Věřím, že páni architekti z ateliéru Ting to mysleli dobře, když (dle zpráv v médiích) vymysleli provizorní, snadno a levně zhotovitelný úkryt před chladem pro lidi bez domova. Ono se normálně myslícímu a normálně cítícímu člověku skutečně těžko chápe a těžko pasivně smiřuje s tím, že ve společnosti přes všechny nářky tak bohaté, jako je ta česká na začátku 21.století, musí lidi bez domova umírat zimou na ulici.

A tak ne těm architektům a občanským sdružením, kteří dělají, co umějí a co jim okolnosti umožňují, ale nám ostatním je třeba položit otázku, zda ty kotce z rezavého drátu a papundeklu opravdu jsou důstojné řešení palčivého problému lidí, kteří nemají kde hlavu složit. A možná otázku ještě důležitější, jak to, že vůbec jsou lidi bez domova, když je v Praze i jinde je tolik prázdných a chátrajících bytů? Jak to, že nikoho nenapadne zkusit jednat s jejich majiteli, aby je pro přežití bezdomovců aspoň po nejnutnější dobu poskytli?

Jistě, dopředu slyším odpovědi. Soukromé vlastnictví je nedotknutelné, nikdo nemůže majitele nutit, a navíc kdo ví, jak by bezdomovci ty byty zřídili. Hůř, co by řekli spořádaní občané bydlící v okolí? A stát na to všechno slyší. A reaguje promptněji a účinněji než na problémy bezdomovců. Viděli jsme, jak dopadli třeba squatteři, kteří před zhruba třemi roky obsadili prázdný dům na Albertově, o nějž se jeho majitel rozhodně nestaral s péčí řádného hospodáře.

Ale jsou situace, jako je tato, kdy není moc na vybranou a kdy se musíme rozhodnout mezi ochranou prázdných chátrajících domů a chátrajících ideologických klišé a mezi ochranou lidských životů. Pokud ovšem uznáme, že lidský život je na žebříčku hodnot tou nejvyšší, převyšující všechny hodnoty ostatní, a že bezdomovci jsou lidé jako my.

Obávám se ale, že v tom dnes mnozí nemají příliš jasno a že právě to může být jádro problému.