčkovi mě naplňují niternou hrůzou a z poslanecké jednomyslnosti, jež plyne ze strachu či úplatků, je mi na zvracení." Copak v putinovském Rusku jsou kazatelé upřímní, nacionalismus nekvete, poslanecká jednomyslnost je nepředstavitelná, sebeprezentace Putina je milá a vkusná? Copak v Rusku strachem nikdo netrpí a úplatky tam neexistují?
Pokud je mi známo, je to právě naopak. V Rusku jsou na vzestupu krajně nacionalistické a imperiální tendence. Všudypřítomné xenofobní, homofobní a fašizující bojůvky za tichého přihlížení režimu fyzicky napadají a likvidují novináře, aktivisty a vůbec každého, kdo nějak vyčnívá nebo si dokonce dovolí veřejně vystoupit proti putinovskému zglajchšaltování ruské společnosti.
Relativizovat to byť i jen proto, že sami máme máslo na hlavě, nebo abychom vytvořili potřebnou protiváhu k černobílému diskurzu na téma ukrajinské krize, je podle mne nepřípustné. Přes veškerou rétoriku o vyváženosti a skepsi k dostupným informacím tím vzniká jen opačný, ale stejně tak bíločerný obraz.
Ke zdrženlivosti se kloním i proto, že mám řadu dobrých přátel jak na Ukrajině, tak v Rusku. Prakticky všichni, s nimiž jsem v kontaktu ruské obsazení Krymu odsuzují. Nemyslím, že je můžeme obviňovat z nadšené neznalosti poměrů na Krymu nebo nějakých resentimentů.
Ano, pokrytectví a dvojí metr Západu jsou neobhajitelné. To ale ještě neznamená, že kvůli těmto "vlastním" nedostatkům (třísky v oku) nemáme právo kritizovat a odsoudit agresi a protiprávní jednání Ruska, jehož chování a vnitřní poměry sotva snesou srovnání s Evropou, přes všechny její nedostatky. Bylo by chybou nechat se paralyzovat syndromem jakéhosi vlastního selhání a ztratit kvůli němu základní rozlišovací schopnosti.
Ano, v ukrajinských ulicích se nepohybuje pouze "občanská společnost". Je ale jediný snímek v tomto článku skutečně reprezentativním obrázkem protestů, které se v Kyjevě odehrávaly? Byli tam i mí mírumilovní přátelé s rodinami, a podle nich byla takových lidí naprostá většina. V tomto ohledu je článek sám hrubě manipulativní, ačkoliv totéž paradoxně vyčítá jiným účastníkům české diskuse.
Chtít, aby Krym nebyl jen tak zabrán Ruskem, může být stejně naivní, jako chtít po USA, aby vrátili Indiánům alespoň část území, které jim za cenu opakovaného porušování uzavřených dohod a smluv zabrali. Je to možná naivní, ale divím se, že si Jakub najednou neuvědomuje, že by takové gesto vůči Indiánům bylo nejen správné, ale i oprávněné.
Podstatný rozdíl je i v tom, že zatímco už v roce 1790 bylo na území USA čtyřicetkrát víc přistěhovalců z Evropy a jejich potomků než domorodých Indiánů, v roce 1795 představovali Rusové na Krymu malou menšinu (4 %). Krymští Tataři tvořili 87 % tehdejší populace Krymu, Rusové zde získali postavení většinové národnosti teprve v roce 1917. To samo o sobě staví tvrzení, že "Krym byl, je a zůstane ruský", do poněkud jiného světla.
Natalije Dobrynskaja napsala osobně laděný text, pod vlivem dojetí si ale musíme také uvědomit, že i on je krajně subjektivní a selektivní.
"Zpravodajské kanály nejrůznějších zdrojů, od krymských po americké, vše ukazovaly a líčily jen v rámci vlastní mediální politiky. Jedna fakta se zamlčovala, druhá nafukovala, třetí se zaměňovala s domněnkami, utvářely se 'správné' obrazy a poukazovalo na 'správné' historické dokumenty. Nikdo se neštítil někoho ocejchovat a vytvářet obraz nepřítele. Naprosto všichni svědomitě pracovali pro svoje ministerstva propagandy a poctivě si odpracovávali plat." Je zajímavé, že si toho Natalije nevšimla na straně ruských médií (zvlášť RT, která mj. poskytla většinu videozáznamů ukrajinských extrémistů, je se vším všudy propagandistický nástroj ruského establishmentu).
Nebo "Upřímnosti kazatele Turčynova a scientologa Jaceňuka nevěřím, machinace s byty boxera Klička jsou mi odporné, Jarošův nekompromisní nacionalismus mě děsí, videoklipy o Saškovi Muzyčkovi mě naplňují niternou hrůzou a z poslanecké jednomyslnosti, jež plyne ze strachu či úplatků, je mi na zvracení." Copak v putinovském Rusku jsou kazatelé upřímní, nacionalismus nekvete, poslanecká jednomyslnost je nepředstavitelná, sebeprezentace Putina je milá a vkusná? Copak v Rusku strachem nikdo netrpí a úplatky tam neexistují?
Pokud je mi známo, je to právě naopak. V Rusku jsou na vzestupu krajně nacionalistické a imperiální tendence. Všudypřítomné xenofobní, homofobní a fašizující bojůvky za tichého přihlížení režimu fyzicky napadají a likvidují novináře, aktivisty a vůbec každého, kdo nějak vyčnívá nebo si dokonce dovolí veřejně vystoupit proti putinovskému zglajchšaltování ruské společnosti.
Relativizovat to byť i jen proto, že sami máme máslo na hlavě, nebo abychom vytvořili potřebnou protiváhu k černobílému diskurzu na téma ukrajinské krize, je podle mne nepřípustné. Přes veškerou rétoriku o vyváženosti a skepsi k dostupným informacím tím vzniká jen opačný, ale stejně tak bíločerný obraz.
LŠ
March 22, 2014 v 8.29
"To ale ještě neznamená, že kvůli těmto "vlastním" nedostatkům (třísky v oku) nemáme právo kritizovat a odsoudit agresi a protiprávní jednání Ruska, jehož chování a vnitřní poměry sotva snesou srovnání s Evropou, přes všechny její nedostatky."
Máme jistě takové právo. Ale má váhu jen tehdy, pokud dokážeme zároveň s tím kritizovat své vlastní nedostatky, respektive požadovat, aby byla napravena všechna porušení mezinárodního práva. Jinak jsme trapně směšní a naše kritika má nulovou hodnotu. A vo tom to je!
Těžko je předpokládat, že by někdo ze zdějších redaktorů, či diskutujících netušil, že za situace, která byla na Ukrajině nastolena, nevzroste v Rusku nacionalismus. Podporovat převrat na Ukrajině znamená krmit popularitu Putina. V této situaci je kritika Putina, či ruských nacionalistů dost velkým pokrytectvím a navíc urážkou inteligence národa, neboť kritik předpokládá, že všichni ostatní jsou blbci.
Máme jistě takové právo. Ale má váhu jen tehdy, pokud dokážeme zároveň s tím kritizovat své vlastní nedostatky, respektive požadovat, aby byla napravena všechna porušení mezinárodního práva. Jinak jsme trapně směšní a naše kritika má nulovou hodnotu. A vo tom to je!
Těžko je předpokládat, že by někdo ze zdějších redaktorů, či diskutujících netušil, že za situace, která byla na Ukrajině nastolena, nevzroste v Rusku nacionalismus. Podporovat převrat na Ukrajině znamená krmit popularitu Putina. V této situaci je kritika Putina, či ruských nacionalistů dost velkým pokrytectvím a navíc urážkou inteligence národa, neboť kritik předpokládá, že všichni ostatní jsou blbci.
No, tak já si myslím, že kritizuji nedostatky situace v Evropě dlouhodobě, stejně jako jsem kritizoval Putina dávno před Majdanem (a tvrdit, že xenofobní nálady v Rusku či Putinovy imperialistické sklony vznikly teprve v reakci na dění na Ukrajině, je opravdu neznalé). A ne pane Ševčíku, opravdu nepředpokládám, že všichni ostatní jsou blbci.
AM
March 22, 2014 v 10.01
Skvělý článek. Souhlasím.
Pokud jde o ty "ruské resentimenty"::
Hillary Clintonová řekla na tvrdo: "Putin je Hitler".
Ale Hilary je blázen.
Nicméně jsou veliké obavy, že se Rusko chystá okupovat další a další území, včetně snad České republiky.
Ty obavy se zhmotňují třeba v protestech umělců nebo v úvahách politologů a článcích v tisku i jinde.
Třeba:
http://zpravy.idnes.cz/estonsko-porusuje-prava-rusu-nazancil-diplomat-fup-/zahranicni.aspx?c=A140320_103206_zahranicni_vez
Pak ale samozřejmě zní i významné hlasy proti tak hysterickým paralelám.
Z velmi významných českých politiků jsou to Miloš Zeman a Václav Klaus, kteří odmítají z Vladimíra Putina dělat démona.
Z politiků takříkajíc globálního dosahu ze za Putina postavil Michail Gorbačov.
Když už nás české podšívky nedonutí k zamyšlení Klaus se Zemanem, Gorbačov by snad mohl.
Proč se Gorbačov, který v putinovských kruzích není zrovna dvakrát oblíbený (ale samozřejmě mnohem víc respektovaný, než opilec Jelcin), postaví za Putina?
(((Gorbačov je bezpochyby nejkladnější ruský politik 20. století - ukončil studenou válku - nebýt jeho, mohli jsme cinkat klíčema jen dočasu, než by zase přijely tanky. Tak slabý Sovětský svaz ještě nebyl, klidně jsme se mohli v normalizační žbryndě máchat ještě dvacet, třicet let, než by se byrokraticko-neefektivní socialistický systém zhroutil... - ale Michail nebyl hloupý, aby to nechal dojít tak daleko...)))
* * *
Na jedné straně je tedy velice závažná věc - porušení mezinárodní smlouvy.
Je možné dát něco kladného i na ruské misky vah?
Je skutečně pravda, co říká Putin, totiž že Krym je konečná a nikam dál se ruská armáda nehodlá pouštět, pokud ve "zbytku" Urajiny nezačne téct krev???
(((uvědomme si, že toto řekl veřejně v celosvětově sledovaném přenosu a zároveň v něm tento svůj postup zdůvodnil - - - můžeme to klidně nazvat "ruský pohled na věc", proč ne)))
Generál Šedivý už na začátku obsazování Krymu řekl:: "Zvykejme si na Ukrajinu bez Krymu."
Tvrdá slova od vojáka.
Ale z čistě vojenského hlediska se na způsobu obsazení Krymu skutečně dá nalézt potvrzení Putinových slov --- nezpochybnitelnou součástí této operace byl požadavek nulových ztrát na lidských životech.
V několika věcech Putin ve svém projevu vskutku lhal, mimo jiné v tom, že to celé organizuje jakási "domobrana".
Ano, část kontroly nad územím zajišťují místní Rusové, ale hierarchie je zcela jistě takováto::
- ruské speciální jednotky (několik stovek členů, přiletěli na začátku celé akce)
- - - vojáci ze Sevastopolu
- - - - - - místní Rusové.
Jenže když chcete uskutečnit vojenskou akci s nulovými ztrátami na životech, nejlepší profíky prostě potřebujete.
Když se v Simferopolu objevil snajper, dostali ho během několika hodin. Špičková práce, protože najít rychle snajpera v městské zástavbě není žádná hračka, kterou by zvládl kterýkoliv z českých internetových diskutérů levou zadní...
Že nedojde k žádným možným konfliktům s ukrajinskou armádou zajišťovalo i cvičení ruských vojsk u ukrajinsko - ruských hranic --- protože ukrajinská armáda se sice v žádném případě nemůže dát do nějakého většího či otevřeného konfliktu s armádou ruskou, to si může myslet jenom fantasta, rusové by je smetli, ale v lokálním konfliktu by přece jen mohli být nebezpeční. Kdyby sebrali všechno to, co mají, a zaútočili na Krym, teklo by dost krve. Jenže pod hrozbou, že celé ostatní území je nepokryté.
Jinými slovy - Ukrajinci nemohli udělat nic.
Z pohledu vojáka jde o špičkovou záležitost.
No.
Krym má svou minulost.
Ukrajina (i bez Krymu) by měla mít svou budoucnost.
Přemýšlejme, než začneme házet atomovky.
