Rusko se podle všeho v důsledku své činnosti na ukrajinském území dopouští porušování mezinárodního práva. Jelikož mezinárodní právo je tu především kvůli tomu, aby nedocházelo ke zbytečnému ohrožování míru nebo nespravedlivému útisku jedné země druhou, je nutné ruské počínání rázně odsoudit a snad i potrestat. Pokud však má takové odsouzení být skutečně důvěryhodné a případný trest spravedlivý, je třeba se důkladně zamyslet nad několika otázkami týkajícími se nejen nedávného dění na Ukrajině.

Takové otázky se pak dají rozdělit do tří kategorií. Zaprvé, pokud chceme někoho za porušování odsuzovat nebo dokonce trestat je nutné se důkladně zamyslet nad tím, jestli na jeho počínání také neneseme část viny. V případě dění na Ukrajině by taková otázka měla znít, jestli západ, v tomto případě především EU svým počínáním také nepřiložila několik polínek pod krymský kotel a nenese část viny na vyhrocení tamní situace.

Zadruhé je třeba si zodpovědět otázku, jestli my jako kritizující strana jsme někdy v minulosti mezinárodní právo neporušili nebo jsme jeho porušování nějak nenapomohli. Pokud bychom takovou minulost měli, snaha odsuzovat Rusko za nynější porušování mezinárodního práva by postrádala důvěryhodnost a případný trest by jen velmi těžko mohl být označen za spravedlivý. Otázka, kterou bychom se v této souvislosti měli zabývat by proto mohla být, jestli jsme se sami v naší minulosti nedopustili podobného jednání.

V případě našeho rozhodnutí odsuzovat a trestat porušování mezinárodního práva Ruskem je potřeba si zodpovědět i třetí otázku, která by se mohla ptát na to, jestli jsme ochotní se zavázat k tomu, že v budoucnu budeme podobným způsobem odsuzovat a trestat také porušování mezinárodního práva jakýmkoli jiným státem. Pokud takový závazek nepřijmeme a budeme někdy v budoucnu pouze přihlížet porušování mezinárodního práva jakýmkoli jiným státem, jen těžko se budeme vyhýbat osočování z pokrytectví.

Neleží část viny za současné dění na EU?

V době, kdy na Majdanu docházelo k nejvážnějším střetům mezi demonstranty a vládními silami, jednala delegace ministrů zahraničí států takzvaného Výmarského trojúhelníku - tedy Francie, Německa a Polska - střídavě s tehdejším prezidentem Ukrajiny Janukovyčem a s představiteli opozice. Cílem jejich jednání byl kompromis, který by umožňoval ukončení násilí a deeskalaci situace na Ukrajině.

Později se k této skupině přidal ještě ruský zástupce a po celodenním a celonočním jednání se zúčastněným skutečně kompromis podařilo nalézt a mohla být uzavřena dohoda mezi zúčastněnými stranami. Tato dohoda byla přivítána jak zúčastněnými ministry ze zemí EU, tak předsedou Evropské rady Van Rompuyem jako nutný kompromis, na základně kterého bude možné začít politický dialog, který je jedinou možnou demokratickou cestou ven z krize.

Na základě této dohody proto mělo dojít ke splnění několika závazků z obou stran. Několik z nich splněno bylo, jiné splněny nebyly nebo již splněny být nemohou. Nedošlo k tomu z několika důvodů tím prvním bylo odvolání ukrajinského prezidenta tamním parlamentem. Ukrajinskou ústavou, kterou každý může najít na stránkách prezidenta Ukrajiny, je dáno, že prezident Ukrajiny může být ze své pozice odvolán Parlamentem Ukrajiny v rámci procedury impeachementu.

Dále ústava dává Parlamentu za úkol sestavit komisi, která vyšetří zločiny, na základě kterých by měl být prezident odvolán. Potom musí parlament dvoutřetinovou většinou svých členů rozhodnout o tom, zda je možné prezidenta z daných zločinů obvinit. Dále je třeba, aby ústavní soud rozhodl o prezidentově vině a Parlament musí tříčtvrtinovou většinou rozhodnout o jeho odvolání.

Druhým důvodem je složení ukrajinské vlády. Dohoda požadovala vznik vlády národní jednoty, ve které měly být důsledně zastoupeny zájmy všech částí a obyvatel Ukrajiny. Bohužel došlo k tomu, že součástí nové ukrajinské vlády se stalo i několik členů strany Svoboda.

