Politolog Ondřej Slačálek ve svém článku v Právu z 4. července 2012 v reakci na brutální policejní zásah v pražské vile Milada píše o squatingu jako o nové verzi levice.

Budeme-li cyničtí, všimneme si také jeho paradoxní logiky. Squating je vedlejším, nechtěným efektem urbánní geografie, jak ji organizuje logika pozdního, neoliberálního kapitalismu, kdy se lidé z vyšší a vyšší střední třídy stěhují z center na bězvětrná předměstí nebo na venkov, a kdy se v důsledku emigrace kapitálu za levnou pracovní silou do chudých zemí zavírají fabriky a zaniká průmyslová pracující třída, doplňovaná imigranty.

V městském prostoru tak vzniká vakuum, z kterého squateři kreativním způsobem vytvářejí centra alternativního bydlení, způsobu života a kultury. Efekt je to nechtěný právě pro lidi z vyšších tříd, protože v západoevropských velkoměstech se squaty stávají podhoubím a základnou nejen pro radikálně levicovou kulturu, ale také politiku.

Vyšší třídy bohatých zemí jsou ovšem poněkud kultivovanější a vzdělanější a tak se squating stal zavedenou sociokulturní institucí. Na kulturní akce pořádané squatery si bohatí lidé chodí tříbit svůj estetický vkus a tolerují jim jejich levicové názory. Levicovost, punk či homosexualita jsou tolerovány jako součást multikulturalismu.