Věčně prošustrovaná revolta

Guerillové divadlo, hraní v kapele, avantgardní umění, braní drog a spousta nespoutaného sexu zní jako nepoměrně lepší plán na víkend než odborová schůze. Svět se ale nedá změnit jinak nežli často dosti nudnou a konvenční politikou.

Jakub3

Jakub Vaníček

16.06.2012 08:17

Ya_basta_

Podle Kanaďanů Josepha Heatha a Andrewa Pottera přesně tohle ke svému provozu vyžaduje kapitalistická kultura. Repro DR

Zvykli jste si na radikální řeči o změně statu quo? Také si myslíte, že se všechny alternativy musí nutně hrát podle katastrofických scénářů? Joseph Heath s Andrewem Potterem vás možná přesvědčí, že se tak trochu necháváte vláčet stereotypem kontrakultury.

Nakladatelství Rybka Publishers vydalo knihu autorské dvojice Josepha Heatha a Andrewa Pottera nazvanou Kup si svou revoltu!® Výběr to není špatný, a to hned ze dvou důvodů – jednak proto, že Heathovi a Potterovi se podařilo napsat bestseller, který byl od roku 2004, kdy vyšel poprvé, převeden do řady jazyků a taktéž hojně prodáván, jednak že ve své knize nekončí u kritiky kapitalismu, ale pokouší se revidovat samu kritickou teorii.

Heath s Potterem přitom nejsou žádní konzervativci. Abychom je mohli alespoň nějak ukotvit v politickém spektru, musíme vědět, že a) problematizují principy osobního vlastnictví a tvrdí, že mnohdy zcela neodpovídají dnešním problémům, zejména pak ekologickým, b) u vědomí krize levice volají po návratu k politickým řešením problémů a odklonu od radikální rétoriky levicového fundamentalismu – odtud také hlavní téma jejich knihy.

Pokud jde o autory samé, první z nich studoval u Jürgena Habermase a ve své práci se věnuje otázkám morálky a etiky, dále například odkazu frankfurtské školy. Tvrdí, že kritická teorie se dostala do slepé uličky, když se začala příliš orientovat na teorii samotnou, a že kritickým teoretikům nakonec vůbec nezbývá čas kritizovat konkrétní společenské nešvary. Zdá se, že Kup si svou revoltu! má být pokusem upřednostnit takovouto kritiku před teorií – a lze už předem říci, že se tento autorský záměr v předkládané publikaci podařilo naplnit do puntíku.

Publicista Andrew Potter staví na základech teoretického průzkumu tržního prostředí, konzumerismu a masové kultury. Coby redaktor Canadian Business magazine dozajista ví své o tom, co jsou to finanční trhy a s jakou přímočarostí uplatňují svůj diktát v médiích a ve společnosti obecně – coby autor předkládané knihy pak potvrzuje, že zná nejrůznější způsoby, jimiž přicházíme do kontaktu s reklamou, jak se navzdory vlastnímu přesvědčení stáváme spotřebiteli a jak spoluvytváříme obchodní, konkurenční prostředí.

Hipsteři a jejich metody
Společnými silami oba autoři razí elementární tezi o paradoxní funkci kontrakultury. Ta v jejich pojetí nikdy nesloužila ničemu jinému než oficiální kultuře, potažmo statu quo tržního kapitalismu. S vcelku přesvědčivým kulturním rozhledem se obracejí k dějinám hnutí hippies, snaží se o výklad psychoanalýzy a jí inspirovaných teorií, tak aby čtenáře přesvědčili, že pokud se někdy někdo snažil o radikální odklon od „znormalizované“ oficiality, dorazil k ní vždy zpětným obloukem a byl jí plně zkonzumován.

Počínaje Rousseauem přes Marxe, Thoreaua, Freuda, Marcuseho, Learyho až po „mistra úniků“ Foucaulta či Kleinovou – úplný výčet by byl mnohem delší –, toť mantinely interpretační arény, mezi nimiž autoři dokládají, že „myšlenka kontrakultury je od základu založená na omylu. Kontrakulturní revolta je přinejmenším pseudorevoltou – souborem dramatických gest, která nepřinášejí žádný politický či ekonomický pokrok a odsouvají na vedlejší kolej úkol budovat spravedlivější společnost.

