Jsem komunistka

Saša Uhlová

Konečně jasné a pro každého srozumitelné vysvětlení, proč musíme být všichni komunisté. Komunismus je budoucností lidstva. Odpor je marný, budete asimilováni.

Už několikrát jsem si myslela, že píšu svůj poslední text o antikomunismu. Tak teď snad už doopravdy naposledy. Opět cítím vzrůstající nervozitu té části české společnosti, která se bojí o ztrátu demokracie specifickým způsobem, a to návratem „komunismu“. Nejsem si jistá, co přesně si pod tím pojmem představují.

Komunismus jako nacismus? Foto Wikimedia Commons

Jste-li intelektuálové, nečtěte můj text dál, ale překlikněte na analýzu Antikomunismus: nekonečný příběh české politiky.

První setkání s bojovníky proti komunismu

V roce 1990 byly volby do poslanecké sněmovny. Bylo mi třináct let a někteří spolužáci se mi posmívali, že je můj táta komunista a zdůrazňovali, že ho jejich rodiče rozhodně kroužkovat nebudou. Nejhlasitěji to vykřikovali ti, jejichž rodiče byli před převratem členy KSČ. Byla jsem zmatená. Nechápala jsem, proč mi to říkají. Cítila jsem ale, jak strašně směšné by bylo vyprávět jim v odpověď o tom, co jsem jako dítě zažívala, jak se stavím k režimu, který tolik ovlivnil mé dětství. A tak jsem mlčela. Nic chytřejšího mě nenapadlo.

Jak léta ubíhala, opakovaně jsem se ocitla v podezření z komunismu už jen, když jsem se představila, ani jsem nemusela říkat své názory, až jsem si na to zvykla a pojem komunismus pro mě ztratil děsivý význam. Přestala jsem si ho spojovat s režimem, který tu byl před rokem 1989. Logicky, neboť mě opravdu nikdy nenapadlo ho obhajovat, natož ho snad chtít zpátky. A to jsem ještě nevěděla, jaké trauma si z té doby do života nesu, jaký strach budu mít po narození svých dětí ze státních institucí a jejich možné intervence do mého života.

Selektivní revanšismus

Také jsem nevěděla, že traumatem prošla celá společnost. Byl mi protivný selektivní revanšismus, hony na „estébáky“, vybrané komunisty (na základě současného světonázoru), lustrační zákon. Nechápala jsem, že se tím společnost snaží vyrovnat se se svou minulostí, cítila jsem jen, že při tom ztrácí svou důstojnost. Svět kolem sebe jsem vnímala skrze lidské osudy a příběhy, nedokázala jsem to, co se dělo, zobecnit, a už vůbec ne zracionalizovat. Dodnes si pamatuju příběh staré ženy, která v padesátých letech podepsala ve vězení pod nátlakem spolupráci, ale po návratu z vězení nikoho neudávala. Když vyšly Cibulkovy seznamy, umírala. Žila na malém městě, kde se její „spolupráce“ stala rychle tématem. Mým rodičům o tom psal její syn, byl zoufalý, protože proti lidské zlobě se jen těžko argumentuje.

O padesátých letech jsem hodně četla a mluvila jsem s pamětníky. Dost na to, abych chápala, že soudit toho, kdo tehdy podepsal pod nátlakem, může jen člověk historie neznalý, nebo ubožák. Podobných příběhů se událo mnoho. Když říkám, že minulost není černobílá, neznamená to, že chci žít v autoritářské, nebo totalitní společnosti, ale znamená to, že k pochopení minulosti a vyrovnání se s ní nestačí označit skutečné či domnělé viníky a říct, že komunismus je Zlo kterému unikneme, když budeme dělat všechno naopak. To je podobně absurdní jako víra, že když všichni všechněm všechno dáme, tak budem všichni všechno mít dohromady.