* * *
P.S. Pokud bychom dokázali považovat Putina za hyperrealistu, co nám říká výběr pozvaných pozorovatelů?
Jsou to budoucí vládci Evropy???
Uff.
Potřebujeme demokratickou Ukrajinu.
Pokud jde o ty "ruské resentimenty"::
Hillary Clintonová řekla na tvrdo: "Putin je Hitler".
Ale Hilary je blázen.
Nicméně jsou veliké obavy, že se Rusko chystá okupovat další a další území, včetně snad České republiky.
Ty obavy se zhmotňují třeba v protestech umělců nebo v úvahách politologů a článcích v tisku i jinde.
Třeba:
http://zpravy.idnes.cz/estonsko-porusuje-prava-rusu-nazancil-diplomat-fup-/zahranicni.aspx?c=A140320_103206_zahranicni_vez
Pak ale samozřejmě zní i významné hlasy proti tak hysterickým paralelám.
Z velmi významných českých politiků jsou to Miloš Zeman a Václav Klaus, kteří odmítají z Vladimíra Putina dělat démona.
Z politiků takříkajíc globálního dosahu ze za Putina postavil Michail Gorbačov.
Když už nás české podšívky nedonutí k zamyšlení Klaus se Zemanem, Gorbačov by snad mohl.
Proč se Gorbačov, který v putinovských kruzích není zrovna dvakrát oblíbený (ale samozřejmě mnohem víc respektovaný, než opilec Jelcin), postaví za Putina?
(((Gorbačov je bezpochyby nejkladnější ruský politik 20. století - ukončil studenou válku - nebýt jeho, mohli jsme cinkat klíčema jen dočasu, než by zase přijely tanky. Tak slabý Sovětský svaz ještě nebyl, klidně jsme se mohli v normalizační žbryndě máchat ještě dvacet, třicet let, než by se byrokraticko-neefektivní socialistický systém zhroutil... - ale Michail nebyl hloupý, aby to nechal dojít tak daleko...)))
* * *
Na jedné straně je tedy velice závažná věc - porušení mezinárodní smlouvy.
Je možné dát něco kladného i na ruské misky vah?
Je skutečně pravda, co říká Putin, totiž že Krym je konečná a nikam dál se ruská armáda nehodlá pouštět, pokud ve "zbytku" Urajiny nezačne téct krev???
(((uvědomme si, že toto řekl veřejně v celosvětově sledovaném přenosu a zároveň v něm tento svůj postup zdůvodnil - - - můžeme to klidně nazvat "ruský pohled na věc", proč ne)))
Generál Šedivý už na začátku obsazování Krymu řekl:: "Zvykejme si na Ukrajinu bez Krymu."
Tvrdá slova od vojáka.
Ale z čistě vojenského hlediska se na způsobu obsazení Krymu skutečně dá nalézt potvrzení Putinových slov --- nezpochybnitelnou součástí této operace byl požadavek nulových ztrát na lidských životech.
V několika věcech Putin ve svém projevu vskutku lhal, mimo jiné v tom, že to celé organizuje jakási "domobrana".
Ano, část kontroly nad územím zajišťují místní Rusové, ale hierarchie je zcela jistě takováto::
- ruské speciální jednotky (několik stovek členů, přiletěli na začátku celé akce)
- - - vojáci ze Sevastopolu
- - - - - - místní Rusové.
Jenže když chcete uskutečnit vojenskou akci s nulovými ztrátami na životech, nejlepší profíky prostě potřebujete.
Když se v Simferopolu objevil snajper, dostali ho během několika hodin. Špičková práce, protože najít rychle snajpera v městské zástavbě není žádná hračka, kterou by zvládl kterýkoliv z českých internetových diskutérů levou zadní...
Že nedojde k žádným možným konfliktům s ukrajinskou armádou zajišťovalo i cvičení ruských vojsk u ukrajinsko - ruských hranic --- protože ukrajinská armáda se sice v žádném případě nemůže dát do nějakého většího či otevřeného konfliktu s armádou ruskou, to si může myslet jenom fantasta, rusové by je smetli, ale v lokálním konfliktu by přece jen mohli být nebezpeční. Kdyby sebrali všechno to, co mají, a zaútočili na Krym, teklo by dost krve. Jenže pod hrozbou, že celé ostatní území je nepokryté.
Jinými slovy - Ukrajinci nemohli udělat nic.
Z pohledu vojáka jde o špičkovou záležitost.
No.
Krym má svou minulost.
Ukrajina (i bez Krymu) by měla mít svou budoucnost.
Přemýšlejme, než začneme házet atomovky.
* * *
P.S. Pokud bychom dokázali považovat Putina za hyperrealistu, co nám říká výběr pozvaných pozorovatelů?
Jsou to budoucí vládci Evropy???
Uff.
Potřebujeme demokratickou Ukrajinu.
LŠ
Máte trochu představu, jak vypadá kritika, o které jsem psal? Mělo by to být něco v tom smyslu, že "stejně, jako považujeme za porušení mezinárodního práva vznik Kosova, stejně jako považujeme za porušení mezinárodního práva bombardování Jugoslávie, Libye a snahu vojensky svrhnout režim v Sýrii atd., stejně tak považujeme postup Ruska v případě obsazení Krymu za porušování mezinárodního práva. A budeme tlačit na mezinárodní společenství, aby všechny tyto akce odsoudilo, vzniklou situaci prohlásilo za nelegální a jejich aktéry soudně stíhalo. Dále pak považujeme vlády, které vznikly ozbrojeným pučem proti demokraticky zvoleným vládám taktéž za nelegální a odmítáme, aby jim mezinárodní společenství legitimitu udělilo. Jedině takto je možno zamezit imperiálním choutkám mocných " Je to psáno narychlo, ale zhruba to obnáší to, jak by měla vypadat kritika, která je objektivní.
AM
March 22, 2014 v 14.01
"Tímto novým sponem by mohl být odklon od národních států a skutečná federalizace Evropy ne podle principu neosvědčených národních států špatně nakreslených ve Versailles, St. Germainu, Trianonu na Jaltě či v Postupimi. Vystavět silnou a efektivní federaci tračničních evropských zemí a regionů."
Jaký je rozdíl mezi "neosvědčeným národním státem špatně nakresleném ve Versailles, St. Germainu, Trianonu na Jaltě či v Postupimi" a "tračniční evropskou zemí" pane Ungere?
Není Rusko s Krymem právě touhle tradiční evropskou zemí?
Myslím, že nám Čechům se to lehce povídá, české území je i z geografického pohledu, se svými hraničními pohořími, už tisíc let v jádru ustálená správní jednotka. Ale ne všichni mají takové štěstí.
Co tedy Lvov, ve vašem pojetí, copak patří Polsku?
Co se stane, když v Evropě skutečně začneme hýbat hranicemi ve velkém??
Anebo ten pohyb už skutečně začal, bez ohledu na jakoukoliv naši diskuzi???
Jaký je rozdíl mezi "neosvědčeným národním státem špatně nakresleném ve Versailles, St. Germainu, Trianonu na Jaltě či v Postupimi" a "tračniční evropskou zemí" pane Ungere?
Není Rusko s Krymem právě touhle tradiční evropskou zemí?
Myslím, že nám Čechům se to lehce povídá, české území je i z geografického pohledu, se svými hraničními pohořími, už tisíc let v jádru ustálená správní jednotka. Ale ne všichni mají takové štěstí.
Co tedy Lvov, ve vašem pojetí, copak patří Polsku?
Co se stane, když v Evropě skutečně začneme hýbat hranicemi ve velkém??
Anebo ten pohyb už skutečně začal, bez ohledu na jakoukoliv naši diskuzi???
AM
March 22, 2014 v 14.26
Rozhodně neprosazuji návrat k systémům, které tu byly před jejich nahrazením těmi stávajícími. Národní státy tu před tím nebyly a zase být nemusí. Jazykové pojetí národa už "jede" jen z určité setrvačnosti, zvyku a prosazuje se jen tehdy, vyhovuje-li to imperialistickým choutkám nějaké velmoci, teď např. Ruska
Nicméně přirozené regiony zůstávají, jejich identita bez ohledu na jazyk postupně spíše posiluje než oslabuje (Skotsko, Benátsko). Povodí řek, horské masivy, tradiční zvyky nebo struktura osidlení se vlivem nacionalismu a imperialismu 19./20. století nesmazaly. Zakarpatská Ukrajina (Podkarpatská Rus) je stále oproti Kyjevu za Karpaty a má blíže Slovensku a Maďarsku. Dnes i ruskojazyčné obyvatelstvo v kaliningradské oblasti hledá zaprášenou východopruskou identitu své země. Žádný návrat feudálních pořádků se konat určitě nebude, jen hledáme to, co překoná národní stát.
Nicméně přirozené regiony zůstávají, jejich identita bez ohledu na jazyk postupně spíše posiluje než oslabuje (Skotsko, Benátsko). Povodí řek, horské masivy, tradiční zvyky nebo struktura osidlení se vlivem nacionalismu a imperialismu 19./20. století nesmazaly. Zakarpatská Ukrajina (Podkarpatská Rus) je stále oproti Kyjevu za Karpaty a má blíže Slovensku a Maďarsku. Dnes i ruskojazyčné obyvatelstvo v kaliningradské oblasti hledá zaprášenou východopruskou identitu své země. Žádný návrat feudálních pořádků se konat určitě nebude, jen hledáme to, co překoná národní stát.
Když pročítám reakce diskutujících na DR, napadla mě určitá korelace mezi podporou Miloše Zemana v minulých volbách proti Karlu Schwarzenbergovi a dnešní tolerancí putinovskému režimu. Je tu vůbec někdo, kdo má dnes tolerantní přístup k ruské politice vůči Ukrajině a Krymu, a přitom vloni Zemana v druhém kole nepodporoval?
MN
Já si na rozdíl od mnoha jiných myslím, že se v případě Krymu jedná ze strany Ruska o obranný akt, nikoliv agresi. Každopádně rétorika o agresi se velmi hodí USA, které na to konto posiluje svou vojenskou přítomnost ve východní Evropě. Spokojeni?
AM
March 22, 2014 v 18.19
Ještě je tady skupina voličů (40%), která ve 2K nevolila ani Zemana, ani Schwarzenberga.
PL
zřejmě vůbec nepochopil rčení o třísce v oku. Nejde tu totiž o nějaké "právo" něco posuzovat, ale o nemožnost objektivního pohledu. Jestliže "my" a naši spojenci máme za posledních dvacet let "na kontě" statisíce, ne-li miliony mrtvých v různých částech světa, a jestliže jsme se "my" tolik angažovali na Ukrajině svojí podporou "revoluci" a násilnému převzetí moci včetně asistence při podvodu s nedodrženou dohodou, těžko můžeme vyhlašovat oprávněně nějaké sankce. Hrajeme si na rozhodčí - a přitom jsme hráči. Navíc hráči zcela zjevně hrající nefér. .. Kdy uvalíme sankce na USA ve věci Guantanama? Mučení? Války v Iráku? atd......
March 22, 2014 v 23.32
Ano, projevuje se naše připravenost zakopávat se v nesmiřitelných ideologických pozicích. Také jsem se snažil zde v DR poukázat na potřebu vyrovnanějšího hodnocení obou stran. A ideologická předpojatost se projevila s překvapivou radikalitou.
Jeden z mých dávných přátel, se kterým se, myslím, dobře známe možná nějakých dvacet let, se kterým jsme sdíleli mnoho ryze osobního a soukromého, který je uvážlivý intelektuál se středovou politickou pozicí, snad mírně doleva od pomyslného středu se stal v diskusi vášnivým obhájcem současné ukrajinské vládní moci. Jako vzdělanec zahájil debatu vždy půlvětou ve smyslu "Ano i na ukrajinské straně jsou jisté problémy, ale..." a pak následovala hrubě jednostranná chvála činitelů nedávného převratu na Ukrjaině.
Pokoušel jsem se (po dřívějších zkušenostech) o velmi zdvořile formulované námitky. Nakonec jsem (pouze v soukromé korespondenci) zhodnotil tento jednostranný způsob obhajoby ukrajinských pučistů a dočkal jsem se psychiatrické diagnózy a dalších od univerzitně vzdělaného odborníka nečekaných hrubostí. Následovalo zablokování na Facebooku. Žádné pokusy o smíření nevedly k cíli.
