Média upozorňují na povážlivý nárůst vážných kriminální činů v posledním roce. Na poměrně vysoké kriminalitě se podílejí už tradičně velká města a některé „problémové“ oblasti, jako jsou Karviná a Šluknovsko.

Policejní prezident Petr Lessy vysvětluje v médiích rostoucí kriminalitu zejména snižováním počtu policistů, které si vynucují vládní škrty. Některé policejní služebny prý bude třeba úplně zavřít. Odborníci varují, že další plánované snížení počtu policistů ze současných zhruba 39 tisíc, což je o sedm tisíc méně než před pár lety, na 30 tisíc, o němž mluví vláda, by mohlo vést ke kolapsu policie.

Nedostatek policistů je nepochybně jedním z důvodů rostoucí kriminality, jenže nevysvětluje vše. Pokud by to bylo tak jednoduché, museli bychom uvěřit, že míra kriminality závisí jen na schopnostech policie potenciální zločince odstrašovat, popřípadě nabízet jinou účinnou prevenci.

Jenže věci jsou nepochybně složitější. Vládní škrty totiž nepostihují jen policii, ale především dopadají na široké vrstvy obyvatel.

Už když se v roce 2010 poprvé objevily vládní záměry snížit některé sociální dávky, včetně minima pro lidi dlouhodobě nezaměstnané, odborníci varovali, že takové kroky povedou k nárůstu sociálně-patologických jevů. Řečeno srozumitelněji, část lidí, kteří nemají dostatek prostředků pro sebe a jejich rodiny alespoň k „přežívání“, bude mít tendenci opatřovat si prostředky kriminální činností.

Mnozí se také budou snažit řešit svoji situaci nevýhodnými půjčkami, hraničícími s lichvou, a příklonem k hazardu, což jsou ovšem jen dočasné odbočky na cestě k pádu do ještě hlubších existenčních problémů, které se pak někteří pokoušejí řešit kriminalitou.

Současná vláda hned na začátku svého působení měla tendenci vykreslovat lidi na sociálních dávkách jako jakési parazity, kteří vesměs nechtějí pracovat. Zároveň se zostra pustila do státních zaměstnanců, coby údajně další parazitické, navíc prý přebujelé vrstvy.

Byla to, jak se zdá, promyšlená strategie, jak proti sobě poštvat různé sociální skupiny, a dát tak zapomenout na skutečnost, že stát ročně přijde o desítky miliard v podobě rozkrádání státních zakázek a dalších forem ekonomického zločinu, což slouží k obohacování specifické vrstvy lidí, často přátel politiků, na něž žádné vládní škrty nedopadnou.

Vládní kroky byly naprosto krátkozraké. Zatímco málokdo bude zpochybňovat potřebu dát státní finance alespoň částečně do pořádku, bezhlavé, ideologicky motivované škrty v dlouhodobém horizontu vládní pokladnu jen zatíží. Stačí se podívat na první velký experiment s neoliberálním osekáváním údajně přebujelého sociálního státu, tedy na Reaganovy USA v 80. letech minulého století.

Americká vláda tehdy prudce snížila státní výdaje na sociální politiku, jen aby vzápětí zjistila, že prudce roste kriminalita všeho druhu. Peníze ušetřené na sociálním státu pak poměrně rychle putovaly do financování masivního represivního aparátu. Vězeňská populace narostla do obřích rozměrů. Ještě dnes mají USA zdaleka největší počet vězňů na hlavu mezi vyspělými zeměmi.

Na tomto „boomu“ vězeňství a zhoršené bezpečnostní situaci se samozřejmě dobře přiživil soukromý sektor. V USA se to dnes hemží soukromými věznicemi a bezpečnostními agenturami. Ti bohatší ovšem často bezpečně žijí jen v uzavřených enklávách, hlídaných za drahé peníze soukromými bezpečnostními agenturami. Možná že taková ABLizace státu je záměrem i české vlády.

Pravicově smýšlející občané samozřejmě legitimně namítnou, že rostoucí kriminalita je sice špatná, ale i kdyby byla skutečně výsledkem postupné demontáže sociálního státu, kde má zadlužený stát na financování sociálních programů brát?