O tom, do jaké míry je tato strana demokratická svědčí fakt, že sama sebe na svých internetových stránkách popisuje jako ukrajinskou nacionalistickou politickou stranou. Dále uvádí, že ideologie této strany se zakládá na idejích Jaroslava Stecka, bývalého vůdce Organizace Ukrajinských Nacionalistů. To vede mimo jiné k tomu, že Svoboda definuje národ jako „společenství krve a ducha“, a oslavuje boj ukrajinských kolaborantů po boku Hitlera. Dále odmítá za své členy přijmout obyvatele jiné než ukrajinské národnosti a komunisty.

Členové této strany pak v nové ukrajinské vládě zastávají pozice vicepremiéra, ministra obrany, ministra zemědělství, ministra životního prostředí a v neposlední řadě post nejvyššího státního zástupce. Navíc jeden ze dvou zakladatelů strany Svoboda, bývalý člen a bývalý velitel její paramilitární skupiny pro mládež Andrij Parubij se nyní se stal hlavou ukrajinské bezpečnostní a obranné rady.

Ukrajinská opozice svými kroky porušovala závazky vyplývající z dohody, kterou podepsali ministři zahraničí Výmarského trojúhelníku, a kterou uvítal předseda Evropské rady, v důsledku toho nedošlo k naplnění kompromisu, který byl přijatelný pro obě strany vyhroceného konfliktu. Dalším velmi negativním bodem bylo přijetí kontroverzního jazykového zákona.

Důležité je vzít v potaz, že ruská zahraniční politika je dlouhodobě založená na několika hlavních principech, k jejichž dodržování je ochotná využít jakýchkoli prostředků. Mezi ně patří především ochrana Rusů v zahraničí a zabraňování vzájemného sbližování mezi NATO a Ukrajinou.

Krokům nově vzniklé ukrajinské vlády EU pouze přihlížela a naopak ji ujišťovala o své podpoře a připravenosti poskytnout ji půjčku ve výši až dvaceti miliard euro. Pravdou je, že pro EU je mnohem výhodnější, aby se tehdejší ukrajinská opozice proměnila ve vládu a nasměrovala Ukrajinu blíže k EU a také k NATO.

Nedopustili jsme se v minulosti podobného jednání?

30. ledna 2003 vyšel v několika amerických a později i evropských denících Dopis osmi. Tento dopis podepsalo osm státníků reprezentujících země EU a země střední Evropy, které se na vstup do EU pomalu chystaly.

Podpisem se zněním tohoto dopisu se kromě tehdejších premiérů Španělska, Itálie, Maďarska, Velké Británie a Polska ztotožnil také tehdejší premiér Portugalska José Manuel Barroso, současný předseda Evropské komise.

Svůj podpis připojil také bývalý premiér Dánska Anders Forgh Rasmussen, současný generální tajemník NATO a v neposlední řadě také tehdejší prezident Václav Havel. K dopisu osmi se později připojil Vilniuský dopis, který podepsalo jedenáct tehdy nečlenských států EU.

Oba dopisy se týkaly tehdejší plánované americké invaze do Iráku. Jejich smyslem bylo vyslovit podporu tomuto plánu a zároveň přesvědčit váhající členy NATO, aby se přidali na tu správnou stranu. Těmi váhajícími členy NATO byly především země Německa a Francie. Dopis dále apeloval na RB OSN, aby poskytla mandát USA a jejím spojenců k podniknutí intervence do Iráku.

Hlavní důvod prezentovaný Spojenými státy jako skutečnost nezpochybnitelná a zároveň ospravedlňující intervenci do Iráku, představovaly zbraně hromadného ničení, které podle nich tehdejší Irák vlastnil. Tento důvod jako dostatečný pro tamní intervenci uvedli i autoři daných dopisů.

↗

Podle ministra zahraničí USA Johna Kerryho je ruské počínání akt agrese jak z 19. stoletíFoto cliff1066™, BlatantNews.com, flickr.com

Ani USA ani oba dopisy nedokázaly přesvědčit všechny členy RB OSN, aby požadovanou rezoluci odsouhlasila. Právě proto zahájení této intervence nutně znamenalo nezpochybnitelné porušení mezinárodního práva. Důvod, který uvádělo USA a později také autoři obou dopisů jako rozhodující se také nikdy nepotvrdil. Žádné zbraně hromadného ničení v Iráku nalezeny nebyly.

