Od loňského roku, kdy proběhly arabské revoluce, se začalo hojně debatovat o roli tzv. sociálních medií. Nejznámějšími z nich jsou Twitter a Facebook, ale můžeme sem zařadit také nejrůznější blogy a vlogy (video - blogy). Rozvoj těchto nástrojů souvisí s rozvojem technologií a jejich čím dál větší dostupností. Podle odhadů jednoho z operátorů má chytrý telefon, který dokáže obsluhovat sociální sítě, každý pátý Čech. Někteří autoři se tak nechávají unést a tvrdí, že vstupujeme do světa, který je od základu demokratický. Jak říká držitel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman, „nemůžete je udržet na farmě, jakmile mají přístup na internet.“ Kauza Wikileaks také ukázala, jaký problém mohou mít vládnoucí politici z volného šíření informací na internetu.

Stejně tak v souvislosti s volební kampaní Baracka Obamy v roce 2008 jsme mohli číst o novém rozměru volební kampaně.

I pro arabské revoluceme se požívalo spojení facebooková nebo twitterová revoluce.

Poslední roky přinesly obrovský nárůst v počtu lidí s přístupem na internet. Stránka Internet World Stats odhaduje, že mezi roky 2000 a 2010 se počet lidí s přístupem na internet zvýšil o 448,8%, z 360 986 492 na 1 966 514 816. To je zhruba 28% světové populace. Značný nárůst uživatelů internetu je zejména v Africe a na Blízkém Východě. V Číně je více uživatelů internetu, než kolik obyvatel žije v celých Spojených státech.

Stejně masivní je i nárůst sociálních medií. Facebook narostl z 150 milionů uživatelů v roce 2009 na dnešních pět set milionů. V březnu bylo v Británii registrováno na Facebooku na třicet milionů jejích obyvatel, což je přesně polovina jejího obyvatelstva.

Zatímco pro jedny byl internet spojen se stahováním porna, hudby a případně s prasknutím bubliny dot.com, pro druhé se přeměnil s příchodem tzv. Webu 2.0.

Teoretik komunikace Joss Hands definuje Web 2.0. takto:

Dnes všudypřítomný termín, který volně odkazuje k šíření uživateli vytvořeného obsahu a stránkám budovaným jako síť pro sdílení informací a sociální síťování, a k platformě k sebevýjádření jako jsou webové blogy, nebo ke sdílení videa a hudby.

Pro Handse je digitální, zasíťovaný věk otevřený pro dissent, odpor a rebelii.

Jsou sociální média schopna takových věcí? Pro jedny je Web 2.0 víc než jen pouhý hunbuk. Je to dokonce způsob, jak učinit aktivismus neúčinným. Vžil se se pojem „slacktivism” (spojením angl. slacker — flákač a activism - aktivismus ), který Jevgenij Morozov definuje jako „online aktivismus, který vám dá dobrý pocit, ale má nulový politický nebo sociální dopad.” Máte dobrý pocit z toho, i když neuděláte víc, než že se přidáte k nějaké skupině na Facebooku. Příkladem můžou být skupiny typu „Najde se milion lidí proti kapitalismu“ nebo „Nesnášíme rasismus“.

Morozov je odborníkem na sociální media. Snaží přijít s návrhy na rozšiřování demokracie. Ve „slacktivismu” vidí ideální typ aktivismu pro línou generaci. „Proč se namáhat s protestem a rizikem, že vás zatkne policie, zbije vás nebo vás bude mučit, když si každý může vest hlasitou kampaň ve virtuálním prostoru.”

Sociální teoretička Jodi Dean tvrdí, že lidé mají často „pocit, že přispívají ke změně pouze tím, že kliknou na tlačítko nebo vyplní své jméno pod internetovou petici nebo přidají komentář pod blog.” Pro Deanovou to představuje příklad Žižkova pojetí interpasivity, která je druhou stranou interaktivity. Když jsme interpasivní, nějaký jiný objekt, fetišový objekt, je aktivní místo nás. Tak si můžete doma uvařit kávu nebo čaj, ale přesto budete veřejně protestovat proti korupci, rasismu nebo válce. Stačí to dát najevo jediným kliknutím.

