Zahraniční zpravodajské a informační servery nám toho opět mohou říci mnohem víc. Třeba jak si situaci na Ukrajině vykládají i jiné, významné mocnosti. Díky architektuře globálních mocenských institucí na nich totiž stále záleží. Sledovat Ukrajinu jako izolovaný případ nás dovede pouze k zastřeným, ne-li chybným závěrům. Celá situace se děje v jistém mezinárodním kontextu. Už vůbec bychom neměli sklouzávat k opomíjení mnohých ekonomických fundamentů, které s Ukrajinou souvisí.

Díky dopadům americké hypoteční a derivátové krize, jež byla ve velké míře sanována i evropskými bankami, není EU v situaci, kdy by měla neomezený manévrovací prostor. V některých zájmových oblastech se pak zároveň střetává s ostatními státy. Tyto střety, ač z podstaty velmi pragmatické, na sebe nabalují étos dávných křivd, studenoválečných institutů a vybraných národních animozit. Jak to tak bývá, takové animozity rezonují i u protistrany, v tomto případě především v Rusku.

Situační kontext, aneb o co se hraje

Vyjasněme si situaci. Rozšíření EU je v nejbližších letech vyloučené (především Německem). Ukrajina bankrotuje, má CCC rating od agentury Fitch, nikdo jí za těchto okolností na dluhopisovém trhu levně nepůjčí; díky bankovní krizi v EU je otázkou, jaká bude politická vůle k masivní sanaci ukrajinské ekonomiky. Rusko nabídlo finanční pomoc 15 mld. USD, které už ale Ukrajině zřejmě neposkytne.

EU v posledních letech, pravda, nakoupila část ukrajinských dluhopisů, ale s vysokými úroky to nijak nehnulo. V neděli večer už pod tlakem ukrajinského parlamentu a bank přislíbila alespoň 20 mld. EUR. Dále je Ukrajina částečně okleštěná od dovozu surovin, protože např. na plnou tržní cenu plynu nemá prostředky a její tranzitní výsada je pryč od doby, co se Německo dočkalo projektu Nord Stream — stejně jako Japonsko a Čína své ruské roury.

Ukrajinu už v listopadu odepsala Raiffeisenbank, která se na východoevropské trhy specializuje. Hodlá odprodat svůj celkový podíl v hodnotě 2,25 mld. EUR. Ukrajinská ekonomika byla do konce roku 2013 v recesi. Trh swapových kontraktů ještě před nepokoji vsázel na padesátiprocentní šanci ukrajinského bankrotu. To by se ale nehodilo velkým investorům, především do indexu EMBI Global (J. P. Morgan Emerging Markets Bond Index Global); bankrot Ukrajiny by způsobil velký a nežádoucí propad celého indexu, a tedy ohrozil především evropské bankovní domy a jejich portfolia (záchrana těchto bank je pro EU problematická).

Investoři vsázeli na ukrajinskou dohodu s EU, která se týkala politických a obchodních závazků. Ukrajina jí však v listopadu 2013 odmítla a označila za sebevražednou. Věřitelé spolu s IMF (Mezinárodním měnovým fondem) hodlali po podpisu dohody Ukrajině poskytnout potřebné záchranné půjčky. Odmítnutí dohody tedy vytvořilo dalekosáhle složitou situaci pro spoustu zúčastněných aktérů.

Je příznačné, že po pátečním podpisu dohody o příměří své znepokojení jako první veřejně oznámil právě bankovní dům, Royal Bank of Scotland. Prostřednictvím své analytičky Tatyany Orlove prohlásil: „This is not the end of the story. What I am reading is there is a deal but the devil is in the detail. The urgent need is for a technocratic cabinet that could take steps to avert default.” (Původně Reuters, nyní heraldscotland.com) Jinými slovy: kdo Ukrajinu vyplatí z možnosti defaultu, neboli selhání platit závazky svým věřitelům?

Pro pochopení velmi zásadního, širšího kontextu celé situace je toto ekonomické zhodnocení naprosto nezbytné. Podmiňuje totiž možný budoucí vývoj dle zájmů jednotlivých státníků. Ani půjčka od EU, natož od IMF, se neobejde bez politických implikací. (IMF už svou pomoc podmínil devalvací ukrajinské měny a redukcí energetických pobídek; stejně tak EU spolu s USA podmiňují svou finanční pomoc zavedením finančních reforem z dílny IMF) Není to pouze Rusko, které by skrze ekonomické záležitosti provádělo svou zahraniční politiku. Na druhou stranu je to však Rusko, které s ekonomickou situací Ukrajiny může pohnout velmi radikálním způsobem.

Rusko v prosinci 2013 snížilo Ukrajině cenu za tisíc kubických metrů zemního plynu na 268 USD. Pokud by Rusko zaúčtovalo nikoli ‚bratrskou‛, ale ‚západní‛ cenu, platila by Ukrajina cca 360 USD, což je při objemu jejího odběru zvýšení nákladů o cca desítku mld USD za rok. Pokud pak Rusko ještě zavede cla na ukrajinský import, tyto náklady pro Ukrajinu ročně vzrostou o další miliardy USD. Ušlý zisk z plánované celní unie se počítá jen těžko.

