Baskové na Krymu

Jakub Patočka

Obraz, který o české společnosti skýtá její odraz v zrcadle krymské debaty, není nijak povzbudivý.

Česká debata o Ukrajině vypovídá daleko více nežli o situaci tam, v Rusku či na Krymu o nás samých, o naší předpřipravenosti zakopávat se v nesmiřitelných ideologických pozicích. Evidentním neštěstím zájmů Ruska v českých zemích jsou jeho obhájci. Když si člověk například prohlíží produkci psychotického webu Petra Hájka Protiproud, dere se mu na mysl anglické pořekadlo: Máte-li přátele tohoto typu, k čemu by vám byli nepřátelé?

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Ovšem hlavní proud české debaty k situaci na Ukrajině zaostává jen o trošku. Jeho základní tón vychází ze tří zdrojů: z hlubokých, pochopitelných, ale s realitou pramálo konfrontovaných protiruských resentimentů, z nadšené neznalosti poměrů na Krymu a konečně z blazeovaného přehlížení hrubých chyb, jichž se v posledním čtvrtstoletí dopouštěly západní demokracie a jimiž se zbavovaly zbytků — ostatně z řady důvodů již dříve často po právu problematizované — autority počínat si jako morální arbitr v mezinárodních vztazích.

Myslím, že v intenci svého psaní o dění na Ukrajině mi není v českém prostředí nikdo blíže, nežli Filip Outrata; avšak dospíváme k výrazně odlišným závěrům. Shodujeme se v přesvědčení, že k tématu zuří informační válka a že pravda není ani na straně ukrajinských revolucionářů, a jistě ne ani na straně Putina, ale „někde mezi“.

Mám však za to, že se mýlí ve dvou zásadních ohledech. Ve svém prvním textu na dané téma vytýká levicovým kritikům ukrajinské revoluce, že ve vzepjetí Majdanu nerozpoznali vystoupení s vlastními intencemi spřízněných segmentů ukrajinské občanské společnosti.

Možná i rozpoznali. Ale jaký je vliv občanské společnosti na novou vládu vedle krajní i zcela extrémní pravice a vedle prozápadních korupčníků Janukovyčovy úrovně? Hořký text ukrajinského aktivisty nazvaný příznačně Nenávidím, který je stejně tak okouzlující, jako politicky zcela bezvýchodný, to ilustruje výmluvně.

Ve svém druhém textu zachází Outrata ale ještě mnohem dál. V textu — opakuji svou intencí skvělém — ve variaci na téma „první obětí války je pravda“ oprávněně argumentuje, že se k tématu objevují hrubě manipulativní zprávy.

Ačkoli si tak sám takovým, navíc výborně zestylizovaným, tvrzením opatřuje aureolu střízlivého arbitra, sám ji vzápětí zneužije: všechny příklady, které uvádí, jsou protiruské. Dva z nich jsou korektní: o marginálním proruském kyjevském rabínovi mylně vydávaném za mluvčího ukrajinských židů a také o krajně manipulativním plakátu před krymským referendem.

Nejenže ale vynechává veškeré manipulace západních médií, přičemž přehlížení porušené dohody s Janukovyčem či celé sbírky šikanovacích videí ukrajinských nácků se tu přímo nabízí, ale poslední příklad, který uvádí, sám v sobě obsahuje — a bohužel právě z Outratovy strany — hrubou manipulaci. Účast krajně nacionalistických, banderovských, nacistických či fašistických politických sil na nové ukrajinské vládě totiž absolutně nelze odbýt tím, že zdůrazňování tohoto tématu nahrává Putinovi — a to ani s poukazem na jednu petici ukrajinských a zahraničních ukrajinistů.

Ale právě o to se Filip Outrata snaží, ocitaje se tak v těsném sousedství konzervativní západní propagandy, která z kritiků nové ukrajinské vlády dělá Putinovy užitečné idoty. Jenomže to je postoj stejně tak produktivní jako tvrzení, že kritici Putina jsou užitečnými idioty nacistů v ukrajinské vládě.

V ukrajinských ulicích se nepohybuje pouze „občanská společnost

Základní otázka přece zní, zda je problém účasti extrémních pravicových sil na novém ukrajinském establishmentu reálný, a nakolik je závažný. Na jak tenkém ledě se tu evropská politika ocitá? Videí, zpráv a příkladů nacistických excesů je přece tolik, že otázka, zda to vše lze odbýt jako proruské provokace či jednotlivé excesy a zda se spíše nejedná o konstitutivní rys nových poměrů, je plně na místě.

