Nerozumíme si

Jakub Caha

Anarchistické hnutí nabízí řadu cenných impulsů, které by mohly být odpovědí na mnohé potřeby většinové společnosti. Je ovšem nutné s touto většinou vést pečlivý dialog.

Jsme anarchisté. Jsme antifašisté. Jsme socialisté. Tři jednoduché věty by nejspíš stačily k tomu, aby průměrný občan odsoudil text nebo proslov, který by je obsahoval. Automaticky si tato slova spojí s negativními konotacemi, především s „levicovým extremismem“.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Při prosazování politických myšlenek musí také anarchisté volit taková slova, která dialog otevírají a nikoli předem znemožní.

Představme si například text vyzdvihující myšlenky radikální demokracie a navrhující, řekněme, jejich možné konkrétní využití v menších obcích, třeba rovnou i s příklady jejich úspěšného zavedení ve světě. Taková myšlenka má potenciál oslovit velmi širokou škálu čtenářů: řídit vlastní záležitosti, to je přece něco, co chce skoro každý.

Čím víc „áček“, tím větší aktivista

Nicméně tento potenciál umenšíme, umístíme-li článek na webový portál, který bude celý vypodobněn v černorudé, nalevo bude zaťatá pěst, napravo videa zobrazující násilí vůči policii při demonstracích a do toho všeho bude hned po otevření stránky hrát internacionála.

Já osobně patřím k lidem, které by takto rozvržená stránka nadchla a článek bych přečetl jedním dechem. Ale v tom je ten háček. Spadám totiž do anarchistické subkultury, která si v takovéto revolucionářské okázalosti libuje. Lidé z této subkultury rozumí pod poměrně agresivními znaky anarchismu ony „úžasné zítřky“, ke kterým chce hnutí svým snažením dospět. Jenže ne každý disponuje takovým předporozuměním.

Je potřeba pamatovat, že ač jsou subkultury často inspirujícími, energií a kreativitou překypujícími ostrůvky ve většinové společnosti, naráží při střetnutí s většinou na komunikační problémy.

A je na škodu vzít myšlenku, která by mohla rezonovat celou společností, a udělat z ní pouze subkulturní záležitost. A přitom by mnohdy stačilo změnit formu vyjádření.

Rozdíly anarchistické subkultury oproti většinové společnosti spočívají nejčastěji v životním stylu, způsobu stravování, hudebním vkusu a celkově v náhledu na umění, rozdílném stylu oblékání a upřednostňovanou formou dosahování politické změny ve společnosti. Ovšem užitečnější je uvědomit si, co anarchistická subkultura s většinovou společností naopak sdílí.

Je škoda vzít myšlenku, která by mohla rezonovat celou společností, a udělat z ní pouze subkulturní záležitost. Repro DR

Podstatným bodem je touha po změně. Ukažte mi jediného člověka, který je zcela spokojený s tím, jak funguje svět, člověka, podle něhož by se aktuální problémy neměly řešit. Zároveň by bylo možné se shodnout na obecných principech: svoboda, volnost, autonomie.

Je samozřejmé, že z těchto základních hodnot neodvozují všichni lidé tytéž konkrétní názory na politiku, společnost nebo ekologii. Přesto má smysl, aby anarchisté vedli s většinovou společností dialog zaměřený třeba právě na zmíněná témata.

Sjednotit se za názorem

Jak to tedy máme udělat, aby naše myšlenky byly pro většinu lidí přístupnější? V neposlední řadě je třeba si uvědomit, co se děje v hlavách těch „ostatních“. Vybavuji si nejednu situaci z demonstrací, kdy řečník vedl plamennou řeč o zlu současného zřízení, pod kterou bych se klidně ihned podepsal. Zároveň mi ale bylo jasné, že náhodný kolemjdoucí si pomyslí leda něco o tom, že „ti anarchisti zase říkali, jak je kapitalismus špatnej“.

Takový proslov je k ničemu. Lidé, kteří s onou myšlenkou už souhlasili, si znovu s radostí ověřili, že nejsou sami a že nejspíš mají pravdu, když to říká i někdo další. Ale v kolemjdoucím nezůstalo zhola nic. Neporozuměl, že probíraná problematika se týká i jeho.

