Jiří Dolejš nám nenabídl pouze docela zábavný pohled na komunistu, který obhajuje nedotknutelnost soukromého vlastnictví dokonce i v těch případech, kdy vlastník nechává majetek zplanět (a nedrží se tak nejen Komunistického manifestu, ale ani Ústavy ČR, která jasně říká, že vlastnictví zavazuje).

Nabídl nám také pohled na zákonodárce, který neposuzuje oprávněnost toho, co druzí lidé říkají, ale to, zda náhodou nejsou příliš vzpurní či zda se nejedná o příliš bouřlivácké povahy. Je právě toto rolí zákonodárce?

Kazatel nebo poslanec?

Vždy jsem se domníval, že zákonodárci mají dvě zásadní role — rozhodovat o zákonech a kontrolovat výkonnou moc. Jiří Dolejš ale nediskutuje ani o zákonech, ani o brutalitě a falešných obviněních policie, na jejíž kontrole by se měl podílet. Diskutuje namísto toho o duších squaterů — nejsou příliš vzpurné, radikální a divoké?

Pokud by si Jiří Dolejš vybral jinou dráhu, třeba práci kazatele, mohl by se věnovat spáse squaterských duší. Mohl by se pohoršovat nad tím, že squateři jsou divocí (nebo, což je mnohem důležitější, že spekulanti s nemovitostmi jsou chamtiví). Mohl by se moudrým a přesvědčivým slovem snažit změnit lidské vlastnosti, které mu nejsou po chuti (domnívám se, že by neměl příliš velký úspěch, ale to je teď vedlejší).

↗

Demonstrace na podporu zadržených při policejní razii ve squatu v Neklanově ulici. Foto Saša Uhlová, DR 

Dolejš není kazatel, ale zákonodárce. Neměl by se tudíž snažit lidské vlastnosti měnit, ale počítat s nimi při tvorbě moudrých zákonů. Neměl by volat na squatery: Uberte trochu té divokosti! (Ani na spekulanty: Uberte trochu té chamtivosti!). Měl by raději přijít s chytrým návrhem zákona, který vlastnosti jedněch využije jako vhodný korektiv vlastností těch druhých.

Legalizace squattingu by ze squaterů udělala varování pro všechny majitele domů, kteří by se rozhodli se svým majetkem spekulovat. Ti, kdo se dnes snaží nechat domy spadnout, aby uvolnily místo luxusnější výstavbě, by najednou museli počítat i s hrozbou, že se jim do domů legálně nastěhují nezvaní hosté. Třeba by se pak chovali uvážlivěji.

Ti, kdo se rozhodli vyštvat nájemníky a s prostorem spekulovat (jako se to stalo v domě na Pohořelci i v Neklanově), by je možná nechali na pokoji. Věděli by, že hrozí ještě horší alternativa. A konečně policie by možná měla víc času věnovat se podivným firmám s mrtvými schránkami v prázdném domě a majitelům nedbajícím na své povinnosti, když by nemusela aktivně vyhledávat majitele domů a informovat je, že se v jejich majetku usadila squaterská škodná.

Legalizace squattingu by mohla být dobrým nástrojem k omezení svévole vlastníků, prostředkem k vynucení ústavního principu, že vlastnictví zavazuje. Není to pro zákonodárce skoro zajímavější téma na debatu než divokost a radikalismus squaterů?

Ubrat na divokosti?

Jinak má Jiří Dolejš pochopitelně pravdu. Ve squattingu opravdu jde o vzpouru proti autoritě, je zde prvek divokosti a radikalismu. To jsou jistě sklony, které se leckomu nemusejí líbit. Nejsou ale náhodou tím, co nám dnes, ve společnosti, kdy se všichni bojí riskovat a naše životy jsou zformátované jako položky do cívíčka, chybí? Není odhodlanost squaterů, s níž zdánlivě nesmyslně mlátí hlavou do stále stejné, betonové zdi předsudků a ignorance, spíš inspirací?

V jiných zemích jsou i jiné podoby squattingu, někde squatují celé rodiny s dětmi, a takové squaty z logiky věci nebývají příliš divoké. I u nás byly „klidnější“, méně radikální squaty jako Zlatá loď či Medáci.

S politikou nulové tolerance, kterou zahájil Bémův magistrát a pokračuje v ní metropolitní policie, je ale jasné, že squatting v Česku je jen pro dobrodružné povahy, ochotné riskovat policejní násilí, bicí uličky a křivá obvinění projednávaná ve zrychleném řízení. Mám hlubokou úctu vůči lidem, kteří jsou v tomto odporném represivním klimatu ochotni znovu a znovu obsazovat prázdné domy, riskovat a udržovat myšlenku squattingu naživu.

Nástupci Franty Sauera

Jiří Dolejš je poslancem za komunistickou stranu (a na rozdíl od mnoha jiných je poslancem v zásadě sympatickým). Možná četl mnohokrát vnucovanou a posléze mnohokrát vysmívanou knihu Ivana Olbrachta Anna proletářka — a možná si také pamatuje, co bylo zlomem v příběhu třídního uvědomování dívky Anny. Nebyla to slova agitátorů, ani hezké teorie, ani stávka nebo demonstrace.

Klíčová kapitola v knize se jmenuje Černá ruka a pojednává o žižkovské organizaci, která najde Anně a jejímu milému byt, s nímž jeho majitel spekuloval. Právě tehdy se Anna cítí být přijatá do dělnictva jako do rodiny.

Černou ruku založil anarchista Franta Sauer s dělníky i s různými postavami žižkovské bohémy. V poválečné bídě se rozhodli neuznávat práva majitelů dělat si s byty, co se jim zamane, a prostě jim nastěhovávali chudé nájemníky.

V jistém smyslu o nich můžeme mluvit jako o  prvních squaterech, ač toho o nich mnoho nevíme, tyhle dějiny zdola se moc nevyprávějí (výjimku tvoří skvělý článek Václava Drchala v Lidových novinách 15. června 2013). Určitě byli bouřliváčtí a radikální. Přesto bychom si na ně možná měli vzpomenout častěji.

Až budu jednou odpovídat generaci svých dětí a vnuků, jak to, že jsme nechali bémovský a post-bémovský ksindl zničit naše město pro potřeby aut, nejpokleslejší podoby turistického ruchu, developerů a spekulantů, nebudu se stydět za to, že jsme byli příliš „divocí“ a „vzpurní“. Budu se stydět za to, že jsme byli divocí a vzpurní málo.