Tedy přesně zakopání se v nesmiřitelných pozicích, o kterém píše Jakub Patočka. Neochota k diskusi a dialogu, o které jsem tu psal v pondělí. Až k takovým osobním dramatům vede neochota naslouchat, přemýšlet, vyvažovat a chybějící kritický odstup.
Jeden z mých dávných přátel, se kterým se, myslím, dobře známe možná nějakých dvacet let, se kterým jsme sdíleli mnoho ryze osobního a soukromého, který je uvážlivý intelektuál se středovou politickou pozicí, snad mírně doleva od pomyslného středu se stal v diskusi vášnivým obhájcem současné ukrajinské vládní moci. Jako vzdělanec zahájil debatu vždy půlvětou ve smyslu "Ano i na ukrajinské straně jsou jisté problémy, ale..." a pak následovala hrubě jednostranná chvála činitelů nedávného převratu na Ukrjaině.
Pokoušel jsem se (po dřívějších zkušenostech) o velmi zdvořile formulované námitky. Nakonec jsem (pouze v soukromé korespondenci) zhodnotil tento jednostranný způsob obhajoby ukrajinských pučistů a dočkal jsem se psychiatrické diagnózy a dalších od univerzitně vzdělaného odborníka nečekaných hrubostí. Následovalo zablokování na Facebooku. Žádné pokusy o smíření nevedly k cíli.
Tedy přesně zakopání se v nesmiřitelných pozicích, o kterém píše Jakub Patočka. Neochota k diskusi a dialogu, o které jsem tu psal v pondělí. Až k takovým osobním dramatům vede neochota naslouchat, přemýšlet, vyvažovat a chybějící kritický odstup.
JP
Všem děkuji za živou debatu, odpovědět však chci zejména Janu Beránkovi, který je mým nejbližším přítelem a příležitostí v něčem spolu nesouhlasit nalezneme méně nežli šafránu. Toho, že na můj článek reagoval, si vážím. Pokusím se vysvětlit, proč své stanovisko jeho kritice navzdory nebudu revidovat.
Předesílám, že nemám ani stín pochybnosti v tom, že naše motivace je totožná: proměňovat mezinárodní uspořádání tak, aby svět byl schopen prohlubovat demokracii, dodržoval lidská práva, dbal o práva všech možných menšin, a v prodiskutovávané shodě směřoval ke zvládání tíživých sociálních a ekologických problémů.
Jeho nejsilnějším argumentem je pro mě ten nejsubjektivnější. Jan píše: „Ke zdrženlivosti se kloním i proto, že mám řadu dobrých přátel jak na Ukrajině, tak v Rusku. Prakticky všichni, s nimiž jsem v kontaktu, ruské obsazení Krymu odsuzují. Nemyslím, že je můžeme obviňovat z nadšené neznalosti poměrů na Krymu nebo nějakých resentimentů.“
To chápu a rozumím tomu jako základní příčině, proč se v této věci rozcházíme. I já vycházím z osobní zkušenosti. Během své cesty po Krymu jsem se necítil jako v místě, které by bylo součástí Ukrajiny, už příjezd tam v roce 2006 vypadal tak, že se přejížděla hranice střežená posádkou s krymskými, nikoli ukrajinskými insigniemi.
Na Krymu jsem nepotkal jediného člověka, který by území nepokládal za spíše ruské nežli ukrajinské a mnozí dávali najevo, že dříve či později tato skutečnost dostane i formální výraz. Nedělal jsem tam novinářskou práci, ale mluvil jsem s dostatečným množstvím lidí na to, aby takový obrázek byl jednoznačný.
Nárok rozhodné většiny obyvatel Krymu žít raději v Rusku nežli na Ukrajině je základem mého stanoviska. Nevím, co kdo z přátel Janovi povídá a jaká je jejich znalost Krymu, má poznámka o „nadšené neznalosti“ se týkala české veřejné debaty na dané téma, v jejímž světle dodatečně lituji, že jsem svůj text nenazval Krymské tažení Dobrého vojáka Švejka.
Můj postoj není žádnou krajností, ani pokusem vyvažovat. Ruský postup neobhajuji. Napsal jsem přece o Putinovi: „Že si při tom počíná jako slon v porcelánu, že se v Rusku děje spousta ohavností, že se Rusko vzdaluje od ideálu sociálně a ekologicky citlivé demokracie, o tom není sporu...“, počínání Ruska jsem označil za „imperiální“ a „těžkopádné“.
Nejsem tedy obhájcem Putinova postupu. Jsem obhájcem práva obyvatel Krymu rozhodnout o svém státoprávním postavení. O tom, že výsledek referenda, jakkoli uspěchaného, odráží inklinace rozhodné většiny jeho obyvatel, nemám nejmenší pochybnost.
S Janem se shodujeme v tom, že „pokrytectví a dvojí metr Západu jsou neobhajitelné“, vyvozujeme z toho ale jiný závěr. Je podle mne příznačným omylem, když Jan mluví s odkazem na selhání Západu o naší „třísce v oku“. V Bibli je to jinak. A naši situaci to ve vztahu k ruskému zásahu na Krymu vystihuje mnohem přesněji: vidíme třísku v oku bližního svého, ale nevidíme trám v oku svém.
Ruská akce na Krymu je až nesouměřitelně legitimnější nežli vpád americké koalice ochotných do Iráku na základě vylhaných záminek a je srovnatelně legitimní jako akce NATO v Kosovu. A není nic známo o tom, že by Rusové bezpilotními letouny terorizovali civilní obyvatelstvo některé jiné země. Přičlenění Krymu k Rusku se děje prakticky bez krveprolití a s podporou zásadní většiny místních obyvatel. Termín agrese neodpovídá skutečnosti.
Je velká škoda, že Rusové o své vojenské účasti na Krymu lžou. Chápu ale, že nějak to navléct museli. Optimální by samozřejmě bylo, kdyby se referendum konalo pod nějakou neutrální mezinárodní záštitou. Má ale svět ještě takovou? Nelze se divit Rusku, pokud si to nemyslí.
Je jasné, že systém mezinárodní bezpečnosti se musí změnit. A to tak, aby zavazoval i USA a Evropskou unii. Rusko Západu nevěří, a to je důsledek našich vlastních selhání. Vždyť i na Ukrajině garantovali představitelé západních zemí Janukovyčovi dohodu, která už druhý den neplatila.
Základem mého postoje je konstrukce: pokud bylo možné změnit protiústavně režim v Kyjevě, je možné protiústavně změnit státoprávní postavení Krymu. Mýlím se v tom? Vždyť je dokonce možné, že akce na Krymu má větší demokratickou legitimitu nežli změna režimu v Kyjevě. Nelze přitom přehlížet ani hořce komický způsob, jímž se státoprávní postavení Krymu změnilo v období Sovětského svazu.
Ale ještě zpět k našemu trámu a ruské třísce. Nikde jsem neřekl ani půl slova proti kritice Ruska. Zvláště od nás, kteří obdobně kritizujeme naše vlastní představitele, v tom není stín pokrytectví. Ale ve své argumentaci jsem nemluvil o osobním postoji, mluvil jsem o mezinárodní politice, o stanoviscích států.
Chceme-li, aby mělo Rusko důvod brát vážně Evropskou unii či USA, budeme se muset opravdu daleko důkladněji zabývat trámy v očích našich vlastních zemí. Naše vlády nemohou chtít po Rusku, aby dodržovaly to, co samy nedodržují. Rusko v důsledku svých dějin dnes jistě není v pozici země, od které bychom mohli čekat, že se stane průkopníkem příznivých proměn světa. Tento nárok klaďme na sebe.
Nerozumím tomu, proč by měla být zvolená fotka u textu manipulativní. Je přece vybrána v explicitní polemice s tvrzením Filipa Outraty, podle níž se na Ukrajině jednalo o vystoupení občanské společnosti a v popisku je jasně napsáno, že na Ukrajině nedemonstrovala pouze „občanská společnost“. Že toto je jediný typ ukrajinských demonstrantů, netvrdím. Trvám ale na tom, že účast krajní pravice na protestech, ale zejména na nové vládě nelze bagatelizovat.
Vůbec nevím, z čeho by se dalo vyvodit, že si „najednou neuvědomuju, že by bylo správné, ale i oprávněné“ vrátit Indiánům část jejich území. Mluvil jsem o Indianě. Ale jakkoli šlo o evidentní slovní hříčku, obstojí. Vždyť Indianu nikdo Indiánům opravdu nebude chtít vracet, nechtějí to ani oni sami. Tím ale neříkám, že se nemají vrátit například Černé hory Siouxům. Stejně tak – a v textu jsem to napsal – mám například za to, že svobodu a nezávislost na Rusku má získat Čečna.
Janův příklad s demografickým vývojem je nepřesný: srovnával jsem Indianu a Krym, nikoli Spojené státy a Krym. Rovněž Krymští Tataři nejsou původním přírodním národem. Krymský chanát byl jedním ze zbytkových státních útvarů po mongolském vpádu, který brutálně rozvrátil Kyjevskou Rus. V tom bylo nepřesné už i mé původní srovnání: přírodní americké národy agresi nijak nevyprovokovaly, v případě Tatarů a Rusů šlo o civilizace soupeřící po staletí.
Je také jasné, že způsob, jímž se Rusové stali na Krymu většinou, byl v řadě ohledů strašný, patrně skoro tak strašný, jako bylo obsazení obrovských rozloh dnešních USA, na nichž na konci 18. století ještě vůbec žádní běloši nebyli. Jenomže takových příběhů jsou bohužel dějiny plné. Od konce 18. století Krym ruský byl státoprávně, a pokud Gorbačov říká, že jeho dnešním návratem do Ruska se jedná o opožděnou nápravu jedné z křivd napáchaných komunismem, má pravdu. Na rozdíl od Siouxů a jejich Černých hor, Tataři na Krym žádný smluvní nárok nemají. Ani Indiáni na Indianu.
V jedné věci ale kritice za pravdu dát musím: své vlastní obavy z vývoje Ruska jsem měl zdůraznit víc. Situaci tam bych asi o mnoho jinak nežli Jan nepopsal. Lišíme se jednak v hodnocení toho, zda vývoj na Ukrajině dává naději na vznik režimu příznivějšího, než je současný ruský; sám se domnívám, že bohužel nikoli; může se stát, že bude dokonce horší. A jednak v názoru, že s právem Krymu stát se znovu součástí Ruska aktuální povaha moskevského režimu prakticky nesouvisí.
Pak je tu samozřejmě otázka, co udělat pro to, aby se situace na Ukrajině i v Rusku změnila k lepšímu. Současné sankce Rusko prožívá jako další křivdu věrolomného Západu, který uplatňuje dvojí metr a rétoriku mezinárodního práva, svobody a demokracie používá čistě utilitárně. Postup Západu tedy nepokládám za správný i proto, že neblahé tendence v Rusku posílí.
Vhodným řešením podle mě bylo o ukrajinské krizi jednat s účastí Ruska od samého počátku. Ke krymské otázce by se měl Západ postavit daleko velkoryseji, s pochopením ke všem mimořádným okolnostem. Naopak porušování lidských a menšinových práv v Rusku mělo být, a to už dávno, důvodem k mnohem tvrdšímu a zásadovějšímu postupu. Rusům dnes musíme připadat nesrozumitelní. A právem.
I dnes by se mělo namísto sankcí jednat. Západ by měl trvat na tom, že účast krajně pravicových sil na nové ukrajinské vládě je zcela nepřijatelná a dokud budou její součástí, neměl by revoluční ukrajinskou vládu vůbec brát za partnera k jednání.
A především musíme po svých vlastních vládách chtít, aby uznaly, že pokud svět nemá vězet v modelu soupeřících impérií, ale postupovat k demokratické proměně, musíme zkrotit své korporace a začít se sami jako sociálně a ekologicky citlivé demokracie chovat, dovnitř i navenek. Je směšné, když představitel země, která vznikla protiústavní změnou poválečné hranice, tvrdí, že hranice musí zůstat v Evropě nedotknutelné.
Kdyby Západ příležitosti, která se mu nabídla po konci studené války, využil k partnerské velkorysé transformaci Ruska v sociálně citlivou demokracii namísto toho, aby je nechal rabovat svými korporacemi, dnes mohlo vypadat jinak.