Ani připojení se k ekonomickým dohodám vnuceným ze strany IMF, EU a USA nebude pro Ukrajinu bez nákladů. Jak jsem již zmínil, půjčky a investice od těchto institucí/států proudí na základě politických a nikoli humanistických zájmů. EU a jejím etablovaným konglomerátům by se samozřejmě rozšíření trhu, na ukrajinské konzumenty a jejich levnou pracovní sílu, mohlo z dlouhodobého hlediska ekonomicky zhodnotit. Zisky pro Ukrajinu jsou nicméně sporné. Její konkurenceschopnost by byla mizivá, zato její strategická hodnota (geografická poloha) by EU prospěla podobně, jako významné nerostné bohatství Ukrajiny.

Ukrajina oplývá cca 28 mld. tun železa, 39,6 triliony kubíků zemního plynu (využívá jen část, nemá kapacity na jeho zpracování), 47,1 mld. tun černého uhlí, apod. Na tomto bohatství stojí i východní těžký průmysl, kde převažuje ten ocelářský (Ukrajina je světově desátá v ocelářské produkci, Německo pro srovnání sedmé): především společnosti Metinvest, AzovStal, Ilyich Steel & Iron Works, atd. Tato dítka privatizace jsou úzce navázána na Janukovyčův předcházející režim a rozhodně se svých aktiv nehodlají vzdát.

Pro ilustraci ekonomického významu východních oblastí přikládám hrubý regionální produkt dle posledních dat z roku 2011. Následuje grafické znázornění etnického dělení Ukrajiny dle posledního cenzu z roku 2001.

↗

Foto stratfor.com

↗

Foto en.wikipedia.org

Konkurenceschopnost stávající ukrajinské ekonomiky je vůči EU nedostačující a případné obchodní dohody s EU by zajistily rozbití tamních monopolů, ve prospěch těch evropských. Zahraniční investice by mohly zajistit zvýšení produktivity, ale zároveň by odčerpávaly své dividendy a snižovaly tak re-investiční potenciál. Na Ukrajině se odhaduje až 1,2 trilionu kubíků tzv. břidlicového plynu; USA jsou v této oblasti dominantní díky technologii pro jeho těžbu.

Jádro EU samozřejmě ocení, pokud by tento environmentálně sporný způsob těžby zničil spodní vody a zdraví na Ukrajině, a ne u nás. Vzhledem k dohodám s EU by nebylo možné suverénně rozhodovat o hospodářské politice země, která by se tak ocitla na samé periferii EU, navíc podkopávaná protireakcí Ruska a jeho spřízněných satelitů/partnerů. Zájmy na ekonomice Ukrajiny totiž nemá jen Rusko, EU a USA, ale také Čína, investující a importující ze zemědělství.

Zemědělství je ale na Ukrajině růstové, výnosné a dosud neprivatizované. Východní oblast, kde je i nejvíce Rusů, či rusky mluvících a rusky se cítících Ukrajinců, sestává z těžkého průmyslu a je si vcelku správně vědoma neschopnosti konkurovat evropskému trhu, za podmínek té evropské, v listopadu loňského roku odmítnuté, smlouvy. Proč by se měli svých bohatých aktiv (surovin, průmyslové základny a ruské podpory) vzdávat bez boje? Význam východních oblastí podtrhuje i jejich příspěvek do celkového HDP země.

Dle dat z roku 2011 můžeme srovnat, že HDP Dněpropetrovského regionu na východě mělo HDP 42 068 UAH oproti 20 490 UAH v nejzápadnějším, Lvovském regionu. Dle zisku, sedm z deseti největších ukrajinských společností mají na východě buď svá ředitelství, nebo většinu obchodních operací. Nejbohatší ukrajinský oligarcha, Rinat Akhmetov a jeho energetická společnost DTEK, je usídlen také na východě, v Doněcku.

Jak se o to vše bude bojovat?

Dohoda o příměří se rychle rozpadla, jak realisticky předpokládali někteří zkušení analytici. Čas mezitím pokročil a diplomatická situace zainteresovaných aktérů se mnohem více vyhrotila. Vedle toho je situace na ukrajinské ‚ulici‛, tedy v oblastech kontrolovaných povětšinou povstalci, mnohem tekutější a nevyzpytatelná. Poslanci ukrajinského parlamentu odhlasovali, že symbol oranžové revoluce z roku 2004, Julia Timošenková, bude propuštěna z vězení. Sice nikoli proto, že by byla nevinná ve věcích obžaloby, ale protože tak rozhodl parlament.

