Jestli si snad ještě někdo myslí, že v demokratickém státě může náckům beztrestně blokovat jejich řádně ohlášený pochod, měl by si začít dávat velký pozor. Jak se ukázalo naposledy v sobotu v Krupce, náckové jsou také naši spoluobčané a mají svoje práva.

Ovšem jakmile jich začnou využívat, ihned se poblíž vyrojí hrstka samozvaných demokratů a pokojný průběh akce začne narušovat nejrůznějšími „bohoslužbami“. Rovněž v médiích, a nejen v těch levicových, jsou náckové vystavováni soustavné šikaně, přičemž místa pro prezentaci jejich vlastních názorů se jim naopak jaksi nedostává. Není divu, že se na ně část veřejnosti dívá skrz prsty a že oni se zase skrz prsty dívají na tuto „veřejnost“.

Namísto ostrakizace a vytváření černobílých schémat „my versus oni“ je ale třeba náckovskou problematiku systémově řešit a snažit se pochopit její kořeny. Naši nakrátko ostříhaní spoluobčané, kteří se nehodlají přizpůsobovat majoritním myšlenkovým stereotypům, mohou totiž mít pro svou nepřizpůsobivost pádné důvody. A jejich myšlenky překvapivě hluboké symbolické významy.

Pokud například naši nepřizpůsobiví spoluobčané skandují „Nic než národ“, ve skutečnosti touto zkrácenou citací výroku otce národa Františka Palackého „nic než národ nemá právo na existenci“ vyjadřují vlastní existenciální úzkost pramenící z nenaplnitelné touhy splynout s českým národem. Ten je na základě jejich ideologické i vzhledové „jinakosti“ nechce přijmout za své, a to přesto, že právě národní příslušnost by měla být jediným kritériem, podle kterého je možné odpadlíky z národa vylučovat. Právě to ostatně uvádí v citovaném výroku Palacký, a právě proto jsme si zrovna jeho dali na tisícikorunu.

Vědomí vlastní odlišnosti a touhu znovu splynout s českým národem potvrzuje další heslo, které také zaznělo na pochodu DSSS ulicemi Krupky, a to „Češi, pojďte s námi“. Z diskursivní logiky tohoto výroku znovu vyplývá, že jeho mluvčí sami sebe mezi „Čechy“ nepočítají, zároveň však touží po jejich pospolitosti. Tato touha ovšem nese jisté tragické rysy.

Zejména při sledování záznamů z podobných pochodů si totiž uvědomíme dosavadní marnost podobných výzev. Policie totiž obvykle příznivce DSSS od zbytku společnosti neprodyšně oddělí, takže „Češi“ nemají žádnou příležitost k pochodu se přidat. Pokud by se o to přesto pokusili, dostali by od těžkooděnců nakládačku.

Policie tak na jednu stranu nácky chrání před vnějšími rušivými vlivy, na druhou stranu ještě vyostřuje jejich pocit osamocenosti a vyloučení. Výsledkem je nespravedlnost: náckové sami sebe z národa vylučují právě tím, že zdůrazňují svoji touhu do národa se začlenit.

Tato rozporuplná pozice nevyhnutelně vede k různým nedorozuměním. Náckové například odmítají multikulturalismus, přestože jsou sami svébytnou subkulturou s propracovanými rituály, nápadnou úpravou zevnějšku a zcela specifickým diskursem. Nezatlačili je sem ale právě „ochránci demokracie“, kteří ve jménu obrany multikulturalismu (na který si udělali monopol) nácky z národní pospolitosti systematicky vyhazují?

Naštěstí policie v sobotu nezaváhala a bez ohledu na sofistikovanou právní kličku s bohoslužbou tyto samozvané demokraty a multikulturalisty rozehnala. Je to sice jen první, tedy v krátké době vlastně již druhý krok směrem k začlenění nácků do většinové společnosti. Významné je však to, že „multikulturalisté“ a „demokrati“ ve skutečnosti představovali pro skutečný multikulturalismus a skutečnou demokracii největší překážku a že policie nyní dala jasně najevo, že je odhodlána náckům pomoci tuto překážku přirozeného toku společenského vývoje překonat.

Zvolila tak zároveň zřejmě nejlepší způsob, jak demokratům sdělit, že česká demokracie se obejde bez nich, ale nikoliv bez nácků. A také jim dala pěknou lekci z dialektiky, kterou se někteří z nich rádi ohánějí. Otázka je, nakolik to dotyční ocení.