Jistě, zasvěcení rozumí pojmům a jejich konotacím, kvůli nim není třeba vysvětlovat anarchistické pozice.

Ale zkuste si na takovýto proslov pozvat svého kamaráda z gymnázia, který volí třeba topku. Všimnete si, že i když „odsouzení kapitalismu“ proběhlo v proslovu v první minutě, váš kamarád ve své mysli třeba vůbec nechová kapitalismus coby symbol něčeho špatného, „zasekl se“ na tom, protože zjistil, že nejspíš úplně nesouhlasí a potřeboval by si celou věc vyjasnit.

To, co pro něj „diskreditovalo“ proslov, je fakt, že daný text nebyl napsán s ohledem na jeho uvažování a s použitím „jeho“ pojmů. A přitom ústřední myšlenkou proslovu klidně mohlo být do jedné věty shrnuté: „Není dobře, že spousta lidí nemá kde bydlet. A nás napadá řešení“.

Důsledkem bude nejenom to, že znechucení lidé nebudou s námi, ale pravděpodobně do určité míry budou proti nám. Chceme snad, aby ti, kteří s námi nebudou souhlasit, nás vnímali jako své nepřátele? Těžce pochybuji.

Naše rétorika přece může být jak negativní, tak pozitivní. Můžeme se vymezovat vůči kapitalismu, fašismu, stalinismu, čemukoli, ale můžeme zároveň nabízet pozitivní obsah, můžeme přicházet s koncepty nehierarchických odborů, alternativních lokálních ekonomik, komunitně fungujících skupin, můžeme vařit pro každého nebo například na nekomerční bázi vydávat publikace. A zároveň tyto koncepce vysvětlovat a ozřejmovat jejich důležitost.

Zkrátka: můžeme vyhánět ze svých kruhů názorové oponenty a vymýšlet pro ně nálepky, nebo můžeme vést diskuze.

Nálepka se dá pouze přijmout, nebo odmítnout, ale člověka lze pochopit a dá se s ním komunikovat, lze s ním společně dýchat, žít, myslet a milovat. Aby výše zmíněné myšlenky nezůstaly pro společnost okrajovým tématem, pak je třeba, abychom začali lépe rozmýšlet formu svých aktivit. A abychom tedy brali ohled také na kritérium srozumitelnosti pro většinu.

Není nutné zavrhovat nebo měnit program, hodnoty a ideály. Jde o formu, o způsob, jak mluvit s druhými.

    Diskuse
    JP
    August 30, 2016 v 13.30
    Anarchisté a většinová společnost
    No, v každé případě sympatický pokus o navázání dialogu s "většinovou" společností. - Ovšem, bohužel je nutno zároveň konstatovat, že daleko spíše zde byla podána ukázka toho, proč takový dialog nakonec nikdy vzniknout nemůže. Protože ty základní ideové a životní postoje komunity anarchistů a té většinové společnosti jsou nakonec od sebe příliš vzdáleny, než aby mohlo dojít k více nežli jenom zcela náhodným styčným bodům respektive společným zájmům.

    Zůstaňme u toho bydlení: bezpochyby palčivý problém, netýkající se zdaleka jenom anarchistů, nýbrž i mnohých z oné "většinové společnosti". Potud tedy dobře, tady by skutečně bylo možno nalézt společnou půdu pro dialog.

    Jenže, problém se okamžitě vynořuje právě v tom klíčovém momentu, kdy je zapotřebí přijít s vlastními návrhy řešení. Jaká řešení mohou nabídnout anarchisté? Okupace neobydlených domů? Tady se hned zvedne zásadní odpor solidního většinového občana. Subvencovat nájemné? Tady už by bylo možno očekávat vyšší míru souhlasu, obzvlášť od těch kteří jsou vysokým nájemným sami potrefeni. Jenže, hned vzápětí se ozve námitka: jak tyto subvence nájemného financovat? Kde na to stát má vzít peníze? Zvýšením daní? Snížením sociálních dávek? Omezením programů zaměstnanosti? Takže, z tohoto zdánlivého "řešení" se velice rychle stane pouhá chiméra, zcela mimo realitu. Jaké jiné řešení ještě mohou nabídnout anarchisté? Aby všichni začali bydlet v anarchistických komunitách? Pro většinovou společnost zřejmě také krajně málo atraktivní výhled.

