Šluknovské nepokoje a další události vedly a vedou k diskusím o tématech, která se bezprostředně dotýkají života Romů, především lidí žijících v sociálně vyloučených lokalitách. Veřejně i mezi sebou diskutují i Romové. Některá navrhovaná řešení jsou ovšem velmi povrchní až populistická. Toho je nedobrým příkladem vystoupení Patrika Bangy, administrátora blogů iDnes.cz a spolupracovníka serveru Romea.cz, v televizním Hyde Parku. S ním v následující diskusi alespoň částečně souhlasilo pár dalších romských intelektuálů (jiní s ním polemizovali).

U části diskutujících panuje názor, že sociální slabí lidé žijící v ghettech mají stejnou možnost vypracovat se, jako se to povedlo jim. Rodiče dětí z ghett jsou přitom podle těchto diskutérů často nevzdělaní, protože mají jen zvláštní školu. A i oni sami říkají, že lidé v některých rodinách již v několikáté generaci nepracují a žijí na sociálních dávkách. „Když je pátá šestá generace dětí, které vidí rodiče na pracáku nebo kteří berou dávky, tak z nich nemůže vyrůst nic jiného než rodiče, kteří berou dávky,“ řekl Banga v televizi.

Dotyční si tedy nepoložili zásadní otázku: mohou vůbec rodiče, které nikdo (po několik generací) od dětství nepopoháněl k odpovědnosti, chtít tuto odpovědnost po svých dětech? Mohou o tom tito rodiče vůbec mít nějaké širší povědomí?

Povrchní a často i nadřazený pohled na život v ghettu vede nejen anticiganisty, ale i některé Romy k hlásání „pravd“, které lidi z ghett deklasují. Shrnout by se daly zhruba následovně: lidé v ghettech jsou tak či onak méněcenní, nevzdělaní, málo inteligentní a nedokáží se přizpůsobit okolnímu životu. Pořádají mejdany až do rána a ruší tak sousedy, neposílají děti do školy, páchají opakovaně přestupky, čórují… Nadávka „degeši,“ kterou Patrik Banga s oblibou používá, vystihuje toto pohrdání druhými výstižnou zkratkou.

Tento pohled je paušalizující, protože nerozlišuje mezi těmi obyvateli z ghett, kteří jsou „nenapravitelní“, a těmi, kteří podlehli depresi a apatii ze života v ghettu, z něhož většinou nemají šanci se bez pomoci zvenčí vyhrabat. Psychologové popisují změnu chování v důsledku života v uzavřených enklávách jako „getthoizaci“. Například uprchlíky žijící několik let v azylových zařízeních (uprchlických táborech), vidí takto:

Postupně ztratí sociální návyky, mj. i kvůli dlouhodobé nezaměstnanosti se mění role a postavení muže v rodině (žadatelé o azyl nesmějí po dobu jednoho roku od podání žádosti pracovat). Tam, kde lidé chodí na jídlo do táborové jídelny se oslabuje i role matky - ta se stará se o děti, takže zcela o svou rodinnou roli, narozdíl od muže, přijít nemůže. Tradiční rodinný model se rozpadá a s tím se i mění rodinné vztahy a vazby k horšímu. To je obzvlášť těžké u lidí z kultur, které na takovém tradičním modelu lpí mnohem více než my. Například Čečenci žijí, stejně jako Romové, v širší rodině, než je u nás zvykem.

Přichází krize, z níž bez pomoci (psychoterapeuta, sociálního pracovníka apod.) nejsou schopni se sami vymanit, a to často již po roce pobytu v uprchlickém táboře. V důsledku špatného psychického stavu nejsou často schopni ani běžných úkonů při výchově dětí (školní docházka, pobíhání dětí večer venku apod.) či si hledat práci, respektive uživit rodinu.

Sociálně slabí lidé žijící v ghettech, tedy i tamní Romové, přitom takovou krizi neprožívají rok, ale poměrně často již po několikátou generaci. Apatie, deprese a jejich následky proto u nich bývají trvalé a velmi hluboce zakořeněné.

