Za malým zaprášeným oknem je vidět stinný parčík s houpačkou. Na jedné jeho straně je pomalovaná bílá stěna. Opička na ní sprejuje slogan Město je naše. Z malované stalinské dominanty Varšavy visí prapor s nápisem Go vegan! Bručení starého počítače se doplňuje s cinkáním nářadí ve vedlejší dílně. Někdo opravuje kola.

„Ptáš se, z čeho mám největší radost?“ volá na mě z knižního skladu Metys a prohrabává se uspořádanými papírovými bednami. Po chvíli radostně vykřikne a s hrdostí ve tváři se vrací zpět do kanceláře.

„Taková malá bible to je, chtěl bych ji distribuovat do kostelních lavic. Okraje stránek měly být původně pozlacené, ať je to se vším všudy, ale bylo by to potom moc drahé,“ usmívá se od ucha k uchu a ukazuje mi malou knížku v černé vazbě s červeným nápisem. Jde o autorské vydání myšlenek anarchistického ideologa Michaila Bakunina, které před dvěma lety vydalo anarchistické nakladatelství Trojka. Tohle vydavatelství mě také přivedlo na nejstarší polský squat — poznaňský Rozbrat.

Vydavatelství bylo jedním z počátečních projektů, které se na prvním a největším polském squatu usídlily. Postupem času se k necelé třicítce squaterů přidaly také anarchistické Besedy o svobodě, knihovna, opravna kol, koncerty, festivaly nebo pravidelné tréninky bojového sportu Muay Thai pro veřejnost.

Lidé z Rozbratu byli také u založení polských anarcho-syndikalistických odborů Inicjatiwa Pracownicza (IP), které jsou dnes zastoupeny ve většině polských měst a bojují například za lepší pracovní podmínky v Amazonu či v obchodních domech jako Kaufland nebo Auchan.

Když jsme se nedávno bavili s poznaňským levicovým sociologem a jedním ze zakladatelů IP Jaroslawem Urbańskim, zmiňoval, že právě odbory o několika tisících členů způsobily značnou legitimizaci celého anarchistického hnutí. To v dnešním Polsku prý nepředstavuje už jen do sebe uzavřenou subkulturu, ale důležitou společenskou sílu, která zasahuje do každodenního života Poláků. Ještě zajímavější pro mě bylo, že nad našimi hlavami na anarchistické demonstraci při tomto rozhovoru vlály vedle vlajek IP a anarchistické federace také desítky vlajek Polské republiky.

„Nebyl jsem tu úplně od začátku. Ti, kteří to tu v devadesátém čtvrtém odstartovali, byli pro mě punkáči. Já jsem tenkrát fungoval v dadaistické skupině sdružené při časopisu Artzin. Na Rozbrat jsem se dostal, až když to tu začínalo fungovat jako sociální centrum. Hledali jsme tou dobou prostory pro další činnost,“ popisuje Metys, jak se jako vyučený tiskař a dadaista dostal na Rozbrat.

Od svého založení vydalo nakladatelství Trojka čtyřicet knih polských i zahraničních autorů. Dále přes stovku brožur a nesčetně plakátů. Rozběhnout se podařilo také internetové knihkupectví, kde je možné objednat knihy autorů napříč politickým spektrem.

„Je třeba poznat také svého nepřítele,“ mrkne Metys a hned mi jako důkaz ukazuje celý sloupec knížek v knihovně, ve kterých jsou anarchisté vykresleni jako negativní hrdinové.

Za pár týdnů půjde do tisku třetí číslo novin Atak, které Rozbrat vydává v nákladu okolo deseti tisíc výtisků a rozesílá jej do několika desítek měst v celé zemi. Nedávno se tu začal dělat vlastní potisk triček sítotiskem a jako hudba budoucnosti tu zní myšlenky na vlastní tiskárnu.

Počátky hnutí a boj s developery

V Polsku dnes funguje do deseti squatů ve smyslu sociálních komunitních center. Přesné číslo není schopen nikdo říct. Neví se totiž, které z desítek obsazení domů mají reálný sociální přesah. Nejznámější jsou vedle Rozbratu na každý pád vratislavský Wagenburg a varšavský dvojsquat Syrena a Przychodnia.

Důvodem, proč se základnou anarchistického a šířeji levicového hnutí v Polsku stala právě Poznaň, je prý kromě tradičně liberálního nastavení obyvatel jednoho z nejbohatších měst v zemi také blízkost německých hranic a hlavně Berlína.

„Hned jak se rozpadl sovětský blok, se lidé vyrazili podívat, jak to funguje za hranicemi. Berlín inspiroval ze začátku punkovou a hardcorovou komunitu, a ta se hned začala poohlížet po místě, kde by se mohla usadit,“ vypráví mi Šema a ve stínu stromů u toho opravuje staré silniční kolo.

Šema žije na Rozbratu už devět let. V současnosti vede v místní tělocvičně třikrát týdně kurzy sebeobrany pro všechny věkové kategorie. Z okolí si sem prý přicházejí často zacvičit i děti. Vztahy se sousedy jsou podle něj dobré, což potvrzuje i starý pán okopávající zahrádku v zahrádkářské kolonii, se kterou rozlehlý squat o několika přízemních budovách bezprostředně sousedí.

Z části díky tomu, že se objekt nachází v průmyslové oblasti na okraji města, kde moc sousedů vlastně ani není, se moc často nestává, že by si na jeho provoz někdo stěžoval. Zároveň se zatím podařilo úspěšně zabránit odkupu pozemků od současných malých majitelů developery.

Právě takový odkup od města znamenal na podzim loňského roku konec poznaňského sociálního centra Od:Zysk. To se nacházelo v samém historickém jádru města a fungovalo dohromady tři roky.

„Policie se do nás moc nepouští. Máme silnou síť podporovatelů, a když se policajti pokusili několikrát dostat dovnitř a vyklidit nás, vždy jsme je nejprve vytlačili zpět ven, a pak jsme zareagovali masivní kampaní kritizující práci policie. Ukazovali jsme, jak by měla policie v demokratické společnosti fungovat a policajti vyšli z konfliktu nakonec s větší újmou než ziskem,“ popisuje Šema a otírá si z čela pot.

V letech 2009 a 2010 pořádal kolektiv Rozbratu sérii velkých demonstrací proti developerskému odkupu pozemků, na kterých se squat nachází. Developeři jsou ostatně hlavním důvodem občasných konfliktů s radnicí. Kromě boje proti novému územnímu plánu, ve kterém se kolektiv spojil se sousedy a místními neziskovkami, jsou jedním z důležitých směrů činnosti aktivity proti vystěhovávání lidí ze soukromých bytů. Lidé z kolektivu založili celopolskou iniciativu nájemníků, ve které hájí právo lidí na bydlení.