Zdá se, že se squaterským aktivitám, jakkoli zatím v Čechách marginálním, daří jedna z věcí, o které usilují. Zviditelňovat neviditelné — rozpory a nespravedlnosti současné kapitalistické společnosti; témata, o kterých se nemluví; názory, postoje a jednání, která se ještě nedávno zdála nemyslitelná.

Využil bych reakce Jiřího Dolejšího na můj článek o pražských squatech, abych argumenty ve prospěch squaterů rozšířil a hlavně zasadil do kontextu kapitalistického města a možností odporu vůči jeho komodifikaci.

Mít nebo žít

Jiří Dolejš, ve svém článku, ale i v diskusi pod ním, trvá na „nezpochybnitelném právu vlastníka rozhodovat o svém majetku a s jakou ekonomickou rozvahou tak činí“. Nemohu se zbavit dojmu, že autor zcela neporozuměl, anebo nechce porozumět, rozlišení mezi soukromým vlastnictvím a osobním majetkem. Přičemž toto rozlišení je pro debatu o squattingu, spekulacích a kapitalismu jako takovém, zcela zásadní.

Jak už jsem psal, je to východisko squaterské argumentace rozlišující mezi tím, co je legální a co legitimní, ale v současné hegemonii neoliberálního myšlení, je asi potřeba to argumentovat znova a znova. Opakování tu tak není jen matkou moudrosti, jak se říká, ale i vzpourou proti jednorozměrnému neoliberálnímu myšlení.

Takže ještě jednou: Soukromé vlastnictví (private property) se zakládá na monopolizaci určitých předmětů a privilegií, za účelem kontroly a vykořisťování ostatních, je chráněné státem a zakládá se na vlastnickém právu, na právu mít, které vylučuje. Soukromý vlastník je suverénním pánem nad svým majetkem, pozemky, výrobními prostředky či v případě squattingu především budovami, které vlastní, ale nic z toho nemusí vůbec užívat.

Pro soukromé vlastnictví je charakteristické především to, že někdo jiný jej vlastní a jiný za pronájem či poplatek užívá. Vlastník tak má moc nad uživatelem, který mu generuje nadhodnotu. Soukromé vlastnictví je podstatou kapitalistického společenského uspořádání, je výsledkem minulých, nakupených nerovností ve společnosti, které dál samo upevňuje.

Zjednodušeně řečeno: na jedné straně jsou ti, kdo vlastní a kontrolují (výrobní prostředky, nemovitosti či pozemky), a na straně druhé ti, kdo je používají, ale nejsou jejich vlastníky, a jsou tak nuceni prodávat svoji pracovní sílu, pronajímat si nemovitosti, splácet hypotéky, prodávat se, zadlužovat…, v každém případě ale produkovat zisk pro ty, kdo kontrolují soukromé vlastnictví.

Oproti tomu osobní majetek (possession) je vlastnictví, které se nevyužívá k vykořisťování ostatních, ale zakládá se na užívacím právu. Takže například dům, ve kterém žiji, je mým osobním majetkem, ale v momentě, kdy ho začnu se ziskem pronajímat, stává se soukromým vlastnictvím.

V momentě, kdy skupuji nemovitosti v centru Prahy, vystrnadím z nich nájemníky a přeměňuji na hotely, kanceláře, bordely, herny, parkoviště anebo je nechávám prázdné (protože je v tom prostě uložený kapitál, který neztrácí na inflaci a koneckonců je to moje vlastnictví), tak v ten moment se z toho stává vlastnictví soukromé.

Podobně je tomu třeba s pilou, pokud ji používám k tomu, abych si nařezal dříví na zimu nebo vyrobil nábytek ze dřeva, je to můj osobní majetek. Ale v momentě, kdy za účelem svého zisku zaměstnám někoho jiného, aby mi to dříví nařezal a nábytek vyrobil, a já to pak prodal, stává se z té samé pily soukromý majetek.

Takže rozdíl mezi soukromým vlastnictvím upřednostňujícím směnnou hodnotu a zisk na straně jedné, a osobním vlastnictvím s hodnotou užitnou a potřebami a touhami na straně druhé je tu zcela zásadní.

Pokud nás Jiří Dolejš vyzývá „abychom si nepletli pojmy - právo na bydlení není právo obsadit cizí nemovitost“, je to především on, kdo nerozlišuje zásadní pojmy. Cizí nemovitost může mít různou podobu. Squateři svým jednání zpochybňují soukromé vlastnictví, a aby poukázali na vnitřní rozpory kapitalismu, na jeho plýtvání a nespravedlnosti, které jsou mu vlastní, tak se „vloupávají co cizích objektů“ (slovy Dolejše) či obsazují nevyužívané objekty (slovy squaterů), které jejich majitel, nikoli uživatel, nechal prázdné.