V pátek 7. února policie na žádost majitele vyklidila squat v Neklanově ulici v Praze, dva squatteři skončili před soudem pro napadení zasahujících policistů. Stručná zpráva, která téměř ani neprobleskla médii hlavního proudu. Na první pohled zpráva, která by nestála za příliš pozornosti, kdyby se za ní neskrývaly zajímavé události a souvislosti, které leccos vypovídají o charakteristice současné společnosti.

Události z minulého víkendu (opět) nastolily otázku, jakou podivnou roli hraje policie ve vztahu k pražským squatům, a nejen k nim. Vyvolává pochyby o tom, co policie dělá, komu pomáhá a koho chrání, a především jak to dělá. Ukazuje, že některé složky, přinejmenším pražské policií, jsou skutečně nezávislé nejenom na kodexu Policie ČR, ale i na zákonech. V souvislosti s prohlubující se nerovností a nespokojeností ve společnosti by měly být události proběhlého víkendu varováním.

Stručný úvod do squattingu

Pro pochopení kontextu celého konfliktu je třeba ale začít poněkud zeširoka, stručným úvodem do squattingu, protože málokteré sociální jednání je obestřeno tolika předsudky a mýty. Squattingem se označuje obydlení či jiné užívání budovy či nemovitosti bez souhlasu vlastníka. Neznamená to, ale že by squatteři lezli lidem do obýváku, když jsou na dovolené, či na návštěvě u sousedů.

U squattingu je zcela zásadní rozlišení mezi soukromým vlastnictvím a osobním vlastnictvím, to je východisko squatterské argumentace rozlišující mezi tím, co je legální a co legitimní. Soukromé vlastnictví je založené na monopolizaci určitých předmětů a privilegií, za účelem kontroly a vykořisťování ostatních, je chráněné státem a zakládá se na vlastnickém právu, na právu mít, které vylučuje. Zásadní pro něj je směnná hodnota a cílem zisk.

Oproti tomu osobní vlastnictví se zakládá na užívacím právu a nevyužívá se ke kontrole, podrobení či vykořisťování druhých. Dům, v kterém bydlím a užívám jej, je osobní vlastnictví, v momentě, kdy jej se ziskem pronajímám, získává směnnou hodnotu, mění se ve vlastnictví soukromé. Mění se v kapitál, který se zhodnocuje, akumuluje, ale který také rozděluje, podrobuje, vylučuje. Z lidské potřeby domova se stává zboží.

Squatting tak zpochybňuje upřednostňování směnné hodnoty soukromého vlastnictví, před užitnou hodnotou vlastnictví osobního. Obsazováním dlouhodobě prázdného, soukromého vlastnictví, které jeho vlastník nevyužívá a neobývá, tak squatteři zviditelňují často neviditelné rozpory stávající kapitalistické společnosti, která produkuje obrovské sociální nerovnosti a plýtvání. Bohatství a „svobodu“ v rukou úzké elity na straně jedné a nedostatek, „závislost“ a nejistotu u většiny obyvatel na straně druhé.

Squatterské hnutí je od 70. let 20. století jedním z důležitých urbánních sociálních hnutí, které bojuje za právo na město. Za to, aby o podobách města rozhodovali především lidé, kteří ve městech bydlí a ne, úzká bohatá elita, která v něm vlastní čím dál tím více prostoru. Je to hra s nulovým součtem, zatímco jedni získávají (a bohatnou a vládnou), druzí na tom tratí.

V minulosti a současnosti existovala a stále existují více či méně silná squatterská hnutí v řadě měst Itálie, Španělska, Řecka, Nizozemska, Dánska, Francie či Anglie jako součást sociálních konfliktů proti neoliberalismu a prostupující komodifikaci každodenního života. Snaha o kriminalizaci hnutí, zatím do určité míry neúspěšná v Nizozemsku a Anglii v posledních letech, svědčí o tom, že je to pro postupující politiku neoliberalismu aktivita zjevně antagonistická.