Kanadský spisovatel Malcolm Gladwell shrnul fungování sociálních sítí z této perspektivy ve svém článku Small Change: Why the Revolution Won’t be Tweeted. V něm tvrdí, že sociální média vytvářejí sítě založené na „slabých vazbách“, zatímco angažmá v riskantních, radikálních činech je předem vázáno na „pevné vazby“.

Sociální sítě podle Gladwella sice zvyšují participaci, ale zároveň snižují úroveň motivace, která je od jednotlivce vyžadována.

Pro Micah Whita z antikonsumeristického časopisu AdBuster, který inspiroval vznik hnutí Occupy, nejde o technologický determinismus (více dostupných technologií — větší participace), ale o tržní síly. Odehrává se podle něj bitva o „duši aktivismu“. Je to boj mezi digitálními aktivisty, kteří přijali logiku trhu, a těmi, kteří se vehementně snaží vzdorovat potržnění boje za společenskou změnu. Stačí se podle Whita podívat na šíření nejrůznějších on-line kampaní a zájmových skupin. „Problém je v tom, že tento model aktivismu nekriticky vzývá ideologii marketingu. Přijímá to, že taktiky reklamy a výzkumu trhu užívané k prodeji toaletního papíru mohou sloužit k budování sociálního hnutí. Ukazuje se to v neobyčejné víře v měření, které určuje úspěch. Takže všechno, co digitální aktivisté dělají, je úzkostlivě monitorováno a analyzováno. Posedlost digitálních aktivistů s počítáním kliknutí je mění na kliktivisty.“

Neefektivní kampaně v marketingovém stylu navíc šíří cynismus a odrazují od politického angažmá. Co na tom, že tisíce lidí nahlásili svou účast na Facebooku na celostátní demonstraci, když se pak dostaví jen hrstka? Nárůst internetových kampaní tak může představovat vážnou hrozbu.

V diskusích o arabských revolucích se objevovala zkratka „přidejte Twitter a máte revoluci“. Tvrzení, že sociální média hrála význačnou roli v koordinaci protestů, se hodně přehání. Egyptská aktivista Gigi Ibrahim tvrdí, že koordinace mezi organizacemi se odehrávala spíše na osobních setkáních. Facebook a emaily se používaly k svolávání demonstrací v Egyptě mnoho let, ale nikdy se z nich nestaly velké protesty. Nesrovnatelně větší mobilizace, která nastala po 25. lednu, nebyla způsobena nějakým kvantitativním posunem v angažmá Egypťanů v sociálních mediích.

Lidé získali sebedůvěru na základě událostí v Tunisku a díky dlouhodobé a systematické práci aktivistů, kteří rozdávali a vylepovali letáky v místech, kde měl přístup k internetu jen málokdo. To byla nebezpečná práce, protože aktivisté byli zatýkáni a mláceni. Byla ale součástí masové mobilizace na náměstí Tahrír a na dalších místech.

Součástí přehnaně optimistického pohledu na sociální média a sítě je tvrzení, že se pomocí nich dostaneme k informacím, které mainstream neposkytuje. Ačkoliv je to částečně pravda, zapomíná se na to, že stejně dobře mohou sloužit k šíření dezinformací a lží. Stačí si jen vybavit jaké množství neuvěřitelným smyšlenek pomocí mailů chodí. Od tvrzení, že Romové dostávají nějaké speciální superdávky, přes výzvy nejrůznějších samozvaných spasitelů, kteří vyzývají národ ke vzpouře, až po rádoby dokumentární videa odhalující spiknutí bankéřů, vlád, iluminátů atp.

Sociální média a sociální sítě jsou tedy nástrojem pro rychlé šíření informací, ale bez aktivismu v ulicích zůstanou jen virtuálním světem, který ten fyzický „tam venku“ nezmění.