Někdo se domnívá, že kulturní odlišnosti jsou něco, co je nutné bezpodmínečně zachovávat, abychom nebyli všichni stejní, protože by to prý bylo nesnesitelné. Ale je to pravda? To by znamenalo, že lidé se navzájem liší jen svou kulturou, národností, etnicitou a už ničím jiným. Každý člověk je přece jedinečný sám o sobě a nemusí svou identitu odvozovat z příslušnosti k určité kultuře. Stačí aby se lidé naučili navzájem respektovat osobnost těch druhých. Mně multikulturalismus v žádném případě nevadí, ale není často právě kulturní příslušnost v konfliktu s feminismem, jak naznačuje autorka, případně s lidskými právy? Ono ovšem také záleží na tom, jak kulturu chápeme, zda jen jako folklór, který se provozuje ve volném čase (tam nemůže být žádný problém) nebo zda ji chápeme v souvislosti s odlišnými sociálními vztahy, než jsou ty, na které jsme zvyklí v Evropě. Rozhodně bych trvala na tom, že každý je na prvním místě člověkem a teprve potom to ostatní. Myslím si také, že je lepší kulturní odlišnost jiného člověka prostě nevnímat (pokud to jde) a chovat se k němu jako k sobě rovnému.

Musím souhlasit s paní Hájkovou - ale řeknu to ostřeji: to, zda se někdo chová jako člověk nebo jako hovado, tj. jeho kulturnost, nemá nic společného s etnicitou. Xenofobii, která se zpravidla probouzí s rostoucím přistěhovalectvím (o tom v Čechách naštěstí nemáte zatím moc ponětí), nelze čelit vyprávěnkami o multikulturnosti - rozhodující je, zda se do sousedství přistěhoval člověk - nebo hovado.
Např. negramotný vesničan z Anatolie není zlý ("horší"); je jen velmi neschopný vnímat a přijmout zvyklosti země kam přišel. V tom smyslu je prostě a jednoduše nekulturní. Zastánci multikulturality ho ale budou přesvědčovat, že konflikty pramení z toho, že není respektován JEHO (JEJÍ) etnický původ resp. odlišnost.

(Žiji v emigraci dost dlouho na to, abych pochopil, že já musím nejprve dokázat respektovat domorodce, bez ohledu na to, jaké u nich shledávám vady či zlozvyky. Jinak nemám nejmenší právo žádat respekt od nich ve jménu čehokoli. Tak prosté to je.)

Mělo by být jasné, že o kultuře je třeba přemýšlet spíše v souvislosti s občanskými kvalitami člověka než jako o atributu nějaké skupiny.

Děkuji, děkuji, pí Uhlová.
Za naprosto střízlivý, ale právě proto životný a snad i o to perspektivnější náhled na multikuturalismus, než jaký většinou zleva přichází.
Asi se s touto problematikou občas utkáváte.
Takže já jen dodávám triviálně:
bude to chtít ještě strašně moc dobré vůle ze všech 'postižených' stran.

Mě v článku velice zaujala ta poznámka o "zoo-efektu". Mám za to, že pokud k "cizímu" a "cizincům" přistupujeme takto, svědčí to o tom, že jsme stále v zajetí "orientalismu". To cizí totiž pojímáme jako vybočení z normy, a tak k tomu taky přitupujeme: chodíme se na to dívat do zoo, na "exotické" přednášky, do muzea. Normální je přeci "být stejný" - a ta stejnost je asi bohužel stále v ČR definována kombinací etnicity, jazyku, případně sociální třídy.

Multikulturalismus chápu jako vystoupení z orientalistického přístupu (s nímž imlicitně souvisí i rasismus a nadřazování jedněch nad druhými). Normální pak už není "být stejný", ale právě "odlišnosti jsou normální". Normální je nejen chovat se k druhým lidsky (tj. nebýt "hovado"), ale přijímat i to, jak každý SÁM sebe definuje a označuje, ne jak ho označují jiní. Multikulturalismus vyžaduje právě toleranci a akceptaci těchto sebedefinic a sebe-označení.

Samozřejmě i takovýto multikulturalismus má své meze: už z definice třeba nemůže akceptovat sebedefinice, které sebepojetí druhých nerespektují, či ty, kteří se nad jiné nějak vyvyšují.

Pan Frič to s tou biblickou dobrou vůlí vystihl dost přesně. Multikulturalismus představuje demonstraci dobré vůle. Jde bohužel většinou o - ne vždy vědomé - pokrytectví, o určitou formu kýče, a jeho skalní zastánci bývají proto jízlivě ironicky označováni jako "Gutmenschen" (nemá ostatně tak daleko k českému "pravdoláskaři").

(Soudím, že úsloví "prázdný pojem" se v titulku neobjevuje bezdůvodně.)