Naše výchozí pozice dnes je tudíž mnohem horší. Ale i tak se to bude muset zkoušet. Ačkoli Rusko je v hrozném stavu, démonizovat ho smysl nemá. Konfrontace k ničemu nepovede, Západ se tím zbytečně žene do pasti, ve sporu o Krym jeho pozice ze všech popsaných důvodů není příliš silná; konec konců především proto, že jeho přičlenění k Rusku je průchodem spravedlnosti, nikoli jejím popřením.
A nakonec stejně bude nutné jednat. Když pochopíme, že NATO už nebude moci být světovým četníkem, pomůže to i nám. Bylo by také hroznou chybou štvát Ukrajinu a Rusko proti sobě. Poměry v obou zemích budeme mít mnohem lepší příležitost změnit přístupem partnerským, zásadově demokratickým, poctivým a srozumitelným, nežli silovou konfrontací, v níž nemáme jiný argument než požadavek, aby Rusko dodržovalo něco, čím jsme se sami nedávno necítili vázáni.
Předesílám, že nemám ani stín pochybnosti v tom, že naše motivace je totožná: proměňovat mezinárodní uspořádání tak, aby svět byl schopen prohlubovat demokracii, dodržoval lidská práva, dbal o práva všech možných menšin, a v prodiskutovávané shodě směřoval ke zvládání tíživých sociálních a ekologických problémů.
Jeho nejsilnějším argumentem je pro mě ten nejsubjektivnější. Jan píše: „Ke zdrženlivosti se kloním i proto, že mám řadu dobrých přátel jak na Ukrajině, tak v Rusku. Prakticky všichni, s nimiž jsem v kontaktu, ruské obsazení Krymu odsuzují. Nemyslím, že je můžeme obviňovat z nadšené neznalosti poměrů na Krymu nebo nějakých resentimentů.“
To chápu a rozumím tomu jako základní příčině, proč se v této věci rozcházíme. I já vycházím z osobní zkušenosti. Během své cesty po Krymu jsem se necítil jako v místě, které by bylo součástí Ukrajiny, už příjezd tam v roce 2006 vypadal tak, že se přejížděla hranice střežená posádkou s krymskými, nikoli ukrajinskými insigniemi.
Na Krymu jsem nepotkal jediného člověka, který by území nepokládal za spíše ruské nežli ukrajinské a mnozí dávali najevo, že dříve či později tato skutečnost dostane i formální výraz. Nedělal jsem tam novinářskou práci, ale mluvil jsem s dostatečným množstvím lidí na to, aby takový obrázek byl jednoznačný.
Nárok rozhodné většiny obyvatel Krymu žít raději v Rusku nežli na Ukrajině je základem mého stanoviska. Nevím, co kdo z přátel Janovi povídá a jaká je jejich znalost Krymu, má poznámka o „nadšené neznalosti“ se týkala české veřejné debaty na dané téma, v jejímž světle dodatečně lituji, že jsem svůj text nenazval Krymské tažení Dobrého vojáka Švejka.
Můj postoj není žádnou krajností, ani pokusem vyvažovat. Ruský postup neobhajuji. Napsal jsem přece o Putinovi: „Že si při tom počíná jako slon v porcelánu, že se v Rusku děje spousta ohavností, že se Rusko vzdaluje od ideálu sociálně a ekologicky citlivé demokracie, o tom není sporu...“, počínání Ruska jsem označil za „imperiální“ a „těžkopádné“.
Nejsem tedy obhájcem Putinova postupu. Jsem obhájcem práva obyvatel Krymu rozhodnout o svém státoprávním postavení. O tom, že výsledek referenda, jakkoli uspěchaného, odráží inklinace rozhodné většiny jeho obyvatel, nemám nejmenší pochybnost.
S Janem se shodujeme v tom, že „pokrytectví a dvojí metr Západu jsou neobhajitelné“, vyvozujeme z toho ale jiný závěr. Je podle mne příznačným omylem, když Jan mluví s odkazem na selhání Západu o naší „třísce v oku“. V Bibli je to jinak. A naši situaci to ve vztahu k ruskému zásahu na Krymu vystihuje mnohem přesněji: vidíme třísku v oku bližního svého, ale nevidíme trám v oku svém.
Ruská akce na Krymu je až nesouměřitelně legitimnější nežli vpád americké koalice ochotných do Iráku na základě vylhaných záminek a je srovnatelně legitimní jako akce NATO v Kosovu. A není nic známo o tom, že by Rusové bezpilotními letouny terorizovali civilní obyvatelstvo některé jiné země. Přičlenění Krymu k Rusku se děje prakticky bez krveprolití a s podporou zásadní většiny místních obyvatel. Termín agrese neodpovídá skutečnosti.
Je velká škoda, že Rusové o své vojenské účasti na Krymu lžou. Chápu ale, že nějak to navléct museli. Optimální by samozřejmě bylo, kdyby se referendum konalo pod nějakou neutrální mezinárodní záštitou. Má ale svět ještě takovou? Nelze se divit Rusku, pokud si to nemyslí.
Je jasné, že systém mezinárodní bezpečnosti se musí změnit. A to tak, aby zavazoval i USA a Evropskou unii. Rusko Západu nevěří, a to je důsledek našich vlastních selhání. Vždyť i na Ukrajině garantovali představitelé západních zemí Janukovyčovi dohodu, která už druhý den neplatila.
Základem mého postoje je konstrukce: pokud bylo možné změnit protiústavně režim v Kyjevě, je možné protiústavně změnit státoprávní postavení Krymu. Mýlím se v tom? Vždyť je dokonce možné, že akce na Krymu má větší demokratickou legitimitu nežli změna režimu v Kyjevě. Nelze přitom přehlížet ani hořce komický způsob, jímž se státoprávní postavení Krymu změnilo v období Sovětského svazu.
Ale ještě zpět k našemu trámu a ruské třísce. Nikde jsem neřekl ani půl slova proti kritice Ruska. Zvláště od nás, kteří obdobně kritizujeme naše vlastní představitele, v tom není stín pokrytectví. Ale ve své argumentaci jsem nemluvil o osobním postoji, mluvil jsem o mezinárodní politice, o stanoviscích států.
Chceme-li, aby mělo Rusko důvod brát vážně Evropskou unii či USA, budeme se muset opravdu daleko důkladněji zabývat trámy v očích našich vlastních zemí. Naše vlády nemohou chtít po Rusku, aby dodržovaly to, co samy nedodržují. Rusko v důsledku svých dějin dnes jistě není v pozici země, od které bychom mohli čekat, že se stane průkopníkem příznivých proměn světa. Tento nárok klaďme na sebe.
Nerozumím tomu, proč by měla být zvolená fotka u textu manipulativní. Je přece vybrána v explicitní polemice s tvrzením Filipa Outraty, podle níž se na Ukrajině jednalo o vystoupení občanské společnosti a v popisku je jasně napsáno, že na Ukrajině nedemonstrovala pouze „občanská společnost“. Že toto je jediný typ ukrajinských demonstrantů, netvrdím. Trvám ale na tom, že účast krajní pravice na protestech, ale zejména na nové vládě nelze bagatelizovat.
Vůbec nevím, z čeho by se dalo vyvodit, že si „najednou neuvědomuju, že by bylo správné, ale i oprávněné“ vrátit Indiánům část jejich území. Mluvil jsem o Indianě. Ale jakkoli šlo o evidentní slovní hříčku, obstojí. Vždyť Indianu nikdo Indiánům opravdu nebude chtít vracet, nechtějí to ani oni sami. Tím ale neříkám, že se nemají vrátit například Černé hory Siouxům. Stejně tak – a v textu jsem to napsal – mám například za to, že svobodu a nezávislost na Rusku má získat Čečna.
Janův příklad s demografickým vývojem je nepřesný: srovnával jsem Indianu a Krym, nikoli Spojené státy a Krym. Rovněž Krymští Tataři nejsou původním přírodním národem. Krymský chanát byl jedním ze zbytkových státních útvarů po mongolském vpádu, který brutálně rozvrátil Kyjevskou Rus. V tom bylo nepřesné už i mé původní srovnání: přírodní americké národy agresi nijak nevyprovokovaly, v případě Tatarů a Rusů šlo o civilizace soupeřící po staletí.
Je také jasné, že způsob, jímž se Rusové stali na Krymu většinou, byl v řadě ohledů strašný, patrně skoro tak strašný, jako bylo obsazení obrovských rozloh dnešních USA, na nichž na konci 18. století ještě vůbec žádní běloši nebyli. Jenomže takových příběhů jsou bohužel dějiny plné. Od konce 18. století Krym ruský byl státoprávně, a pokud Gorbačov říká, že jeho dnešním návratem do Ruska se jedná o opožděnou nápravu jedné z křivd napáchaných komunismem, má pravdu. Na rozdíl od Siouxů a jejich Černých hor, Tataři na Krym žádný smluvní nárok nemají. Ani Indiáni na Indianu.
V jedné věci ale kritice za pravdu dát musím: své vlastní obavy z vývoje Ruska jsem měl zdůraznit víc. Situaci tam bych asi o mnoho jinak nežli Jan nepopsal. Lišíme se jednak v hodnocení toho, zda vývoj na Ukrajině dává naději na vznik režimu příznivějšího, než je současný ruský; sám se domnívám, že bohužel nikoli; může se stát, že bude dokonce horší. A jednak v názoru, že s právem Krymu stát se znovu součástí Ruska aktuální povaha moskevského režimu prakticky nesouvisí.
Pak je tu samozřejmě otázka, co udělat pro to, aby se situace na Ukrajině i v Rusku změnila k lepšímu. Současné sankce Rusko prožívá jako další křivdu věrolomného Západu, který uplatňuje dvojí metr a rétoriku mezinárodního práva, svobody a demokracie používá čistě utilitárně. Postup Západu tedy nepokládám za správný i proto, že neblahé tendence v Rusku posílí.
Vhodným řešením podle mě bylo o ukrajinské krizi jednat s účastí Ruska od samého počátku. Ke krymské otázce by se měl Západ postavit daleko velkoryseji, s pochopením ke všem mimořádným okolnostem. Naopak porušování lidských a menšinových práv v Rusku mělo být, a to už dávno, důvodem k mnohem tvrdšímu a zásadovějšímu postupu. Rusům dnes musíme připadat nesrozumitelní. A právem.
I dnes by se mělo namísto sankcí jednat. Západ by měl trvat na tom, že účast krajně pravicových sil na nové ukrajinské vládě je zcela nepřijatelná a dokud budou její součástí, neměl by revoluční ukrajinskou vládu vůbec brát za partnera k jednání.
A především musíme po svých vlastních vládách chtít, aby uznaly, že pokud svět nemá vězet v modelu soupeřících impérií, ale postupovat k demokratické proměně, musíme zkrotit své korporace a začít se sami jako sociálně a ekologicky citlivé demokracie chovat, dovnitř i navenek. Je směšné, když představitel země, která vznikla protiústavní změnou poválečné hranice, tvrdí, že hranice musí zůstat v Evropě nedotknutelné.
Kdyby Západ příležitosti, která se mu nabídla po konci studené války, využil k partnerské velkorysé transformaci Ruska v sociálně citlivou demokracii namísto toho, aby je nechal rabovat svými korporacemi, dnes mohlo vypadat jinak.
Naše výchozí pozice dnes je tudíž mnohem horší. Ale i tak se to bude muset zkoušet. Ačkoli Rusko je v hrozném stavu, démonizovat ho smysl nemá. Konfrontace k ničemu nepovede, Západ se tím zbytečně žene do pasti, ve sporu o Krym jeho pozice ze všech popsaných důvodů není příliš silná; konec konců především proto, že jeho přičlenění k Rusku je průchodem spravedlnosti, nikoli jejím popřením.
A nakonec stejně bude nutné jednat. Když pochopíme, že NATO už nebude moci být světovým četníkem, pomůže to i nám. Bylo by také hroznou chybou štvát Ukrajinu a Rusko proti sobě. Poměry v obou zemích budeme mít mnohem lepší příležitost změnit přístupem partnerským, zásadově demokratickým, poctivým a srozumitelným, nežli silovou konfrontací, v níž nemáme jiný argument než požadavek, aby Rusko dodržovalo něco, čím jsme se sami nedávno necítili vázáni.
Základní otázkou je, zda připustíme jako legitimní referendum (byť vyjadřuje přání většiny obyvatel, jak píše J. Patočka), které probíhá v kontextu vojenské kontroly země a za jednostranného mediálního působení (vyloženě jen ruských médií). Není to nebezpečný precedens, stejně jako nezávislost Kosova? Dovedeme si představit uznání takových referend kdekoli v Evropě nebo na světě?
