Kdybych přečetl všechny dostupné komentáře k situaci na Ukrajině, neměl bych jasněji, než čtu-li tu a tam jen některé. Nemíním to vůbec tak, že komentátoři ukrajinských událostí jsou věci neznalí, že si jejich analýzy protiřečí či cosi podobného. Vyjadřuji tím jen neschopnost člověka žijícího v malých poměrech udělat si srozumitelný obrázek o poměrech velkých.

Mám i jisté pochybnosti o použitelnosti vlastního hodnotového řádu, jímž - neschopen užít řád jiný - bych ukrajinskou společnost poměřoval. Obávám se také, že ani dostupné znalosti historie Ukrajiny, ani obecně známé skutečnosti o jejím geopolitickém postavení, nedávají mnoho možností se v ukrajinském vývoji vyznat.

Pokud laskavý čtenář se mnou sdílí právě popsané pocity, jsou určeny následující řádky právě jemu.

Pokusme se odhlédnout od nám nesrozumitelných stránek ukrajinské reality a všimněme si vedle obecných jevů vyskytujících se v politice velmocí některých analogií s naší nedávnou minulostí.

Podobnost s rokem 1968

Kdo prožil československý rok 1968, nemůže nevidět podobnost s Ukrajinou roku 2014. I tady i tam šlo o vyústění nespokojenosti ohromné většiny občanů se způsobem vlády elit. I tady i tam šlo o jasné odpoutání se ze zájmové sféry Sovětského svazu, respektive Ruska.

Stejně jako jsme byli ve sféře vlivu Sovětského svazu tehdy my - ač dosud neobsazeni - zrovna tak se dnes Ukrajina nachází v téže sféře, Ruskem rovněž zatím neobsazena. Mezi Sovětský svaz a Rusko zde můžeme z mnoha důvodů klást rovnítko, a to navzdory vztyčeným ukazováčkům rusofilů.

Také tehdy u nás, stejně jako v těchto dnech na Ukrajině, narůstal s nezávislostí na Moskvě i strach z toho, co tomu Kreml řekne. Manévry Varšavské smlouvy, které se pár týdnů před osudovým 21. srpnem 1968 odehrály na Šumavě, byly stejnou předzvěstí vpádu Rudé armády do Československa, jakou je na Ukrajině obsazení Krymu Ruskem.

↗

V čem je chování Putinova režimu analogické s tím, jak si počínal sovětským režim v srpnu 1968? Foto premier.gov.ru

Obava Putinova režimu o ruské občany na Ukrajině je stejně osvědčenou a prolhanou řečnickou figurou jako strach z někdejší československé kontrarevoluce ohrožující celý „mírový“ blok. Ostatně, kdo zná Rusko, zvláštní útlocitnosti vůči právům vlastních občanů si patrně dosud nevšiml.

Rovněž českoslovenští občané, jakkoliv si v roce 1968 žádný vojenský střet nepřáli, v hloubi srdce toužili v osudových srpnových dnech po vojenské pomoci civilizovaného světa. Ničeho se pochopitelně nedočkali. Stejně tak volají dnešní ukrajinští vůdci po pomoci na všechny světové strany.

Tady by paralela s Pražským jarem 1968 mohla skončit. Kromě hrozící invaze je dále všechno jinak.

Nepodobnost s rokem 1968

Ukrajinská společnost je na rozdíl od té československé z roku 1968 značně rozvrácena. Zatímco u nás za Dubčekem a jeho reformními komunisty stálo - až na pár zkamenělých stalinistů — bezmála sto procent občanů, současná ukrajinská vláda s ničím takovým počítat nemůže.

Důvodem je zřejmě naprostá nedůvěra občanů v jakoukoliv organizační strukturu. Není divu. Zem prolezlá skrz naskrz korupcí a organizovaným zločinem, v níž veškerá hospodářská moc je v rukou několika oligarchů, nemůže u obyčejného člověka žádný jiný pocit vyvolat.

Značným problémem je jistě i vylidněnost Ukrajiny, zejména její západní části, způsobená nutností hledat zdroj obživy v zahraničí.

Ukrajina od rozpadu Sovětského svazu zažila již několik revolucí. V jejím čele se střídali různí vládci, ale nikdo z nich, včetně prozápadní Tymošenkové, nevzbudil v občanech potřebné množství důvěry. Nikdo z nich nedokázal vtisknout zemi žádoucí směr, žádná administrativa neusilovala vážně o výstavbu právního státu. Evidentně chyběla schopnost vyššího stupně organizovanosti.

Za takového stavu je přirozené, že vítězi se stávají ti nejbezohlednější. Veškerá hospodářská aktiva tak skončila na kontech oligarchů. Způsob života a poměry diktovala mafie a zem, jak se ukazuje, je na okraji hospodářského kolapsu. (To už opravdu nepřipomíná náš rok 1968, ale možná nějaký jiný, rovněž u nás…)

Že by se v zemi vyčerpané vším možným, leč obdivuhodně schopné svrhnout samovládce s východními moresy, nesmíchalo v revolučním kvasu s úsilím o lepší příští i něco pochybného, je zhola nemožné. Děje se tak pravidelně všude na světě, v každé době a při každé podstatné změně. (Připomínat trpký osud Havlem vyřčených ideálů lásky a pravdy z listopadu 1989 se člověku už raději ani nechce.)

