Jsme anarchisté. Jsme antifašisté. Jsme socialisté. Tři jednoduché věty by nejspíš stačily k tomu, aby průměrný občan odsoudil text nebo proslov, který by je obsahoval. Automaticky si tato slova spojí s negativními konotacemi, především s „levicovým extremismem“.

Při prosazování politických myšlenek musí také anarchisté volit taková slova, která dialog otevírají a nikoli předem znemožní.

Představme si například text vyzdvihující myšlenky radikální demokracie a navrhující, řekněme, jejich možné konkrétní využití v menších obcích, třeba rovnou i s příklady jejich úspěšného zavedení ve světě. Taková myšlenka má potenciál oslovit velmi širokou škálu čtenářů: řídit vlastní záležitosti, to je přece něco, co chce skoro každý.

Čím víc „áček“, tím větší aktivista

Nicméně tento potenciál umenšíme, umístíme-li článek na webový portál, který bude celý vypodobněn v černorudé, nalevo bude zaťatá pěst, napravo videa zobrazující násilí vůči policii při demonstracích a do toho všeho bude hned po otevření stránky hrát internacionála.

Já osobně patřím k lidem, které by takto rozvržená stránka nadchla a článek bych přečetl jedním dechem. Ale v tom je ten háček. Spadám totiž do anarchistické subkultury, která si v takovéto revolucionářské okázalosti libuje. Lidé z této subkultury rozumí pod poměrně agresivními znaky anarchismu ony „úžasné zítřky“, ke kterým chce hnutí svým snažením dospět. Jenže ne každý disponuje takovým předporozuměním.

Je potřeba pamatovat, že ač jsou subkultury často inspirujícími, energií a kreativitou překypujícími ostrůvky ve většinové společnosti, naráží při střetnutí s většinou na komunikační problémy.

A je na škodu vzít myšlenku, která by mohla rezonovat celou společností, a udělat z ní pouze subkulturní záležitost. A přitom by mnohdy stačilo změnit formu vyjádření.

Rozdíly anarchistické subkultury oproti většinové společnosti spočívají nejčastěji v životním stylu, způsobu stravování, hudebním vkusu a celkově v náhledu na umění, rozdílném stylu oblékání a upřednostňovanou formou dosahování politické změny ve společnosti. Ovšem užitečnější je uvědomit si, co anarchistická subkultura s většinovou společností naopak sdílí.

↗

Je škoda vzít myšlenku, která by mohla rezonovat celou společností, a udělat z ní pouze subkulturní záležitost. Repro DR

Podstatným bodem je touha po změně. Ukažte mi jediného člověka, který je zcela spokojený s tím, jak funguje svět, člověka, podle něhož by se aktuální problémy neměly řešit. Zároveň by bylo možné se shodnout na obecných principech: svoboda, volnost, autonomie.

Je samozřejmé, že z těchto základních hodnot neodvozují všichni lidé tytéž konkrétní názory na politiku, společnost nebo ekologii. Přesto má smysl, aby anarchisté vedli s většinovou společností dialog zaměřený třeba právě na zmíněná témata.

Sjednotit se za názorem

Jak to tedy máme udělat, aby naše myšlenky byly pro většinu lidí přístupnější? V neposlední řadě je třeba si uvědomit, co se děje v hlavách těch „ostatních“. Vybavuji si nejednu situaci z demonstrací, kdy řečník vedl plamennou řeč o zlu současného zřízení, pod kterou bych se klidně ihned podepsal. Zároveň mi ale bylo jasné, že náhodný kolemjdoucí si pomyslí leda něco o tom, že „ti anarchisti zase říkali, jak je kapitalismus špatnej“.

Takový proslov je k ničemu. Lidé, kteří s onou myšlenkou už souhlasili, si znovu s radostí ověřili, že nejsou sami a že nejspíš mají pravdu, když to říká i někdo další. Ale v kolemjdoucím nezůstalo zhola nic. Neporozuměl, že probíraná problematika se týká i jeho.

Jistě, zasvěcení rozumí pojmům a jejich konotacím, kvůli nim není třeba vysvětlovat anarchistické pozice.

Ale zkuste si na takovýto proslov pozvat svého kamaráda z gymnázia, který volí třeba topku. Všimnete si, že i když „odsouzení kapitalismu“ proběhlo v proslovu v první minutě, váš kamarád ve své mysli třeba vůbec nechová kapitalismus coby symbol něčeho špatného, „zasekl se“ na tom, protože zjistil, že nejspíš úplně nesouhlasí a potřeboval by si celou věc vyjasnit.

To, co pro něj „diskreditovalo“ proslov, je fakt, že daný text nebyl napsán s ohledem na jeho uvažování a s použitím „jeho“ pojmů. A přitom ústřední myšlenkou proslovu klidně mohlo být do jedné věty shrnuté: „Není dobře, že spousta lidí nemá kde bydlet. A nás napadá řešení“.

Důsledkem bude nejenom to, že znechucení lidé nebudou s námi, ale pravděpodobně do určité míry budou proti nám. Chceme snad, aby ti, kteří s námi nebudou souhlasit, nás vnímali jako své nepřátele? Těžce pochybuji.

Naše rétorika přece může být jak negativní, tak pozitivní. Můžeme se vymezovat vůči kapitalismu, fašismu, stalinismu, čemukoli, ale můžeme zároveň nabízet pozitivní obsah, můžeme přicházet s koncepty nehierarchických odborů, alternativních lokálních ekonomik, komunitně fungujících skupin, můžeme vařit pro každého nebo například na nekomerční bázi vydávat publikace. A zároveň tyto koncepce vysvětlovat a ozřejmovat jejich důležitost.

Zkrátka: můžeme vyhánět ze svých kruhů názorové oponenty a vymýšlet pro ně nálepky, nebo můžeme vést diskuze.

Nálepka se dá pouze přijmout, nebo odmítnout, ale člověka lze pochopit a dá se s ním komunikovat, lze s ním společně dýchat, žít, myslet a milovat. Aby výše zmíněné myšlenky nezůstaly pro společnost okrajovým tématem, pak je třeba, abychom začali lépe rozmýšlet formu svých aktivit. A abychom tedy brali ohled také na kritérium srozumitelnosti pro většinu.

Není nutné zavrhovat nebo měnit program, hodnoty a ideály. Jde o formu, o způsob, jak mluvit s druhými.