Narozdíl od J. Patočky si nemyslím, že současné události směřují JEN k vytvoření nového systému bezpečnosti. Směřují k tomu, že se budou znovu přemalovávat hranice z roku 1945 nebo 1918.
Argumentace "smluvními nároky" na historická území je velmi vachrlatá. Jakákoli argumentace, že nějaké území v historii komusi patřilo, je nekonečná, protože stále můžeme pokračovat do vzdálenější minulosti. J. Patočka píše toto: "Rovněž Krymští Tataři nejsou původním přírodním národem. Krymský chanát byl jedním ze zbytkových státních útvarů po mongolském vpádu, který brutálně rozvrátil Kyjevskou Rus. V tom bylo nepřesné už i mé původní srovnání: přírodní americké národy agresi nijak nevyprovokovaly, v případě Tatarů a Rusů šlo o civilizace soupeřící po staletí."
Zde nezapře sympatie k Rusům a tato historická argumentace je jednoznačně jednostranná. Mohl bych napsat o tom, jak "brutálně" ve středověku Rusové vyhnali z této oblasti původní germánské Góty. A že na konci první světové války Ukrajinci, Tataři i další neruské národy byli nadšeni z vítězství Centrálních mocností na východní frontě. Hovořit o nacismu, který vznikl o generaci později je v tomto případě nesmysl. Zdůrazňuji, že tyto historické příklady neuvádím jako vlastní argumentaci, ale zdůraznění, jak jde v případě J. Patočky o preferenci jednoho národa (přání otcem myšlenky) a jak obecně argumenty typu návratu nějakého území dnes neobstojí.
Sám jsem se setkal s podobnými reakcemi znemožňující dialog a diskusi jako pan Štampach, tentokrát ze strany obhájců Ruska. V této diskusi např. ze strany pana Letka i dalších. Velmi mě to mrzí, protože jsem proti černobílým pohledům a sám se snažím svůj pohled neustále reflektovat a nepodlehnout neustálým tlakům tím nebo tím směrem. Jako generace, která většinu vzdělávání absolvovala již v éře po konci komunistického režimu, mě v této souvislosti napadá, jak se rusofilní kořeny bývalého režimu přece jen projevily na generaci, která v této době vyrostla, přestože k tehdejšímu režimu byla kritická. To jen pro úvahu.
Narozdíl od J. Patočky si nemyslím, že současné události směřují JEN k vytvoření nového systému bezpečnosti. Směřují k tomu, že se budou znovu přemalovávat hranice z roku 1945 nebo 1918.
Argumentace "smluvními nároky" na historická území je velmi vachrlatá. Jakákoli argumentace, že nějaké území v historii komusi patřilo, je nekonečná, protože stále můžeme pokračovat do vzdálenější minulosti. J. Patočka píše toto: "Rovněž Krymští Tataři nejsou původním přírodním národem. Krymský chanát byl jedním ze zbytkových státních útvarů po mongolském vpádu, který brutálně rozvrátil Kyjevskou Rus. V tom bylo nepřesné už i mé původní srovnání: přírodní americké národy agresi nijak nevyprovokovaly, v případě Tatarů a Rusů šlo o civilizace soupeřící po staletí."
Zde nezapře sympatie k Rusům a tato historická argumentace je jednoznačně jednostranná. Mohl bych napsat o tom, jak "brutálně" ve středověku Rusové vyhnali z této oblasti původní germánské Góty. A že na konci první světové války Ukrajinci, Tataři i další neruské národy byli nadšeni z vítězství Centrálních mocností na východní frontě. Hovořit o nacismu, který vznikl o generaci později je v tomto případě nesmysl. Zdůrazňuji, že tyto historické příklady neuvádím jako vlastní argumentaci, ale zdůraznění, jak jde v případě J. Patočky o preferenci jednoho národa (přání otcem myšlenky) a jak obecně argumenty typu návratu nějakého území dnes neobstojí.
Sám jsem se setkal s podobnými reakcemi znemožňující dialog a diskusi jako pan Štampach, tentokrát ze strany obhájců Ruska. V této diskusi např. ze strany pana Letka i dalších. Velmi mě to mrzí, protože jsem proti černobílým pohledům a sám se snažím svůj pohled neustále reflektovat a nepodlehnout neustálým tlakům tím nebo tím směrem. Jako generace, která většinu vzdělávání absolvovala již v éře po konci komunistického režimu, mě v této souvislosti napadá, jak se rusofilní kořeny bývalého režimu přece jen projevily na generaci, která v této době vyrostla, přestože k tehdejšímu režimu byla kritická. To jen pro úvahu.
PL
za článek i za obsáhlou reakci.
Pokud jde o pana Ungera, také mě mrzí, že vůbec neslyší na žádné argumenty. Respektive je asi nečte. "Útěchou" mi může být, že nejen ty moje.
Pokud jde o pana Ungera, také mě mrzí, že vůbec neslyší na žádné argumenty. Respektive je asi nečte. "Útěchou" mi může být, že nejen ty moje.
Nepamatuji si, že byste se mnou vy konkrétně nějak věcně argumentoval, pokud nepočítám "argumenty" typu, že prý jsem neonacista, když jsem hovořil o vyhnání našich Němců. Nechť si každý zpětně přečte Vaše reakce a posoudí Vaši otevřenost k diskusi. Když už v sobě máte určitá dogmata, měla by být alespoň konzistentní a pokud považujete "ochranu ruskojazyčného obyvatelstva" na Ukrajině a Krymu za legitimní, měl byste analogicky stejně zastávat postoj i k naši historii.
Budiž pro mne útěchou, že stejně takto ad hominem "diskutujete" vy i další např. s panem Kolaříkem. Je to, jak psal pan Štampach, zakopávání se v nesmiřitelné ideologické pozici.
Budiž pro mne útěchou, že stejně takto ad hominem "diskutujete" vy i další např. s panem Kolaříkem. Je to, jak psal pan Štampach, zakopávání se v nesmiřitelné ideologické pozici.
ovšem nestalinského a odmítajícího i obvyklé proruské plácání funkcionářů KSČM obávajících se kontrolní stalinské skupiny ve straně a svých případných obchodních partnerůl v Putinovském Rusku. To je, aby bylo jasno.
Velmi podporuji pana Patočku - on se totiž dokázal jako nemnohý z významných českých intelektuálů přiblížit marxistickému hodnocení situace, které je stejné jako při vypuknutí první světové války (nikoli druhé!!!) Lenin tehdy válku odsoudil jako z obou stran nespravedlivou a imperialistickou, vyjadřující pouze zájmy kapitálu obou stran, což překrylo i ty nečetné opravdu národně osvobozenecké momenty odporu lidu Srbska a Belgie. Bolševici vyzvali proletariáty všech angažovaných zemí, aby přeměnily válku imperialistickou ve válku občanskou a nandali to každý své buržoasii. I tehdy byli na obou stranách intelektuálové podlehnuvší ideologií svých buržoasií (dnes nadnárodního kapitálu a domácích oligarchů)
i tehdy sehrála sociální demokrACIE TRAPNOU ROLI PŘI ODSTARTOVÁNÍ VÁLKY (JAKO DNES čssd A PAN zAORÁLEK -KDYŽ UŽ SE TU MLUVILO O UŽTEČNÝCH IDIOTECH).
aLE JDE MI JEŠTĚ O NĚCO JINÉHO - jeden z diskutujících správně hovořil o nevyhovujících národních státech narýsovaných kdesi a o nové federalizaci. Jen trochu bych ho poopravil. Nejde jen o ty nepřirozené státy, jako je Ukrajina, která už dnes nemá šanci se národním státem stát, ale o všechny národní státy, protože doba moderních národů míjí a začíná proces jejich promíchávání a ztráty vyhraněné podoby toho, co marxismus uznává jako národ (Baskové,Quebec, Skotsko, Belgie) Marxismus totiž oproti definicím vládnoucí ideologie chápal vždy jako určující moment té podoby etnicity, kterou označujeme jako "národ", vysokou míru sjednocenosti ekonomické pospolitosti kolem relativně uzavřeného ale jednotného národního trhu. Jen to změnilo za kapitalismu tváře volnějších etnicit a vytvořilo i základ pro politickou jednotku - národní stát, nebo alespoň jistou míru politické autonomie (třeba i kolem politického hnutí). Globální kapitalismus znamená tendenci k celoplanetární ekonomické pospolitosti a nadnárodnímu kapitálu, formalizuje národní státnost (národní státy jsou slouhové nadnárodního kapitálu) a národy se dočasně posouvají do volnější podoby, pro kterou razím název globální národnost Symbolem této doby se stává nikoli německý či francouzský národ, ale společenství Židů (nikoli izraelský národ) - to je etapa, kterou projdou i velké a konstituované národy i národy těžící dosud z postavení uzavřeného dvorečku - jako ten náš. Migrace to jistí. Ukrajinci se díky roztrhávání svého úpzemí okolními mocnostmi nedokázali zformovat jako jeden národ a národní stát, pořádně je nespojují ani ty etnické rysy (jazyk) a ještě za cara se jejich podstatná část začala sžívat s ruským národem. To upevnil protosocialistický (nikoliv socialistický) SSSR a jeho krach na tom moc nezměnil (už zaběhané ekonomické vazby, promíchání obyvatelstva atd.). A do toho zájmy zHRANIČNÍHO OKOLÍ A OLIGARCHŮ. Takže ukrajinský národnmí stát je fikce a anachronismus a demokratická volná federace by asi byla tím nejrozumnějším politickým řešením. I tak to bude ale forma - nikdo ze zahraničních aktérů ji nedokáže začlenit a bude to prostě nárazníkové pásmo mezi velkými nadnárodními kapitálovými skupinami propojenými s místními oligarchy. Věru neradostný osud, zaplať marx za EU, která si ale v tomto případě počínala totálně idiotsky a v rozporu se zájmy evropského kapitálu. Ten kapitál spojený s USA jako nástrojem (/neříkám amerixký!!!) se momentálně směje nejlépe.
Velmi podporuji pana Patočku - on se totiž dokázal jako nemnohý z významných českých intelektuálů přiblížit marxistickému hodnocení situace, které je stejné jako při vypuknutí první světové války (nikoli druhé!!!) Lenin tehdy válku odsoudil jako z obou stran nespravedlivou a imperialistickou, vyjadřující pouze zájmy kapitálu obou stran, což překrylo i ty nečetné opravdu národně osvobozenecké momenty odporu lidu Srbska a Belgie. Bolševici vyzvali proletariáty všech angažovaných zemí, aby přeměnily válku imperialistickou ve válku občanskou a nandali to každý své buržoasii. I tehdy byli na obou stranách intelektuálové podlehnuvší ideologií svých buržoasií (dnes nadnárodního kapitálu a domácích oligarchů)
i tehdy sehrála sociální demokrACIE TRAPNOU ROLI PŘI ODSTARTOVÁNÍ VÁLKY (JAKO DNES čssd A PAN zAORÁLEK -KDYŽ UŽ SE TU MLUVILO O UŽTEČNÝCH IDIOTECH).
aLE JDE MI JEŠTĚ O NĚCO JINÉHO - jeden z diskutujících správně hovořil o nevyhovujících národních státech narýsovaných kdesi a o nové federalizaci. Jen trochu bych ho poopravil. Nejde jen o ty nepřirozené státy, jako je Ukrajina, která už dnes nemá šanci se národním státem stát, ale o všechny národní státy, protože doba moderních národů míjí a začíná proces jejich promíchávání a ztráty vyhraněné podoby toho, co marxismus uznává jako národ (Baskové,Quebec, Skotsko, Belgie) Marxismus totiž oproti definicím vládnoucí ideologie chápal vždy jako určující moment té podoby etnicity, kterou označujeme jako "národ", vysokou míru sjednocenosti ekonomické pospolitosti kolem relativně uzavřeného ale jednotného národního trhu. Jen to změnilo za kapitalismu tváře volnějších etnicit a vytvořilo i základ pro politickou jednotku - národní stát, nebo alespoň jistou míru politické autonomie (třeba i kolem politického hnutí). Globální kapitalismus znamená tendenci k celoplanetární ekonomické pospolitosti a nadnárodnímu kapitálu, formalizuje národní státnost (národní státy jsou slouhové nadnárodního kapitálu) a národy se dočasně posouvají do volnější podoby, pro kterou razím název globální národnost Symbolem této doby se stává nikoli německý či francouzský národ, ale společenství Židů (nikoli izraelský národ) - to je etapa, kterou projdou i velké a konstituované národy i národy těžící dosud z postavení uzavřeného dvorečku - jako ten náš. Migrace to jistí. Ukrajinci se díky roztrhávání svého úpzemí okolními mocnostmi nedokázali zformovat jako jeden národ a národní stát, pořádně je nespojují ani ty etnické rysy (jazyk) a ještě za cara se jejich podstatná část začala sžívat s ruským národem. To upevnil protosocialistický (nikoliv socialistický) SSSR a jeho krach na tom moc nezměnil (už zaběhané ekonomické vazby, promíchání obyvatelstva atd.). A do toho zájmy zHRANIČNÍHO OKOLÍ A OLIGARCHŮ. Takže ukrajinský národnmí stát je fikce a anachronismus a demokratická volná federace by asi byla tím nejrozumnějším politickým řešením. I tak to bude ale forma - nikdo ze zahraničních aktérů ji nedokáže začlenit a bude to prostě nárazníkové pásmo mezi velkými nadnárodními kapitálovými skupinami propojenými s místními oligarchy. Věru neradostný osud, zaplať marx za EU, která si ale v tomto případě počínala totálně idiotsky a v rozporu se zájmy evropského kapitálu. Ten kapitál spojený s USA jako nástrojem (/neříkám amerixký!!!) se momentálně směje nejlépe.
