Squatteři a křesťané k sobě mají blíž, než se zdá

Sandra Silná

Na evanglické faře v pražských Střešovicích se konalo jedinečné diskuzní setkání: squatterů s mladými křesťany.

Jaké otázky klade squatting naší společnosti? Jaké otázky klade společnost squatterům? Jak se squatuje v zahraničí? Jak může vypadat spolupráce mezi křesťanským sborem a squatterskou komunitou? Jak vypadá z odstupu squat po zkušenosti likvidace?

To jsou některé z otázek, nad nimiž se zamýšlelo asi šedesát mladých lidí, kteří se sešli 4. února 2010 v budově střešovické evangelické fary v diskuzi se zástupci squatterů z Truhlářské, resp. Milady, dnes již vyklizeného a zatím zřejmě posledního regulérního pražského squatu. V první části večera mohli přítomní vyslechnout příspěvky od pozvaných hostů, po veganské večeři nastala živá názorová výměna v diskuzním fóru.

Otázku, zda je squatting legitimní, se již v úvodu večera pokusil zodpovědět evangelický farář Mikuláš Vymětal, jeden z pořadatelů setkání, ve svém příspěvku na téma „Squatting v Bibli”. V duchu Starého zákona je obsazení a užívání cizího území či majetku za účelem obydlení a kultivace legitimní, Hospodin dokonce takovým snahám žehnal, stejně tak Písmo dokládá aktivity, které bychom mohli při troše fantazie nazvat předobrazem dnešního hnutí „Food not Bombs” — pro zájemce viz starozákonní kniha Deuteronomium.

Desatero přikázání, především pak „Nepokradeš” a „Nepožádáš domu bližního svého”, naopak hájí nedotknutelnou legitimitu soukromého vlastnictví a mohou být v tomto kontextu brány jako argumenty protistrany, většiny, která si hájí svůj majetek, jehož má mnohdy nadbytek, a tak jej ani nezvládá využívat. Mohlo by se zdát, že tím se diskuze nad etickými otázkami squattingu dostala do patové situace.

Jáchym Gondáš, který je farářem Bratrské jednoty baptistů, v dalším příspěvku nastínil některé společné tendence squattingu a křesťanství. Zmínil především aspekt vytváření komunit, což mají oba proudy společné, rozdíl je patrný v momentě, kdy squatteři jsou mnohdy důslednější v tom, že mezi sebe otevřeněji přijímají lidi, kteří se například vizuálně (oblečením, piercingem apod.) liší od takzvané většiny.

V tom přetrvává mezi křesťany stále určitá ostražitost a uzavřenost. Patří sem samozřejmě i odlišnosti národnostní a česká více či méně se projevující xenofobie. Zdá se, že squatteři také poměrně lépe využívají to, co nám lidem bylo v biblickém duchu svěřeno do moudrého spravování — Zemi. Schopnost recyklace takřka čehokoli, veganství, freeganství, guerillové zahradničení, dobrovolná skromnost, nízké nároky na spotřebu a tvůrčí osobitost, to jsou některé složky životního stylu, které u mnohých, ba ani křesťanů, nenajdeme, přitom je jasné, že časem budeme jako lidstvo, dobrovolně či nikoliv, nuceni redukovat své již teď přemrštěné životní potřeby, které považujeme za normální.

Jako problematická se dle Gondáše jeví otázka pojetí soukromého vlastnictví. Lze, i když v České republice protizákonně, využít to, co chátrá, ač to není „moje”. O tom mimo jiné mluvil pamětník střešovického Spolku Medáků, iniciativy za záchranu starých Střešovic, Marek Jehlička. Squatteři si ovšem často osobují právo jakoby rozhodovat, kdo svůj majetek využívá dobře a kdo nikoliv, a tak rozhodnou za něj tím, že dům či pozemek obsadí.

I uvnitř squatterského hnutí, ač se sami squatteři považují za otevřenou a tolerantní skupinu, mohou panovat sklony ke konvenčnosti a úzkým názorovým mantinelům v náhledu na svět. Být squatterem je pro mnohé mladé lidi atraktivní už tím, že jde o formu protestu proti většině, proti konvenčním hodnotám, prvotní konflikt se stává motorem života. Těch, kteří vydrží a jdou i hlouběji a dál v rozvíjení této myšlenky, už pak zdaleka není tolik. Jáchym Gondáš se zde zmínil o své zkušenosti, kdy jako „dredař” byl squattery akceptován, ovšem jen do chvíle, než vyšlo najevo, že je také farář-křesťan.

O vztahu českého a světového squattingu promluvil Štěpán Mareček, pamětník několika českých squatů včetně Milady, současný obyvatel Truhlářské, squatter s evropskými zkušenostmi. Mimo jiné se zmínil o příkladu holandského squatu ADM v Amsterdamu, kde se původní squatterská skupina proměnila v komunitu, možná až rodovou osadu, ve které společně žije několik multikulturních generací squatterů v širokém věkovém rozpětí: nejstaršímu obyvateli je přes osmdesát let.

Taková komunita pak na společnost působí zdola jako enzym — v původně malém izolovaném ostrůvku se den za dnem a krok za krokem buduje důvěra, pospolitost, přirozené vztahy, mezigenerační inspirace a spolupráce, funguje tu přirozeně dobrovolná skromnost nikoli jako nutné omezení, ale jako svobodná volba k větší svobodě, trvalému štěstí a přirozenému hledání jedinečnosti člověka.

Squatting i křesťanství tak po etické stránce, možná překvapivě, nacházejí společnou řeč ve snaze o lepší uspořádání společnosti, v hledání opravdu trvalých hodnot, otevřenější a barevnější společnosti, šťastného a naplněného života. Utopie, nebo cesta k možnému jinému světu? S touto otázkou setkání začalo, ale i skončilo.

Odpověď by měl každý hledat ve svém životě.