V pátek 7. února policie na žádost majitele vyklidila squat v Neklanově ulici v Praze, dva squatteři skončili před soudem pro napadení zasahujících policistů. Stručná zpráva, která téměř ani neprobleskla médii hlavního proudu. Na první pohled zpráva, která by nestála za příliš pozornosti, kdyby se za ní neskrývaly zajímavé události a souvislosti, které leccos vypovídají o charakteristice současné společnosti.

Události z minulého víkendu (opět) nastolily otázku, jakou podivnou roli hraje policie ve vztahu k pražským squatům, a nejen k nim. Vyvolává pochyby o tom, co policie dělá, komu pomáhá a koho chrání, a především jak to dělá. Ukazuje, že některé složky, přinejmenším pražské policií, jsou skutečně nezávislé nejenom na kodexu Policie ČR, ale i na zákonech. V souvislosti s prohlubující se nerovností a nespokojeností ve společnosti by měly být události proběhlého víkendu varováním.

Stručný úvod do squattingu

Pro pochopení kontextu celého konfliktu je třeba ale začít poněkud zeširoka, stručným úvodem do squattingu, protože málokteré sociální jednání je obestřeno tolika předsudky a mýty. Squattingem se označuje obydlení či jiné užívání budovy či nemovitosti bez souhlasu vlastníka. Neznamená to, ale že by squatteři lezli lidem do obýváku, když jsou na dovolené, či na návštěvě u sousedů.

U squattingu je zcela zásadní rozlišení mezi soukromým vlastnictvím a osobním vlastnictvím, to je východisko squatterské argumentace rozlišující mezi tím, co je legální a co legitimní. Soukromé vlastnictví je založené na monopolizaci určitých předmětů a privilegií, za účelem kontroly a vykořisťování ostatních, je chráněné státem a zakládá se na vlastnickém právu, na právu mít, které vylučuje. Zásadní pro něj je směnná hodnota a cílem zisk.

Oproti tomu osobní vlastnictví se zakládá na užívacím právu a nevyužívá se ke kontrole, podrobení či vykořisťování druhých. Dům, v kterém bydlím a užívám jej, je osobní vlastnictví, v momentě, kdy jej se ziskem pronajímám, získává směnnou hodnotu, mění se ve vlastnictví soukromé. Mění se v kapitál, který se zhodnocuje, akumuluje, ale který také rozděluje, podrobuje, vylučuje. Z lidské potřeby domova se stává zboží.

Squatting tak zpochybňuje upřednostňování směnné hodnoty soukromého vlastnictví, před užitnou hodnotou vlastnictví osobního. Obsazováním dlouhodobě prázdného, soukromého vlastnictví, které jeho vlastník nevyužívá a neobývá, tak squatteři zviditelňují často neviditelné rozpory stávající kapitalistické společnosti, která produkuje obrovské sociální nerovnosti a plýtvání. Bohatství a „svobodu“ v rukou úzké elity na straně jedné a nedostatek, „závislost“ a nejistotu u většiny obyvatel na straně druhé.

Squatterské hnutí je od 70. let 20. století jedním z důležitých urbánních sociálních hnutí, které bojuje za právo na město. Za to, aby o podobách města rozhodovali především lidé, kteří ve městech bydlí a ne, úzká bohatá elita, která v něm vlastní čím dál tím více prostoru. Je to hra s nulovým součtem, zatímco jedni získávají (a bohatnou a vládnou), druzí na tom tratí.

V minulosti a současnosti existovala a stále existují více či méně silná squatterská hnutí v řadě měst Itálie, Španělska, Řecka, Nizozemska, Dánska, Francie či Anglie jako součást sociálních konfliktů proti neoliberalismu a prostupující komodifikaci každodenního života. Snaha o kriminalizaci hnutí, zatím do určité míry neúspěšná v Nizozemsku a Anglii v posledních letech, svědčí o tom, že je to pro postupující politiku neoliberalismu aktivita zjevně antagonistická.

Příběhy pražských squatů

I v České repuliblice, zejména v Praze, mají squatterské aktivity svoji historii, sahající do počátku 90. let 20. století a budování kapitalismu v České republice. Za zmínku stojí především svého času „legendární“ squat Ladronka, který fungoval v letech 1993—2000, jako nezávislé autonomní centrum, kde se pořádali kulturní a radikálně politické aktivity.