Není to dokonce náhodou tak, že Putin je spíše nežli hybatelem dění na Ukrajině, ve vyloženě reaktivní pozici, v níž se sám necítí pohodlně? Že si při tom počíná jako slon v porcelánu, že se v Rusku děje spousta ohavností, že se Rusko vzdaluje od ideálu sociálně a ekologicky citlivé demokracie, o tom není sporu... Jenomže podívejme se do zrcadla: vždyť to všechno my Evropané bohužel taky, byť v mnohem učesanější podobě.

Jak vypadala rozvojová politika Západu v postsovětských zemích po konci studené války? Bohužel vedle asistence při obnově občanské společnosti a demokratických institucí měla přespříliš často podobu rabování místních ekonomik zahraničními korporacemi přesně dle modelu, který si Západ po válce po dlouhá desetiletí nacvičoval ve třetím světě. A čím dále na jih a východ tím více převažovalo rabování nad pokusy o pomoc s obnovou demokracie. Rusko samo bylo jednou z předních obětí takové politiky. A právě ona nakonec je také jednou z hlavních příčin nástupu Putina.

V celé debatě dále nelze obejít skutečnost, že Krym je ruský stejně tak dlouho, jako jsou Spojené státy americké... inu americké. Ukrajinským nikdy v minulosti nebyl. Chruščovova groteskní eskapáda, kvůli níž se stal deset let po válce součástí Ukrajinské svazové sovětské republiky, měla především stvrdit trvalou příslušnost Ukrajiny k Rusku. Chtít, aby se Rusové Krymu zřekli, je stejně nadějné jako chtít, aby USA vrátili Indianu Indiánům.

Rozhodná většina obyvatel Krymu byla ochotna setrvat v rámci Ukrajiny jenom potud, pokud trvalo její těsné sepětí s Ruskem. Pokud dnes tvoří součást nového kyjevského establishmentu protiruské extrémně pravicové živly, nemohlo být sporu o tom, že se bude chtít znovu stát součástí Ruska. Změnil-li se protiústavně režim v Kyjevě, jistě se může protiústavně změnit také krymské státoprávní postavení. Revoluce se obvykle nedějí v souladu s ústavou.

Že si při tom Putin počíná s imperiální těžkopádností, je sice smutná zpráva pro budoucí jednání s Ruskem, ale na podstatě věci a právu Krymčanů žít, kde chtějí, to mění pramálo. A ti, kdož tvrdí, že Rusové své k mezinárodnímu právu bezohledné počínání odkoukali v posledních dvaceti letech od Západu, mají nakonec bohužel pravdu.

Vedle mezinárodního práva garantujícího hranice států, je tu také právo na sebeurčení, jež i v Evropě často neobhajitelným způsobem porušujeme. Na autonomii až po vlastní státnost jistě mají právo Baskové, jistě ho mají Kurdové obývající rozsáhlá území aspiranta na vstup do EU Turecka, a jistě ho mají Čečenci, jimž je upírají Rusové.

Právo na sebeurčení a samosprávu je ušlechtilejším právem nežli právo států na neměnnost hranic, i když i k němu je nutné vždy s ohledem na konkrétní situaci přihlížet. Třebas rozdělení Československa mělo jedinou a v kontextu dnešní debaty zvláště pikantní vadu: nastalo protiústavně bez referenda.

Krym je zvláštní případ. Jeho státoprávní postavení se změnilo až dekádu po druhé světové válce. Je to politicky i geograficky jasně vymezená oblast. Výsledek referenda zde by nebyl jiný, ani kdyby ho pořádalo OSN, jen by se možná prolilo podstatně více krve, poněvadž jednotlivé segmenty krymské společnosti by dostaly příležitost se zradikalizovat.

Putin se patrně nemýlí, když říká, že Krym byl, je a zůstane ruský. Klíčová otázka dnes ale zní, jak nad rustvím, ukrajinstvím, češstvím, evropanstvím znovu vystavět společný univerzalistický spon, díky němuž by — jak praví největší klasik české politiky — člověčenstvo mohlo přebývat jako přátelský všecelek.

