V komentáři k prezidentově novoročnímu projevu jsem napsal, že Václav Klaus už nemá kam klesnout. Zmýlil jsem se. U Klause již nejde jen o příznaky narcistního vzhlížení k vlastnímu zbytnělému „geniálnímu egu“, ale o to, že k prosazení vlastního názoru neváhá neskrývanou nenávistí rozdělovat společnost, že se neštítí přidat se verbálně k proudu, který vnáší do společnosti fašizující a rasistické prvky.

Klasického dezinformování se Václav Klaus dopustil ve svém článku s podivuhodným názvem Malá česká hilsneriáda aneb další případ diktatury politické korektnosti. Zde se zastal Ladislava Bátory s tím, že Bátora je proti Evropské unii, což Klausovi samozřejmě konvenuje. Zároveň však zcela pomlčel o problematickém Bátorově chování.

Klaus ve svém textu ani náznakem nezmínil to, že Bátora kandidoval za extremistickou Národní stranu jako její lídr v kraji Vysočina nebo že se v politické rovině ztotožňuje s Jörgem Haiderem a Jean-Maria Le Penem. Tudíž se s těmito fakty ani nemusel argumentačně vypořádat. I proto, že vynechal to podstatné, mohl Klaus konstatovat, že Bátora je „hluboce konzervativní, autenticky pravicový člověk, který se zúčastňuje různých veřejných akcí proti věcem, se kterými nesouhlasí“.

O Národní straně a podobných iniciativách a aktivitách se lidé z hradního hnízda vyslovují velmi opatrně, s mnohými lidmi z těchto iniciativ se někteří hradní páni, například Ladislav Jakl či Petr Hájek, stýkají při akcích iniciativy D.O.S.T. a leckdy i v soukromí. Jenže Národní strana nebyla jen pouhou nacionalistickou stranou, jak o ní též v České televizi vytrvale informovala špatně informovaná moderátorka (Události, komentáře, 28. 2. 2011). Ta vedla rozhovor s Ladislavem Bátorou a Jiřinou Šiklovou v duchu tohoto Bátorova výroku: „Vůdčí myšlenkou Národní strany je obrana českých národních zájmů, jež pokládáme za nejvyšší etickou hodnotu našeho státu.“

Jedním z významných programových prvků Národní strany bylo přesídlení českých Romů do Indie, což později zveřejnila ve své oficiální publikaci nazvané „Konečné řešení otázky cikánské“. Její autor Jiří Gaudin byl odsouzen k podmínečnému trestu, protože tak nepokrytě navazoval na nacistické „konečné řešení židovské otázky“, které skončilo miliony zavražděných nevinných lidí. Národní strana tedy byla nejen nacionalistickou, ale i rasistickou stranou a také to nikdy neskrývala - a to ani v době, kdy za ni Bátora kandidoval. Její akce proti památníku na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku, kam byli nahnáni čeští Romové, či snaha postavit na jiném místě v Letech pomník českým bachařům, kteří v tomto koncentráku Romy hlídali, jsou dostatečně známé.

Jörg Haider a Jean-Marie Le Pen jsou známi jako populističtí, silně fašizující vůdci, kterým není žádná lež či projev nenávisti vůči Romům, přistěhovalcům či Židům cizí. Le Pen například v březnu 2009 v Evropském parlamentu prohlásil, že je evidentní, že plynové komory byly detail v dějinách druhé světové války. Zopakoval tak výrok, za který byl odsouzen už v roce 1987. Jörg Haider chválil Adolfa Hitlera za „zdravou zaměstnaneckou politiku“. Prohlásil též, že příslušníkům SS přísluší „veškerá úcta a uznání“ a srovnával nacistické transporty Židů do vyhlazovacích koncentračních táborů s odsunem sudetských Němců z Československa a Polska po druhé světové válce. Za oběma politiky, k jejichž odkazu se Bátora hlásí, od počátku bezvýhradně stála právě česká Národní strana, takže je jasné, že myšlenkové pochody obou aktérů si vždy byly více než blízké.