Je naprosto zřejmé, jak si takovou situaci bude vykládat její rázná protistrana, Rusko. Aby tomu nebylo málo, Timošenková začala pracovat na své symbolice, začala požadovat přivedení Janukovyče do Kijeva a vyjádřila své přání, že se ukrajinská změna režimu přenese i do ostatních post-sovětských zemí. Především pak vyhlásila, že její Ukrajina bude ostatním zemím pomáhat s bojem proti diktátorům.

Reakce Oleksandra Valentynovyče Turčynova (parlamentem jmenovaný ‚interim head of state‛) je spíše smírčí, když tvrdí, že je připraven na dialog s Ruskem. Zároveň tvrdí, že vzájemný svazek s tímto sousedem by měl být na rovné bázi. To je však, vzhledem k výše popsanému ekonomickému a etnickému dělení Ukrajiny, velmi optimistický požadavek. Turčynov nechává otevřené možnosti, ale povstalci v některých částech země tak diplomatičtí rozhodně nejsou. Možná federalizace Ukrajiny je pro ně nevýhodná, protože by posílila spíše východní regiony.

Čeká se na reakci Ruska. Základní obrysy možných scénářů byly probírány na Mnichovské bezpečnostní konferenci, jež se konala 1. února tohoto roku; konkrétně v panelu nazvaném ‘Global Power and Regional Stability: A Focus on Central and Eastern Europe’: video z panelu na securityconference.de. Seznam účastníků sestává z Vitalije Klička, Štefana Füleho, Zbigniewa Brzezinskiho, za Rusko pak Leonid Slutsky, a další účastníci.

Reakce Ruska v posledních dnech je samozřejmě agresivní. Nicméně ve vyjádřeních jeho vládních činitelů se již objevilo slovo ‚válka‛. Konkrétně jde o vydání Financial Times, v němž bylo zdůrazněno hájit vojensky především Krym: „If Ukraine breaks apart, it will trigger a war. They will lose Crimea first [because] we will go in and protect [it], just as we did in Georgia.“ Pokud se tedy Ukrajina nějakým nežádoucím způsobem rozdělí, Rusko hodlá opakovat Gruzínský scénář z roku 2008 a vyšle na Krym svá vojska. Rusko zároveň počátkem měsíce varovalo USA, že může celou situaci vykládat jako nabourání dohody z roku 1994 o odstranění jaderných zbraní z Ukrajiny.

Abychom si mohli utvořit komplexnější obrázek, o čem se to vůbec jedná, je nutné vzít v potaz vývoj v oblasti mezinárodního práva a mezinárodních vztahů v posledních dvaceti letech. USA svým unilateralismem dosáhly několikerého porušení principů mezinárodního práva a byly za to kritizovány nejen Ruskem, Čínou, apod., ale i zeměmi EU. Vladimir Putin, se svým ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem, věnoval spoustu diplomatického úsilí budování tématické aliance kritizující tzv. politiku dvojích standardů — jinými slovy, co je dovoleno vám, není dovoleno nám.

Velmoci, či významné státy, si mezinárodní normy a režimy vždy přizpůsobovaly podle svých potřeb a momentálních zájmů. Je stupidní si takovou realitu nepřipouštět. Mnohem horší je však nepočítat s vyplývajícími důsledky. Ty ale nejsou ani lineární, natož symetrické.

•Můžeme se tak setkat s obdobou ‚zvacího dopisu‛ ze strany rusky se cítících obyvatel Ukrajiny;

•Můžeme se dočkat skutečného rozkladu dosavadního státního útvaru Ukrajiny;

•Můžeme usilovat o federativní rozdělení Ukrajiny;

•Můžeme očekávat jakoukoli záminku pro nasazení ruských vojsk hned, jak skončí olympiáda;

•Můžeme být svědky prakticky čehokoli.

Proč? Nejen, že Radu bezpečnosti OSN bude blokovat Rusko s Čínou, a pokud EU (dříve třeba dle praxe USA) sáhne jednostranně k určitým prostředkům, nic nemůže zabránit Rusku těchto prostředků užít také (třeba již ohlašované ‚mírové sbory‛). K zakončení tohoto příspěvku si dovolím přidat jednu ze spekulativních, avšak nikoli vyloučených záminek pro intervenci Ruska. Šlo by o zajištění dodávek zemního plynu skrze plynovody vedoucí přes území Ukrajiny. Jde o dodržení smluv a možné ekonomické dopady. Vyslat bezpečností síly k zajištění energetické infrastruktury nemusí být v našem světě ničím nemožným (i když pro někoho může jít o tzv. ‚černou labuť‛, dle Taleba).

↗

Závěrem

Byl bych opravdu rád, když bych se od našich volených zástupců (v ČR i v EU) dozvěděl:

•Jaké jsou jejich konkrétní a skutečné zájmy na Ukrajině;

•Jak hodlají postupovat v případě jejího rozdělení a jak hodnotí možnost její federalizace;

•Zda je pro ně Rusko protivníkem a proč, či za jakých okolností;

•Kolik prostředků hodlají Ukrajině poskytnout, za jakých podmínek a kdo tyto náklady ponese.