Nakonec není jen hříčka osudu, že nejlepší český a nejlepší ukrajinský hokejový klub spolu nyní sehrají čtvrtfinále ruské hokejové ligy. Princip jednoty v různosti by snad nemusel zůstat omezen jen na sport. Až opadnou vášně, bude s Ruskem třeba komunikovat i jinak než sankcemi.

A bude se třeba ptát po našem vlastním podílu na tom, proč Rusko dnes vypadá, jak vypadá. Teprve tehdy až v tom my Evropané sami půjdeme světu příkladem, můžeme doufat, že strhneme k neimperiálnímu, demokratickému chování i Rusko.

    Diskuse
    Jen obtížně si dokážu vysvětlit, proč i jinak úctyhodní intelektuálové interpretují nesouhlas s aktuální i dřívější politikou USA, NATO či EU jako vyjádření nekritické přízně politice Putinově. Jeden z nich např. v LN napsal, že "ukrajinská krize zřetelně ukázala, kdo kde stojí". A aby o pozicích bylo zcela jasno, dodal, že je dobře, "jak se ukázalo, že některé lidi jsme z podivných vazeb na Rusko, vedené bývalým agentem KGB, nepodezírali neprávem". Jsem tedy nucen jít do sebe a postavit se na správnou stranu barikády. Jinak si budu muset dodatečně přiznat své pletky s KGB či roli Putinova "užitečného idiota", který navíc nepochopil, že F. Fukuyama měl s tím koncem dějin naprostou pravdu.
    VP
    March 21, 2014 v 16.9
    Výsledek referenda
    by za jiných okolností snad přece jen byl trochu jiný. Proti odtržení Krymu by asi hlasovalo mnoho zu těch, kteří jsou teď buď na útěku, anebo nehlasovali s tím, že "už je dávno rozhodnuto".
    DU
    March 21, 2014 v 18.27
    Pohled pana Outraty je mi mnohem bližší
    Pan Patočka se v textu uchyluje opět k českou politikou prostupujícím proruským klišé. Údajný "protiruský resentiment", který lze v českých dějinách vystopovat maximálně k srpnu 1968, je pomocným konstruktem jak ještě více mobilizovat českou rusofilii.

    Neustálé strašení údajnou převahou extrémních nacionalistů, fašistů, banderovců a neonacistů (tentokrát na Ukrajině) patří již ke koloritu liberální levice. Jakoby Haider nebo Wilders byli pro Evropu katastrofou, zatímco Putin, který chce sjednotit a ochránit ruskojazyčné obyvatelstvo v Evropě je obětní beránek a skrytý spasitel před zkázou Západu. Ke strašení neonacismem má dnes pěkný článek v Britských listech historik a politolog Marek Pavka: "Hitler žije" http://www.blisty.cz/art/72629.html.

    K neustálým argumentům, jak Krym byl a bude ruský, lze jen podotknout, že součástí carského Ruska se stal až za carevny německého původu Kateřiny Veliké a byl jeho součástí až v 19. a 1. polovině 20. století, tedy v éře nacionalismů. Mohli bychom připomenout, že se stejnými argumenty lze Krym (Krymský chanát) přiřknout Turecku, Mongolsku nebo Německu. Zapomíná se také na to, že Krymští Tataři, kteří byli vysidleni Stalinem za Volhu, toto referendum bojkotovali. Neměli by na základě "historického práva" především oni rozhodovat, kam Krym bude patřit? Nejsou ale takové argumenty nesmyslné? Vždy se dostaneme totiž k tomu, komu "původněji" Krym patřil.

    Na základě práva národa na sebeurčení by v EU měly vzniknout ihned 3-4 nové státy (Skotsko, Katalánsko, Baskicko, Vlámsko, možná Benátsko). Pokud v textu autor zmiňuje protiústavní zánik Československa - bez referenda, připomínám, že stejně tak bez referenda a rozhodnutí zemských sněmů Československo i vzniklo. A např. právo na sebeurčení českých, moravských a slezských Němců, kteří chtěli zůstat v Rakousku, respektováno tehdy vůbec nebylo.
    MP
    March 21, 2014 v 18.30
    Pokud nejsou výsledky referenda zfalšované
    (což nelze vyloučit, ale považuji to za spíše nepravděpodobné), pak je velmi zajímavé, že se pro připojení k Rusku vyslovilo více voličů, než kolik na Krymu žije Rusů, tedy museli pro ně hlasovat i neruští obyvatelé poloostrova (navíc za předpokladu, že by doslova všichni Rusové byli pro). To by vypovídalo o mnohém:)

