Ideologie totalitarismu byla vytvořena na konci 40. let 20. století západními intelektuály jako ideologický nástroj ve studené válce proti Východu. V době, kdy byl SSSR spojencem, by pochopitelně nevznikla. Její poselství sděluje, že jakákoli kritika, snaha něco měnit nebo vytváření alternativ nevyhnutelně směřuje k totalitarismu. Jejím účelem je samozřejmě potlačit kritické myšlení, čili denkverbot (zákaz myšlení), jak o tom píše Žižek v knize Mluvil tu někdo o totalitarismu?, a sama se stává totalitární. Stává se ideologií ve smyslu falešného vědomí.

Podle některých českých představitelů této ideologie je totalitární nejen nacismus nebo komunismus, ale také utopické myšlení počínaje Platonem a konče utopickými komunisty, křesťanské hereze stejně jako pokusy o revoluci. A všechno má společný jmenovatel: vůle měnit svět. Jediné, co není totalitární, je v ideové rovině tradiční křesťanství a jeho hodnoty, především tradiční rodina, a ve společenské rovině režim, nastolený Metternichem po napoleonských válkách. Ponechme stranou, že křesťanství vzniklo původně jako víra, která měla změnit svět starověku a vyvrátila tradiční pohanství. Ve verzi těchto ideologů se tak totalitární ideologie stává nástrojem nikoli liberální demokracie, jako ve podání Hannah Arendtové, ale klerikální reakce.

Squating samozřejmě není alternativou ke kapitalistické společnosti, protože vůči kapitalismu není alternativa, jak tvrdí baronka Tatcherová. Squating je forma alternativního bydlení, které vytváří prostor pro aktivity levicového spektra občanské společnosti. Samoúčelné obsazování budov totiž ještě není squatingem ve vlastním smyslu slova. Squating se stává squatingem, když je také formou kulturní a politické aktivity. A v případě squatingu především levicové.

Německá etnografka Anja Schwanhäußer ve své studii Kosmonauten des Underground (Kosmonauti undergroundu), v které se zabývá berlínskou alternativní scénou, píše o squatingu jako o pokusu uskutečnění anarchistické konkrétní utopie tady a teď, která je inspirována dílem filosofa Ernsta Blocha Konkrétní utopie. Konkrétní utopie squatingu, realizovaná v podmínkách reálného kapitalismu, je touto realitou nutně omezována, a právě proto je v rámci jejích možností být alternativou nikoli k současné společnosti, ale přinejmenším k dominantní formě bydlení a kultury.

Podívejme se tedy na vztah squatingu a ideologie totalitarismu. Jestliže je squating pokusem o alternativu, pokusem o uskutečnění utopie, pak podle logiky této ideologie nutně směřuje k totalitarismu. Ale především podle policie, která squating považuje za formu extremismu a útok na soukromé vlastnictví.

Policejní pojem „extremismus“, který slouží k identifikaci a potlačování radikálních opozičních aktivit, vychází právě z ideologie totalitarismu, která zde plní právě svou ideologickou funkci. Policejní boj proti „extremismu“ a brutální policejní násilí vůči squaterům je praxe. Ideologie totalitarismu je teorie.

Je tedy otázkou, proč ještě ideologové totalitarismu nezařadili do seznamu „nepřátel svobody“ vedle utopistů, kacířů, jakobínů, nacistů a komunistů také squatery, travellery či street art, grafitti nebo rovnou moderní umění? Policie se věnuje více praxi než teorii a má proto vyvinutější instinkty, takže lépe vycítí, co je aktuální hrozbou pro udržení hroutícího se pořádku. Naopak konzervativní intelektuálové, kteří milují především tzv. „vysokou kulturu“ a zdrojem jejich poznání jsou knihy, fenomény jako squating či kulturní underground snadno přehlédnou. Tedy jen v případě, pokud tyto fenomény nejsou v opozici vůči „totalitarismu“ a nejsou na straně tradičních hodnot, jako v 70. a 80. letech v ČSSR v případě některých disidentů, a nedají se ideologicky použít.