Jinými slovy, je to revolta, která rebelům obstarává zábavu, ale nic jiného. A co je horší, kontrakulturní revolta aktivně zhoršuje náš úděl tím, že podkopává či diskredituje společenské normy a instituce, které skutečně slouží cennému účelu.“ Nejpozorněji je přitom sledován vývoj psychoanalýzy a komentována její transformace do společenské teorie v rámci frankfurtské školy.

Není možné postihnout Heathovu a Potterovu kritiku v celé šíři, lze však vypsat alespoň některé její momenty. Předně: oba autoři se domnívají, že kritici konzumerismu, jako je například Naomi Kleinová, se naprosto mýlí v klíčové skutečnosti – ztotožňují totiž konzumerismus a konformitu. Nejen ona, ale i další levicově orientovaní autoři si vůbec neuvědomují, že hnací silou trhu není konformita, naopak, že to, co umožňuje konzumerismu a kapitalismu, aby mohl dále expandovat a podmaňovat si nová teritoria ve společnosti, je revolta, tatáž revolta, kterou nám už téměř padesát let předkládají teoretikové kontrakultury jako jedinečný způsob odporu vůči všemu oficiálnímu.

Pokud jde o samotnou Kleinovou, H&P si dávají opravdu záležet, aby podali její práci v tom nejhorším světle; pomáhají si k tomu i velmi ošidnými prostředky, když ukazují, jak konformistický ve skutečnosti žije Kleinová život na domnělé periferii Toronta. Její omyly ukazují v mnoha variantách, nejprůkazněji pak asi právě na její inklinaci ke kontrakulturním schématům.

Tak například: klíčovou problematikou dnešní doby je všudypřítomná a agresivní reklama. Autoři jsou s to hledat s Kleinovou společnou řeč, pokud jde o kritiku reklamy. Co však už nemohou připustit, je fakt, že Kleinová podlamuje úsilí o to, reklamu svázat pevnějšími pravidly. „Potíž je v tom, že Kleinová (…) [chápe] reklamu jako nedílnou součást systému korporativní hegemonie a dominance, a tak nevidí žádný způsob nápravy, který by zároveň nesvrhl celý systém.“

Podle H&P dnes nepotřebujeme žádnou takovouto radikální kritiku, plnou neotřelých nápadů pro „pravé hip zákazníky“. Nejde prý o to ovlivňovat chování nadnárodních korporací (H&P mezi takové metody řadí spotřebitelské bojkoty, pouliční protesty či tzv. culture jamming). Naopak, měli bychom předkládat konkrétní návrhy a hledat cesty, jak je politicky prosadit; v případě reklamy omezit její vliv na děti a mládež na jedné straně a zkrátit daňové odpočty za reklamu na straně druhé. Podobných konkrétních řešení najdeme v knize více, reklama je pouze jednou z oblastí, které autoři věnují pozornost.

Nudná politická práce vs. veselý život umělců
Ještě silnější kritice je podrobeno hnutí hippies – květinové děti v čele s Timothym Learem autoři opravdu nešetří, dokonce ani Milan Valach, který se s hnutím hippies kriticky vyrovnal ve své knize Svět na předělu, je nepředčí. Namísto aby se hippies pokoušeli zasahovat do politického života působením na instituce, propadli podle H&P všeobecně sdílenému omylu. Mysleli si, že nejlépe změní společnost, když „osvobodí svou mysl“ pomocí marihuany a LSD.

Samozřejmě nešlo o nic jiného než o únik k zábavné kontrakulturní „politice“ – H&P píšou: „Tradiční práce politické organizace a mobilizace je koneckonců krajně náročná a nudná. Politika v demokracii nutně vyžaduje zapojit do hry obrovskou spoustu lidí. To vyžaduje řadu neatraktivních úkolů – olizování obálek, psaní dopisů, politické lobbování a mnoho dalších. Vytváření velkých seskupení vyžaduje rovněž nekonečné kompromisy a diskuse.

