Na jedné ostravské ulici, která v posledních dnech neopustila přední stránky a vysílací časy českých médií, je velmi zajímavý už její název — Přednádraží. Zní spíš jako jméno pro celou lokalitu než jednu ulici a tento dojem je oprávněný. Zároveň ale název slibuje něco zcela odlišného od reality. V mé domovské Olomouci se Přednádražím myslí prostor, který se vám otevře poté, co vyjdete z budovy hlavního vlakového nádraží. Je tu velké prostranství s mladými stromy, lavičky, dvě kašny a několik budov včetně krajského úřadu. V Ostravě plní podobnou úlohu méně přívětivé nádvoří se stanovišti MHD a budovou České pošty. Ulici Přednádraží zde ale nenajdete, ta se nachází na úplně opačné straně, ne tedy před nádražím, ale za ním, kam se přímo z nádraží nedá oficiálně dostat, ačkoliv by to vzdušnou čarou byl kousek. Kdysi se přímo přes nádraží prý chodit dalo, člověk se pak snadno a rychle ocitnul na Palackého ulici, hlavní tepně dnes „vykřičené“ čtvrti, v níž je Přednádraží nejvzdálenějším zákoutím. Celá oblast je příznačně jaksi v zákrytu a dostanete se tam jen oklikou. „Do města“ se chodí či jezdí přesně opačným směrem.

V době vzniku a rozvoje moderní Ostravy muselo jít o čtvrť poměrně prestižní, protože názvy ulic jsou přímo nabity obrozeneckým symbolismem a nadějemi moderního národa — kromě Palackého potkáte třeba Elišku Krásnohorskou, Karolínu Světlou či Vítězslava Hálka. Dnešní stav této části města však až příliš bolestivě ztělesňuje vyprázdnění jednoho velkého příběhu. Právě toho, který kdysi dával smysl existenci národního státu a jeho „věci veřejné“, jejíž instituce se od té doby téměř zredukovaly na poslušný nástroj nenasytného kapitálu.

Výchova hrobařů v Moravské Ostravě

Nebudu se zde rozepisovat o samotných událostech, které jsou dobře popsány jinde. Rád bych se ale zastavil u některých obecnějších souvislostí. První je to, jak postoj zdejších obyvatel kontrastuje s předsudky, jež vůči Romům chová část „bílé většiny“. Běžně se setkávám s argumenty, že Romové jsou ze své povahy kočovníci a tedy jsou kulturně tak výrazně odlišní, že veškeré snahy o bezkonfliktní soužití jsou marné. Tento postoj je paradoxní směsicí romantismu a rasismu. Kauza Přednádraží bourá oba stereotypy. Zdejší obyvatelé nejsou exotickými kočovníky, kteří v skrytu duše touží po návratu do maringotek. Naopak, jsou to mnohdy starousedlíci, kteří nechtějí opustit své domovy, v interiérech pečlivě udržované. A někteří z nich jsou navíc „bílí“. To, co všechny zdejší obyvatele spojuje, není tedy etnický původ, ale sociální vyloučení či — méně úředním jazykem — chudoba. Za připomenutí v té souvislosti stojí, že jediný dům, který v Přednádraží patřil městu, byl zbourán, protože prý hrozilo, že se do něj začnou stěhovat bezdomovci…

Lidé, kteří nyní kladou možná už poslední a marný odpor úřednické (z)vůli, nejsou žádní kočovníci z důvodu kulturní identity, ale snadno se mohou stát kočovníky z donucení. Vyhnanci. Pravidla „volného trhu“ jsou jasná — toho, kdo překáží v dobývání maximálního zisku, je třeba odsunout ze zóny „volného obchodu“ do zóny, kterou by někteří nejraději obehnali zdí či ostnatým drátem.