Věnováno básníkovi Vydřiduchovi Tichovi

„Squateři jsou zkrátka zrcadlem, ve kterém ona pokrytecká část společnosti vidí svůj skutečný obraz — tak směšný opatrnou přízemností a zbytečným alibismem. Krédem squaterů je legitimita, nikoli legalita. V tom se liší i od těch, kteří se celkem marně snaží v rámci platných předpisů či zákonů občas prosadit totéž.“

§ 208 Trestního zákoníku

Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru

(1) Kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.

(2) Stejně bude potrestán, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.

(3) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny, nebo

b) způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu.

Squatting můžeme chápat jako obsazování nevyužívaných budov a pozemků. Upřeme-li pohled do historie, zjistíme že obrovská část majetků obyčejných lidí (pozemků především) pochází původně z obsazení cizího majetku, dodatečně legalizovaného. A nemusí jít jen o Sudety. Období po druhé válce bylo v Anglii a Walesu dobou masového squaterství. Šlo především o demobilizované vojáky a jejich mladé rodiny, počet těchto squaterů se odhaduje na 45 000. 

V našich zemích je známá činnost buřiče Jaroslava Haška a Franty Sauera, kteří na začátku minulého století se svojí Černou rukou údajně na Žižkově zajišťovali prázdné byty chudým rodinám. Dá se říct, že nebýt squattingu, aby dnes mohla většina lidí bydlet, musela by čekat na světový komunismus. Obrovská část světové populace obývá slumy, tedy ubohé příbytky na pozemcích, které nevlastní ani si nepronajímají.

Squatů v užším slova smyslu, tedy orientovaných na politickou a kulturní činnost, jsou dnes v Evropě stovky. Ve východním Berlíně, po celé Itálii, Řecku, Španělsku a mnohde jinde. Obsazovány jsou objekty, které nechává majitel neobydlené či chátrající. Noví obyvatelé samozřejmě usilují o jejich kultivaci a udržení.

V Česku se obvykle setkáme s chápáním squattingu jako nepovoleného užívání domů partou mladých anarchistů. Ti se v objektu snaží vytvořit autonomní kulturní centrum. Potud představa jaksi taksi odpovídá skutečnosti. Horší je to s předsudky, jež ukázkově na DR reprodukuje Jiří Dolejš.

Naneštěstí se v diskuzi ke svému článku stihl mnohokrát ztrapnit nejen neznalostí tématu, ale i neschopností reagovat na fakta a argumenty. Cítím však potřebu se k tématu ještě vyjádřit, a to proto, že ne každý se v problému musí orientovat a především proto, že poslanec Dolejš škodí nejen vnímání squattingu a anarchismu, ale i své věci — komunistické!

Sociální práva nejsou u Dolejše na pořadu dne. Raději má svojí lockovštinu: právní stát je podle něj svoboda. My, co cítíme socialisticky nebo jsme si i přečetli nějakou tu socialistickou literaturu víme, že to nestačí. Že právo určují mocní. A ačkoli zezdola si bezmocní někdy něco vydobudou, v autoritářské společnosti to nikdy nebude stačit pro jejich svobodu. Nemluvě o pochybné samospasitelnosti právního státu v jeho pohledu: nacistický stát byl také právním státem.

Absolutizací právního státu daleko nedojdeme, nebo spíš do pekel. Právní stát je ideálem, úběžníkem. Tvrdit, že v Česku existuje právní stát se vším všudy je také k smíchu. Anebo už smíme myslet jen podle rozhodnutí soudů a policie? Za právní stát skutečně neručí policie, jak se Dolejš snaží namluvit. Nebo si také myslíte, že represivní vymáhání pochybné zákonnosti je to, co drží společnost pohromadě?

↗

Demonstrace na podporu zadržených při policejní razii ve squatu v Neklanově ulici. Foto Saša Uhlová, DR 

Současný český právní řád je ve věci vlastnictví vykleštěn na soukromé vlastnictví, které nerozlišuje od osobního vlastnictví. Proto poslanec nedokáže rozlišit krádež cizího majetku a využití „ladem ležící půdy“. Vidí squatting v duchu všech policistů ducha jako asociální, kriminální chování rozvratných živlů, které se chtějí především poprat.