Legimitizovaná nerovnost

Nejčastější výtka levici je, že obhajuje komunismus a myšlenky, které způsobily tolik zla. Lidská historie je zla plná a nestojí za ním jen nepovedený pokus vytvořit rovnostářskou společnost. Vezměme si třeba největší známou genocidu v dějinách lidstva, kde na kaučukových plantážích belgického Konga, které dodávaly surovou gumu pro evropský průmysl, zemřelo na nucených pracech minimálně deset milionů lidí. Nebo otroctví a holocaust.

Existuje také řada konkrétních příkladů zločinného chování firem. Ke známějším patří podíl společnosti Shell při odsouzení aktivistů Hnutí za přežití národa Ogoni, spolupráce IBM s režimem Adolfa Hitlera, nebo spolupráce Unilevru s dodavatelem, který nechal zbourat vesnici a zabavit půdu v Indonésii pro pěstování palmy olejné.

Která ideologie může za tyto zločiny? Podle těch, kteří vnímají kapitalismus jako přirozený řád, nikoli jako ideologii, za to mohou jen konkrétní viníci. Stejně jako střílení do demonstrantů, nebo lidí na hranicích v západním světě nepovažují za zločin kapitalismu, ale za chyby či selhání. Já ale soudím, že na vině je ideologie, která legitimizuje nerovnost, tedy kapitalismus.

Z toho, co píšu, nevyplývá, že bych chtěla bohatým lidem zabavovat majetky. Soukromé vlastnictví považuji za důležitou součást lidského bytí. Lidé si přejí vlastnit, chtějí ale také důstojně žít, a to se v kapitalismu jednoduše neděje. Vláda kapitálu je s principy demokracie v rozporu. Trvale se navíc při zákonitém zvyšování nerovnosti nemůže udržet. Po čase skončí v krizi, při které vždy hrozí nebezpečí, že se zbědovaní lidé přikloní k autoritářskému řešení.

Jiní lidé si zase třeba myslí, že kapitalismus je nutnou podmínkou demokracie, a že to, v čem žijeme, je nejbáječnější ze všech světů. Je to jiný úhel pohledu, odlišný názor, který respektuji a byla bych ráda, kdyby oni respektovali ten můj a nepřipisovali mi proto automaticky všechny zločiny, které se za minulého režimu staly.

Zatratit lidskou rovnost vede ke zločinnému jednání stejně, jako k němu vedl pokus nastolit komunismus. Cesta bude zřejmě složitější.

Co tedy levice chce?

Řada lidí na levici vidí východisko v silném státu, který se bude umět postavit diktátu kapitálu, jiné proudy zas více věří aktivitám zdola, zapojování občanů do rozhodování o správě věcí veřejných, jako je třeba participativní rozpočet, nebo lokální měny.

Na levici, ani na té „nové“ nepanuje shoda nad tématy, které se týkají směřování společnosti. Mnozí levičáci mají pocit, že změna je možná jen „revolucí“, rychlou, radikální změnou. Další, a k těm se řadím já, se naopak možné revoluce obávají, neboť si neumějí představit, že by z ní vzešlo cokoli pozitivního. Mezi levičáky je řada extremních individualistů, lidí, kteří nesnášejí autority, bojí se represivního státu. Diskuze o alternativách neprobíhá dostatečně ani v rámci levice. Snad jsou na vině nereflektované obavy z toho, že to, co nás rozděluje, je silnější než to, co nás spojuje.

Možná by nebylo na škodu začít debatu mezi levicí a pravicí „zespoda“. „Shora“ nám to totiž zjevně nejde. Jak se v debatě začne citovat z děl významných autorů a šermovat termíny jako kapitalismus, komunismus, demokracie, tržní hospodářství, socialismus, ukáže se, že nepanuje shoda na tom, co vlastně znamenají. A u toho většinou zůstane. Pokud bychom si pokládali otázky jako: má stát (obec) právo vyvlastnit nemovitost majiteli, který ji nechává chátrat? Mají obyvatelé obce právo s konečnou platností rozhodovat o výstavbě hypermarketu na území jejich obce? Jak se stavět k daňovým rájům a jiným daňovým únikům? možná bychom i k něčemu došli.