    Takže, i kdyby se ti anarchističtí táboroví řečníci skutečně nakrásně snažili nalákat své posluchačstvo na zdánlivě obecná - bezpochyby palčivá - témata, velice rychle se ukáže, že za tím vším stojí zase jenom ten "boj proti kapitalismu".

    To samo o sobě by - v rámci levicově smýšlejícího prostředí - nebyl žádný hřích, naopak; ale jde o to, tento anarchistický "boj proti kapitalismu" je do značné míry samoúčelem. A že nakonec daleko spíše nežli o ten kapitalismus se jedná o odpor vůči jakémukoli řádu vůbec. (Kdyby anarchisté žili za socialismu, a to i za toho pravého - tak se i s ním dostanou nevyhnutelně do konfliktu, protože stále principiálně nedokáží akceptovat jakýkoli obecně závazný řád, a to ani ten socialistický.) A je to právě toto odmítání řádu, kterým si anarchisté tu "většinovou společnost" vždy spolehlivě od sebe odpudí. Společnost totiž bez nějakého závazného řádu či pořádku vůbec nemůže existovat - ať se jedná o společnost kapitalistickou nebo jakoukoli jinou.
    VP
    August 30, 2016 v 16.7
    Pan Poláček tu podal ukázku toho, o čem píše autor v textu. Čte "anarchismus" a už mu vytane na mysli ten předsudečný obraz anarchismu, který nám předkládají média hlavního proudu pod vlivem státocentrického děsu z chaosu. A nedokáže si představit, že by mohl existovat jiný řád než ten, který je společnosti vnucen zvenku, řád sdílený a tvořený svobodnými členy společnosti, řád, který vyvěrá z jejich přirozenosti a zájmů.
    Problém je v tom, že ta "přirozenost" a ty "zájmy" členů anarchistických komunit se stále ještě velice zásadně liší od přirozenosti a zájmů naprosté většiny příslušníků "zbytkové" společnosti. To je prostě reálný fakt.

    Naprosto klíčový je tady - opakuji znovu - faktor řádu, pořádku. Ta takzvaná "většinová společnost" totiž žije fakticky z toho, že už dávno akceptovala jako hlavní zásadu vzájemného spolužití, že zde existuje nějaký závazný řád, který je možno (a to sice legitimně) vyžadovat a vynucovat i p r o t i "přirozeným" zájmům toho či onoho jednotlivce.

    Pokud totiž vše přesuneme jenom do té sféry "přirozenosti" a "zájmů" každého individua (kdo vlastně rozsoudí, co je ještě "přirozené" a co už nabourává jakékoli přijatelné meze společenského soužití?) - tak v takovémto případě naprosté spontaneity je možno zakládat a pěstovat právě jenom volné a početně limitované anarchistické komunity, kde principiálně každý může - pokud se jeho vlastní "přirozenost" dostane do zásadního konfliktu s "přirozeností" těch ostatních - může sbalit svůj batoh a svou karimatku a odejít zase o číslo dál, do další komunity.

    Jenže nedá se nic dělat, většinová společnost takovýmto způsobem přece jenom existovat nemůže, tady se ta "přirozenost" každého jednotlivce vždycky musí nějakým způsobem přizpůsobit zájmu většiny na "standardizovaném" (jistě, nepěkné slovo, ale je to prostě fakt) a vypočitatelném chování a jednání příslušníků celé společnosti.