Obecná odpověď zní, že existuje celá řada zemí, jako jsou například ty skandinávské, které hospodaří jen s malými dluhy, a přesto mají výkonné sociální programy. Peníze získávají vyšším zdaněním nebo účinným bojem s korupcí. V té se u nás ročně podle konzervativních odhadů „ztratí“ až 100 miliard korun. Na rozdíl od výše zmíněných zemí navíc jak kvůli korupci, tak kvůli neschopnosti státu přicházíme o miliardy z evropských fondů.

V ještě obecnější rovině lze argumentovat, že často používané tvrzení neoliberálů, že si západní země žijí nad poměry, protože vysychají zdroje, z nichž byly dříve schopny financovat sociální státy, je pravdivé jen do té míry, že některé západní státy skutečně financují z veřejných prostředků zbytečné populistické programy.

V absolutních číslech ale Západ nijak nechudne, pouze se kvůli globalizaci změnila povaha kapitalismu, takže obrovské prostředky mizí v kapsách těch nejbohatších, jakož i soukromých finančních institucí. Země, které si navzdory obrovskému tlaku mamutích korporací a bankovního průmyslu dokáží toho masivní přerozdělování bohatství do rukou soukromého kapitálu ohlídat, na tom nejsou nikterak špatně, ani když dál financují slušné sociální programy.

Ke zhoršené bezpečnostní situaci u nás bohužel přispívají i nepromyšlené (anebo z hlediska možné korupce naopak možná velmi dobře promyšlené) experimenty, jako je chaotické zavádění nového systému sociálních dávek nebo povinné práce i pro dočasně nezaměstnané, kterým se tak ubírá čas na rekvalifikaci a hledání pracovních příležitostí.

Samostatnou kapitolou je nárůst počtu ghett, do nichž jsou s pomocí nejrůznějších metod stěhováni Romové. Vzniká tak v podstatě neřešitelný problém, protože jakmile se lidé ocitnou v ghettech, nemají už téměř žádnou šanci najít práci, třeba jen proto, že ta se v oblastech, kam jsou do ghett vyháněni, prostě není.

Ghetta jsou semeništěm sociálních problémů, poslední štací. Rozdíl mezi životem v ghettu a vězením už není nikterak velký, kriminalita se tak stává pro řadu lidí docela přijatelnou alternativou.

K obecnému růstu kriminality samozřejmě také přispívá vládní tolerance k hernám, herním automatům a dalším hazardním aktivitám, které sociálně ničí ty nejslabší.

Faktorem je i poměrně slabá regulace nabízení půjček nejrůznějšími pochybnými institucemi. Řada lidí se také stává oběťmi reklamního průmyslu, s jehož pomocí jim i různé renomované banky a další finanční ústavy nabízejí spotřebitelské úvěry. V kombinaci s občasnými polomafiánskými praktikami exekutorů a nejrůznějších vymahatelů se do neřešitelných ekonomických problémů zcela zákonitě dostává stále více lidí.

Tendence některých lidí uchylovat se ke kriminálním praktikám bezpochyby posiluje i rostoucí pocit sociální nespravedlnosti, který Nečasova vláda aktivně posiluje. Nejde jen o neschopnost vlády trestat účinně lidi, kteří rozkrádají stát ve velkém, nebo dokonce o pocit, že právě tato parazitická vrstva má privilegované politické krytí, ale i o rozpad sociální soudržnosti, který zapříčiňují rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými.

Jestliže člověk na pokraji existenční nouze vidí, že ty, kdo kradou miliardy, stát netrestá, jakož i to, že vláda odmítá bohatší občany zdanit vyššími sazbami, popřípadě preferuje v podobě nízkých paušálních odvodů „živnostníky“ před zaměstnanci (přičemž mnoho „živnostníků“ ve skutečnosti v ničem a s ničím nepodniká), docela jistě bude jeho odhodlání hrát podle pravidel a respektovat zákon mnohem nižší, než by bylo ve společnosti, kterou vnímá jako obecně spravedlivou.

Sečteme-li všechny sociální důvody, kvůli kterým začala kriminalita v poslední době stoupat, je jasné, že řešením by nebyl už ani prudký obrat v pohledu vlády na policii, tedy například v náhlém navýšení policejních stavů. Nemocná společnost produkuje sociálně-patologické jevy, a současná vláda nedělá nic proto, aby postupující nemoc řešila. I proto bude hůř.