Ty půjdeš jako první

I při docela obyčejných diskuzích se ale někdy potýkám s tím, že moji názoroví oponenti na pravici každou myšlenku, každý nápad, každý postoj poměřují podezřením, že chci návrat totality. Omílat pořád dokola, že to si skutečně nepřeju, nemá valného smyslu. Situaci zamlžuje i fakt, že nostalgie po minulém režimu ve společnosti stoupá, a to zejména u lidí bez vyhraněných politických názorů. Obranný postoj k neustálému obviňování lze zaujmout různý. Jeden známý mi poradil, že mám na podobné výpady reagovat slovy: „Ty půjdeš jako první!“ V zoufalství jsem se tomu smála, zdráhám se ale vtipkovat způsobem, kterým budu zvyšovat paniku.

Píseň, kterou vydal Suprahon za hluboké totality v roce 1986. Ukazuje nám, jak to tenkrát bylo hrozné, a o co je to dnes lepší.

Nakonec snad omluva za bulvární titulek a perex, ale dokud se mi nepodaří soustředit všechny své ideové odpůrce do gulagu, kde budou v rámci sofistikované tortury povinně číst Deník Referendum (obzvláště zatvrzelí jedinci se budou nazpaměť učit texty Jakuba Patočky) musím využívat nástrojů, které mi nabízí současný systém (patří k nim i klamavá reklama). Závěr je tu pro ty z vás, kteří, ať už napíšu cokoli, stejně víte své, a to že relativizuju totalitní minulost, obhajuju komunismus a hlavně chci pálit archivy. Konečně se ukázalo, že máte pravdu.

    Diskuse (83 příspěvků)
    PH
    January 30, 2014 v 23.7
    Také mám někdy chuť to říct
    Ač z antikomunistické rodiny - tehdy to mělo své opodstatnění, je mi dnes trapno, jak lidi ještě mohou věřit antikomunistickým řečičkám, kolik lidí (nejenom mladých) na to ještě naletí.
    VS
    January 31, 2014 v 8.53
    Klišé je vždycky to nejjednodušší
    Přemýšlení bolí, černobílé řešení je takové snadné, přehledné a ještě se dá vydávat za zásadovost.
    Taky mě to štve, ale na druhou stranu - v důsledku "tuposti" některých druhých z nás vznikl z pera paní Uhlové další svěží, chytrý a vtipný článek. Jako vždy, i když se autorka zdaleka nevyhýbá tématům bolestivým, mě moc potěšil. Díky za něj.
    PM
    January 31, 2014 v 11.34
    ....Možná by nebylo na škodu začít debatu mezi levicí a pravicí
    možná bychom i k něčemu došli........
    Mějte slitování paní Uhlová. Ve věci schopnosti diskuse o osidlech neolineralismu se nachází pohrobci levicové diktatury v ještě svízelnější situaci, než pohrobci diktatury pravicové.
    Fašistická totalita sice kapitalistům diktovala, ale odstranění kapitalismu na programu neměla. Současné neoliberální elitě tak nenabídla možnost jako jedinou hrozbu deklarovat program komunistické totality.
    A tak je možné, že i provinční klusismus se svým rajcovním rudým hadrem antikomunismu je působivou ideologií, hlásanou a i zastávanou neoliberální pravicí nejen nad stříbropěnnou a hudson river.
    Vaše nadsázky, pani Uhlová jsou želbohu debatonosné tak akorát v Portugalsku a......,
    Pravicoví pohrobci reálsocialismu zůstanou pro levičáky ještě dlouhodlouze pevně nedobyitné mysli..........řekl bych.
    JP
    January 31, 2014 v 13.0
    Dialog mezi pravicí a levicí?
    - Když už není možno domluvit se navzájem "nahoře", ve vysoké politice, co zkusit to se zcela konkrétními otázkami "dole", například jestli vyvlastnit nemovitost kterou její soukromý vlastník nechá chátrat?