Co čeká Ukrajinu

Nelehko se to říká, ale Ukrajinu — pokud se nestane zázrak — nečeká nejspíš nic dobrého. Jelikož je Evropa a vlastně celý svět nedělitelný, tak tím nečeká mnoho dobrého ani ty ostatní. Ukrajina to však díky své nešťastné poloze bude mít nekonečně těžší.

Mnoho na výběr vskutku nemá. Stane-li se kolonií Ruska, je na světě další studená válka. Stane-li se kolonií nadnárodního kapitálu — půjčky se nabízejí ze všech stran — bude Ukrajina po pár letech vystřízlivění znovu tam, kde se nachází dnes.

Ať tak či tak, společné statky i nadále budou v rukou oligarchů (lhostejno jestli ruských či ukrajinských), případně ruského státního kapitálu nebo nadnárodních korporací.

Varianta, že by se Ukrajina stala suverénem, který odolá jak ruskému imperialismu postavenému na zeměpanství, tak imperialismu globalizovaného kapitálu, který ovládá svět prostřednictvím ekonomiky, je značně nepravděpodobná. Ukrajina na to nemá dostatek sil ani organizačních schopností.

Zeměpanství versus kapitál

Jak už zmíněno, na ukrajinském konfliktu, který se pomalu stává sporem mezi Ruskem a globalizovaným kapitálem podporovaným administrativou USA, jsou dobře vidět dva druhy moci: Nadnárodní kapitál usiluje o moc hospodářskou, jíž určuje poměry všude tam, kde hlásá nedotknutelnost majetkových práv. Hranice zde nejsou důležité. Podstatné je vlastnictví hospodářských aktiv takového druhu a rozsahu, aby stát coby společenství občanů nerozhodoval o svých věcech.

Naproti tomu putinovské Rusko uplatňuje starou a osvědčenou moc, jíž je panování nad ovládaným územím. Taková tradiční moc, může-li se opřít o účinnou administrativu a dobře vyzbrojenou armádu, vypadá možná málo sofistikovaně, ale protože je přímočařejší a dokáže rozhodnutím vlády zbavit moci celé kapitálové imperium — případ Chodorkovskij — je mocí rozhodující.

Bylo by předčasné předjímat, že na Ukrajině se schyluje ke konfrontaci moci kapitálu a moci zeměpanství, nicméně obsazení Krymu Ruskem je jednoznačnou výpovědí o tom, kdo je v zóně Ruského vlivu pánem. Slovní přestřelky mezi USA a Ruskem jsou jen mlžnou clonou, za níž se nachází stále trvající bipolární rozdělení světa.

Nikoliv už na „svět dobra“ seskupený kolem USA a „svět zla“ představovaný Sovětským svazem (v němž ovšem panovalo vždy jen Rusko), jak jsme to před rokem 1989 z nedostatku informací chápali a jak jsme sami sebe po další dvě dekády z duchovní lenosti obelhávali, ale na svět pod nadvládou kapitálu a na svět pod nadvládou pána země.

Přirozeně, že stupňující se ukrajinská krize navozuje také otázku po možné válce. Strach z války, jakkoliv nám může připadat iracionální, musí být na Ukrajině cítit v každém koutě. Podobně jsme to zažili u nás v roce 1968.

Války ovšem, pokud si dobře všímáme, nikdy žádné dobro nepřinesou. Strašná první světová válka vytvořila jen předpoklady pro ještě děsivější válku druhou světovou. A ta druhá světová pro válku studenou a čtyřicetileté ujařmení východní Evropy Sovětským svazem. O dalších aspektech rozdělení světa po roce 1945 raději ani nemluvě.

Co by měla přinést válka na Ukrajině? Za co by se mělo na Ukrajině válčit, za co umírat? Za ruské oligarchy nebo ty ukrajinské? Za organizovaný zločin ruský nebo ukrajinský? Za despotickou moc jednoho východního báťušky-cara nebo toho druhého? Za národy, které budou nenávidět ty druhé, až válka pomine?

Chopit se zbraně v situaci, kdy každé pokojné jednání selhalo, nasadit život tam, kde je jisté, že by došlo k ještě větším tragediím, postavit se protivníkovi, je-li alespoň nějaká naděje na úspěch, to vše je pochopitelné, oprávněné a také — nezapomeňme — nekonečně bolestné. Při ochotě k oběti by však nemělo chybět jedno: myšlenka na dobro pro všechny.

Avšak, jde někomu ze stran na Ukrajině o uspořádání společnosti, které by alespoň na způsob dlouhodobé vize se společným dobrem počítalo? Nevím, nevím.