Jestliže si Václav Klaus právě takto představuje projevy hlubokého konzervatismu či autentické pravicovosti, nepatří na pražský Hrad a měl se narodit v jiné době. Autentický konzervatismus, jak je dnes chápán, reprezentuje spíše premiér Petr Nečas, který si je vědom, že demokratický politik nesmí překročit určité hranice toho, co je přípustné, chce-li zachovat jak demokratické hodnoty, tak společenskou soudržnost. I proto Nečas nechce Bátoru za náměstka ministra školství.

Bátora, člověk, který neváhal kandidovat za rasistickou stranu a který se v politické rovině ztotožňuje s populistickými rasisty a xenofoby, nemá s konzervatismem společného nic, zato s krajně pravicovým ultrakonzervatismem mnoho.

Klaus ve svém článku operuje tím, že na Bátoru útočí někteří novináři a politici v rámci „diktatury politické korektnosti“. I to si Klaus vymyslel. Výraz „politická korektnost“ používá jako nadávku mířící na názory (a jejich autory), které nejsou v souladu s těmi jeho. Opět zcela v duchu některých ultrakonzervativců, jejichž boj proti u nás téměř neexistující politické korektnosti je vleklý a únavný, protože lživý. Upozornění na Bátorovy politické a názorové výstřelky není jeho zaháněním do kouta v rámci politické korektnosti, nýbrž pouhým konstatováním stavu věcí. (K tématu viz též článek Říkat mrzák a negr? Akademici jsou z Klause a spol. smutní.)

Prezident dále cituje některé Bátorovy výroky, s nimiž se většinou ztotožňuje s tím, že je považuje za konzervativní. Z Bátorova hodnocení věcí trčí několik bolavých palců, pojďme si k nim přičichnout. Píše například, že odmítá „Pravdu a Lásku ordinovanou z Havlova nevětraného mravního a duševního pelechu“.

Havlův výrok, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, jistě není nějak hluboce moudrý, neřku-li filosofický, zdůrazňuje však ve zkratce životní postoj člověka, jehož mravní integrita je nezpochybnitelná, a ukazuje dobře jeho přístup k životu a ke světu, který zdůrazňuje křesťanský humanismus i pozdější humanistickou tradici. I proto ultrakonzervativní a další krajně pravicoví čecháčci proti tomuto heslu již delší dobu nepokrytě a hloupě útočí. Je samozřejmě na prezidentovi, co si o tomto výroku svého předchůdce myslí, Klaus se však nepozastavil ani nad stylem, kterým to jeho chráněnec podal, ten přitom na Bátoru prozrazuje, že je nenávistným člověkem (takže jeho odpor proti pravdě a lásce je nakonec v logice věci).

To ostatně potvrzuje i sdělením, že má raději Koniáše než Halíka. Alespoň už víme, z kterého pytle pochází nápad iniciativy D.O.S.T., dehonestovat Jiřího Pehe za knihu „Klaus - Portrét politika ve dvaceti obrazech", aniž ji kdokoli z této iniciativy četl. Bátora s několika svými soukmenovci přinesl transparent, na němž Jiřího Pehe označili za „zemského škůdce“. Stejné heslo na ulici vykřikovali. Jiřího Pehe osočili, že je „kolaborantem s Evropskou unií“ a „vlastizrádcem“. Pro ČTK uvedli, že jeho knihu o Klausovi nečetli, nemůže v ní ale prý být nic jiného než pomluvy. (Více zde.) S tímto jednáním demokratů z D.O.S.T. je plně v souladu pasáž z Klausova novoročního projevu, kde jsou lékaři za pomoci odkazu na známou báseň Viktora Dyka označeni za zrádce, protože dali hromadnou výpověď a hovořili o odchodu do zahraničí. (Více zde.)

Podle Bátory a zřejmě i podle jeho mocného ochránce je štvaní proti autorovi knihy a jeho veřejné pranýřování, hraničící s výhrůžkou, demokratickým počinem. Podle Koniáše samého však bylo takové počínání (včetně pálení knih) projevem „oprávněné cenzury“. A je v této souvislosti zajímavé, že tito zastánci cenzury (společně s  českými fašisty a neonacisty) nejvíce pokřikují o demokracii, o svobodě a nebezpečí jejich ztráty. I v tomto smyslu lze číst dovětek, který k tomuto Bátorovu výroku napsal Klaus: „…mezi Koniášem a Halíkem vidím rozdíl pouhých tří století (a pravděpodobně skutečnou víru v prvním případě a pouhou mediální ekvilibristiku ve druhém)“. Klaus připisuje svou i Bátorovu vlastnost, tedy snahu ukřičet odlišné názory (viz zde), svému odvěkému nepříteli, a to Bátorovským nenávistným a neomaleným způsobem.