    Zajímavá myšlenka; jenže ten zcela základní problém je ten, že ty názorové, respektive světonázorové protiklady mezi levicí a pravicí se spolehlivě manifestují p r á v ě i v odpovědích na tyto zcela praktické otázky a jejich řešení. Tam kde příslušník levice zaujme pozici "vyvlastnit, protože je to v zájmu celku, v zájmu všech", tam příslušník pravice se stejným vnitřním přesvědčením prohlásí "NEvyvlastnit, protože to by byl zásah do principu soukromého vlastnictví, bylo by to porušením základního práva na svobodu zacházet se svým majetkem. Sice by to v tomto - jednotlivém - případě mohlo třeba být racionální, ale ve svých důsledcích by to znamenalo rozvrat těch principů, na kterých stojí naše svobodná společnost".

    Takže, nějaký smysluplný dialog mezi pravicí a levicí nelze očekávat ani "dole".

    Přičemž - v tom má autorka plně pravdu - právě takovýto dialog, přesněji řečeno překonání propasti mezi levicí je bezpodmínečně nutné. Jestliže je cílem vytvořit nějakou smysluplnou, humánní společnost, pak to není možné za stavu, kdy nejen politika, ale veškerá populace samotná je rozštěpena na dva světonázorově nesmiřitelné tábory.

    Ovšem, k takovému dialogu nedojde pouze na základě nějakých - byť i sebelépe míněných - apelů.

    K takovémuto epochálnímu kroku je zapotřebí

    1. principiální, doslova revoluční změny vědomí - jak celé společnosti, tak i jednotlivého člověka

    2. abychom pro takovouto revoluční změnu vědomí měli nějakou opravdu nosnou základnu, je zřejmě zapotřebí i toho, aby samotné objektivní procesy v životě společnosti dospěly k tomu, že jak jednostranně pravicový, tak ale i jednostranně pravicový model se ukáží být jako nadále neperspektivní. A že je tedy nutno hledat nějakou (meta)syntézu těchto dosavadních jednostranných modelů.
    A to sice jmenovitě a především ve sféře oné známé marxistické "materiální základny", čili ve sféře reálné ekonomiky.
    February 1, 2014 v 3.4
    Z autorky jde strach
    Učit se nazpaměť texty Jakuba Patočky

    Ukrutné

    Jinak též

    Klobouk dolů

    February 1, 2014 v 21.36
    veselý (anti)komunismus
    Karel Marx pravil, že poprvé jsou dějiny tragédií, podruhé je to fraška, a to proto, abychom se s nimi loučili z vesela.

    Žižek kdesi pravil, že všichni skončíme v komunismu nebo v pekle. Nějaký oponent se zeptal, zda to není totéž.

    Uvidíme, zda o článek či alespoň jeho poslední odstavec projeví zájem Respekt či některý z dalších posledních mohykánů antikomunismu. Možná jestli by jim ho autorka nemohla sama nabídnout, tady to tak nevyzní.

    February 1, 2014 v 21.45
    ještě 15 let antikomunismu?
    Slyšel jsem, že podle některých psychologů trvá rekonvalescence z nemoci stejně dlouho jako nemoc sama. Podle této teze by nás čekalo ještě dalších 15 let antikomunismu. Ale pochybuji o tom, už nyní mi připadá, že antikomunisté melou z posledního - ten boj o Ústrk je už jen slabý odvar dřívějších vzepětí. Nebo že by vstali noví bojovníci?
    JB
    February 2, 2014 v 12.30
    Další pohled na věc (napsaný ještě před tím, než jsem přečetl jiné články Saši Uhlové a osobně s ní "chatoval" - svým způsobem se jí omlouvám; má reakce je však napsaná čistě na základě tohoto článku, a proto považuji za vhodné ji zde uveřejnit, neb...
    ...pravděpodobně i většina ostatních čtenářů bude číst a reagovat pouze ten a pouze na něj)

    Omlouvám se, že reaguji v bodech, není to za účelem údernější argumentace, nýbrž čistě proto, že jsem v podobných bodech postupně nad článkem i uvažoval, a proto se mi zdá nejpřehlednější koncipovat v nich i svou odpověď.