Lidé napadení rasistickými násilníky i lidé z jejich širšího okolí (nejen z rodiny, ale celého rodu, někdy i sousedé a známí) to mají ještě těžší. Na základě prožitého násilí trpí často posttraumatickou stresovou poruchou. Ta postihuje hned několik oblastí života:

„Biologickou, nejčastěji v podobě poruch spánku, únavnosti, poruchy CNS a oběhového systému; emoční oblast - projevy bezmocnosti, úzkostnosti, neúměrnými pocity vlastní viny aj., psychickou oblast v podobě dezorientace, zmatenosti, ztráty smyslu života, vtíravých představ apod. Změny v chování následkem prožitého traumatu se mohou projevovat například sebedestruktivním způsobem v podobě agresivního chování zaměřeného vůči sobě, ale i vně, v podobě nejrůznějších poruch příjmu potravy (bulimie) a řešení situace pomocí drog a alkoholu. To vše vede k poruchám v oblasti mezilidských vztahů...“ Citace jsou z článku Násilí v rodině, který napsala PhDr. Hana Vykopalová, CSc.

Povrchní pohled na tuto problematiku může vést i k populismu, protože nabízí „řešení“, která sice nefungují, ale jsou částí společnosti kladně přijímána, ba dokonce žádána. Řešením například není vystěhovat nějakou tu neplatičskou romskou rodinu na ulici, jak by se líbilo i Patrikovi Bangovi. Toto odstrašování většinou nepovede k tomu, že ostatní neplatiči okamžitě začnou nájem hradit, protože kde nic není, ani smrt nebere. Jde často o ty nejchudší z nejchudších, kteří nemají dlouhodobě žádnou práci. A tu často nemohou sehnat, protože chodili jen do zvláštní školy, která je jednak nemotivovala k dalšímu studiu, ba právě naopak, a která je nemohla na žádné zaměstnání připravit (kromě prací, k nimž žádné vzdělání není nutné).

A část lidí z ghett si práci přestává po počátečních pokusech a odmítnutích ze strany potenciálních zaměstnavatelů shánět právě z výše uvedených důvodů - kvůli apatii, bezradnosti či bezmoci, které plynou z dlouhodobého a neléčeného špatného psychického stavu. A samozřejmě: i mezi Romy se najdou lenoši, jako všude, je jich však mnohem méně než hlásají ti, kteří Romy nasnášejí či rovnou nenávidí.

Je to chudoba a nedostatek práce, které ve většině vedou k neplacení nájemného. Odstrašující příklady by snad mohly pomoci u flákačů či u některých ignorantů, kteří mají peněz dost, ale vše ostatní je jim lhostejné, či kteří rovnou mají cynický přístup k okolnímu světu. Takových lidí v ghettech (ani jinde) ovšem moc nežije, a pokud ano, jde většinou o romské mafiány všeho druhu, lichváře, pasáky, majitele heren a lidi jim blízké.

Mezi některými diskutéry též sílí představa, že za rušení nočního klidu, za neposílání dětí do školy, za opakované páchání přestupků apod. by měl následovat trest v podobě snížení sociálních dávek. Jenže jediným viditelným důsledkem tohoto a podobných „řešení“ je zvýšená drobná kriminalita. Více takové represe, více drobných krádeží — jde logicky o přímou úměru. Nebo se snad ti, kteří taková „řešení“navrhují, domnívají, že chudí lidé raději přestanou jíst? S odebíráním části dávek (i s důvody k tomu) je proto třeba šetřit a používat je coby represivní opatření pouze tam, kde mohou doopravdy zjednat nápravu.

Nejvíce mě překvapila nostalgie Patrika Bangy po paragrafu, kterým se za komunistů trestalo příživnictví (tzv. příživa). Totalitní režim tak trestal ty, kteří nepracovali. Nápad vrátit se o více než dvacet let nazpět nejenže nic nenapraví, ale je přímo utopický. Zákon postihující příživnictví mohl před listopadem „fungovat“ jen proto, že u nás bylo povinné být někde zaměstnaný. Bude tedy Banga žádat zavedení pracovní povinnosti? A kdo bude platit lidi, kteří potom budou uměle zaměstnaní? Nejspíš stát, kdo jiný. Daňoví poplatníci by tak ovšem zaplatili několikanásobně víc, než se dnes vydává na sociální dávky.

O dění a věcech je třeba přemýšlet ve všech souvislostech a se znalostí kontextu. Když budou Romové opakovat po populistech jejich názory, věci samé ničím nepomohou. Možná se zalíbí anticiganistům či rasistům, ale stav lidí v ghettech ani problémy, které jejich život provázejí, se tím nijak nezlepší.