    Takže, ten "řád který vyplývá z přirozených zájmů svobodných členů společnosti" - zatím mi není známý žádný takový řád, který by dokázal reálně fungovat ve větším měřítku, nežli právě těchto počtem omezených komunit, které se navíc pravidelně pohybují mimo vlastní produkční sféru společnosti. Tu produkční sféru, o které věděl už Marx (a před ním vlastně už i Aristoteles), že je nakonec základem všeho ostatního.
    August 31, 2016 v 12.54
    Zajímavá úvaha, pane Poláčku. Možná by to chtělo ještě dodat, že platí: Čím větší přirozenost jedněch, tím větší problém druhých. Zejména těch, kteří nemají žádnou přirozenost.
    :-)
    No, s tou "přirozeností" je to samozřejmě vždycky problém, paní Hájková. Jde o to, každý považuje za "přirozenost" právě to, k čemu inklinuje jeho vlastní osobnost. Takže se nakonec "přirozenost" toho jednoho sráží s "přirozeností" toho druhého.

    A s tou "většinovou společností" to samozřejmě také není nijak jednoduché: svým způsobem tato většinová společnost skutečně vykonává vyslovený diktát, v tom smyslu že právě jenom svou vlastní masou vytváří základní představu a normu o tom, co je "přirozené".

    Já proto na adresu zastánců anarchistického způsobu života nesměřuji kritiku z toho důvodu, že jsou "jiní", tedy jenom proto že se nepodřizují tomu diktátu většiny.

    Ale jde o to, že ten jejich postoj je nakonec opravdu jenom "anti", jenom negativistický. Právě proto jsem napsal, že oni nebojují proti kapitalismu proto, že je to kapitalismus, ale proto, že se nedokáží smířit s jakýmkoli nadindividuálním řádem.

    Trochu přišpičatěle by bylo možno říci, že oni nebojují proti kapitalismu proto, že je nehumánní - ale proto, že on je nutí pracovat. ;-)

    A proto - opakuji - oni by se stejně tak odmítali smířit i jakýmkoli jiným, nekapitalistickým uspodářáním - pokud by po nich vyžadovalo nějakým způsobem se podřídit společenským normám.

    To ostatně úzce souvisí s tím, jak autor článku bez jakéhokoli rozlišování na jednu hromadu hodil pojmy "svoboda, volnost, autonomie" - přičemž každý z nich znamená něco jiného. Především, svoboda je principiálně něco jiného nežli volnost respektive autonomie. Ale právě tohle žádný anarchista nikdy nepochopí, on si myslí že už jenom tím že je "volný", že už tím bez dalšího je také skutečně svobodný.
    September 1, 2016 v 12.58
    A co třeba takový křesťanský anarchismus, pane Poláčku? To by snad nebylo špatné. Tam je přece ten negativismus vyvážen i něčím pozitivním. http://www.meziprostor.cz/clanek/krestansky-anarchismus-2595
    PM
    September 1, 2016 v 22.42
    Anarchisté jsou Pouze hlídacím psem liberálnosti společenského režimu
    Jsou pouze indikátorem stavu liberálnosti a to natolik citlivým a radikálním, že anarchisté patří k prvním obětím represí uzurpátorů moci.
    Pečují totiž hlavanehlava o fenomeny jako "svoboda, volnost, autonomie" často více, než o oko v hlavě.
    Což se o většině bohulibého spořádaného rádoby státotvorného občanstva rozhodně říci nedá........bych tvrdil.
    JP
    September 2, 2016 v 14.32
    Anarchismus a křesťanství
    No, ten článek toho anarcho-kristovce je bezpochyby zajímavý, paní Hájková. A nejen to: nelze mu upřít určitou míru pravdivosti.

    Ale - právě že jenom částečně.

    V mém posledním vstupu v diskusi pod článkem F. Outraty jsem napsal, že Ježíšovo působení probíhalo po dvou hlavních liniích: boj proti (sociální) nespravedlnosti, proti jakékoli diskriminaci na straně jedné, a snaha po obnovení Božího řádu na straně druhé.

    Náš kristoanarchista si z toho všeho vybírá jenom ty momenty, které se zrovna jemu hodí. Tedy: on si vybírá z toho, co je; to jest, Ježíše v zásadě nefalšuje, naopak pojímá ho v mnohém ohledu opravdu velice autentickým způsobem. Především v té linii, kdy Ježíše pojímá jako toho, kdo se postavil proti základním konvencím a normám většinové společnosti své doby. A i tam vykládá Ježíše naprosto legitimně, kde vyzdvihuje jeho důraz na to, že každý má jednat správně z čistoty své vlastní duše.