    1) Předně musím říct, že k přečtení článku mne přiměla přiložená fotografie zdi s nápisem "komunismus před soud jako nacismus". Je to zajímavý problém… Nemá však cenu v jeho řešení zabíhat do nějakých morálních hlubin, neboť pragmatický způsob je zde až příliš nasnadě: "Namočil se" téměř každý (ten kdo snad přímo nepodporoval, podporoval nepřímo neprotestováním… – nikoho nesoudím, je to „jen“ fakt), a prostě není možné, aby celý národ sám sebe zavřel nebo se jinak potrestal.
    Kontroverze z mého pohledu nastává v otázce po zakázání komunistické strany. Že šlo v minulosti o stranu totalitní, mi snad bude vymlouvat jen málokdo. Já ale dokonce tvrdím, že její historie není o nic čistší, než historie NSDAP, a jsem připraven si to i obhájit:
    Lidé často dělají tu chybu, že porovnávají komunism u nás s nacismem v Německu. Mám za to, že mnohem logičtější je porovnávat komunism u nás s nacismem u nás a nacism v Německu s komunismem v Rusku, a prosím každého, aby se nad tím zamyslel.
    Zamysleli-li jste se, uvažujte prosím dále nad tímto: Autorka článku považuje za „největší známou genocidu v dějinách lidstva“ tu v Kongu s jejími 10 miliony obětí. Pokud nechceme obviňovat Solženicyna ze lži, pak pouze v letech 1929 – 1930 bylo v SSSR posláno na Sibiř zemřít 15 milionů mužiků (!). Není to snad genocida? Na stejné straně (s. 31 v nejnovějším vydání) píše o deportování (na smrt) „celých národů“ v letech 1944 – 46. Pokud se budeme striktně držet toho, že slovo „genocida“ označuje „pokus o vyhlazení určitého etnika“, je toto myslím „krásný“ příklad genocidy. Dalším by třeba mohl být osud národa Karakalpaků a dalších menších národů po devastaci Aralského moře (důsledku pokusu o konkurenceschopnost socialistického SSSR kapitalistickým USA v produkci bavlny).
    Rád bych se ale ještě na chvíli zastavil u fenoménu genocidy: Co je to, co na ní považujeme za nejzrůdnější? Ne-li snad to, že obětmi jsou lidé, jejichž jediným „zločinem“ bylo často pouze, že se „špatně“ narodili? O co horší je pak genocida Židů nacisty (a že byla strašlivá!) než totální vyhlazování určitých tříd v SSSR (nehledě na to, že po Stalinově mocenském vítězství nad Trockým se jednou z těchto „tříd“ stali opět i Židé)? Pro „konkrétní“ příklady (z nichž některé jsou statistiky o milionech mrtvých) opět asi nejlépe odkázat na „Souostroví Gulag“ (na které vůbec na celé odkazuji toho, kdo by chtěl vědět, co míním pod „zločiny komunismu“). (Pro zjednodušení zde nebudu rozebírat Čínskou lidovou republiky.)
    Namítnete mi jistě, že dnešní komunisté „nic takového přece nechtějí“. Ale co z toho, co bylo, ještě chtějí, a co už ne? Kde je hranice? Vymezili ji někdy někde (zřetelně, jasně a trvale)? Kdyby dnes DSSS byla povolenou stranou, měla by snad ve svém volebním programu opakování holocaustu (či lépe: mají ho tam snad -bohužel- úspěšný maďarský Jobbik nebo řecký Zlatý úsvit?)
    Za jediný rozumný důvod proč nezakázat stranu s výše uvedenou minulostí považuji, že její dnešní zákaz by mohl paradoxně přispět k jejímu budoucímu úspěchu (jsouc stranou revoluční). Není mi ale příliš jasné, proč rozumní lidé vstupují do strany s takovouto historií, nejde-li jim jen o moc danou podporou venkovských „nostalgiků“, a nezaloží raději stranu novou: třeba i krajině levicovou (pokud je takové jejich smýšlení) ale bez krve na standartě a revolučního řešení ve stanovách.

