Když jsem ve středu dopoledne začala psát sloupek k protestům na Ukrajině, vypadal dost jinak, než ten, který čtete nyní. V noci z úterý na středu zemřelo na Ukrajině kolem dvaceti pěti lidí, stovky byly zraněny. V noci na čtvrtek k nim možná přibyli další a to nejen v Kyjevě.

↗

Protesty na Ukrajině. Foto Wikimedia Commons

Světová média obletěly fotografie i záběry hořících barikád na náměstí Majdan, stejně jako zakrvácených tváří protestujících. Ze všech koutů zejména Evropy přicházejí výzvy k zastavení násilí, otevřené dopisy i požadavky na uvalení sankcí, reakce se mění každou hodinou. I proto je tak komplikované k Ukrajině něco napsat tempem menším, než bleskovým.

Padá stát, co si Ukrajina přeje?

Pro vnějšího pozorovatele, který sleduje ukrajinskou politiku jen povrchně a spíš v momentech, kdy se něco děje, je tamní situace přinejmenším nepřehledná a připomíná proto pověstnou černou skříňku, u které netušíme, co je uvnitř, dokud se nerozbije.

Někteří komentátoři hovoří o začátku občanské války nebo dokonce rozdělení Ukrajiny. Tomu přizvukují i informace o tom, že některá sídla — například Lvov — údajně vyhlásila nezávislost na ukrajinské vládě, naproti tomu jiná, například Krym, se zase chtějí připojit k Rusku. Tak jako tak je evidentní, že státní struktury přestávají mít kontrolu nad některými částmi Ukrajiny, což není nikdy dobré znamení.

Teď, ve středu večer, kdy tento sloupek píšu, se podle agenturních zpráv představitelé opozice domluvili s prezidentem Janukovyčem na dočasném příměří a snaze o nenásilné řešení stávající situace.

Je ovšem otázkou, co se s touto dohodou bude dít dál — jen naivní člověk se může domnívat, že zástupci opozice v tomto případě zastupují skutečně všechny skupiny, které jsou přítomné na protestech. Zejména ti, kteří proti Janukovyčovi bojují se zbraněmi v ruce, stejně jako „titušky“, tedy ozbrojené bojůvky, které podle některých zdrojů stojí za eskalací násilí, by se na toto velmi křehké příměří nemuseli zrovna dvakrát ohlížet.

Ukrajinský lid medializovaný a nemedializovaný

Když se zběžně podíváme na mediální obraz současných protestů, vidíme na straně jedné protestující, zejména ty z Majdanu, s různou vizáží. Od „normálních lidí“, až po ty, kteří jsou připraveni se policii, a v horším případě i armádě, postavit s Molotovovým koktejlem v ruce. Na straně druhé ukazuje představitele Janukovyčovy vlády, případně Ruska, kteří se staví poměrně ostře proti protestům a nebojí se používat slova jako „terorismus“ nebo „převrat“.

Ptám se sama sebe, kde je hlas těch, kteří mají k současnému vývoji na Majdanu, ale i dalších městech, výhrady, i když třeba zrovna nepatří mezi fanoušky stávajícího uspořádání. A kde je hlas policistů nebo jejich rodin a kde je hlas lidí, kteří pracovali v budovách, jež před několika desítkami hodin obsadili protestující? Jak velký je vlastně tenhle „nemedializovaný“ a tedy v zásadě mlčící lid?

O polofašistických nebo radikálních a násilnických skupinkách uvnitř protestujících se sice říká, že jich není zase tolik a nehrají zásadní roli, nicméně vzhledem k eskalaci násilí vzbuzují poměrně vážné obavy. Ani těm však, z poměrně logických důvodů, není věnován nijaký velký prostor, a proto zůstávají jako ony samotné, tak jejich vliv na dynamiku protestů rovněž velkou neznámou.

V žádném případě nechci nijak shazovat snahu opozice proti současnému nastavení ukrajinské politiky zosobněné právě prezidentem Janukovyčem. Nicméně se domnívám, že určitá míra ostražitosti je vzhledem k nepřehlednosti a zapojení různých militantních nebo polofašistických skupinek určitě na místě.

Koneckonců pokud současný prezident situaci neustojí, což se stát může, bude štěstí dost možná přát těm, kteří přijdou s nějakým plánem — a nic a nikdo nemůže zaručit, že to bude plán umírněných proevropských demokratů.