Tomáše Halíka si Klaus vybral za nepřítele již před delší dobou. Už v červenci 1999 píše Klaus ve Večerníku Praha, v článku „Impuls ´99 nepochopením současnosti“ toto: „Elitářská skupina kolem pánů Pehe a Halíka, která se... cítí nedostatečně uznána a oceněna, se pokouší oslovit své spoluobčany jinak než svou každodenní profesní činností.“ Jde jen o jeden z příkladů letitého Klausova tažení proti občanské společnosti a jejím přirozeným autoritám. A tím je, opět, v souladu s Bátorovým postojem, fakt, že má raději „národní pospolitost než občanskou společnost“, jako by se tyto dva pojmy vzájemně vylučovaly.

Klaus nikoli poprvé hovoří o tom, že kritikou myšlenek, které podle něj Bátora představuje, je ohrožena demokracie. Aby skryl nesmyslnost tohoto tvrzení, schovává se za výčitky vztažené k politické korektnosti nebo za odsuzování projevů občanské společnosti atd. Konzervatismus přitom v tomto případě nikdo nekritizuje - a i kdyby kritizoval, neohrožoval by tím nikterak demokracii, diskuse k ní neodmyslitelně patří. Média i politici kritizovali Bátorovu kandidaturu za NS a přihlášení se k rasistickým politikům, nikoli jeho údajný konzervatismus.

Důvod, proč Klaus tento prvek „autentického pravicového myšlení“ zcela pomíjí, velmi dobře popsal Tomáš Halík, jenž je nenáviděn právě pro svou schopnost pojmenovat věci pravým jménem. Halík po zveřejnění zde popisovaného prezidentova článku o jeho autorovi řekl: „Avšak jeho stále větší afinita k myšlenkovému světu fašizujících maloměšťáků (jejichž krédo tak pěkně formuloval Bátora, lídr jejich vlajkové organizace D.O.S.T.) je znepokojující. Obávám se, že podobné názory Klaus chová už dlouho, ale dřív by se asi styděl tak otevřeně odkrýt karty a k těmto kruhům se tak jednoznačně přihlásit.“ (Více zde.)

Jednoznačným ohrožením demokracie jsou nehledě na to, co si myslí Klaus, rasistické a populistické výroky či jejich přímá i nepřímá podpora. Demokracii je třeba proti extremistům a jejich násilnickým projevům chránit, její mechanismus sám o sobě žádné obranné prvky neobsahuje. (Více zde, zde či zde.)

S Václavem Klausem lze souhlasit v tom, že bychom měli více a otevřeněji diskutovat o některých tématech, o nichž se zmiňuje i Ladislav Bátora. I mně lezou občas na nervy eurotruhlíci, kteří vše bruselské vychvalují a nejsou schopni EU kritizovat ani tam, kde je to zjevně na místě. Zíral jsem také na to, jak je možné, že lidé, kteří sami kritizují korupční způsob zadávání veřejných zakázek, podporovali až za hrob Kaplického chobotnici (velmi nehezký projekt, jehož autor neprojevil žádnou úctu k místu a dílu předků), která evidentně vyhrála jen díky zmanipulovanému výběrovému řízení (například změně podmínek soutěže v jejím průběhu). Myslím si také, že je třeba probírat podobu soužití lidí různých kultur (multikulturalismus) a snažit se dobrat nějaké shody atd. apod.

To ovšem neznamená, že hned polezu do médií s podporou Bátory, jelikož jsem si vědom, že bych tím zároveň podpořil i to nepřijatelné, co představuje. Klaus si to jistě jako inteligentní člověk uvědomuje také, přesto se Bátory veřejně zastal. A nás tak čeká přemýšlení o tom, jaké jsou skutečné prezidentovy motivy tohoto konání.