Myslím, že multikulturalismus zdaleka není jen o dobré vůli, ale dost zásadně i o schopnosti sebekritiky a sebereflexe. Pokud je společnost schopná unést pochybnosti o sobě samé (jejichž nepřítomnost považuji za jeden z úhelných kamenů současné krize této kultury ve všech oblastech) nemá tak silnou tendenci vše jiné považovat za potenciálně nebezpečné.Osobně xenofobii nepovažuji tak docela za " přirozenost", se kterou je třeba zacházet tak či onak, ale za příznak úpadku této kultury, její hluboké vnitřní nejistoty a nedostatku niterného sebevědomí. proto bych pod výchovu k multikulturalismu rozhodně považovala všechny formy sebeuvědomění, jak se o tom zmiňuje článek.

Dotaz, pí Hrbková-Bidlová: Jsem xenofob, jestliže mám obavy z nenávistných rasistických, nacionalistických a náboženských ideologií? Bojím se, že proti vulgárním učením o nadřazenosti některé rasy, některé národa nebo některého náboženství, nebude výchova k sebeuvědomění dostatečně fungovat. (Přestože ji i já považuji za jediný možný základ multikulturalistického přístupu, jen sám o sobě někdy asi nedostačující!)

nemyslím si, že by vulgární učení o nadřazenosti některé rasy, některého národa nebo náboženství aktivně šířila skupina, která je v menšině nebo výrazně slabší, takže tyto fenomény obvykle prvotně vycházejí z většinové vrstvy ( případně z národů, které jsou jinak silnější). Předcházení těmto fenoménům ( což je tématem článku) je tedy spíše potřebné u většinové populace, kde strach, který je téměř vždy průvodcem těchto tendencí, je při nejmenším částečně iluzorní či vyhnaný manipulací, takže se mi zdá, že obvykle nedochází k tomu, aby zmíněné potřeby sebereflexe bylo zapotřebí proti této ideologii u "nepřítele", ale spíše ve vlastních řadách. Je to způsob jak se postavit vlastnímu strachu spíš než vnějšímu ohrožení. Sebereflexe, která rozpoznává vlastní nedostatečnost může v mnohém napomoci tomu, aby se skupina nepovažovala za " jediného arbitra lidství" ( k čemuž v naší společnosti dochází nejen směrem "ven", ale podezřele často i mezi skupinami ve vlastních řadách, a, jak se mi to jeví, je nedílně spojena s hlubokým niterným pocitem propadu, nejistoty a nesamostatnosti, kterou tato civilizace poslední desetiletí trpí čím dál víc.

Přemítat o toleranci v souřadnicích menšin a většin může být docela zavádějící.

Například u přistěhovalectví do Evropy se můžeme ptát, zda xenofobní předsudky jsou výsadou domácí „většiny“ a zda snad příchozí (kteří se teprve zde stávají „menšinou“!) přicházejí bez předsudků? K jaké sebereflexi na obou stranách došlo? Čí předsudky byly úspěšněji překonány? (Připomínám závěry Theo Sarazzina, které vzbudily takové rozhořčení, bohužel však o to méně věcné diskuse. V Německu s jeho ještě poměrně čerstvým špatným svědomím jsou tak četné pokrytecké reakce pochopitelné; ne ovšem bez dalšího akceptovatelné. Čím ale omluvit podobné tendence k bezmyšlenkovitosti, tj. k reflektivní reakci, v Čechách?)

Pro nás to možná bude srozumitelnější, zeptáme-li se, jakou sebereflexí prošli za posledních sto let tzv. sudetští Němci – a Češi? Je náhodou, že nacismus měl tolik nadšených zastánců právě u německých menšin v Evropě? (Přitom je ovšem nezbytné důrazně připomenout (aby někdo nevětřil protiněmeckou ideologii), že „mlčící většina“ německých vysídlenců (vyhnanců) z Čech, Polska, Francie atd. nezastává extrémní názory a je proto pro publicistické úvahy nezajímavá.)

A pokud jde o "kulturu": Je Vatikán integrovaný do Evropy a podporuje myšlenku evropské integrace? Representuje menšinu nebo většinu?

Evropa není „melting pot“ - a ani USA už si to sobě dnes nemyslí.

O menšinách, komunitarismu a identitářské politice píše Badiou v první kapitole knihy Svatý Pavel, zakladatel univerzalismu. Vysvětluje tam, jak určité pojetí multikulturalismu velmi dobře vyhovuje kapitalistickým podmínkám: "Abstraktní homogenita kapitálu a identitářské požadavky jsou spolu v zrcadlovém vztahu, ve vztahu vzájemného udržování" (str. 14). Z ničeho nemají mocní tohoto světa takový strach jako z univerzalismu.