    Ovšem, na straně druhé se u našeho kristoanarchisty zcela ztrácí ta druhá stránka věci: totiž Ježíšova snaha o obnovení Božího ř á d u. Protože skutečně není pravdou, že Ježíš by byl j e n o m nějakým anarchistou, jenom nějakým buřičem.

    Ježíš se bouřil proti pravidlům tehdejší většinové společnosti proto, že je shledal špatnými; ale ne proto, že by odmítal pravidla jako taková. A například - a tomto smyslu autor článku Ježíše překrucuje naprosto - naprosto není pravdou, že by Ježíš neuznával autoritu císaře. A i ostatní autority respektive společenské hierarchie Ježíš principiálně nezpochybňuje; on kritizuje pouze k o n k r é t n í způsob jejich jednání.

    Příklad: ve svých příměrech například Ježíš vždy sahá po obraze vztahu pána a sluhy. Ale nikdy v těchto případech nezpochybňuje samotnou existenci či role ani toho pána, ani toho sloužícího. Rozhodujícím je nakonec pro Ježíše vždycky, jak se kdo konkrétně chová, jakým je ve svém nitru.

    Takže, ještě jednou: Ježíš naprosto nepopírá Řád, jako něco co převyšuje jednotlivého člověka. Interpretovat Ježíše jako nějakého anarchistu z přesvědčení, který rozbíjí všechny sociální struktury a všechny normy, ve prospěch jakéhosi anarchokomunismu - ne, to by byl naprosto falešný výklad.

    A jestliže náš anarchokristovec ke konci věří, že kdyby žil Ježíš dnes, že by ho velice často potkával (právě v těch anarchisticky laděných komunitách) - pak je sice možno mu plně přisvědčit, že Ježíše by dnes asi jen sotva bylo možno vidět v kostelech (bohatých), ale k těm anarchistům by asi také udržoval nemalý odstup. To jejich věčné "anti" by mu zcela evidentně bylo příliš málo na to, aby tak bylo možno opravdu změnit svět. On by k nim možná zacházel - ale jen proto aby se s nimi přel, aby jim ukazoval že skutečný svět a pravý život jsou nakonec někde jinde.

    Takže, pokud by anarchisté opravdu chtěli nalézt blízkost k - dnes žijícímu - Ježíšovi, pak by to nakonec museli být oni, kdo by musel přijít k němu. To jest, kdo by musel přijmout c e l o u hloubku a šíři jeho učení. A ne jenom nějaké části, vytržené z celku.
    September 2, 2016 v 14.57
    Nemáte pravdu, pane Poláčku. Jestliže Ježíš sahá po obrazech pána a sluhy, je to proto, že vybíral příklady z běžného života. Ne protože to považoval za něco žádoucího a správného. Tehdy si totiž nikdo nedovedl představit svět bez pánů a sluhů.
    Autoritu císaře také uznával jen proto, protože to tehdy byla těžko změnitelná realita (Izrael byl v područí Říma). Císař ovšem nespadal do národa Izraelců. Byl někdo cizí, ale Ježíš chtěl přesto zachovat mír. Válka by nepřinesla nic dobrého. Je to podobné jako Chelčickému by nevadil císař, kdyby stál mimo církev. Ale vadil mu císař uvnitř církve! Už jsem o tom přece psala.
    Izrael měl totiž být podle Hospodina národem, který se měl spravovat sám bez krále. Čili v podstatě jako obec sobě rovných bratří.
    Takovou měla být i původní církev.
    JV
    September 2, 2016 v 17.30
    ... a taková i je, paní Hájková.
    Ale ona taková ta dnešní katolická církev je. Jenom se o zvenčí - a při všech těch předsudcích, které si u nás tak rádi pěstujeme - hůře poznává.

    Váš Jiří Vyleťal
    + Další komentáře