Budova barokního statku patřila Magistrátu hlavního města Prahy, který se zpočátku snažil squattery několikrát vystěhovat. Ti ale vedli zejména v roce 1995 úspěšnou kampaň, získali určitou veřejnou podporu, což vedlo ke smlouvě o užívání. Dnes se již zapomíná, že nebýt squatterů Ladronka se již v roce 1995 přeměnila na soukromý, komerční hotel a nejspíš by „nesloužila“ veřejnosti v dnešní podobě kulturně-sociálního centra za sedmdesát čtyři milionů.

Zapomíná se také na to, že v jednání se squattery jim radní z Magistrátu hl. města Prahy v letech 1997-1999 slibovali náhradní prostory pro autonomní centrum. S násilným vyklizením Ladronky v listopadu 2000 byly vyklizeny i všechny sliby a veškerá vstřícnost. Byla to tečka za liberálními 90. lety.

Druhým dlouhotrvajícím squatem, na který se současní squatteři odkazují, je squat Milada, který fungoval v letech 1998—2009. Tento nejdéle fungující squat, a také mnohem punkovější squat, než byla Ladronka, v kterém se konalo množství kulturních akcí, byl po několika pokusech vyklizen poměrně brutálně soukromou ochrankou za asistence policie.

A právě sem do léta roku 2009 sahá podivná role pražské policie ve vztahu ke squatům. Když v září 2009 squatteři manifestačně obsadili léta chátrající dům bývalých lázní na Albertově, o který se jeho vlastnící nestarali, policie bleskově nasadila stovky policistů, aby zatkla nejen třicet lidí v domě, ale zadržela i desítky lidí na demonstraci před ním. Policie si iniciativně dopředu obstarala povolení k zásahu od všech vlastníků prázdných nemovitostí. Zadržení byly uvedeni rovnou k samosoudci a odsouzeni za neoprávněné užívání cizí věci k podmíněným trestům.

V následujícím soudním řízení byly tyto tresty pro malou společenskou závažnost změněny na přestupky a squatting byl tak de facto „dekriminalizován“. Ale již tehdy se naplno projevila pochybná role policie: až neuvěřitelnou iniciativou a nasazením na obranu prázdného a chátrajícího soukromého vlastnictví, přes zastrašování, ponižování, urážení a bití aktivistů.

Ale to byla jen předehra. U příležitosti ročního vyklizení Milady, squatteři obsadili na jeden večer prázdnou vilu, aby v ní uspořádali koncert. Policie opět iniciativně a rychle zasáhla, opět „bicí ulička“ nadávání, ponižování, rozbíjení aparatury a věcí, obvinění a stíhání.

A začíná období, kdy se policie sama iniciativně stará, namísto soukromých majitelů, o jejich prázdné, nevyužívané a chátrající vlastnictví. Zlý čin, Cibulka jsou jen dva příklady, kdy vyhledává squattery, kontaktuje majitele, vyklízí, ponižuje, zesměšňuje, obviňuje. I když v případě statku Cibulka dochází ke znovuobsazení a dohodě s majitelem. Squatteři tím, že prázdný statek, chráněnou památku, obydleli, tak zastavili, či alespoň zpomalili jeho chátrání, a majitel se vyhnul pokutám od památkářů.

Policie s.r.o.

Traduje, se že když byl primátorem Prahy Pavel Bém, měl prohlásit, že „v Praze nebude žádný squat“. A zdá se, že v jeho odkazu iniciativně pokračuje pražská policie. Konflikty mezi squattery a iniciativní policií se stupňují zejména v posledním půlroce. Nejprve poslední srpnový den, u příležitosti dvaceti let od obsazení squatu Ladronka, několik squatterských kolektivů manifestačně obsadí asi šest prázdných domů po Praze, aby se nakonec symbolicky usadily v domě na Pohořelci.

Dům totiž nepatří nikomu jinému, než obchodní společnosti CPI miliardáře Radovana Vítka a sídlí v ní více než sto dalších firem, včetně tří advokátů. V průběhu kulturních akcí navštěvuje dům i několik bývalých nájemníků, které soukromý vlastník vypudil.