    2) Jak ještě bude vidno, nemám nikterak v úmyslu vášnivě obhajovat idol kapitalismu. Je však poněkud nepřesné dávat s ním do souvislosti zločiny nacismu (viz první odstavec pod nadpisem „Legitimizovaná nerovnost“. Není ani třeba příliš zabíhat do konkrétních příkladů toho, jak se Hitler hezky staral o „své bílé ovečky“; to, na co upozorňuji je vidět už v samotném faktu, že NSDAP = NationalSOZIALISTISCHE Deutsche ARBEITERpartei…

    3) Přes všechno, co jsem napsal v bodech 1 a 2 o podobnosti komunismu s nacismem, samozřejmě naprosto nesouhlasím s jakoukoliv politickou formou „dědičného hříchu“. Při čtení autorčiných dětských zkušeností jsem si mimoděk vzpomněl na Vláčilovo zpracování „Adelheid“. Nerad bych tím, slečnu/paní Uhlovou nějak urazil – moje asociace probíhala čistě na rovině nespravedlnosti persekuování člověka za fakt, že se narodil do takové a takové rodiny. Jsem totiž naprosto přesvědčen, že člověk by měl být souzen pouze a jedině za KONKRÉTNÍ činy, kterých se dopustil on sám.

    4) Abych se ale lehce vrátil, proveďme si malý myšlenkový experiment a představujme si pro tuto chvíli, že cíle současných komunistů jdou zcela ruku v ruce s nenásilím a demokracií. Jejich hlavním cílem bude pravděpodobně (pro toto uvažování čistě demokratickými methodami dosažené) spravedlivější přerozdělení statků.
    Současný socialisticky orientovaný papež František, píše ve svém „Evangelii Gaudium“ mimo jiné: „někteří dosud hájí teorii ‚prospěšného úpadku‘ předpokládající, že každý ekonomický růst favorizovaný volným trhem dokáže sám o sobě vyprodukovat ve světě větší rovnost a sociální inkluzi. Toto mínění, které nikdy nebylo potvrzeno fakty, vyjadřuje naivní a neotesanou důvěru v dobrotu těch, kteří mají ekonomickou moc, a v sakralizované mechanismy panujícího ekonomického systému.“
    S tím jedině souhlasím. Je ale důvěra v dobrotu těch, kdo by přerozdělovali, méně naivní a neotesaná? Navíc tu jde právě i o ony „sakralisované mechanismy“ – lidé potřebují žít ve víře v to, že jejich způsob života je progresivní a směřuje ke spáse (třeba i v podobě spásy hladových před hladověním): Je jasné, jakou vírou chce víru v mechanismy tržního hospodářství nahradit František (nic proti tomu). Ale jakou vírou ji nahradíme, pokud odmítneme Františkovu alternativu? Je nenáboženský humanism vírou dostatečně silnou na to, aby korigovala rozhodování ne pouhé hrstky intelektuálů, ale celé společnosti (a předně těch, kdo jí vládnou)? Jak si to představují komunisté? Věří snad, že po všem, čeho jsme byli v minulém století svědky, vznikne najednou v celém národě, či snad v celém lidstvu (z něhož většina nemá ani to, co zde v Evropě považujeme na základní vzdělání), neodolatelná touho dělit se o vše s lidmi, ke kterým je neváže žádný mateřský nebo rozplozovací pud (i. e. jediné dvě síly, která kdy byla spolehlivě a ve většině případů schopny přimět od přírody sobecké lidské bytosti obětovat se pro jiného)? Můžete si stokrát říkat, že všichni lidé jsou bratři, a můžete o tom dokonce přesvědčit několik málo dostatečně abstraktně uvažujících intelektuálů, nikdy ale nedonutíte průměrnou nevzdělanou matku, aby dobrovolně riskovalo ohrožení vývoje svého dítěte (např. nedostatkem peněz na jeho správnou výživu, nebo vzdělání; a že představy o této „správnosti“ se mohou matku od matky značně lišit) proto, aby nějaký muž, kterého ona v životě neviděla, nezemřel hlady.
    Ano, kapitalism je bestiální systém. Nejlépe ale odpovídá bestiální povaze lidí. Pokud se někdo cítí dostatečně silný na to, aby této své přirozenosti vzdoroval, dobře: Tomu se pak říká individuální dobročinnost (myslím něco, co Marx zásadně odsoudil…). Pokud se takových lidí najde více, ještě lépe: mohou vytvořit politickou stranu či jinou skupinu usilující o pomoc potřebným z daní, sbírek a z podobných fondů. Nikdy ale nebude (a ani nebylo) možné donutit všechny lidi, aby milovali druhé láskou „agapé“.
    Dokonce ani pokud by skutečně bylo statků na světě „dost pro všechny“ (základní postulát marxismu), není žádný důvod domnívat se, že přístup všech lidí k těmto statkům by je nějak eticky zlepšil (základní chyba marxismu). Jak už jsem napsal výše v příkladu, to, co každá matka považuje za základní pro správný vývoj svého dítěte, se individuální liší (je to tolik peněz, aby nezemřelo hlady, nebo tolik, aby mohlo studovat na Harvardu?). Obecně se lidé vyznačují tím, že chtějí stále více a více, a že si až příliš rychle zvykají na standart, který je jim k disposici. Pokud chcete „přerozdělovat“, potřebujete přerozdělitele; pokud chcete navíc, aby „všichni měli stejně“ potřebujete někoho, kdo bude provádět represe na těch, kteří si (zcela v souladu se svoji přirozeností; zvlášť pokud mají rodiny) budou chtít nechat „víc“. A jak docílíte toho, že právě příslušníci těchto dvou výkonných složek (zcela v souladu se svoji přirozeností; zvláště pokud mají rodiny) nebudou chtít nechat „víc“? Budete potřebovat někoho, kdo bude tyto lidi kontrolovat. Tyto kontrolory bude opět muset někdo kontrolovat… Nekonečný regres? Ne, končí to u čísla jedna: takovou „jedničkou“ byl například Stalin…

