0/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Veronika Srbová

VS
Profese: referentka státní správy
ty Vaše příspěvky ztělesňují typicky mužský přístup.
Souhlasím s autorčiným pozitivním hodnocením projektu. Při nedostatku peněz je totiž opravdu pro řadu lidí problém vůbec jídelníček sestavit a leckteré komponenty pokrmů připravit. Tím myslím součásti jako je jíška, různá těsta, knedlíky, ... Průmyslově vyráběné směsi pochopitelně vyjdou dráž a spousta lidí už bez nich vařit neumí.
Mimo tento aspekt je nutné vzít v úvahu, že mezi těmi "chudými a sociálně vyloučenými" je značné procento lidí, kteří vyrostli v nejrůznějších kolektivních zařízeních, v lepším případě od jeslí, přes školky a školní družiny, v horším případě pak v dětských domovech.
Mě moje matka (která byla s námi 3 dětmi dost dlouho v domácnosti) naučila vařit bez polotovarů, tudíž mám na vybranou, mohu vařit s nimi nebo bez nich. Ještě z dětství si však pamatuji, že rodiče dětí ze sousedství, zaměstnaní od rána do večera, museli své děti od malička odkládat do různých zařízení a vaření, které se mohly tyto děti doma naučit, bylo asi dost jiného druhu.
Je fajn, že se v rámci zmíněného projektu mohou účastníci tyhle sice obyčejné, ale pro život šikovné dovednosti mohou doučit a pokládám to i za důstojnější variantu, než "polévky pro chudé".
Přemýšlení bolí, černobílé řešení je takové snadné, přehledné a ještě se dá vydávat za zásadovost.
Taky mě to štve, ale na druhou stranu - v důsledku "tuposti" některých druhých z nás vznikl z pera paní Uhlové další svěží, chytrý a vtipný článek. Jako vždy, i když se autorka zdaleka nevyhýbá tématům bolestivým, mě moc potěšil. Díky za něj.
Jak jsem již psala ke článku paní Semelové, myslím si, že společnost jako celek má, či spíše by měla mít zájem na tom, aby děti dostaly šanci být vzdělané, a to bez ohledu na to, jaké mají rodiče.
Chce-li někdo zrušit domácí úkoly, protože jejich důsledkem je prohloubení rozdílů v šancích na vzdělání (ne proto, že by dětem neprospívaly či dokonce škodily), pak by se měl spíš zamyslet, jak tyto rozdíly mezi dětmi odstranit, nebo alespoň zmírnit.
V tomto ohledu považuji za jediné funkční řešení zásah státu, a to formou pedagogické pomoci všem dětem, které mají ty nespolupracující rodiče. Patrně by to poněkud zvýšilo výdaje na školství, ale to si myslím, že by byly peníze investované na správném místě.
Já v této oblasti spatřuji 2 možné zdroje jakéhosi "narovnání":
1) doba péče o děti (zpravidla do 15 let), která zahrnuje nejen mateřskou "dovolenou", ale také hendikep ve formě času nutného k výchově, školní přípravě, ošetřování při nemoci, případné rehabilitační cvičení ..... (každá matka dobře ví, co mám na mysli) a
2) péče o domácnost, která je zázemím pro toho obvykle více vydělávajícího manžela.
Pro výpočet důchodu by pak vyrovnání příjmů snížených z důvodů pod bodem 1) by podle mého názoru měl zajistit stát, konec konců děti jsou jeho budoucí občané a na jejich existenci je lidská společnost reprezentovaná státem zainteresovaná.
Vyrovnání z důvodu pod bodem 2) by mohlo být realizováno jakýmsi "penzijním připojištěním", které by bylo hrazeno z příjmů manžela. Příjem domácnosti by tím sice poněkud poklesl, ale kdyby si manžel platil někoho cizího, také by to příjmy domácnosti snížilo.
Myslím si, že znevýhodněné děti potřebují pomoc, kde rodina nefunguje tak, jak by dítě (nejen romské, ale také třeba méně nadané nebo jinak hendikepované) potřebovalo, měla by škola mít k dispozici aparát, jak tuto funkci rodiny nahradit. Třeba individuálním nebo skupinovým doučováním, třeba zaměstnáním speciálního pedagoga, ...
Souhlasím však s paní Semelovou, že plošné škrtnutí domácích úkolů by byla velká chyba.
Na druhé straně ale vidím velmi nerada, když mé nejmladší dítě přijde ze školy s tím, že třída tak zlobila, že pedagog nemohl vyložit novou látku a tak to děti dostaly za úkol nastudovat samy. Synek se totiž zásadně spokojí s tím, že si najde jakýkoliv "výcuc" na internetu, ten přepíše do sešitu a je hotovo. Kolikrát jsou to pěkné nesmysly, což už pedagog obvykle neřeší. Nezbývá než abych to řešila já, což díky Bohu u nás jde, ale chápu, že ne každá rodina to takhle může z nejrůznějších důvodů dělat.
Jsem přesvědčená, že správné řešení je jako skoro vždy otázkou míry, extrém na jednu i na druhou stranu přinese jen problémy.