Česká masmédia jsou v posledních měsících kritizována, že o vývoji na Ukrajině informují jednostranně; že nadržují novému režimu v Kyjevě a ruské, resp. proruské pozice naopak démonizují. Zdali, či lépe, do jaké míry tomu tak je, to ať posoudí jiní. Já jako člověk pobývající v poslední době střídavě na Ukrajině, v Rusku a nyní na Krymu bych zde chtěl přiblížit, jakým způsobem referují o tématu masmédia ruská. Vnější pozorovatel se totiž jen těžko brání dojmu, že vedou přímo informační válku.

Úvodem několik příkladů: Imigrační vlna čítající desetitisíce ukrajinských utečenců zasáhla západní oblasti Ruska, hlásí v úvodu reportáž na ruské státní televizi. Kamera snímá přeplněný hraniční přechod, další komentář hovoří o lidech utíkajících ze země zasažené fašistickou nákazou.

O tom, že jsou použity záběry nikoli z ukrajinsko-ruské, ale z tradičně přetížené ukrajinsko-polské hranice, se reportér nezmiňuje. A vyjádření Federální migrační služby k případu se posluchač také nedozví. Jasné stanovisko FMS vydají až později The Moscow Times: o azyl požádalo v posledních týdnech ve východních oblastech Ruska všeho všudy pět osob ukrajinské národnosti.

V jiném případě byly televizní stanicí Rossia 1 použity pro reportáž o střetech mezi proruskými a proukrajinskými demonstranty v Simferopolu záběry z mnohem vyhrocenějších událostí, které proběhly v únoru v Kyjevě. A když z té samé stanice hřímal lídr ukrajinské krajně pravicové strany Svoboda Oleh Ťahnybok o tom, že používání ruštiny bude na Ukrajině zakázáno pod hrozbou trestu smrti, málokoho by napadlo, že v ukrajinském originále říká: Ukrajinština bude úředním jazykem, nicméně ostatní jazyky nesmí být diskriminovány.

Rusy kritické k vlastnímu režimu baví v souvislosti s takovýmto posouvání reality v posledních dnech nový vtip:

„Vidíš banderovce?“, ptá se Putin člověka na Krymu.

„Nevidím,“ odpovídá tento.

„No, a přitom jich tu je plno,“ usměje se prezident. „A vidíš ruské vojáky?“

„Vidím jich tu plno.“

„No vidíš, a přitom tu žádní nejsou!“

Mezi Ukrajinci dnes koluje mnoho příběhů, které dokládají, že vtipy jako tento zdaleka nepřehání. I skuteční odborníci se pak uchylují k silným slovům. Podle vedoucího oddělení politické analýzy ukrajinské Kyjevsko-Mohylské akademie Alexeje Grana se například informace, které vysílají v těchto dnech ruská média, dají označit za „propagandu v goebblesovském stylu“.

Alternativám se nedaří

I v Rusku existují pochopitelně média, která referují jinak. Jejich dosah je ale malý a vliv zanedbatelný.

Když se centrum pro výzkum veřejného mínění Levada ptalo v červnu minulého roku Rusů, odkud čerpají informace o událostech v zemi a v zahraničí, 88 procent dotázaných odpovědělo, že z televize. Tu zároveň označilo 51 procent za nejdůvěryhodnější zdroj informací. Na druhém místě skončily s 24 procenty informace od přátel a známých, které pokládá za nejdůvěryhodnější zdroj 16 procent lidí. Internet, který v současné době nabízí jako téměř jediný větší množství pohledů, označilo ze zpravodajského hlediska za důvěryhodný jen málo přes 10 procent dotázaných.

Ve výsledku vzniká situace, kdy zhruba 70 procent Rusů získává většinu informací o politickém dění přímo nebo nepřímo z televizních kanálů, které vlastní, nebo zprostředkovaně ovládá stát. 65 procent dotázaných navíc pokládá zprávy z velkých televizních kanálu — Pervy Kanal, Rossia, NTV — za zcela, nebo více méně objektivní.

I malá média šířící alternativní pohled na věc jsou zároveň šikanována. A pokud někdo s dostatečně velkou auditorií začne kritizovat politickou reprezentaci, je brzy zbaven možnosti být slyšen. Bylo to možné sledovat například začátkem roku na případu televizní stanice Dožď, jejíž popularita a kritičnost během posledních dvou let značně vzrostla. Stanici stačil jen malý prohřešek a byla zbavena možnosti vysílat v kabelové verzi, což způsobilo prakticky její zánik.

To, co je řečeno v televizi, se tímto způsobem stává pro mnohé nezpochybnitelnou pravdou a součástí světonázoru z toho prostého důvodu, že není jiná možnost, jak se bez internetu pravidelně a systematicky informovat.

A věc má konečně ještě jeden aspekt: Popsaný přístup nejen prohlubuje informační mezeru a ve výsledku možnost dorozumění mezi oběma „bratrskými“ národy, tedy Rusy a Ukrajinci, ale též rozděluje samu ruskou veřejnost. K režimu kritičtí Rusové cítí, jak moc je s informacemi manipulováno; dále se utvrzují ve vlastních názorech (třebaže mnohdy též zaujatých), a v důsledku smýšlejí stále radikálněji. Stačí si přečíst pár blogů ruských protestních tribunů.

Přístup režimu k informačním tokům navíc doprovází i otevřená represe. I když po Moskvě třeba chodily v poslední době průvody několika stovek až tisíců lidí podporujících ozbrojený boj s „fašismem na Ukrajině“, mnohem silnější iniciativa se objevila proti válce a proti zasahování do vnitřních záležitostí západního souseda. Na facebookovou stránku této iniciativy se za poslední dva týdny přidalo přes 70 tisíc lidí. A když pak však dorazilo na tematické demonstrace v Moskvě a Petrohradu několik tisíc z nich, nechaly úřady protest rozehnat. Zatčeno bylo dohromady okolo pěti set demonstrantů.

Neschopnost reflexe

Ze strany ruských odpůrců vojenského zásahu na Ukrajině se často ozývá, že vzniklá situace je kromě jiného důsledkem neschopnosti politického vedení země přijímat jakoukoli reflexi vlastního konání. Média neslouží k tomu, aby zprostředkovala obousměrnou komunikaci mezi občany a politickou elitou, ale k tomu, aby informovala poslušné občany o tom, co je z pohledu těch u moci důležité vědět.

Tomuto názoru odpovídá i návrh zákona představený v Dumě minulý týden. Zákon by měl přitáhnout mediální uzdu ještě pevněji tím, že bude přísně stíhat ty redaktory, kteří svým rozhodnutím umožní publikaci článků obsahujících lživou protiruskou informaci. Autor návrhu Jevgenij Fjodorov vysvětlil, že nový zákon je reakcí na „neadekvátní přirovnání“ současného státního převratu na Ukrajině k jiným historickým událostem. Obecně se má se za to, že Fjodorov tak narážel na nedávné srovnávání olympijských her v Soči s Berlínskou olympiádou v roce 1936 a invaze na Krym s anšlusem Rakouska o dva roky později.

Je samozřejmé, že za stávající studené války mezi Ruskem a Ukrajinou či Západem a Východem by více kritické reflexe neškodilo ani mediím v USA, zemích EU či na vlastní Ukrajině. Když je ovšem řeč o Rusku, nutí se z popsaného následující závěr: Kromě neschopnosti reflektovat pomocí médií současnost se Rusko kroky svých politiků zbavuje také možnosti poučit z historie. Otevírá tak — či lépe: pomáhá dalším otevírat — dveře tomu, aby se historie opakovala.