Spor o další směřování Ukrajiny vnesl do veřejných debat starý problém střetu mezi Východem a Západem. Žijeme v globalizovaném světě, kde je míchání různých kultur běžný problém. Hledat ve specifických hodnotových postojích nějaký algoritmus pokroku však zavání anachronismem.

Spor o Ukrajinu není o snaze této země konvertovat k západní civilizační identitě. Ve skutečnosti jde spíše o spory geopolitické, spojené se zájmy různých byznysových skupin a s procesy, které vedly k rozpadu někdejšího SSSR.

Připomenu duel dvou kulturních směrů civilizačního myšlení v Rusku - slavjanofilů a zapadniků. Jeho siločáry se reprodukují zejména v ruském politickém a historickém diskursu znovu a znovu.

Kořeny tohoto dvojího pohledu jsou v idealistické reflexi problému modernizace ruského impéria, a to už od Petra Velikého. Na západě potom našla kritika západních hodnot svůj výraz u různých autorů kulturního pesimismu, jako byli Friedrich Nietzsche či Oswald Spengler.

Slavjanofilové byli společenským hnutím z poloviny XIX. století, které vycházelo z konzervativní představy o kulturní zvláštnosti Ruska, opřené o prapůvodní slovanské kořeny, adorující obščinový způsob života a religiozitu pravoslaví.

Tyto specifika chtěli chránit před západními zvyklostmi, které považovali za zkažené a rozvratné. Patřili k nim jak konzervativní obhájci autokratického samoděržaví, tak i jeho radikální oponenti, zejména tzv. narodnici. Jeho představitelé obecně věří v eschatologickou misi ruského národa a dnes se úzce váží na koncept eurasijského světa.

Naopak ruští zapadnici byli spíše mladší generace intelektuálů, kteří považovali Rusko za nedílnou součást Evropy, kteří se inspirovali jak z radikálně demokratických, tak i liberálních vzorů. V jednotě s universalismem západního myšlení vycházejícího především z osvícenectví hledali zdroje obrody a civilizačního vzestupu Ruska. S tím myšlením souvisí i tzv. evropanství, jako přesvědčení o civilizační misi Evropy.

Zajímavý je v tomto ohledu vztah západního a ruského marxistického myšlení, který ovlivňoval, ale i dělil radikálně levicové myšlení. Dnes lze obdobu hledat v názorech na globální odpovědnost evropské či euroatlantické civilizace.

Nemyslím, že v ukrajinské kauze jde o zakonzervování této východoevropské země v jakémsi skleníkovém kulturním prostoru. Už proto, že Ukrajina nikdy kulturně homogenní nebyla a současný nově utvořený státní útvar spíše dává šanci spojovat různé kulturní prvky dané složitými dějinami na tomto území.

Vždyť Zakarpatí, Bukovina, Halič a Volyně spadaly po staletí pod katolické Polsko, Litvu a Rakousko-Uhersko a se silným židovským vlivem, východ byl postupně rusifikován, jak se vymaňoval z tatarského vlivu (zvláštní etapou byli svobodní kozáci na Dněpru).

↗

Julie Tymošenková. Foto Antonis SHEN, flickr.com

Zemi bohužel představují spíše kořistnické elity, kterým je něco jako kulturní identita ukradené. Budou dělat to, co je pro ně výhodné a k nim také směřuje diplomacie peněz Kremlu i Bruselu. Ideologie střetu Západu a Východu jen zastírá tento fakt.

Odmítám přistoupit na rétoriku, líčící jakýkoliv odpor vůči oligarchům jako fašistický převrat, všechny protestující jako extremistickou verbež, řízenou imperiální EU. Stejně jako ti, kteří varují před pogromismem ultrapravicových nacionalistů a volající po demokratické legitimizaci politických změn a stabilním vztahu s Ruskem, nejsou vlastizrádci a agenti temné poststalinské despocie, bránící světlu ze Západu.

Citlivým problémem takové kulturně nehomogenní země je národní politika. Nešťastným vykročením je proto zrušení zákona o jazyku z roku 2012 a zavedení ukrajinštiny jako úředního jazyka. Vždyť spisovnou ukrajinština hovoří asi 10 % obyvatel (30 % hovoří rusky).

K většinovému dorozumění v zemi slouží tzv. suržik (ruština s ukrajinskými koncovkami). Proto pestrá opoziční aliance není ani tak loutkami západu, jak tvrdí Rusko, jako spíš společenství, které spojuje frustrace z postkomunistických poměrů.

Nepokoje v Kyjevě vypukly po té, co bývalý prezident Janukovič odmítl smlouvu s EU. Problém ale asi není v samotné Asociační dohodě - tu podepsalo i Turecko už v roce 1963 a stále není a asi hned tak nebude členem EU.

Nemalý trh, tranzit zemního plynu na západ a těžba uhlí s výrobou oceli jsou tím, oč se hraje. To potvrzuje, že Rusko má také vlastní imperiální agendu — proto také nabízí snížit ceny plynu pod úroveň, za kterou vyváží na Západ, a celní unii. Ukrajiny s Ruskem.

Logickou odpovědí by bylo, že Ukrajina zachová směřování k vyspělému západu, ale současně udrží stabilní vztahy s Ruskem. Nabídne politický rámec pro koexistenci místo konfrontace. A utlumí hlavní zdroj frustrace obyčejných lidí, tedy bezohlednost kořistnických elit.

Právě ta z Ukrajiny učinila jednu z posledních zemí na žebříčku Transparency International o vnímání korupce a podvázala rozvoj země tak, že má dnes výrazně menší ekonomickou úroveň než například nedaleké Polsko.