stejně jako pan Banga, ale proboha (!) i když popíšete ještě stohy papíru těmito argumenty a dokonale vysvětlíte proč ty a ty návrhy, ta a ta opatření ...., jsou nedokonalá, špatná, nevhodná, co se změní?
Jakkoli trefná kritika je k ničemu, když nezazní - a promiňte mi, ve Vašem dnešním článku jsem ho nenalezla - alespoň jeden konkrétní konstruktivní návrh, co tedy s tím dělat.
Kdysi, za úřadování pana Kocába, se mi zdálo, že se ledy hnuly, konečně se přestává jen mluvit a dochází na činy. Leč pan Kocáb doúřadoval (možná jsem si dělala stejně naivní naděje) a bylo po všem.
Sama žádné zkušenosti v tomhle zapeklitém propletenci nemám, je mi těch lidí hrozně líto a také se bojím, kam až se můžeme my i oni dostat.
Kdybych měla možnost o nějakých krocích rozhodovat, soustředila bych pozornost, péči a hlavně prostředky na děti. Jestli jejich rodiče už jsou na tom tak špatně, jak popisujete, tak se obávám, že se jim příliš pomoci jinak než "dávkami" nedá. Ale děti, u těch je ještě prostor něco je naučit a hlavně nabídnout jim i nějaké jiné životní vzory.

Konstruktivní kritika - to už tu dlouho nebylo. Heslo o konstruktivní kritice razili komunisti, aby tím umlčeli kritiky jako takové.
Zaprvé: Dokud nepoznáte skutečné příčiny dění a nepodíváte se pod povrch, je vám každý návrh řešení, byť sebelépe míněný, k ničemu. Kritizuji tady Bangu, že je povrchní a o příčinách nepřemýšlí. Povrchně se na tuto problematiku dívá naprostá většina lidí, takže začít musíme tady.
Zadruhé: Nejsem povinen předkládat konstruktivní řešení. Pokud je od někoho chcete vymáhat, musíte se obrátit na tu správnou adresu - na politiky ve vládě a v parlamentu.
Zatřetí: Souhlasím, začít se musí u dětí, kde jinde. Agentura pro sociální začleňování připravila celý inkluzivní program, který vláda schválila. Ten počítá především s tím, že začne u dětí. Problém je, že vládou schválený návrh Agentury ministerstva nenaplňují a kvůli škrtání asi také nebudou.
Lidé z z ministerstva školství připravili za ministrování Ondřeje Lišky skvělý inkluzivní program, s konkrétními kroky, který už byl ve fázi schválení vyhlášek. Přišel Dobeš, program zrušil a bylo...
A jsme zpátky u té vaší konstruktivní kritiky - vidíte, kam vede bez znalosti věcí, bez vůle udělat něco skutečně pozitivního a bez odhodlání. Název cílové stanice této cesty jsem sám sobě zcenzuroval.

Povinná zaměstnanost, byť by kvůli ní stát musel vytvářet pracovní místa „uměle‟, by rozhodně nebyla dražší než systém sociálních dávek, právě naopak.

Sociální dávky dostávají lidé za nic, neodevzdávají za ně žádnou protihodnotu. Čím je systém sociálních dávek lidumilnější, tím více láká parazity, čím více jej naopak ovládne strach z parazitů, až se jako v našem případě stává zcela asociálním, tím víc rostou náklady režijní, náklady na všechno to třídění žadatelů na hodné a nehodné a na jejich špiclování, zda náhodou dávky nezneužívají. K nákladům finančním se přidávají náklady sociální: snížené společenské postavení příjemců dávek a jejich vytlačování ze společnosti. Žádost o nějakou sociální dávku je prvním krokem ke ghettoizaci.

Vydělává-li si člověk prací, zpravidla vytváří nějakou hodnotu. Lze vymyslet i práce opravdu samoúčelné, jako přeházet hromadu písku zleva doprava, a pak zase zprava doleva, ale tento způsob tvůrčí invence zaměstnavatelů se vyskytuje poměrně vzácně, jen velmi zřídka se s ním lze setkat mimo armádu. Naopak se ukazuje, že stavitelé hladových zdí bývají společensky užitečnější než obchodníci s cigaretami nebo finanční analytici; přinejmenším neškodí.

Vůbec nezaměstnanost je zjevné plýtvání lidskými zdroji, kapitalismus ji může vytvářet jen proto, že z hlediska kapitalismu neúspěšní nemají právo žít. Když přijmu pravidla kapitalismu a žiji jen sám za sebe, může mi být samozřejmě jedno, zda je nebo není práce pro druhé. Když chci mít rodinu a přátele, hned řeším jiný problém, hned mi jde o to, aby přežila celá rodina a celá moje parta. Musíme se nějak společně postarat o společné přežití, a k tomu je vhodné rozdělit si nějak šikovně práci; na první pohled je zřejmé, že když při tom dělení někdo zůstane úplně stranou, stala se chyba, někdo z party je nevyužitý. Takže pokud všichni dohromady, národ, stát nebo celé lidstvo, tvoříme nějakou společnost, která chce společně přežít, měli bychom si tu práci na společném přežití rozdělit všichni, aby se na každého dostalo. (V tomto směru je fašismus kompromisem mezi společností a kapitalismem: jedna skupina, v nacismu je to národ, tvoří společnost, která vyvíjí společné úsilí o společný život, je solidární, zatímco zbytek lidstva, pro nacisty ostatní národy a národnosti, jsou ti druzí, které je správné nechat umřít, nebo rovnou vyvraždit.)

Rozplánovat si šikovně společné úsilí, rozdělit si práci, vytvořit pracovní místa pro ty, kteří jsou zrovna nezaměstnaní, může být ve společnosti rozbíjené po léta kapitalismem puštěným ze řetězu technický problém, ale u nás v současnosti by to možná šlo docela hladce. Teď, když jsme dovolili Kalouskovu Drábkovi zavést pro nezaměstnané nucené práce, máme najednou pracovních míst dostatek, stačilo by z nich udělat řádná pracovní místa, důstojná a poctivě placená nad hranicí minimální mzdy.

Chybná úvaha. Uměle zaměstnaný člověk také nenabízí žádnou protihodnotu. A plánovaná ekonomika nabízí pouze úpadek společnosti ve všech oblastech. To jsme mohli dobře sledovat před listopadem 89. Cožpak jsme nepoučitelní?
Super hrubá mzda uměle zaměstnaného člověka je několikanásobně vyšší než je adekvátní výše sociálních dávek. Jedině snad u rodin, které mají kolem patnácti dětí, by se to mohlo vyrovnávat.
Tím nechci říci, že se mi líbí nezaměstnanost. Stát by měl vytvářet podmínky pro vytváření pracovních míst, to ano. Ale neměl by sám platit uměle zaměstnané lidi a plánovat ekonomiku - to je cesta do pekel.