Pane Hellere,
nevím, zda jste tím, kdo kritizuje přežitý národní stát a alternativu vidí ve skutečné federalizaci myslel mě nebo pana Sapáka. Každopádně si v tomto rozumíme.
Jsem i rád za zprostředkování marxistické definice národního státu. Jen je otázkou, zda Ukrajina v podmínkách globalizace skutečnou možnost zformovat národní stát po roce 1991 vůbec měla. Navíc za existence oněch ruských i ukrajinských oligarchů. O to méně má šanci se národním státem stát dnes, jak píšete.
V pozitivním vývoji se velmocenské definice moderních národních států budou dále rozkládat a je třeba předpokládat postupný návrat k přirozenějším zemským pospolitostem nebo národům v postmoderním smyslu, tedy ne z 19. století. Čím více tomu velmoci pod vlivem oligarchů na Východě nebo Západě budou bránit, tím spíše je nutné předpokládat různé konflikty.
Nebude to návrat k feudálním státům, ale na (marxistickém) dialektickém principu překonání feudální příslušnosti k zemi i jazykového pojetí národa z 19. století, které mělo ve 20. století naději pouze a jenom tehdy, vyhovovalo-li to vítězícím (super)velmocem.
nevím, zda jste tím, kdo kritizuje přežitý národní stát a alternativu vidí ve skutečné federalizaci myslel mě nebo pana Sapáka. Každopádně si v tomto rozumíme.
Jsem i rád za zprostředkování marxistické definice národního státu. Jen je otázkou, zda Ukrajina v podmínkách globalizace skutečnou možnost zformovat národní stát po roce 1991 vůbec měla. Navíc za existence oněch ruských i ukrajinských oligarchů. O to méně má šanci se národním státem stát dnes, jak píšete.
V pozitivním vývoji se velmocenské definice moderních národních států budou dále rozkládat a je třeba předpokládat postupný návrat k přirozenějším zemským pospolitostem nebo národům v postmoderním smyslu, tedy ne z 19. století. Čím více tomu velmoci pod vlivem oligarchů na Východě nebo Západě budou bránit, tím spíše je nutné předpokládat různé konflikty.
Nebude to návrat k feudálním státům, ale na (marxistickém) dialektickém principu překonání feudální příslušnosti k zemi i jazykového pojetí národa z 19. století, které mělo ve 20. století naději pouze a jenom tehdy, vyhovovalo-li to vítězícím (super)velmocem.
BT
zkusím odpovědět na Vaši otázku zda "tu je někdo kdo nepodporoval M. Zemana v 2. kole prezidentských voleb a při tom má toleratní postoj k ruské politice"?
Ano, například já jsem se dost obával zvolení M. Zemana prezidentem z důvodu možného rozvratu ČSSD. Nakonec se ukázalo, že M. Zeman není zdaleka tak geniální politický stratég a ČSSD odolala, atak Zemanova křídla v socdem. byl odražen.
Dnes, troufám si říci, mám ten tolerantní postoj vůči současné ruské politice, ba dokonce se mi zdá, že ve srovnání s mezinárodní politikou Západu (k němuž nyní i my patříme), je v lečems realističtější a méně zaslepeně ideologická: nějak zde např. nenacházím vlivný názorový proud, který by byl ekvivalentní proudu amerických (a českých) jestřábů.
Ale zdá se mi, že jsem v tomto pohledu docela blízký i autorovi tohoto článku.
Ano, například já jsem se dost obával zvolení M. Zemana prezidentem z důvodu možného rozvratu ČSSD. Nakonec se ukázalo, že M. Zeman není zdaleka tak geniální politický stratég a ČSSD odolala, atak Zemanova křídla v socdem. byl odražen.
Dnes, troufám si říci, mám ten tolerantní postoj vůči současné ruské politice, ba dokonce se mi zdá, že ve srovnání s mezinárodní politikou Západu (k němuž nyní i my patříme), je v lečems realističtější a méně zaslepeně ideologická: nějak zde např. nenacházím vlivný názorový proud, který by byl ekvivalentní proudu amerických (a českých) jestřábů.
Ale zdá se mi, že jsem v tomto pohledu docela blízký i autorovi tohoto článku.
děkuji Vám. Hodně totiž přemýšlím, jak je to s nacionalismem, antiněmectvím a rusofilstvím české levice. Přemýšlel jsem nad tím už před ukrajinskou krizí. Teď jsem tu v těchto diskusích viděl další potvrzování toho, co jsme mohli slyšet od politologa Iva Karla Feierabenda. Každopádně u prezidentské volby získal současný prezident Zeman mandát na antiněmecké kartě. Jestli s tím souvisí nutná orientace na Rusko, k tomu máme u reálných politických kroků Zemana i Klause hodně indícií. Je to možná také tím, že moderní český národ vznikl v jednoznačné opozici proti nacionalistickému Velkoněmectví. Vy ale do tohoto schématu přesně nezapadáte, možná proto, že Vám před rokem šlo především o jednotu ČSSD, což je zcela jistě pochopitelný úhel pohledu.
Psát naopak o historickém "protiruském resentimentu" jako pan Patočka mi přijde s ohledem na historickou perspektivu pouhých posledních 45 let jako velmi krátkozraké.
Psát naopak o historickém "protiruském resentimentu" jako pan Patočka mi přijde s ohledem na historickou perspektivu pouhých posledních 45 let jako velmi krátkozraké.
ne, žádné návraty nebudou, půjde o novou formu volnější etnicity. Ono s etnickými pospolitostmi v dějinách to bylo a je obdobně jako u tříd - jsou objetivní faktory (ovšem především určitá forma ekonomické pospolitosti - prvobytný rod, polis, asijský výrobní způsob, feudální volná vazba, kapitalistický národní trh,obdobně v protosocialismu) a jistá míra uvědomění si - a právě tu subjektivní stránku buržoasní ideolpogie přeceňuje až do nesmyslných tvrzení o stvoření národa partou osvícenců. Jinak - nejen že Ukrajinci se nemohli stát národem pozániku SSSR, ale oni to nemohli už za cara - imperialismus - to už byl trend proti formování národů.
VV
jsou jistě super, ale vše záleží na míře svobody, ve které hlasování či referendum probíhá a míře informovanosti, kterou hlasující mají. Babička vždycky vpomínala na spontánní "referendum" v Zetoru, kde jinak slušní a hodní dělníci podepisovali petice n podporu popravy Milady Horákové. Můj syn a jeho spolužáci nedávno podepisovali stejně spontánně petici na podporu jednoho ředitele gymnázia v Brně a na doztaz proč to podepsali, tak jednak podepisovali všichni, jednak si jim ředitel řekl atd.
V obou případech tato "referenda" byla zneužita aby dokázali jednotný postoj lidu/studentů.
Podobně top bylo za minulého režimu s volbami a dodnes je...já prostě ne úplně veřím ve svobodu referend a hlasování, kdy se účast blíží 100% a názorje jednotný. Nechce se mě věřit, že zrovna na Krymu jsou všichni ti lidé tak svobodně uvědomělí a jednotní v názorech. Téměř 100% to vždycky smrdí.
V obou případech tato "referenda" byla zneužita aby dokázali jednotný postoj lidu/studentů.
Podobně top bylo za minulého režimu s volbami a dodnes je...já prostě ne úplně veřím ve svobodu referend a hlasování, kdy se účast blíží 100% a názorje jednotný. Nechce se mě věřit, že zrovna na Krymu jsou všichni ti lidé tak svobodně uvědomělí a jednotní v názorech. Téměř 100% to vždycky smrdí.
Téma Krymu vidím jako komplikované a pokud možno, snažím se nepřispívat k zákopové válce mezi vyhraněnými názory. Co mi vadí a kvůli čemu jsem vůbec reagoval, jsou dvě věci.
Jednak je to relativizace ruské anexe, která se pohybuje od konstatování její údajné nevyhnutelnosti (například z historických nebo geopolitických příčin) až po její de facto obhajobu a legitimizaci (třeba poukazováním na dřívější selhání a chyby Evropy nebo na výsledky ex-post proběhlého referenda). Nezpochybňuji jednotlivé argumenty, některým dávám za pravdu a jiné vidím skeptičtěji, ale podle mého názoru žádný z nich nemůže vést k závěru, že nemáme nárok ruskou invazi a anexi jasně odmítnout coby nepřijatelný postup.
Rámcově například souhlasím s právem národnostních menšin na sebeurčení. Jenže i ono pochopitelně začíná být problematické třeba právě v situaci, kdy se pro některý stát stává záminkou k jednostranně a silou vedenému záboru přilehlého území slabšího souseda a změně do té doby všestranně uznávaných hranic (s již tradičním odvoláním se na ochranu "svých" menšin nebo na většinové přání obyvatel žijících v onom přilehlém regionu). To je případ i právě proběhlé anexe Krymu ze strany Ruska.
Druhý zásadní problém, a to jak na Ukrajině včetně Krymu, tak i v české diskusi na toto téma, vidím v eskalaci nesnášenlivosti. Nacionalisté v Kyjevě jsou samozřejmě problém, který nelze přejít tak, jak to trestuhodně dělá většina našich sdělovacích prostředků. Na druhé straně je leckdo bere jako až příliš snadnou záminku k výše zmíněné relativizaci. Jenže nepřiměřené zdůrazňování tohoto problému je navíc nebezpečné a může vést k dynamice sebenaplňujícího se proroctví. Pokud vím, tak na Krymu před referendem tamní ruskojazyčné kanály (kterých je demagogická RT pouze civilizovanou, protože do zahraničí obrácenou tváří) nafoukly nacionalistickou frakci z Kyjeva do obludných rozměrů, jako by se už už chystal pogrom Ukrajinců na krymské Rusy a jejich další enklávy na Ukrajině. Taková propaganda samozřejmě nejen ovlivnila výsledky referenda, ale také vyvolala reakci v podobě protiukrajinských vášní. Řada mých ruských a ukrajinských přátel se děsí toho, že pokud se nepodaří tuhle spirálu rychle zastavit, napětí zažehně četné konflitky, které mohou snadno přerůst do občanské války a pak i dál k mezinárodnímu ozbrojenému střetu, který by sotva skončil jinak než nepopsatelnou katastrofou.
To, jak nebezpečně snadno a rychle mohou vášně kolem Ukrajiny a Krymu eskalovat, můžeme pozorovat sami na sobě. V českých diskusích a na sociálních sítích se sice fyzicky nenapadáme, ale virtuálně k tomu nemáme daleko. Je bohužel u nás už dávno normální, že účastníci diskuse vybírají a sdílejí jen ty názory a fakta, které odpovídají jejich hotovému názoru. Ale snad s výjimkou volby prezidenta si nepamatuji, že by vymezování se vůči odlišným pohledům doprovázela taková horlivost a tak zjitřené emoce, jako je tomu nyní. Jak psal Ivan Štampach, jde to až daleko, že lidé náhle ukončují i dlouholetá přátelství. Z toho jde opravdu strach.