    Jinak vynikající článek, jsem rád. že s Jakubem Patočkou jsme na stejné názorové lodi...
    DU
    March 21, 2014 v 18.56
    Pane Plevo,
    V krymském referendu mohli hlasovat všichni Rusové, tedy nejenom ti krymští. Jak se tam další hlasující Rusové dostali, to mi není známo.
    DU
    March 21, 2014 v 20.59
    A kdy se bude hlasovat o odtržení Kubáně od Ruska?
    Když jsme u těch argumentů, co komu historicky patřilo déle, než trvala historie USA, zajímalo by mě, kdy Putinův režim vyhlásí referendum na druhé straně Kečského průlivu, tedy v Kubáni, v jižním Rusku. Argumentem pro připojení Kubáně k Ukrajině může směle být fakt, že zde hovořila polovina obyvatel ukrajinsky ještě před první světovou válkou, než byla celá oblast rusifikována...
    JD
    March 21, 2014 v 21.48
    Autor si plete právo na sebeurčení s "právem na vlast", což mě u Jakuba Patočky překvapuje. Rusové nejsou žádní Baskové, svůj stát mají, dokonce největší na světě. A to, že se mnozí dnes nacházejí za jeho hranicemi, je právě důsledkem práva na sebeurčení dalších národů bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajinců.

    Krym není žádným zvláštním případem, je jen pro Rusko vojensky strategický, proto kde se vzala, tu se vzala, objevila se tam "domobrana"...

    Ukrajinská krajní pravice je nebezpečná, ale kdyby neexistovala, tak by si ji musel Putin vymyslet, jako že si taky pár věcí vymyslel. A Ukrajina má svaté právo nebýt ruským satelitem, banderovci nebanderovci, Putin Neputin.

    PH
    March 21, 2014 v 22.16
    Souhlasím s autorem článku
    hlavní problém Evropy té tzv. západní (i naší "demokracie") je, že stále pohlíží na Rusko optikou studené války. My vlastně nechceme, aby bylo Rusko více demokratické, protože pak bychom na něj neměli bič. To vidím, jako hlavní vzkaz autora článku. Jsme skutečně jen prodlouženou rukou globálního kapitálu, které vidí v Rusku konkurenta. O šaškovství tvůrců dohody EU s Janukovyčem, na níž se ihned zapomnělo, netřeba mluvit. Netřeba mluvit o tom, nakolik má Rusko právo na Krym, prostě se asi lidé na Krymu báli, že se z nich stanou druhořadí občané, jako Palestinci v Izraeli.
    PM
    March 21, 2014 v 22.42
    Mateřština a kultura péče o společné zájmy
    Minulé prázdniny courajíce po pomezí kantonů Bern a Frieburg jsem potkal sedláka. Za potokem se objevil soused se kterým měl leccos rychle prohovořit. Deset minut jsem naslouchal rozhovoru vedeného konsekventně de - fr mateřštinou.
    Za můj kompliment nad nadřazeností obsahu sdělení nad formou/mateřským jazykem jsem sklidil jen mdlý úsměv.
    Víte k tomu abychom se zde mohli cítit doma se musíme dohodnout - mateřština sem mateřština tam. Když o něco doopravdy jde, tak to tu po staletí takhle funguje .................. vysvětlil mně sedlák.
    Stav sedlácké moudrosti na Ukrajině se ukáže v brzkých volbách ......bych připomněl.
    Zdejší stav již známe......
    DU
    March 21, 2014 v 22.52
    Nutné nové základy Evropy
    Autor napsal: "Klíčová otázka dnes ale zní, jak nad rustvím, ukrajinstvím, češstvím, evropanstvím znovu vystavět společný univerzalistický spon, díky němuž by – jak praví největší klasik české politiky – člověčenstvo mohlo přebývat jako přátelský všecelek."

    Tímto novým sponem by mohl být odklon od národních států a skutečná federalizace Evropy ne podle principu neosvědčených národních států špatně nakreslených ve Versailles, St. Germainu, Trianonu na Jaltě či v Postupimi. Vystavět silnou a efektivní federaci tračničních evropských zemí a regionů.

    + Další komentáře