    5) Nakonec bych se ještě lehce vrátil na začátek, kdy mne k přečtení článku přivedl přiložený obrázek, a následně i „bulvární“ (slova samotné autorky) titulek. Slečna/paní Uhlová se v posledním odstavci omlouvá za „klamavou reklamu“ a jiné nástroje, které ji „nutí“ užívat současný systém. Snad jde o ironii… I v tom případě se mi však zdá tak nějak „divné“ využívat prostředky toho, proti čemu sám bojuji…
    February 2, 2014 v 13.47
    Každý den se něco učím
    Už už jsem chtěl jemně naznačovat, že se to s tím antiantikomunismem v Referendu možná trochu přehání. Příspěvek Jana Buráně mě přesvědčil, že zatím se to snad ani nepřehání.

    Ten titulek a perex zabral, gratuluji paní Uhlové.
    JB
    February 2, 2014 v 13.57
    @Jiří Kubička
    A kterýže z "antikomunismů" Vám, Jiří Kubičko (případně ostatním "referendníkům"), vadí? Ten, co odsuzuje zločiny režimů, které se v minulosti zaštiťovali (zaštiťují se dnes) komunismem, a snaží se, aby se na ně nezapomnělo? Ten, co kritisuje, že současná KSČM se od své minulosti dostatečně neodstřihla? Ten, co upozorňuje na to, že se nevzdala nedemokratických principů ve svých stanovách? Ten, co vidí komunism, třeba i nějak demokraticky nastolený, jako prostě nereálný systém? Ten který nekriticky pronásleduje každého, kdo měl kdy s KSČ co dočinění? Nebo ten, který osočuje z komunismu každou jen trochu levicovou stranu nebo myšlenku?
    + Další komentáře