0/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Vojtěch Klusáček

VK
Profese:

Pravdu přiznat, plošná represe v rámci protipandemických opatření už některé body splnila. Přinejmenším návrat k národnním státům, zabarikádovaným národním hranicím, odpískání evropské integrace.

Proto je případnější tvrdit, že přebytek vznikající ekonomickou činností (tj. rozdíl nákladů a ceny) se realizuje převážně ziskem majitele výrobních prostředků. Tedy držitele kapitálu, zaměstnavatele.
Situace se v mezičase změnila i co se konkrétních postojů týče. Byť nejsou převážně tak ostře doprava, jak by si představovali takoví libertariáni.
Po Listopadu 89 byla všeobecně rozšířená, byť nikdy zcela otevřeně nevyřčená, společenská dohoda nebo jak to pojmenovat. Ve znění zhruba, bude proevropští, půjdeme na západ - a postupně se budeme mít, jako na tom západě. Nejpozději po návratu velké hospodářské krize 2007, po škrtech, austerity a tlaku na veřejné rozpočty jako prosazené oficiální politice EU a po spektakulárním zaříznutí Řecka a poslání dole vodou místo pomoci, tohle všeobecně rozšířené přesvědčení prasklo, ukázalo se, že tomu tak není. Tím ochladla i preovropská orientace.

V podstatě i obhajoba Evropy spočívá převážně v tom, jako toho jakési potvrzení, jak špatně by bylo, kdybychom EU opustili. Což je samo o sobě naprostá pravda a už jen kvůli tomu stojí za to za EU bojovat. Pozitivní obhajoba nemá co nabídnout a ústupové boje zápas o srdce a mysl lidí jaksi nevyhrávají.
Poznámku k tomu co jste psal, vlastně k vystiženému jednomu z vedoucích rozporů systému který se nazývá kapitalismem. Tj. že mzdy - a pomocí sociálního státu výnosy z daní - jsou pro držitele kapitálu jak nákladem, určeným ke snížení, pokud možno na nulu. Tak na druhé straně převážným zdrojem zisku, neboť kupní síly. Přičemž automatizace/robotizace je další způsob, jak se dál z těchto nákladů vyvlékat, snad až skutečně někam k té výsledné nule - a čelit pak z druhé strany tomu odpovídajícímu hroucení kupní síly.

Což platí jak pro mzdy, tak pro daně. Co se přinejmenším veřejných rozpočtu týče, dá se po cimrmanovsku provést úkrok stranou a sáhnout k nekonvenčním opatřením. Existuje celá třída řešení, spočívající v plnění veřejných rozpočtů na dluh. A jakmile by začal přerůstat přes hlavu, tento dluh začít monetizovat, tj. skupovat centrální cedulovou banku za jí emitované "vytisklé" peníze. Japonskou to koneckonců dělá už zcela otevřeně a nic katastrofálního se neděje, sotva se dostává z deflace. Ostatní vyspělé státy tak už více či méně intenzivně činí rovněž, akorát skrytě.

Vlastně experimentální doklad, že pokud se může průmyslová produkce zvyšovat - a pod zvýšení lze započítávat i třeba přechod na zelenou nebo bezemisní ekonomiku, to čemu by se řeklo tisk nekrytých peněz bude saturováno touhle do té doby přebytečnou a nevyužitou výrobní kapacitou. Vč. zaměstnanosti.

V nejhorším případě se tak vyvolá inflace, ta ovšem působí jako daň ultima ratio. Daň jíž se už nikdo nijak nemůže vyhnout a má alespoň rovnou sazbu, z bohatství ukrojí všem stejné procento, i držitelům kapitálu - a naplněnými veřejnými rozpočty dojde k jejímu přerozdělení. Zatímco úprk před daněmi a robotizace daně dělá efektivně degresivními.

Kupodivu se s tímto řešením zdá docela smířen - právě kapitál; a ponejvíc to naráží spíš na ideologický odpor, zejména v Evropě ze strany německého ekonomicko-historického resentimentu na dvacátá léta. Koneckonců pakliže Josef Poláček odpoví, co předpokládám že odpoví, bude to toho resentimentu parádní příklad. Včetně toho německého. ;)