Je jasné, že za rozhodnutí intervenovat do Iráku a porušit tak mezinárodní právo, nese vinu především USA. Je však i vinou všech států, které se na této intervenci podílely, ať slovně či přímo vojensky, že k tomuto došlo. Proto je dnes pro všechny tyto státy velmi obtížné opravdu důvěryhodně odsuzovat nynější ruské počínání na Ukrajině.

Naprosto mimo pak proto působí především vyjádření současného ministra zahraničí USA Johna Kerryho, který v říjnu 2002 jako tehdejší senátor za Massachusetts svým hlasováním nelegální nasazení amerických vojenských sil v Iráku přímo schválil. Jeho poznámku o tom, že ruské počínání je akt agrese jak z 19. století, lze jen těžko brát vážně.

Co do míry pokrytectví se jeho výrok může poměřovat snad jen s počínáním ruského prezidenta Putin. Ten totiž v září 2013 napsal komentář zveřejněný v některých amerických médiích, jeho prostřednictvím se snažil vyjádřit svůj nesouhlas s případnou americkou invazí v Sýrii.

V tomto komentáři mimo jiné píše „zákon je zákon a my ho musíme dodržovat, ať se nám to líbí nebo ne. Podle současného mezinárodního práva je použití síly povoleno pouze v sebeobraně nebo na základě rozhodnutí RB OSN. Cokoliv jiného je nepřijatelné podle Charty OSN a představuje akt agrese.“

Jsme připravení důsledně odsuzovat a trestat i ostatní?

Jak jsem již několikrát zmínil, nutnost reagovat na ruské porušení mezinárodního práva odsouzením a případně i nějakou podobou trestu, je jasná. Otázky, které jsem v předešlé části svého článku vznesl, na daném faktu nic nemění. Proto je třeba oceňovat fakt, že v důsledku dění na Ukrajině dochází v západní části světa k odsuzování ruského jednání, agrese a porušování mezinárodního práva.

Proto představitelé západních zemí vyhrožují diplomatickou nebo ekonomickou izolací, ve které by se Rusko mohlo ocitnout. Pokud by se západní státy k takovým krokům rozhodly proto, aby potrestaly Rusko za porušování mezinárodního práva na Ukrajině, je potřeba, aby takové kroky přijali jako precedent, podle kterého se budou řídit i nadále.

To znamená, že trestání porušování mezinárodního práva sankcemi, bojkotem, vylučováním z mezinárodních organizací nebo odmítáním zúčastnit se jednání na území daného státu by se mělo stát nepsanou normou v případě, že v budoucnu dojde k porušení mezinárodního práva jakýmkoli jiným státem světa.

Nutnost takového jednání má jeden jasný důvod — ti, kteří takové postupy v budoucnu vyžadovat nebudou, nemohou být označení za nic jiného než za pokrytce užívající dvojí metr. Pokrytcem by se tedy stal každý, kdo dnes vyžaduje nebo vyhrožuje potrestáním Ruska, ale nebude takové potrestání vyžadovat v případě, že mezinárodní právo poruší nějaký jiný stát.

Dvojí metr projevů občanské společnosti

Zatímco otázka vznesená v první části textu, která se zabývala rolí EU, se občanské společnosti přímo netýká, druhé dvě části však platí nejen pro politické reprezentanty, ale také a možná dokonce mnohem více pro představitele občanské společnosti v těchto zemích. Je samozřejmě nutné, aby dodržování mezinárodního práva důsledně vyžadovali také zástupci občanské společnosti, političtí komentátoři a představitelé západních médií, a aby při něm neužívali dvojí metr.

Důvod je hned dvojí — zaprvé, pokud představitelé občanské společnosti budou užívat dvojí metr při hodnocení počínání Ruska, USA, Číny, Izraele, Saudské Arábie nebo jakéhokoli jiného státu, jejich kritika nemůže být dostatečně důvěryhodná a málokdo ji může brát skutečně vážně. Proto je nutné, aby ti, kteří kritizují Rusko, byli příště připravení se stejnou vervou a přísností kritizovat i jiné státy.

Zadruhé jednostranná kritika a užívání dvojího metru v tomto případě navrací atmosféru mezi společnostmi západu a východu zpět do období Studené války. Jediným rozdílem je to, že pomyslná železná opona se přesunula více na východ. Je úkolem především právě občanské společnosti takový obraz situace ve světě nevytvářet a naopak mazat, pokud se nám to nepodařilo dříve je čas s tím začít alespoň v reakci na krizi na Ukrajině.