Kulturní politika je naopak mnohem zábavnější. Guerillové divadlo, hraní v kapele, avantgardní umění, braní drog a spousta nespoutaného sexu zní jako nepoměrně lepší plán na víkend než odborová schůze. Kontrakulturní rebelové dokázali sami sebe přesvědčit o tom, že všechny tyto zábavné aktivity jsou ve skutečnosti mnohem podvratnější než tradiční levicová politika, protože na kořeny útisku a nespravedlnosti útočí na ‚hlubší‘ úrovni.“

Pomineme-li sarkastické ladění kritiky, které mnohde přerůstá až k zábavné banalitě (není divu, že se z knihy stal záhy bestseller, když v mnoha případech autoři skutečnou argumentaci odbývají mávnutím rukou!), musíme H&P přiznat alespoň zrnko pravdy. A je to bohužel právě ono, které překlápí misky vah ve prospěch názoru, že pokud soudobý umělecký provoz něco nabízí, pak je to především zábava a opakování téhož. Postmoderní experiment, zplanělý do dobře prodejných a bezzubých dílek, ve své nejryzejší podobě má za úkol jediné: uniknout z prostoru politiky za hranice dokonalého umění, kde se rozrušuje řeč a modernistickou manýrou kříží příběhy.

Píšou-li H&P o tom, jak se v dnešní době promítá téměř do všech oblastí lidské kultury „závod ke dnu“ (s odkazem na Thomase Hobbese, který učil, že člověk, dříve než s ostatními uzavřel společenskou smlouvu, byl egoista, jemuž šlo jen o vlastní život a potřebu ostatní přemoci a ovládnout), pak budeme jen stěží hledat důvod, proč by tomu tak mělo být například jen v oblasti reklamy a byznysu a proč už ne v umění. Souboj pravd a estetik, které jdou proti sobě a snaží se jedna druhou potřít, i takový může být závod ke dnu – a H&P nás k tomuto náhledu jasně navádí. Tam, kde chybí instituce a jasná pravidla, je jenom vůle k tomu být jedinečný, zachovat vlastní rámec a v něm působit svrchovanou mocí.

A právě proto je kniha Kup si svou revoltu! – jakkoliv se s jejími závěry, vyřčenými na adresu Naomi Klein, můžeme jen stěží ztotožnit – výživným fermentem, jejž je škoda nevyužít pro úvahy nejen o umění, ale především o osobním angažmá každého z nás. Zatímco Slavoj Žižek a jeho stoupenci tvrdí, že liberální demokracie je už jen „zlatým teletem“, kterého se nikdo z nás nemůže dotknout, nechce-li vyvolat pokřik o nových totalitářích, Heath s Potterem naopak na principu liberální demokracie staví.

Nad jejich textem si znovu můžeme položit otázku, co je to vlastně konformita, jak se projevuje, kdo z ní těží a kdo spolu s ní naopak prohrál svůj osud. A na druhou stranu: pokud dnes mnozí tvrdí, že si nedokážou představit alternativu ke korporátnímu kapitalismu, H&P by je mohli přesvědčit o opaku. Cesta to ale nebude jednoduchá – na jejím začátku je totiž nutné vzít v potaz, že tato alternativa je jen stěží dosažitelná tam, kde se hlásá radikální: zrušme status quo.

Joseph Heath – Andrew Potter: Kup si svou revoltu! O mýtu kontrakultury aneb Proč revolta proti konzumnímu kapitalismu není pro systém hrozbou, ale naopak hnací silou. Rybka Publishers, Praha 2012, 392 stran.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 17.Června 2012, 20:10:57

K těm hippies: Oni si mysleli, že nepříznivé společenské jevy a vztahy mezi lidmi prostě zaniknou tím, že je přestanou uznávat. Že svět se změní pouze tím, jak se lidi začnou mít navzájem rádi. I dnes si to spousta lidí myslí. Nevidí, že ty vztahy mají taky materiální základ, a že změnit je není nic jednoduchého. Nestačí jen kapitalismus neuznávat, je třeba aktivně pracovat na vytváření nových vztahů, a to včetně toho materiálního základu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.