Zahraniční zpravodajské a informační servery nám toho opět mohou říci mnohem víc. Třeba jak si situaci na Ukrajině vykládají i jiné, významné mocnosti. Díky architektuře globálních mocenských institucí na nich totiž stále záleží. Sledovat Ukrajinu jako izolovaný případ nás dovede pouze k zastřeným, ne-li chybným závěrům. Celá situace se děje v jistém mezinárodním kontextu. Už vůbec bychom neměli sklouzávat k opomíjení mnohých ekonomických fundamentů, které s Ukrajinou souvisí.

Díky dopadům americké hypoteční a derivátové krize, jež byla ve velké míře sanována i evropskými bankami, není EU v situaci, kdy by měla neomezený manévrovací prostor. V některých zájmových oblastech se pak zároveň střetává s ostatními státy. Tyto střety, ač z podstaty velmi pragmatické, na sebe nabalují étos dávných křivd, studenoválečných institutů a vybraných národních animozit. Jak to tak bývá, takové animozity rezonují i u protistrany, v tomto případě především v Rusku.

Situační kontext, aneb o co se hraje

Vyjasněme si situaci. Rozšíření EU je v nejbližších letech vyloučené (především Německem). Ukrajina bankrotuje, má CCC rating od agentury Fitch, nikdo jí za těchto okolností na dluhopisovém trhu levně nepůjčí; díky bankovní krizi v EU je otázkou, jaká bude politická vůle k masivní sanaci ukrajinské ekonomiky. Rusko nabídlo finanční pomoc 15 mld. USD, které už ale Ukrajině zřejmě neposkytne.

EU v posledních letech, pravda, nakoupila část ukrajinských dluhopisů, ale s vysokými úroky to nijak nehnulo. V neděli večer už pod tlakem ukrajinského parlamentu a bank přislíbila alespoň 20 mld. EUR. Dále je Ukrajina částečně okleštěná od dovozu surovin, protože např. na plnou tržní cenu plynu nemá prostředky a její tranzitní výsada je pryč od doby, co se Německo dočkalo projektu Nord Stream — stejně jako Japonsko a Čína své ruské roury.

Ukrajinu už v listopadu odepsala Raiffeisenbank, která se na východoevropské trhy specializuje. Hodlá odprodat svůj celkový podíl v hodnotě 2,25 mld. EUR. Ukrajinská ekonomika byla do konce roku 2013 v recesi. Trh swapových kontraktů ještě před nepokoji vsázel na padesátiprocentní šanci ukrajinského bankrotu. To by se ale nehodilo velkým investorům, především do indexu EMBI Global (J. P. Morgan Emerging Markets Bond Index Global); bankrot Ukrajiny by způsobil velký a nežádoucí propad celého indexu, a tedy ohrozil především evropské bankovní domy a jejich portfolia (záchrana těchto bank je pro EU problematická).

Investoři vsázeli na ukrajinskou dohodu s EU, která se týkala politických a obchodních závazků. Ukrajina jí však v listopadu 2013 odmítla a označila za sebevražednou. Věřitelé spolu s IMF (Mezinárodním měnovým fondem) hodlali po podpisu dohody Ukrajině poskytnout potřebné záchranné půjčky. Odmítnutí dohody tedy vytvořilo dalekosáhle složitou situaci pro spoustu zúčastněných aktérů.

Je příznačné, že po pátečním podpisu dohody o příměří své znepokojení jako první veřejně oznámil právě bankovní dům, Royal Bank of Scotland. Prostřednictvím své analytičky Tatyany Orlove prohlásil: „This is not the end of the story. What I am reading is there is a deal but the devil is in the detail. The urgent need is for a technocratic cabinet that could take steps to avert default.” (Původně Reuters, nyní heraldscotland.com) Jinými slovy: kdo Ukrajinu vyplatí z možnosti defaultu, neboli selhání platit závazky svým věřitelům?

Pro pochopení velmi zásadního, širšího kontextu celé situace je toto ekonomické zhodnocení naprosto nezbytné. Podmiňuje totiž možný budoucí vývoj dle zájmů jednotlivých státníků. Ani půjčka od EU, natož od IMF, se neobejde bez politických implikací. (IMF už svou pomoc podmínil devalvací ukrajinské měny a redukcí energetických pobídek; stejně tak EU spolu s USA podmiňují svou finanční pomoc zavedením finančních reforem z dílny IMF) Není to pouze Rusko, které by skrze ekonomické záležitosti provádělo svou zahraniční politiku. Na druhou stranu je to však Rusko, které s ekonomickou situací Ukrajiny může pohnout velmi radikálním způsobem.

Rusko v prosinci 2013 snížilo Ukrajině cenu za tisíc kubických metrů zemního plynu na 268 USD. Pokud by Rusko zaúčtovalo nikoli ‚bratrskou‛, ale ‚západní‛ cenu, platila by Ukrajina cca 360 USD, což je při objemu jejího odběru zvýšení nákladů o cca desítku mld USD za rok. Pokud pak Rusko ještě zavede cla na ukrajinský import, tyto náklady pro Ukrajinu ročně vzrostou o další miliardy USD. Ušlý zisk z plánované celní unie se počítá jen těžko.

Ani připojení se k ekonomickým dohodám vnuceným ze strany IMF, EU a USA nebude pro Ukrajinu bez nákladů. Jak jsem již zmínil, půjčky a investice od těchto institucí/států proudí na základě politických a nikoli humanistických zájmů. EU a jejím etablovaným konglomerátům by se samozřejmě rozšíření trhu, na ukrajinské konzumenty a jejich levnou pracovní sílu, mohlo z dlouhodobého hlediska ekonomicky zhodnotit. Zisky pro Ukrajinu jsou nicméně sporné. Její konkurenceschopnost by byla mizivá, zato její strategická hodnota (geografická poloha) by EU prospěla podobně, jako významné nerostné bohatství Ukrajiny.

Ukrajina oplývá cca 28 mld. tun železa, 39,6 triliony kubíků zemního plynu (využívá jen část, nemá kapacity na jeho zpracování), 47,1 mld. tun černého uhlí, apod. Na tomto bohatství stojí i východní těžký průmysl, kde převažuje ten ocelářský (Ukrajina je světově desátá v ocelářské produkci, Německo pro srovnání sedmé): především společnosti Metinvest, AzovStal, Ilyich Steel & Iron Works, atd. Tato dítka privatizace jsou úzce navázána na Janukovyčův předcházející režim a rozhodně se svých aktiv nehodlají vzdát.