Myslím, že k reakci mě přimělo to, že jsem v článku i v Jakubových dřívějších výrocích na toto téma cítil oba výše uvedené znepokojivé tóny. Chtěl jsem na to upozornit právě proto, že je a zůstává mým blízkým přítelem.
Jednak je to relativizace ruské anexe, která se pohybuje od konstatování její údajné nevyhnutelnosti (například z historických nebo geopolitických příčin) až po její de facto obhajobu a legitimizaci (třeba poukazováním na dřívější selhání a chyby Evropy nebo na výsledky ex-post proběhlého referenda). Nezpochybňuji jednotlivé argumenty, některým dávám za pravdu a jiné vidím skeptičtěji, ale podle mého názoru žádný z nich nemůže vést k závěru, že nemáme nárok ruskou invazi a anexi jasně odmítnout coby nepřijatelný postup.
Rámcově například souhlasím s právem národnostních menšin na sebeurčení. Jenže i ono pochopitelně začíná být problematické třeba právě v situaci, kdy se pro některý stát stává záminkou k jednostranně a silou vedenému záboru přilehlého území slabšího souseda a změně do té doby všestranně uznávaných hranic (s již tradičním odvoláním se na ochranu "svých" menšin nebo na většinové přání obyvatel žijících v onom přilehlém regionu). To je případ i právě proběhlé anexe Krymu ze strany Ruska.
Druhý zásadní problém, a to jak na Ukrajině včetně Krymu, tak i v české diskusi na toto téma, vidím v eskalaci nesnášenlivosti. Nacionalisté v Kyjevě jsou samozřejmě problém, který nelze přejít tak, jak to trestuhodně dělá většina našich sdělovacích prostředků. Na druhé straně je leckdo bere jako až příliš snadnou záminku k výše zmíněné relativizaci. Jenže nepřiměřené zdůrazňování tohoto problému je navíc nebezpečné a může vést k dynamice sebenaplňujícího se proroctví. Pokud vím, tak na Krymu před referendem tamní ruskojazyčné kanály (kterých je demagogická RT pouze civilizovanou, protože do zahraničí obrácenou tváří) nafoukly nacionalistickou frakci z Kyjeva do obludných rozměrů, jako by se už už chystal pogrom Ukrajinců na krymské Rusy a jejich další enklávy na Ukrajině. Taková propaganda samozřejmě nejen ovlivnila výsledky referenda, ale také vyvolala reakci v podobě protiukrajinských vášní. Řada mých ruských a ukrajinských přátel se děsí toho, že pokud se nepodaří tuhle spirálu rychle zastavit, napětí zažehně četné konflitky, které mohou snadno přerůst do občanské války a pak i dál k mezinárodnímu ozbrojenému střetu, který by sotva skončil jinak než nepopsatelnou katastrofou.
To, jak nebezpečně snadno a rychle mohou vášně kolem Ukrajiny a Krymu eskalovat, můžeme pozorovat sami na sobě. V českých diskusích a na sociálních sítích se sice fyzicky nenapadáme, ale virtuálně k tomu nemáme daleko. Je bohužel u nás už dávno normální, že účastníci diskuse vybírají a sdílejí jen ty názory a fakta, které odpovídají jejich hotovému názoru. Ale snad s výjimkou volby prezidenta si nepamatuji, že by vymezování se vůči odlišným pohledům doprovázela taková horlivost a tak zjitřené emoce, jako je tomu nyní. Jak psal Ivan Štampach, jde to až daleko, že lidé náhle ukončují i dlouholetá přátelství. Z toho jde opravdu strach.
Myslím, že k reakci mě přimělo to, že jsem v článku i v Jakubových dřívějších výrocích na toto téma cítil oba výše uvedené znepokojivé tóny. Chtěl jsem na to upozornit právě proto, že je a zůstává mým blízkým přítelem.
JP
Zrovna jsem tady, tak zareaguju rychle: už se v tom nechci moc pitvat, i když k tématu bych se asi vrátím nějakým textem na téma "Co dělat". Sdílel jsem před chvilkou text, který je pro mě nejplastičtějším pohledem na Rusko a Putina, s jakým jsem se zatím setkal -- má to právě teď jako headline Guardian. myslím, že je to model nejednostranného psaní o věci. Také mně připadá, že už z reakce na Tvůj text i na texty Filipa Outraty je jasné, že se sám do žádné předpojaté pozice zakopávat nehodlám. Pokud je v mém psaní -- jako ostatně skoro vždycky -- určitá jizlivost a vyostřenost, míří právě vůči fanatické protiruské mobilizaci českého mainstreamu.
Pokud jde o Krym, jakkoli obecně s pobídkou k opatrnosti v posuzování práva na sebeurčení menšin, zvlášť menšin velkých národů na území malých sousedů, souhlasím, v tomto konkrétním případě podle mě neplatí, ze všech důvodů, které jsem k tomu už napsal.
Davidu Ungerovi: Ani já jsem nepodporoval Zemana, naopak jsem před jeho zvolením varoval. Myslím, že nejsem předpojatý ve prospěch Ruska, naopak, i já z něj mám starch, ale to neznamená, že budu upírat Krymčanům právo na sebeurčení. Kdyby byl dnes Krym stále ještě tatarský, přál bych sebeurčení Tatarům; také si myslím, že Rusko musím být nuceno k tomu,aby dbalo o jejich menšinová práva. Dnešní Německo je mi vyloženě sympatické, navzdory řadě výhrad ke kancléřce Merkelové.
Doporučuju k pozornosti parlamentní vystoupení šéfa Die Linke Gregora Gysiho. www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2014031901
A také onen článek v Observeru: http://www.theguardian.com/world/2014/mar/23/ukraine-crimea-what-putin-thinking-russia
Pokud jde o Krym, jakkoli obecně s pobídkou k opatrnosti v posuzování práva na sebeurčení menšin, zvlášť menšin velkých národů na území malých sousedů, souhlasím, v tomto konkrétním případě podle mě neplatí, ze všech důvodů, které jsem k tomu už napsal.
Davidu Ungerovi: Ani já jsem nepodporoval Zemana, naopak jsem před jeho zvolením varoval. Myslím, že nejsem předpojatý ve prospěch Ruska, naopak, i já z něj mám starch, ale to neznamená, že budu upírat Krymčanům právo na sebeurčení. Kdyby byl dnes Krym stále ještě tatarský, přál bych sebeurčení Tatarům; také si myslím, že Rusko musím být nuceno k tomu,aby dbalo o jejich menšinová práva. Dnešní Německo je mi vyloženě sympatické, navzdory řadě výhrad ke kancléřce Merkelové.
Doporučuju k pozornosti parlamentní vystoupení šéfa Die Linke Gregora Gysiho. www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2014031901
A také onen článek v Observeru: http://www.theguardian.com/world/2014/mar/23/ukraine-crimea-what-putin-thinking-russia
Souhlasím. Trochu mě možná zmátla antiněmecká nota využitá Milošem Zemanem ve 2. kole, ale zkoumat souvislosti s jeho podporou v 1. kole by bylo mnohem přesnější. A byla to převážná většina především levicových voličů, kteří ho volili. Lepší by bylo proamerické zaměření vrcholných představitelů ČSSD Zaorálka nebo Diestbiera konfrontovat s postojem většiny levicových voličů. Možná bychom došli k podobnému kontrastu jako mezi antievropanstvím Václava Klause a proevropském postoji tehdejších voličů ODS (před vznikem TOP09).
MŠ
V řadě bodů s Jakubem Patočkou souhlasím, především s tím, že diskuse vypovídá více o nás samých, než o Rusku, Ukrajině a o Krymu, ale zarazily mě v textu dvě věci.
Především matoucí název, na to dobře upozornil pan Dospiva, jehož názor poněkud zapadl a to, že Rusové nejsou Baskové a mají největší stát na světě, ale v důsledku sebeurčení také jiných národů se jejich etničtí bratři ocitají v jiných státech a pokud by Putin pravidlo, které použil pro připojení Krymu, užil také jinde, tak by to mohlo znamenat velké problémy a konflikty a možná i války na území bývalého Sovětského svazu. Tím si vysvětluji distanci Lukašenka, kterou jsem čekal a pro niž mi tu pan Franěk vykládal něco o mé nevědomosti a neinformovanosti, ve skutečnosti je to naopak.
Druhá věc je relativizace anexe a mezinárodního práva, to tu dobře popsal Jan Beránek, nebudu ho opakovat, předtím Jiří Dolejš. V našem zájmu a v zájmu Evropy je, aby mezinárodní právo bylo respektováno všemi aktéry a především těmi nejsilnějšími, tedy USA, Čínou a Ruskem.
Žádnou rusofobií netrpím, ale vůči každému nacionalismu a imperialismu bychom měli být jako příslušníci středně velkého evropského demokratického státu ostražití a kritičtí.
Především matoucí název, na to dobře upozornil pan Dospiva, jehož názor poněkud zapadl a to, že Rusové nejsou Baskové a mají největší stát na světě, ale v důsledku sebeurčení také jiných národů se jejich etničtí bratři ocitají v jiných státech a pokud by Putin pravidlo, které použil pro připojení Krymu, užil také jinde, tak by to mohlo znamenat velké problémy a konflikty a možná i války na území bývalého Sovětského svazu. Tím si vysvětluji distanci Lukašenka, kterou jsem čekal a pro niž mi tu pan Franěk vykládal něco o mé nevědomosti a neinformovanosti, ve skutečnosti je to naopak.
Druhá věc je relativizace anexe a mezinárodního práva, to tu dobře popsal Jan Beránek, nebudu ho opakovat, předtím Jiří Dolejš. V našem zájmu a v zájmu Evropy je, aby mezinárodní právo bylo respektováno všemi aktéry a především těmi nejsilnějšími, tedy USA, Čínou a Ruskem.
Žádnou rusofobií netrpím, ale vůči každému nacionalismu a imperialismu bychom měli být jako příslušníci středně velkého evropského demokratického státu ostražití a kritičtí.
AM
March 24, 2014 v 9.40
David Unger
Tak Polsku, Maďarsku a Rumunsku už přišla jistá "geopolitická" nabídka od Ruska.
Třeba:: http://www.blisty.cz/art/72659.html
"Minimální" sen ruských nacionalistů je jasný - připojení Charkova, Donbasu a bájné Oděsy.
Ale budu spravedlivý - je to dopis od Žirinovského, né od "Ruska".
Nicméně je to na papíře s hlavičkou ruského parlamentu.
Myslím, že by pan ruský velvyslanec měl opět promptně dorazit do Černínského paláce a sdělit ministru Zaorálkovi, jak se k tomu staví ruská vláda.
Protože tady končí legrace.
Tak Polsku, Maďarsku a Rumunsku už přišla jistá "geopolitická" nabídka od Ruska.
Třeba:: http://www.blisty.cz/art/72659.html
"Minimální" sen ruských nacionalistů je jasný - připojení Charkova, Donbasu a bájné Oděsy.
Ale budu spravedlivý - je to dopis od Žirinovského, né od "Ruska".
Nicméně je to na papíře s hlavičkou ruského parlamentu.
Myslím, že by pan ruský velvyslanec měl opět promptně dorazit do Černínského paláce a sdělit ministru Zaorálkovi, jak se k tomu staví ruská vláda.
Protože tady končí legrace.
AM
March 24, 2014 v 9.48
A doufám, že Poláci něco takového rezolutně odmítnou - protože co si budeme povídat, oni vystupují jako jeden muž, ale u některých jedinců v PiS tahle "nabídka" jistě vyvolává svědění prstů...
LŠ
March 24, 2014 v 16.18
Téma Ukrajiny je velmi aktuální. Z postojů se prý dá dokonce vyčíst kdo je náš /protiruský/ či jejich /proruský/. Jsou i věkem dospělí jedinci, kteří dokáží zpětně odvodit nepřítele - odpůrce puče=volič Zemana=nacionalista/nesouhlasí s revizí II.světové/. Taktéž vyvážená kritika je tu prohlášena za trestný čin, neboť ten, kdo kritizuje nešvar Ruska a chtěl by k tomu přihodit i kritiku nešvarů USA a EU bude zajisté Putinovým agentem=vlastizrádcem.
A tak se tu takto blbne na ultimum, že by Hašek našel materiál na čtyří Švejky.
