Multikulturalismus: od prázdného pojmu k inspiraci rozdíly
Saša UhlováParadox multikulturní výchovy spočívající v tom, že se lidé vydávají současně za v podstatě stejné a současně se stále hovoří o rozdílech, se snaží překonat koncepce, která na fenomenologickém oceňování rozdílů staví.
Pohybuju se v mikrosvětě, který se svými hodnotami mírně liší od středního proudu. Slova jako feminismus nebo nebo multikulturalismus zde nejsou nadávkami, ale koncepty, které mohou přispět k lepšímu spolunažívání jednotlivců i skupin.
Přesto mě vždy provázela řada pochybností. Tu nejsilnější bych charakterizovala jako rozpor, který přináší podpora lidských práv a kulturních odlišností, která se na různých místech světa dostává nutně do rozporu. Zejména pak z feministických pozic je někdy obtížné být otevřený různým „jinakostem“. Nevím, zda jsem použila zásad doublethinku, ale nějak jsem se s tím nakonec vyrovnala.
Další z řady pochybností ve mně vzbuzoval způsob, jakým se vyučuje multikulturní výchova na českých školách. Jako lektorka jsem se aktivně na výuce sama několik let podílela a ne vždy jsem z toho měla dobrý pocit. Provázel mě totiž další rozpor, který se v diskuzi s žáky často vynořoval. Zcela v souladu s mým hlubokým přesvědčením jsme se žákům a studentům snažili vštípit, že jsme všichni lidé a jsme si rovní a nejsou mezi námi žádné zásadní rozdíly a na druhou stranu se multikulturní výuka často odvíjela od poukazování na kulturní odlišnosti a zdůrazňování rozdílů.
Např. negramotný vesničan z Anatolie není zlý ("horší"); je jen velmi neschopný vnímat a přijmout zvyklosti země kam přišel. V tom smyslu je prostě a jednoduše nekulturní. Zastánci multikulturality ho ale budou přesvědčovat, že konflikty pramení z toho, že není respektován JEHO (JEJÍ) etnický původ resp. odlišnost.
(Žiji v emigraci dost dlouho na to, abych pochopil, že já musím nejprve dokázat respektovat domorodce, bez ohledu na to, jaké u nich shledávám vady či zlozvyky. Jinak nemám nejmenší právo žádat respekt od nich ve jménu čehokoli. Tak prosté to je.)
Mělo by být jasné, že o kultuře je třeba přemýšlet spíše v souvislosti s občanskými kvalitami člověka než jako o atributu nějaké skupiny.
Za naprosto střízlivý, ale právě proto životný a snad i o to perspektivnější náhled na multikuturalismus, než jaký většinou zleva přichází.
Asi se s touto problematikou občas utkáváte.
Takže já jen dodávám triviálně:
bude to chtít ještě strašně moc dobré vůle ze všech 'postižených' stran.
Multikulturalismus chápu jako vystoupení z orientalistického přístupu (s nímž imlicitně souvisí i rasismus a nadřazování jedněch nad druhými). Normální pak už není "být stejný", ale právě "odlišnosti jsou normální". Normální je nejen chovat se k druhým lidsky (tj. nebýt "hovado"), ale přijímat i to, jak každý SÁM sebe definuje a označuje, ne jak ho označují jiní. Multikulturalismus vyžaduje právě toleranci a akceptaci těchto sebedefinic a sebe-označení.
Samozřejmě i takovýto multikulturalismus má své meze: už z definice třeba nemůže akceptovat sebedefinice, které sebepojetí druhých nerespektují, či ty, kteří se nad jiné nějak vyvyšují.
(Soudím, že úsloví "prázdný pojem" se v titulku neobjevuje bezdůvodně.)
Například u přistěhovalectví do Evropy se můžeme ptát, zda xenofobní předsudky jsou výsadou domácí „většiny“ a zda snad příchozí (kteří se teprve zde stávají „menšinou“!) přicházejí bez předsudků? K jaké sebereflexi na obou stranách došlo? Čí předsudky byly úspěšněji překonány? (Připomínám závěry Theo Sarazzina, které vzbudily takové rozhořčení, bohužel však o to méně věcné diskuse. V Německu s jeho ještě poměrně čerstvým špatným svědomím jsou tak četné pokrytecké reakce pochopitelné; ne ovšem bez dalšího akceptovatelné. Čím ale omluvit podobné tendence k bezmyšlenkovitosti, tj. k reflektivní reakci, v Čechách?)
Pro nás to možná bude srozumitelnější, zeptáme-li se, jakou sebereflexí prošli za posledních sto let tzv. sudetští Němci – a Češi? Je náhodou, že nacismus měl tolik nadšených zastánců právě u německých menšin v Evropě? (Přitom je ovšem nezbytné důrazně připomenout (aby někdo nevětřil protiněmeckou ideologii), že „mlčící většina“ německých vysídlenců (vyhnanců) z Čech, Polska, Francie atd. nezastává extrémní názory a je proto pro publicistické úvahy nezajímavá.)
A pokud jde o "kulturu": Je Vatikán integrovaný do Evropy a podporuje myšlenku evropské integrace? Representuje menšinu nebo většinu?
Evropa není „melting pot“ - a ani USA už si to sobě dnes nemyslí.