Jak už jsem psal v diskuzi k jeho článku, představa „rituálně se peroucích“ squaterů s policisty je k smíchu. Dají se postavit barikády, když jsou protestujících stovky, ale nelze nemobilně bojovat proti ozbrojené přesile. Nikdy jsem neslyšel o žádném „rituálním praní se“ ze strany squaterů. Z osobní zkušenosti vím, že to je naopak snaha mnoha frustrovaných jedinců v řadách policie. Ale i výjimky se najdou.

Dolejš mluví o snaze vybudovat v Neklanově ulici komunitní centrum. Netuším, kde k této informaci přišel, když nic takového nebylo plánováno. Naopak šlo o pomoc poslednímu nájemníku a udržení bytových prostor. Další jeho neznalost ukazuje, že ztotožňuje squatery s anarchisty a také jak vykresluje anarchistu — jako jedince neuznávajícího žádná pravidla, vzývajícího chaos, násilí a spontaneitu. Jako z konzervativního časopisu dvacátých let.

Následně dokonce klade anarchismus proti socialismu. Obávám se, že v tomto směru jsou nepochopení a předsudky natolik silné, že si žádají zvláštní článek. Konečně mi zcela ušla souvislost squattingu a rozbitých oken McDonaldu.

Arnošt Novák pěkně popsal to hlavní, na co squatting naráží: spekulace s majetkem, expanze kapitálu, třídní nerovnost, koncentrace majetku a moci. Upozorňuje také na nepoměr mezi použitou silou vůči squaterům a jejich (společenským???) nebezpečím.

Zdá se mi evidentní, že spíše než o vymáhání práva či veřejné ohrožení tu jde o symbolický význam. Vládnoucí třída se — v popředí se svými poslanci — třese strachy. „Věčná“ dominance soukromého vlastnictví jakoby nebyla tak neotřesitelná a za ní prosvítaly další — demokratické — formy vlastnictví.

Jsou to dvě roviny: Nejen že za všech okolností trvat na tom, že nesmíme překročit hranice zákona je scestné (ohánějíc se při tom představou, že jinak se nám společnost rozpadne), ale navíc je to sama policie, vlastníci a zastupitelé, kdo opakovaně porušují Ústavu i zákony. Ale není, kdo by se tomu postavil. Ať žije buržoazní republika autoritářských vztahů kapitalismu! Podívejme se ve zkratce na tři české příklady squatů, přičemž nechám na každém, nakolik byly tyto squaty „divoké“, bez snahy jednat s papaláši a propagující „akci pro akci“.

Případ Medáci

Medáci obývající bývalé dělnické domky ve Starých Střešovicích v Praze 6 budiž příkladem neanarchistického squatu. Stihli vytvořit komunitní centrum, získat si podporu okolí, založit občanské sdružení, vést nekonečná jednání s místním zastupitelstvem a světe div se, nakonec byli (podle práva) vyhnáni ze starých střešovických domků, předtím se však městští zastupitelé (před volbami) stihli opakovaně producírovat na jejich akcích. Podle svých slov je podporovali, podle svých činů nikoli.

Jak se píše v této zábavné zprávě „Starostovi Prahy 6 je počínání Medáků v kulturní oblasti sympatické. Méně již v oblasti právní.“ Jakoby se mi zdálo, že Pavel Bém a Jiří Dolejš mají mnoho společného. Medáci měli za zády i sorosovský Open Society Fund a místní nevládky. Ale proti zákonům české vrchnosti to nepomohlo. Jakápak divokost?

Případ Milada

Před desítkami let byla Milada kvůli plánovanému zbourání vymazána z katastru nemovitostí. Ke zbourání nedošlo, od roku 1998 byla prakticky neustále obývána až do roku 2009. Její legální neexistence bránila za změněné situace nejen demolici, ale i vystěhování. To se změnilo v červnu 2009 a dalo tak legální (!) záminku k šikaně obyvatelů vily a nepřiměřenému zásahu, aby ji bylo možno dodnes nechat chátrat opuštěnou a mnoha lidem znepříjemnit život.