Opět se na scéně objevuje policie se zástupcem majitele, ale tentokrát s jinou taktikou. Squat sice iniciativně vyklízí, ale tentokrát ukazuje svoji lidskou tvář a úzkostlivě dbá o dodržování nejen zákonů, ale i Etického kodexu Policie ČR. Nejen bez bití, ale i bez nadávek, bez zesměšňování a bez tykání. A tentokrát i bez obvinění a bez soudu.

Den před volbami, squatteři obsazují pod heslem „Volíme 365 dní v roce“ další více, než sedm let prázdný dům, který tentokrát patří státní instituci — Ministerstvu spravedlnosti. Squatteři vyhlašují, že jejich cílem je otevřít v něm sociální centrum, kde by se mohla demokracie praktikovat přímo a neustále, jako proces, a nejen jednou za čtyři roky.

Policie opět rychle přijíždí, krizový štáb zasedá, a opět strategie z Pohořelce. Vyklizení, s vrtulníkem, ale bez bití a nadávek. Bez obvinění. Teprve, po pár týdnech přicházejí zadrženým squatterům pokuty za přestupek, sečtené i za Pohořelec.

Duch Pavla Béma se daří udržovat při životě a Praha, alespoň ta centrální je na konci října stále bez squatu. Ale jen zdánlivě, protože od září existuje v Neklanově ulici „tichý squat“, o kterém policie neví a tak jej nevyklízí. Oproti všem předchozím squatům, ale tento dům nebyl úplně tak prázdný. Obývá jej stále poslední nájemník, který odolává snaze soukromého vlastníka firmy Staropramenná 31, zastoupené italským jednatelem Stefano Camnasiem, z domu jej vystrnadit.

Poslední nájemník má sice v ruce soudní rozhodnutí o neplatnosti výpovědi, ale to mu není moc platné. V prázdném domě se stal několikrát terčem vloupání, dům je demolován a rozkrádán. Nájemník se obrátil na policie, která mu neposkytla pomoci, ani ochranu, a proto se obrátil na squattery a pozval je do domu. Od září squatteři dům postupně svépomocí opravovali. Zbývající nájemník od té doby nebyl již ani jednou vykraden a prázdný a chátrající dům byl obydlen.

Teprve po více než pěti měsících si vlastník domu všimnul, že v domě bydlí lidé, zavolal policii, která, a opět až příliš ochotně, vyklidila squattery. Tentokrát ale nejspíš šlo o nepřipravenou hurá akci. Nejen, že se během vyklízení zdálo, že snad policisté ani nebyli pod jednotným velením, ale v družné a veselé zábavě s přítomnými zástupci soukromé firmy si ani nezjistili, jak se věci mají a jednali prostě jako najatá soukromá ochranka majitele.

Vůbec netušili, že v domě bydlí legální nájemník a dům zapečetili. Nejsem právník a mohu se jen dohadovat, zde se tak nedopustili hned několika trestných činů, možná, že soud rozhodne, že jednali legálně, ale je otázka, zda jednali legitimně.

Vyvstává tak otázka, zda policie, placená z veřejných zdrojů, má jednat v zájmu soukromých majitelů, kteří se o své soukromé vlastnictví nestarají (byť vlastnictví prý zavazuje), anebo jej zneužívají k vydírání jiných občanů. Je otázka, zda by se před soud neměli spíše dostat, někteří z těchto soukromých vlastníků, za to jak ne-nakládají se svým majetkem.

Je otázka, zda by se policejní velitelé těchto zásahů neměli zodpovídat z plýtvání veřejnými prostředky poté, co ani soud se squattery z Albertova neoznačil jejich jednání za společensky nebezpečné a zda jsou náklady na policejní operace vynaloženy ve společenském zájmu.

Až někdy zase uslyším nářek některých policejních důstojníků nad tím, jak mají málo lidí, nemají na benzín, k případům musí chodit pěšky nebo tramvají, vzpomenu si na ty vrtulníky nad squaty, na ty stovky zasahujících policistů, na desítky aut a antonů, blokujících ulice kolem squatů, na ty prostoje na stanicích, na ta vykonstruovaná obvinění, na ten promarnění čas zaměstnanců Policie ČR. No promarněný, jak se to vezme. Ano, policie pomáhá a chrání, ale některé společenské třídy mají zkrátka prioritu. Ta spravedlnost je hierarchická.