Mezitím se však kola dějin otáčejí a levice na to má čím dál menší vliv. Takže zásadní by pro všechny, kteří se domnívají, že jsou levičáci, měla být otázka " Kam se poděla levice?", jak nazval svůj dnešní článek v Právu Keller. "Nenávidím sebe a ostatní levicové aktivisty za to, že jsme strávili více času vzájemným obviňováním, než budováním silné politické organizace". Nejsou tahle slova ukrajinského levicového aktivisty prorocká i české levici?
Neboť více než to,jestli budeme podporovat ruské, nebo americké a evropské oligarchy, by nás mělo zajímat "proč si v sociálně devastovaných, tunelovaných a rozkradených zemích nedokáže levice získat důvěru lidí, kteří na poměry doplácejí především?".
Ovšem my levičáci jsme pány tvorstva, takže tu rozhodujeme o Putinovi a Obamovi, či Merkalové, kteří se z toho jistě mohou strachy podělat. Takovéto vznešené věci rádi řešíme a takové ty podružné, jako hospodaření států necháváme na starost těm přízemním pravičákům. Vždyť se o tom ani nedá vést tak ušlechtilá rétorika.
Pantha rei a my jsme ještě nedokázali ani najít společnou platformu levice. Bodejť jo, když tu řešíme světový mír a všichni státníci světa čekají na náš verdikt.
A tak se tu takto blbne na ultimum, že by Hašek našel materiál na čtyří Švejky.
Mezitím se však kola dějin otáčejí a levice na to má čím dál menší vliv. Takže zásadní by pro všechny, kteří se domnívají, že jsou levičáci, měla být otázka " Kam se poděla levice?", jak nazval svůj dnešní článek v Právu Keller. "Nenávidím sebe a ostatní levicové aktivisty za to, že jsme strávili více času vzájemným obviňováním, než budováním silné politické organizace". Nejsou tahle slova ukrajinského levicového aktivisty prorocká i české levici?
Neboť více než to,jestli budeme podporovat ruské, nebo americké a evropské oligarchy, by nás mělo zajímat "proč si v sociálně devastovaných, tunelovaných a rozkradených zemích nedokáže levice získat důvěru lidí, kteří na poměry doplácejí především?".
Ovšem my levičáci jsme pány tvorstva, takže tu rozhodujeme o Putinovi a Obamovi, či Merkalové, kteří se z toho jistě mohou strachy podělat. Takovéto vznešené věci rádi řešíme a takové ty podružné, jako hospodaření států necháváme na starost těm přízemním pravičákům. Vždyť se o tom ani nedá vést tak ušlechtilá rétorika.
Pantha rei a my jsme ještě nedokázali ani najít společnou platformu levice. Bodejť jo, když tu řešíme světový mír a všichni státníci světa čekají na náš verdikt.
Tuto událost jsem také zaznamenal. Jen přesně nevím, proč ji adresujete zrovna mně, jakou souvislost třeba s mými názory máte na mysli.
Pan Žirinovskij je "neopoziční politik", takže na lehkou váhu bych to rozhodně nebral. Ale v souladu s názory zde mnohých proruských diskutujících na Krym bychom teď mohli argumentovat, jak Lvov byl po staletí součástí polského státu, Podkarpatská Rus Uherska a Charkov, Doněck jsou přece oblasti obývané ruskojazyčným obyvatelstvem. Divil bych se, kdyby zdejší pánové nyní obrátili ve své argumentaci o 180 stupňů...
Pan Žirinovskij je "neopoziční politik", takže na lehkou váhu bych to rozhodně nebral. Ale v souladu s názory zde mnohých proruských diskutujících na Krym bychom teď mohli argumentovat, jak Lvov byl po staletí součástí polského státu, Podkarpatská Rus Uherska a Charkov, Doněck jsou přece oblasti obývané ruskojazyčným obyvatelstvem. Divil bych se, kdyby zdejší pánové nyní obrátili ve své argumentaci o 180 stupňů...
AM
March 24, 2014 v 18.42
Taky vlastně nevím pane Ungere.
Vlastně by se dal ten Žirinovského odbýt mávnutím ruky a vzít ho jako výstřelek a pokus o zviditelnění člověka, který nemá reálnou moc.
Jenže nejde nevidět, na co upozorňuje NATO.
Osobně si myslím, že armáda na cvičení u ukrajinských hranic slouží hlavně k odstrašení a odrazení od pokusu vojensky zasáhnout na Krymu...........................
............................. jenže tahle "armádička" je vybavením a výzbrojí, početností, úvovní výcviku atd. jako dělaná, aby zvládla přesně to, co vidíme na obrázku od Žirinovského.
Hrom do čepice.
Vlastně by se dal ten Žirinovského odbýt mávnutím ruky a vzít ho jako výstřelek a pokus o zviditelnění člověka, který nemá reálnou moc.
Jenže nejde nevidět, na co upozorňuje NATO.
Osobně si myslím, že armáda na cvičení u ukrajinských hranic slouží hlavně k odstrašení a odrazení od pokusu vojensky zasáhnout na Krymu...........................
............................. jenže tahle "armádička" je vybavením a výzbrojí, početností, úvovní výcviku atd. jako dělaná, aby zvládla přesně to, co vidíme na obrázku od Žirinovského.
Hrom do čepice.
AM
March 24, 2014 v 18.48
"... Žirinovského dopis odbýt ..."
Plně s vámi souhlasím. Vše je hra pod pláštíkem ochrany "ruskojazyčného obyvatelstva" a referendem za zcela antidemokratických podmínek.
Docela se míjím s neadresným příspěvkem pana Ševčíka a jak ho čtu, tak vím, že se neztotožňuji ani s jedním vyhraněným pólem, který popisuje v prvním odstavci. Nechci ale přispívat k žádné diskusní zákopové válce.
Docela se míjím s neadresným příspěvkem pana Ševčíka a jak ho čtu, tak vím, že se neztotožňuji ani s jedním vyhraněným pólem, který popisuje v prvním odstavci. Nechci ale přispívat k žádné diskusní zákopové válce.
AM
March 24, 2014 v 21.19
Ještě snad pár slov o neúctě Putina k Jelcinovi, když už jsem to nakousl.
Třeba ono nešťastné Budapeššké memorandum z roku 1994.
O co v něm jde?
Když budu citovat třeba Lidovky.cz: "Rusko se spolu s dalšími zeměmi zavázalo k tomu, že výměnou za ukrajinské vzdání se jaderného arzenálu bude zajišťovat jeho bezpečnost a územní."
Tohle přesně Rusko zabráním Krymu a Sevastopolu porušilo.
(((mimochodem, že samotný Sevastopol hrál v celé té krymžské kauze důležitou roli, ukazuje i to, že nebyl sloučen s novou federativní ruskou republikou Krym - - - ne ne ne, kdepak, byl převeden přímo z rukou Kyjeva do rukou Mosky jako "město federálního významu"... - inu co je doma v šifoneru, to se počítá)))
Podívejme se, jak se ale hovoří o velice podobném problému, tentokrát o jaderných zbraních v Bělorusku.
Velice zajímavý rozhovor se Sašou Vondrou::
http://respekt.ihned.cz/c1-35971760-ten-slon-je-prilis-blizko
Pokud jde o "běloruské" jaderné zbraně, Vondra říká:: "A co se týče jaderných zbraní: proč by Rusové stahovali svou předsunutou obranu, když ji tam ještě mají?"
(!!!)
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
Kdyby Budapešťské memorandum podepisoval ne Jelcin, ale Putin, určitě by se neneslo v duchu, že se Urkajina něčeho velkoryse vzdává (něčeho, co vlastně ani není její), a dostává za to smluvní ochranu.
S Putinovým podpisem by smlouva zněla, že se jaderných zbraních na Ukrajině velkoryse vzdává Rusko (navíc s dnešními nosiči nějaký ten kolometr sem nebo tam nehraje až tak roli), a za tuto velkorysost získává nespochybnitelné záruky o statusu Sevastopolu a o vojenské neutralitě Ukrajiny...
Třeba ono nešťastné Budapeššké memorandum z roku 1994.
O co v něm jde?
Když budu citovat třeba Lidovky.cz: "Rusko se spolu s dalšími zeměmi zavázalo k tomu, že výměnou za ukrajinské vzdání se jaderného arzenálu bude zajišťovat jeho bezpečnost a územní."
Tohle přesně Rusko zabráním Krymu a Sevastopolu porušilo.
(((mimochodem, že samotný Sevastopol hrál v celé té krymžské kauze důležitou roli, ukazuje i to, že nebyl sloučen s novou federativní ruskou republikou Krym - - - ne ne ne, kdepak, byl převeden přímo z rukou Kyjeva do rukou Mosky jako "město federálního významu"... - inu co je doma v šifoneru, to se počítá)))
Podívejme se, jak se ale hovoří o velice podobném problému, tentokrát o jaderných zbraních v Bělorusku.
Velice zajímavý rozhovor se Sašou Vondrou::
http://respekt.ihned.cz/c1-35971760-ten-slon-je-prilis-blizko
Pokud jde o "běloruské" jaderné zbraně, Vondra říká:: "A co se týče jaderných zbraní: proč by Rusové stahovali svou předsunutou obranu, když ji tam ještě mají?"
(!!!)
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
Kdyby Budapešťské memorandum podepisoval ne Jelcin, ale Putin, určitě by se neneslo v duchu, že se Urkajina něčeho velkoryse vzdává (něčeho, co vlastně ani není její), a dostává za to smluvní ochranu.
S Putinovým podpisem by smlouva zněla, že se jaderných zbraních na Ukrajině velkoryse vzdává Rusko (navíc s dnešními nosiči nějaký ten kolometr sem nebo tam nehraje až tak roli), a za tuto velkorysost získává nespochybnitelné záruky o statusu Sevastopolu a o vojenské neutralitě Ukrajiny...
AM
March 24, 2014 v 21.21
" ...... jeho bezpečnost a územní integritu."
* nezpochybnitelné *
atd.
Čas si dát pauzu. ))
* nezpochybnitelné *
atd.
Čas si dát pauzu. ))
vnitřní problémy se zaujímáním skutečně oboustranně kritického a tím pádem adekvátního stanoviska a jak každému z VÁS VYKUKUJE z očí čertík, který přece jen prosazuje tu větší oprávněnost a menší lumpárnu na straně té Vaší buržoasie (VĚTŠINOU té západní). ale bojujete statečně. BOHUŽEL ani důsledný marxista neví, jaké praktické řešení - to jest pokrokové,humánní, demokratické, antiimperalistické - navrhnout a alespoń slovně se za něj postavit. Neprivilegovaní jsou zatím skoro vesměs "třídou o sobě", ne pro sebe, a s jejich vědomím je to ještě horší než s Vaším,nemluvě už o organizované aktivitě. Mně formálně blízké komunistické hnutí je obrazem bídy a utrpení a nadnárodní kapitál a oligarchové dokážou zkurvit jakoukoliv zdánlivě demokratickou a lidovou aktivitu- včetně referend a voleb. Takže ta bída levicových intelektuálů má svůj objektivní základ. Takže i já -i když vidím na obě oči (myslím že pan Patočka a Ševčík taky) - jenom kecám. To umíme dobře.
PM
Na vašem zjištění že člověk není pánem ve svém vlastním domě, natož v okolí není ani zbla kecu.
Nebezpečenství keců vzniká od stupně a formy radikality se kterou se stavíme za své představy na cestě za hledáním pravdy.
Ale jsou i velmi radikální formy hledání, které nejsou kecům poplatné.
Třeba jistý austromarxista Otta Neurathů - nám buržoustům zde doposud buržousty prezentovaný jako jazykozpytec a zahrádkář.
Nebezpečenství keců vzniká od stupně a formy radikality se kterou se stavíme za své představy na cestě za hledáním pravdy.
Ale jsou i velmi radikální formy hledání, které nejsou kecům poplatné.
Třeba jistý austromarxista Otta Neurathů - nám buržoustům zde doposud buržousty prezentovaný jako jazykozpytec a zahrádkář.
Ale člověk (tedy nevlastník nebo drobný vlastník) de facto nebyl pánem ve svém domě od konce prvobytné společnosti, takže pro marxistu to zase tak překvapivé zjištění není. A ohledně hledání pravdy? Otázkou není radikální či neradikální, ale pravda či nepravda.
+ Další komentáře