Správce pozemku Ústav pro informace ve vzdělávání si najal soukromou bezpečnostní službu Prague Security Group a policii... Společnými silami zdemolovali vilu (zničili střešní krytinu i interiér) i osobní majetek obyvatel vily a při té příležitosti nezapomněli mnoho lidí protestujících na podporu squaterů zranit.

Že předtím s úřadem squateři chtěli jednat o možnosti odkoupení vily, a ten to odmítl a poslal na ně fašistické násilníky, by zapadalo do volání poslance Dolejše po hodných squaterech. Ale on to nechce vědět. Možná mu vadila nezodpovědnost squaterů na Miladě ohledně psů. Ta ale není problémem anarchismu ani squattingu. Na stranu squaterů se — alespoň symbolicky — dokázali postavit jednotlivci z řad jediné politické strany, Strany zelených.

Případ Přednádraží

Kauza Přednádraží zdánlivě nesouvisí se squatery. Ale nejen že mnoho squaterů osobně přijelo ostravským pomáhat, ale ti sami byli vystaveni důsledkům současné bytové politiky, která tak obnažila příčiny squattingu. Ve chvíli, kdy byl dán příkaz k vystěhování se sami obyvatelé stali squatery ve vlastním domě.

Původně nádražácké cihlové domy připadly soukromému majiteli spolu s převážně romskými obyvateli. Protože si městští zastupitelé rozhodli spolu s investory lukrativní lokalitu „vyčistit“ (leccos se proslýchá o plánech jedné soukromé školy, která má již budovu opodál). Policie odmítala opakovaně zasahovat proti rabování domů nájezdy zlodějů, město odmítlo povolení oprav. Došlo k odpojení placené vody i elektřiny.

Tíživá situace vytvořená zastupiteli, policií a soukromým kapitálem vedla k odchodu i posledních zůstavších. V Ostravě, kde se chudí využívají k zisku majitelů ubytoven, tak většina původních obyvatel Přednádraží slouží jako zlatý důl, přičemž sami upadají do stále horší sociální i psychické situace.

Případ Neklanova

Ocitujme jen krátce tiskovou zprávu squaterů: „Dům je ve vlastnictví firmy Staropramenná 3, jedné z mnoha firem s italským jednatelem Stefanem Camnasiem — každá z nich vlastní v Praze nevyužívanou nemovitost. Ohledně domu v Neklanově ulici panuje již dlouho komplikovaná situace s posledním nájemníkem, Jiřím Kubalíkem, který v domě bydlí dvacet dva let; v současnosti jen díky rozhodnutí soudu o neoprávněnosti předchozí výpovědi.

Jiří Kubalík se stal opakovaným terčem protiprávního jednání jak ze strany vlastnické firmy, tak od narkomanů, kteří se v domě občas zdržovali, na základě čehož squatery do domu sám pozval. Ti za posledního půl roku, kdy se v dome zdržují, opravili podlahy, zdi i komíny a uvedli dům do stavu lepšího, než byl kdykoli v posledním roce. Majitel ani správce nenaplňovali své povinnosti správy domu, ačkoli byli na jeho stav několikrát upozorňováni.“

Závěrem

Tendence je v Evropě jednoznačná: kriminalizovat squatting. (Například v Anglii a Walesu od roku 2012.) Jsem přesvědčen, že to není vinou chování squaterů, nýbrž expanzí kapitálu. Kriminalizace squattingu není v zájmu nižších vrstev, ale je násilím autoritářského státu, který se třese před institutem soukromého vlastnictví (kapitalistů) nabývajícím na síle s neoliberální globalizací.

Chceme-li řešit výše uvedené problémy legální cestou, je třeba změnit chápání institutu vlastnictví. Celý problém je o diktatuře soukromého vlastnictví. Squatting je způsobem, který jej zpochybňuje a napomáhá (relativně krotce a nerevolučně) čelit kapitalistickým autoritářským vztahům.

Pro zájemce stojí za přečtení brožura od squaterů a kniha akademika: Vlastimil Růžička. Squaty a jejich revoluční tendence. Triton, 2006.