Svobodní, ale ne všichni stejně

Saša Uhlová

Odebírání dětí je jednou z nejodpudivějších praktik, jimiž stát trestá sociálně slabé za jejich postavení. Fakt, že tato praxe dosud trvá u nás i na Slovensku, není ničím ospravedlnitelný.

Když se mě někdo zeptá, čeho jsem se jako dítě nejvíc bála, a tu otázku mi různí lidé kladou poměrně často, odpovídám, že největší obavy jsem měla z toho, že by mě mohli odebrat mým rodičům a umístit do dětského domova. Reálně takové nebezpečí asi nehrozilo, přesto představuje mou nejhmatatelnější vzpomínku na strach v dětství.

Automaticky jsem si spojovala lehkost, se kterou stát děti odebírá, s existencí autoritářského zřízení. Proto jsem byla překvapena, když se ukázalo, že tento neblahý zvyk přetrvává i po převratu v roce 1989, zejména ve vztahu k sociálně slabým a ve vztahu k Romům, a to i k těm, kteří v tak špatných materiálních podmínkách nežijí.

S ohledem na tuto skutečnost se mi vryla do paměti bezelstná věta sestřičky v porodnici, která ze mě a mého druha na poslední chvíli před porodem páčila odpovědi na dvě otázky: jaké je mé vzdělání a jaké je zaměstnání otce dítěte. Na můj dotaz, proč to zjišťuje, odpověděla, že je to informace pro sociálku, aby věděla, s kým má tu čest.

Později mě také překvapilo, když jsem zjistila, že do Kanady a Austrálie a dalších bývalých kolonií bylo z Velké Británie během tři a půl století vysláno okolo 150.000 dětí, některé už tříleté.

×