Seznamy z principu nemůžou být cesta ke kritičtějšímu myšlení. Nemůžou podle mě fungovat ani jako průvodce, který záplavu informací zpřehledňuje, protože při jakékoli změně kulis se stanou bezcennými a je třeba sestavovat nové (a dále znepřehledňovat situaci). Je naopak potřeba se zaměřit na to, co je věčné: aeronet není špatný proto, že je „proruský“, ale proto, že neuvádí zdroje, pracuje s emocemi, uvádí nepravdy, atd. K tomu, abychom se vyznali v informacích nepotřebujeme autority (seznamy), ale schopnosti - ty nám zůstanou i po změně dekorací. Může fungovat (tj. pomoct se vyznat v informacích) seznam protiuprchlických médií? Jaká by tam patřila? To, že může mít seznam „proruských“ (přesněji možná prokremelských, proputinských) webů u nás úspěch, je dáno protiruským sentimentem v určité části naší společnosti. Myslím, že u prokremelské propagandy využíváme toho, že jde o relativně jednoduše identifikovatelný (protože centrálně řízený) systém, zatímco třeba ta protiruská (nikoli protikremelská, protože opravdu využívá a vyvolává stereotypy a nechuť vůči Rusům obecně) má mnoho úrovní. Argument pana Kolaříka (Vlády i EU vymýšlejí strategii proti ruské informační válce) nevímproč ztotožňuje obyvatele nějakého státu se státem - státy a jejich unie mají své zájmy vůči světu, které se snaží prosazovat. Já obyvatelům všech států fandím v tom, aby se emancipovali od mocenských zájmů svých států - a využívali třeba toho, co jim ty státy nabízejí stran ochrany před propagandami. Formou grantů a podobně, nikoli státního monopolu, jak píše pan Profant.

Pan Poláček tu podal ukázku toho, o čem píše autor v textu. Čte "anarchismus" a už mu vytane na mysli ten předsudečný obraz anarchismu, který nám předkládají média hlavního proudu pod vlivem státocentrického děsu z chaosu. A nedokáže si představit, že by mohl existovat jiný řád než ten, který je společnosti vnucen zvenku, řád sdílený a tvořený svobodnými členy společnosti, řád, který vyvěrá z jejich přirozenosti a zájmů.

Díky Michalu Ďorďovi za skvělý článek. Jsme zvyklí vnímat prokremelskou propagandu, evropský comeback fašismu nebo případ Michalákových za jednotlivé problémy. Autor uhodil hřebík na hlavičku, když to všechno spojuje neochotou lidí informačního věku „hledat odpovědi na složité otázky“. Putinská kamarila toho na jedné straně obratně zneužívá, Chalánková a Zdechovský na druhou stranu možná upřímně (a pohodlně) ve spiknutí homosexuálů věří. Libor Halík a Soňa Svobodová tak nejsou proponenti putinské propagandy (za něž by je chtěla mít liberální média, resp. ta rusofobní z nich), „jen“ snad v upřímné víře dělají tutéž chybu, s jakou putinský režim cíleně pracuje. Ostražitost vůči jakékoli mocenské propagandě je potřebná, co ale vadí mi, panu Nesibovi a možná i Petru Uhlovi, je nálepkování. Má-li „kritika Norska ... pravoslavný základ“, souvisí to s Putinem, tím pádem je to fujky. Místo nálepkování, které nám pomáhá stavět se podle předsudečných preferencí na tu či onu stranu, potřebujeme porozumět. Boj musíme vést nikoli proti putinismu, ale proti myšlení, které ho pomohlo zrodit a udržuje při životě.

Já osobně Igora Ševcova potřebuji. Poprvé jsem o něm slyšel, když se mě na jeho situaci zeptali na historicko-anarchistické konferenci v ruském Prjamuchinu (rodišti Bakunina) loni v červenci. To jsem ještě nevěděl, že jsem se zčásti právě díky němu do onoho prostředí dostal - to on byl za ruskou anarchistickou asociaci Autonomní akce spoluorganizátorem loňského pražského anarchistického prvního máje pod heslem Válku válce, na který jsem se synem vyrazil popuzen militaristickým nadšením kolem Donbasu a průjezdu amerického konvoje. On četl na schodech Střeleckého ostrova projev za Autonomní akci a on po cestě na náměstí Míru skandoval česky do megafonu, že naší zbraní je solidarita. Na webu Autonomní akce jsem se dozvěděl o prjamuchinských konferencích, kde jsem pak díky účastníkům začal ohmatávat vedle akademického bádání o křesťanském anarchismu i anarchistický aktivismus. Takže ano, Ševcov je vážnou hrozbou pro český i ruský buržoazní stát a jako takového by ho měli přikovat v olomouckém žaláři ke zdi jako blahé paměti jeho soudruha Bakunina, než ho, stejně jako Bakunina, vydají ruským úřadům.

pane Poláčku, ale pan Macháček podle mě zkratku s padouchem myslel tak, že Západ promeškal dialog s Ruskem v době, kdy o to Putin na začátku prezidentování stál. K tomu stručně, ale s přehledem vizte rozhovor Roberta Skidelského ruské televizi Dožď (anglicky): https://tvrain.ru/teleshow/shanetskaja/intervju_s_robertom_skidelskim_originalnaja_versija-405996/